Zaří 2009

Příliš ožehavého tématu raději se nedotýkat

Otto Ulč

Do USA jsem kdysi přijel s notnou výhodou – se zkušeností z totality, jak v ní přežívat, proplouvat a případně si i trošku zašvejkovat. V něčem takovém se většina Američanů nevyzná a nezřídka je mate. Třeba mou otázkou „Proč jen Indiáni jsou pokládáni za native Americans, vždyť vy jste se v této zemi také narodili, stejně jako vaši rodičové a prarodičové, takže vy vlastně nejste zdejší ‘rodní’ a sem tedy nepatříte?“

Že stipendia rezervovaná pro černochy jsou naprosto legitimní, kdežto taková praxe výlučně pro bělochy by byl akt protizákonné rasistické diskriminace. Lze mít kluby, asociace výlučně pro menšiny, nikoliv však pro většinu, i když většinou ve státech jako Kalifornie či Nové Mexiko již přestává být. Takto jsem zlobil a pokračoval otázkami, proč černoši jsou Afroameričané , ale běloši nesmějí být Euroameričané. Proč mně je upíráno být Eurosibiřanem? (V tomto případě jsem si Josefem Švejkem vypomáhal jen částečně. Z letní přílohy časopisu Zápisník ’81 vydavatelství Naše vojsko jsem se totiž dozvěděl a důkaz si nadále uchovávám o existenci kmenů Ulčů, žijících v ústí řeky Amuru. Jejich centrem je městečko Bogorodskoje a etnografové tvrdí, že „Ulčové jsou lidé zdrženliví, vytrvalí a smělí. Jsou všímaví, pozorní a pohostinní. Základním a tradičním povoláním Ulčů je rybolov a lov zvěře.“)

Expedoval jsem poťouchlé dopisy médiím - například v reakci na úvodník v The New York Times, 11. 10. 1983, charakterizující zarputilého černošského rasistu Malcolma X jako „bojovníka za rasovou rovnost a toleranci“, což jsem přirovnal k doporučení povýšit Xavieru Hollander, tehdy proslulou prostitutku, kněžku lásky, do role prosazovatelky důsledného ctnostného celibátu. Ke zveřejnění málokdy došlo.

Úspěšnější byla má privátní korespondence, plná chvály, nadšeného souhlasu s pořádnými kravinami například ředitele Peace and World Order Studies Program na univerzitě nedaleko od nás, s jeho tvrzením, že v Afghánistánu tehdejší prezident Amin pozval Sověty, aby přišli, což učinili, při té příležitosti ho zabili, ale nebyla to vlastně jejich vina, za zabití zejména mohli intransigent (nekompromisní) jestřábi ve Washingtonu. Neméně jsem děkoval jinému akademickému mysliteli, který bájil o nádherách Kuby, ostrova svobody. Ten mé nehorázné hyperboly vzal zcela vážně, vyměnili jsme si několik vřelých dopisů.

Víc jsem se ovšem soustřeďoval na vlastní campus, Na tvrzení jednoho našeho akademika, že „každý běloch a běloška v naší společnosti jsou do jisté míry tainted (poznamenáni, poskvrněni) a profit (profitují, mají prospěch) z bělošského rasismu“, jsem zareagoval popudlivě: otroctví skončilo před víc než sedmi generacemi, žádného otroka jsem nikdy neviděl, natož abych vlastnil, odmítám sdílet patrně slastné masochistické pocity kajícnických liberálů. A bylo mi to i vítanou záminkou vybruslit z časově náročné a zbytečné funkce ve výboru, jemuž dotyčný kajícník předsedal. Pár kolegů se mnou opatrně souhlasilo, a když jsem se jich zeptal, proč že oni teda mlčí, odvětili, že já si to spíš mohu dovolit, poněvadž jsem se oženil s neběloškou.

Náš kantorský sbor obdržel obsílku zúčastnit se tzv. sensitivity session, ideologické převýchovy stran sexuálního harašení. Předsedalo trio feministek, uštědřujících majitelům varlat prokurátorské verbální šlehy. Po výprasku pobídka k dotazům. Nikdo se nehlásil, já zvedl ruku, abych tribunálu děkoval. Vyjádřit vděk za jejich schopnost vrátit mi pocity dávného mládí, znovu tak okusit někdejší atmosféru stalinismu, ano, takové to bývalo.

Čas plynul. Svatoušek James Earl Carter, po něm Reagan, Clinton, dva Bushové, 11. září 2001. Největší mediální pozornost se pak soustředila na novou hvězdu se značně neanglosaským jménem, na Baracka Obamu, jemuž se před dvěma roky ve státu Illinois podařilo zvolení do Senátu a vzdor tak kratičké kariéře ve Washingtonu usiloval o zvolení prezidentem této pošramocené, jediné zbylé supervelmoci na světě. Objevila se hvězda s neobvyklým rodokmenem: otec černoch z africké Keni, matka běloška z Kansasu, většinu svého dětství strávil v péči bělošských prarodičů, poté několik let žil v Indonésii se svým nevlastním indonéským otcem. Automaticky je pokládán za Afroameričana a zdaleka ne za Euroameričana, na což by přece měl perfektní padesátiprocentní nárok

Jenže on svou rasovou identitu nezdůrazňoval, jakoby nepokládal za něco primárně důležitého, dominantním tématem přestalo být lpění na dávno již pominutém otroctví, pokročili jsme směrem k prospěchu oné diversity – vzájemně užitečné rozmanitosti. On Obama by vlastně mohl být příkladem dosažení cílů onoho hnutí za občanská práva – že černoch vlastním přičiněním může vyniknout.

Takový postoj přivádí starou gardu tzv. černochů z povolání, jako jsou velebníčci Jesse Jackson či Al Sharpton, oba bývalí neúspěšní uchazeči o prezidentský úřad, do stavu vyjádřeného anglickým slovem ambivalence čili rozpolcenost. (Krásný příklad této ambivalence přednesl jeden kongresman slovy „Vidět mou tchyni, jak se za volantem mého zbrusu nového cadillacu řítí do strže.“) Měli by se dmout pýchou, že jeden z nich se teď těší tak náramné popularitě v národě, jenže on už to není jeden z nich. Bere jim vítr z plachet,v některých očích zcela znicotňuje původní dominantní motiv černošského establishmentu, totiž snahu zdůrazňovat, neustále opakovat, jak hrozně rasistická je tato země. Proto oni jsou tolik potřební přicházet s neutuchajícími stížnostmi, požadavky za odpovědnost státu, bělochů, historie, za vlastní počínání – ať už je to zločinnost, zejména ve vlastních řadách, mizerné výkony ve škole, většina dětí narozených mimo manželství, vyrůstajících bez otce.

Z černošských řad se ozývaly námitky, že Obama nedostatečně sdílel jejich zkušenost, že zkrátka nebyl jeden z nich. Tehdejší průzkum veřejného mínění zjistil, že dávali velkou přednost (60 %) kandidátce Hillary Clintonové před Obamou (20 %). Voličům se nabízel Obama oproštěný od morálního rozhořčení, okázalých projevů údajné citlivosti, urážlivosti, kterou nelze konejšit. Je už post-ideological, dával najevo, že národ se již pohnul dál a jinam. Ostentativní zdůrazňování rasy jako fundamentálního kritéria že je mu cizí. .

A máme po volbách, již s možností přežvýkávat nepřesnost, případně i jalovost původních, příliš růžových předpokladů. Stoprocentně souhlasím s černošským ekonomem Thomasem Sowellem a jeho hodnocením v článku A post-racial president? (Townhall, 28. 7. 2009), takto s otazníkem. Že totiž ona kýžená post-racial éra nám dosud uniká a unikat nadále bude zásluhou či přesněji vinou těch, pro něž zdůrazňování přetrvávající hydry rasismu je jim k prospěchu politickému, společenskému, finančnímu. A je to právě druh Obamových spojenců po přemnoho let jako v případě reverenda Jeremiaha Wrighta. Během prezidentské kampaně se od tohoto černošského rasistického zuřivce musel jaksi distancovat. Však dobře věděl, co veřejnost chce slyšet, i když pak s výsledkem , že jeho politické iniciativy jsou v důkladném protikladu s jeho rétorikou. Sowell svá tvrzení dokumentuje Obamovou dřívější kariérou onoho community organizer, organizátora rozhořčení, frustrací, bažení po pomstě. Sowell: „Jestliže si někdo myslí, že po letech prosazování stížností a polarizace teď jako prezident docílí naší vzájemné harmonie, tak to by pak byl triumf zbožného přání nad realitou.“

Obamovo volební vítězství mě nikterak netěšilo. Pár měsíců poté jsem měl přednášku v New Yorku a tam mě několik našinců, rovněž žádní Obamovi příznivci, překvapilo pozitivními zprávami o zřetelném vylepšení rasových vztahů, náhlou, dřív nevídanou laskavostí černochů. Že to tak pozorují v obchodech, když jsou tam s nimi ve styku. Nakupovat nechodím, jen jsem mdle přikyvoval. Tento údajně post-racial prezident zatím učinil některá nikoliv barvoslepá jmenování: Eric Holder do vysoké justiční funkce (Attorney General), Sonia Sotomayor k Nejvyšššímu soudu.

Načež teď nám nedávno vypukla tzv. Gates-Gate: v městě Cambridge, adrese slovutného Harvardu, tam, kde na Massachusetts Avenue v maoistickém knihkupectvi Revolutionary Books je k mání příslušná čínská literatura a též přemnoho Stalinových spisů. Ve městě obdržel Obama velikou většinu (88 %) hlasů a posměšné označení Lidově demokratická republika Cambridge mnozí obyvatelé pokládají za lichotivý kompliment. Ken Reeves tam byl prvním černošským homosexuálním starostou. V úřadě ho pak nahradila E. Denise Simmons, první černošská lesba. Guvernérem tamějšího státu Massachusetts je rovněž černoch, avšak heterosexuál. Když Lawrence Summers, někdejší rektor Harvardu, si troufl se zmínit, že černošský profesor Cornel West by se měl víc věnovat vědě než natáčení hip-hop cédéček, West rektora obvinil z rasismu, rezignoval a přestěhoval se na neméně prestižní universitu v Princetonu.

Na Harvardu dále setrvává Henry Louis Gates, ředitel černošských studií (W. E. B. Du Bois Institute for African and African American Research), čili počínání, v němž, dle nejen Sowella, je v jednoznačném zájmu podporovat a dál rozdmychávat rasové paranoidní disharmonie. Gates se právě vrátil z cesty v Číně a měl potíže dostat se do svého domu. Spolu s šoférem se snažili tam prorazit a úsilí si všimla sousedka. Poněvadž dům již dříve zažil vloupání, došlo k telefonátu na policii a na místo se dostavil seržant James Crowley, jenže běloch.

Tvrzení dotyčných se rozcházejí. Profesor versus policajt, výměna názorů, zatčení, na stanici předvedení. A spustil se pokřik o tzv. racial profiling – zatčení nikoliv kvůli přečinu, ale pigmentaci, barvě pokožky. To se v téhle zemi pravidelně slyší, s poukazem na zhruba sedmkrát častější zatčení černochů než bělochů. Ovšem stejně častější je jejich porušování zákona. Kdysi jsem si zaznamenal překvapivě upřímná slova Jesse Jacksona, že počet vražd ve vlastních černošských řadách za pouhý jeden rok je větší než všechno zabíjení, jehož se Kukluxklan dopustil za všechna léta své činnosti. Proti racial profiling velice protestují muslimové. Jistěže, většina muslimů nejsou teroristé, ale veliká většina teroristů muslimové jsou. Není to přece věc rasistické záště, ale statisticky zdůvodnitelného uvažování, na letištích si víc všímat arabských mladíků než buddhistických babiček. Tento harvardský incident doprovází rozkošná ironie, že totiž seržanta Crowleyho jeho šéf, černoch, pověřil výukou třídy právě na téma nebezpečí rasového či rasistického profilování. Crowley neutrousil nic, co by se tak dalo interpretovat, v tom byl podpořen jiným policistou, černochem. Profesor ale trval na své verzi.

Prezident Obama, aniž byl o incidentu důkladně informován, při tiskové konferenci na otázku o počínání policie odpověděl slovem stupid. Což tedy neměl, jak posléze pochopil. O nápravu se pokusil pozváním na pivo v zahradě Bílého domu. Seržant přijel autem, profesor se dostavil zvláštním letadlem. Setkání nevřelé. Gates očekával omluvu, jíž se nedočkal.

Oněm optimistickým předpokladům o lepšících se vztazích ve společnosti rád bych chtěl věřit, ale příliš se mi to nedaří.