Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Prosinec 2006


Pochod smrti Brňanů

List Montags-Ausgabe uveřejnil vároce 1948 článek redaktorky Rademacherové o tzv. brněnskému pochodu smrti zároku 1945. Svědectví je pobuřující obžalobou poválečné brutality ľ doby, ve které člověk ztratil jakoukoliv cenu.

Noc na 31. dubna 1945

Bomby padaly na Brno již několik dní. Fronta se blíží stále blíž. Lidé seděli ve sklepích a zbylí němečtí mužové byli povoláni káVolkssturmu.

Předehra: Evakuace

Když to bylo docela špatné, přišel rozkaz, že město musí být evakuováno. Ženy a děti opatřené jen tím nejnutnějším stály na nádraží a měly odjet do nejistoty. Nákladní vlak odjížděl za nákladním vlakem. Ve dne vánoci se nakládalo. Znovu a znovu se rozhodovaly jednotlivé rodiny, že opustí svůj ohrožený domov. Zatímco byl hlášen nálet a děla duněla, seděla rodinná rada váprádelně. Bylo to těžké rozhodování, opustit alespoň relativně jistý domek, dům a byt. Je to jen na několik týdnů. Tak myslely ženy a hledaly na půdě nejlehčí kufříky. Nevědělo se, jestli železniční trať je ještě neporušena. Snad bude nutno jít místy pěšky. Proto zavazadlo sátím nejnutnějším nesmí být těžké.

Večer se jelo sáručním vozíkem, na němž byla naložena zavazadla rodiny, drkotavou cestou kánádraží. Daleko široko žádné světlo, všechno zatemněno. Jen na východě blýskala děla. Vždy víc a více lidí se hromadilo vánádražní ulici. Jeden vozíček vedle druhého vjížděl do nádražního vchodu. Na nástupišti byl nevýslovný zmatek. Uprchlické scény, které se vyskytovaly jenom ve filmu. Mezitím jezdily vlaky směřující na východ. Po dlouhých hodinách čekání, po stokrát odbytém loučení odjíždí vlak směrem na západ. Směr bezpečí?

Bude zase dobřeů

Avšak ne všichni Brňané opustili město. Stateční, nebo ti, kteří nechtěli nebo se nemohli odloučit od domova, ti zůstali. Válku nelze zastavit, ta se valí přes město, přes lidi, až ke zhroucení a klid zbraní nechá lidi zase vydechnout.

Lidé vylézají ze sklepů, chtějí zase do své práce, ale jejich práce tu už není. Moc ve městě je nyní pouze várukou Čechů. Ve vzduchu visí nejistota. Domorodí češi říkají však svým německým známým: äNo, teď už zase bude dobře, teď jsou nacisti pryč a všechno bude zase jako dřív.ô Mnozí Němci tomu věřiliů

Zklamané naděje

Nebylo ale lépe. Bylo den ode dne hůř. Němci, lhostejno byli-li nacisty nebo ne, byli propouštěni, mohli konat pouze manuelní práce, dostali potravinové lístky káodběru na pouhých pár kg chleba, krup a kávoviny, museli bez výjimky nosit bílou pásku, která je označovala jako Němce.

Ostudná návštěva

Vápůli května se rozneslo, že do Brna přijede prezident Beneš. äVšichni Němci se musí připravit. Zavazadla na tři dny se sebou.ô To neznamená nic jiného, než že nás chtějí internovat. Ženy, muži, děti, všichni, kteří tu zbyli, byli shromážděni ve školách a zadrženi. Benešova návštěva váBrně byla důvodem kátomu, co mělo bezprostředně přijít. Vákoleji, bývalém studentském domě, který za časů nacistů sloužil za vězení, mluvil Beneš ke studentům a dělníkům. Volal po pomstě, žádal odvetu za oběti, vyvolával nenávist, která se slepě vrhla i na nevinné.

Studenti a dělníci se vrátili do Brna jiní, než když před tím odešli do koleje. Jsou připraveni káčinu. A tento čin, je hromadné vypovězení brněnského německého obyvatelstva, které začalo vánoci na 31. května 1945.

Příbuzní se více neznají.

Vliv Benešových slov je příšerný. Češi se odvracejí od svých dosavadních německých známých, neznají už své německé příbuzné, kteří vedle nich dosud žili jako němečtí Brňané. Jeden mladý student říká: äVás Němce bychom měli všechny utlouci.ô Chování vůči Němcům se rázem mění. Byl-li jejich život dosud alespoň snesitelný, je nyní nesnesitelný.

Ozbrojení

Dělníci se ozbrojují. Stále častěji je vidět dělníky vácivilu jak zacházejí se zbraněmi. Ve velkých brněnských strojírnách roste nenávist. Zbrojovka, brněnská továrna na zbraně je sudem prachu. Dělníci záPrahy štvou. Zálesů přicházejí partyzáni. Ulice začíná jednat.

Osudná noc

Vánoci na 31. května žádný Brňan nespí. Pozdě večer je vydáno heslo: äVšichni Němci ven.ô Drama začalo.

Na ulicích je nepříjemně živo. Tlupy ozbrojených dělníků a partyzánů jdou od domu kádomu. Bydlí zde Němci?ô Domovní tabule podávají zprávu. Pažba pušky hřmí na dveřích bytů. Sotva se dveře nesměle otevřou, přijde rozkaz. äSbalte si to nejnutnější, musíte pryč. Za dvě hodiny musíte být na náměstí. 15 kg zavazadel, více ne.ô A již boty hřmotí dolů po schodech. Sousedé míní, že přijde zase Beneš. Jiní myslí, že všichni Němci přijdou do táborů, ale nikdo neví nic jistého.

15 kg zavazadel

Vábytě se horečně balí. Co potřebujeme narychlo? Potraviny, prádlo, šaty, boty, 15 kg není mnoho. Mnozí jsou již na to připraveni. Batohy jsou nepraktičtější. Pokud ho někdo nemá, stačí pytel, na který se přišívají popruhy. Hodně se toho tam vejde. Jiní mají pouze kufr. Nevědí, že tento kufr zaviní jejich smrt. Všichni ještě vátuto chvíli nevědí, co přichází. A je to tak dobře.

Shromaždiště

Na všech větších náměstích se shromažďovali lidé. Přicházeli zábytů, které zanechali vánesmírném nepořádku, zátáborů, které ženy a práce neschopné muže propustily, zánemocnic, špitálů, klášterů a útulků. Byli si všichni rovni. Žebráci sá15 kg zavazadel, mnozí dokonce i bez nich, byla-li jim cestou káshromaždišti svévolnými kořistníky odňata.

Stále zaznívaly výstřely zápušek. Ale je příliš temno, aby bylo lze na delší vzdálenost něco rozeznat. Děti pláčí, ženy naříkají, avšak většina je němá. Ozbrojenci sápuškami, připravenými kávýstřelu obklopují náměstí. Záokolních domů je slyšet nářek. Byli odtud vyváděni lidé, kteří se nechtěli dobrovolně vydat ke shromaždišti. Mladíci vnikali násilím dovnitř, uchopili lidi, tak jak byli, a vlekli je kánáměstí, kde druzí již čekali.

Povoz nemocných

V ulicích skřípalo několik vozů. Leželi na nich nemocní, které přiváželi zánemocnic. Byla mezi nimi jedna operovaná paní a několik těhotných žen. Všechny je naložili na vůz, neboť skutečně nebyli schopni chůze. Jiní lidé, rovněž neschopní chůze, navzdory jejich prosbám, byli hnáni ke shromaždištím, neboť nebylo dost vozů. Nebyly pro ně také lékaři, nebyly obvazy a léky.

Odjezd

Stále ještě svítí měsíc. Byly mezitím 3 hodiny. Po celý čas se na shromaždišti nic nezměnilo. Jen tu a tam byly vyřvávány rozkazy, dávány pokyny a do noci stále rachotily výstřely zápušek. Váčasných ranních hodinách se zvolna dávají kolony na pochod. Četa kolon, doprovázená strážemi se počíná pohybovat. Škubnutí probíhá ve vlnách shromážděním lidí, čekání je u konce. Jde to alespoň kupředu.

Odchod 35á000

Zvolna se rozednívá. Již je možné rozeznat ulice, kterými se ubírá průvod. Okna jsou otevřená a lidé přihlížejí, jak 35 000 Němců je vyháněno zeásvých domovů, kde byly jejich rodiny usídlené po několik generací. Čtyřstupy se vákoloně sunou jízdní drahou. Chodníky jsou vyhrazené partyzánům a dělníkům zbrojovky.

Směr jih

Jde se na jih. Již je vidět ústřední hřbitov. Zde se sbíhají ulice a zde započíná výpadová silnice na jih, směrem káVídni. Ze všech směrů se sbíhají jednotlivé proudy a slévají se vájeden. 35 000 lidí je propouštěno touto výstupní branou a teprve potom tvoří proud, který je dlouhý mnoho kilometrů. U ústředního hřbitova se masy zarazily na dlouhé hodiny. Všude kolem jen lidé a lidé. Vádenním světle je vidět zarmoucené, unavené tváře jasněji než vátemnu noci. Nářek a výkřiky umlkly. Čekající zírali temně a mlčky před sebe. Věděli, že vidí Brno naposledy, že se nikdy nebudou moci vrátit. Neobrátilo se to kádobrému, jak někteří doufali, je to zlé, velmi zlé.

Nekonečný proud se valí po cestách, mračna prachu halí pochodující. Vždy čtyři a čtyři vářadách Starci, ženy, chlapci, stařenky, mladá děvčata.

Poslední majetek

Těžce nesou své kufříky, ale vlečou je křečovitě sásebou. Jen neztratit to poslední, je tam přece ještě jeden pár bot, jeden oděv a teplý plášť. Bude přeci potřeba mít boty a šaty. Vádruhém kufru peřiny, prádlo, schovaný šperk, prsten nebo hodinky. To jsou dnes velmi cenné věci. Možná, že si na druhé straně hranic, bude za ně možné koupit něco kájídlu.

Mnozí si s sebou nevzali nic kájídlu; buď neměli žádné zásoby, nebo si ve spěchu a plni starosti nevzpomněli na to, co je nejdůležitější.

Nekonečný průvod

Nic než kufry, batohy, mezitím ruční vozíček a unavení lidé, kam jen oko stačí dohlédnout. Jen zřídka vůz. Každých pět kroků stáž, sápřipravenou puškou kávýstřelu. Pobídkou pro unavené lidi jsou rány pažbou. Váprůměrném cestovním tempu se jde kupředu. Jen obcemi je nutné pochodovat rychleji. Nikdy se neudělá zastávka ve vsi, nebo u studně, aby se hladoví a žízniví mohli občerstvit. Sedláci, kteří udiveně otevírali dveře, byli ohrožováni pažbami pušek. Nikdo nesměl opustit kolonu. Na volném poli byl konečně po třech hodinách pochodu odpočinek. Čtvrt hodinky si mohly unavené nohy odpočinout. Po čas odpočinku je ale tak málo klidu, jako při pochodu. Doprovázející stráž vymýšlí vždy nová trápení. Jestliže je po čas pochodu pažba pušky nejmilejším nástrojem kápohánění, vymysleli si někteří partyzáni po čas odpočinku nové žerty.

Polib pistoli

Jeden drží starému muži pistoli před ústy: äPolib pistoli, prokleté německé prase, polib pistoli.ô Starý muž musí po třikráte říci, že je prase, potom musí políbit studenou hlaveň pistole, která mu každým okamžikem může přinést smrt. Kázakončení tohoto ceremoniálu dostane pistolí přes hlavu, až mu vytryskne krev.

Dáleů

Proud se valí dál. Zpustošená pole, zákopy připomínají válku. Žízeň se stává nesnesitelnou. Také hlad se hlásí. Ale nikde není kádispozici ani kousek chleba, nebo doušek vody. Hlad a žízeň má demoralizující dopad. Nálada mezi spolutrpiteli je stále stísněnější. Mnozí odhazují kufříky, aby mohli lehčeji kráčet kupředu, jiní je namáhavě vlekou sásebou ľ jejich námaha je přímo nesnesitelná.

Smrt na pokraji příkopu

Křečovitá vůle kázáchraně toho posledního přivodila mnohým smrt. Stále víc a více lidí už nemůže jít dál, padají na zem sárudým obličejem a kloktavým výkřikem, aby vápříkopě bídně dokonali. Po straně je silnice poseta mrtvými a vyčerpanými. Příčiny smrti se nedají okolo pochodujícími zjistit. Mrtvých je tolik. Živí myslí jen na to, aby se sami dostali kácíli. Jen přežítů

Pochod do nepohody.

Zatímco se kilometry dlouhý proud táhl po silnici, vystoupily na horizontu černé mraky. Je nesnesitelné horko vádusném vzduchu, dýchání zaprášeného vzduchu je mukou. Slunce mizí za mraky a zvedá se lehký vítr. Bouře je nedaleko, daleko široko žádná možnost úkrytu. Proud lidí vpochoduje přímo do bouře. Vákrátké chvíli jsou všichni zcela promočení. Voda se řine po šatech, u bot zase odtéká, přesto je nutno pochodovat dál.

Noc váPohořelicích.

Večer došlo čelo průvodu do malé obce Pohořelice. Unavení, vámokrých oděvech na těle, žízniví a hladoví se ptali jeden druhého: äKde budeme přenocovat?ô

VáPohořelicích stojí ještě zádob vlády nacistů baráky. Vádobě bojů na nich byly částečně rozbity střechy, okna jsou rozbita, zařízení demolováno. Tyto baráky se stávají místem nočního odpočinku. Dříve vánich mohlo být ubytováno asi 800 až 1000 osob, nyní je do nich nacpáno 3000 lidí, zbytek musel přenocovat pod širým nebem. Kde kdo stál, tam se položil. Byli příliš vyčerpaní, aby se mohli poohlédnout po nějakém přijatelnějším místě. Déšť úplně rozmočil půdu, všude se tvořily kaluže a bláto se lepilo na obuv. Pršelo jen zcela lehce, ale bez přestávky.

Ale ani ti vábarácích na tom nebyli o mnoho lépe. Dírami ve střeše neustále krápalo. Těsně kásobě namačkáni leželi lidé na holé zemi.

Voda

Vájednom koutě bylo nalezeno několik starých kbelíků, s nimiž několik srdnatých šlo ke studni. Stráže proti tomu nic nemají. Konečně se mohou žízniví trochu občerstvit. Všichni hltavě srkali vodu zákbelíků, kbelíky jsou záruky do ruky. Potom znovu ke studni, aby se znovu naplnily vodou. Mnoho litrů špinavé vody, kterou by normálně nikdo nepil. Voda se však stává drahocenným osvěžením.

Hlad

Kájídlu není nic. Má-li některý šťastlivec něco kájídlu, dělí se sáostatními. Je to jen mizivá částečka, která připadne na jednotlivce. Venku na louce hledají lidé jedlé trávy, dříve sbírané na jarní polévku. Pampelišky a jiné trávy nyní jedí nevařené a nemyté.

Strašidlo zvedá hlavu

Zdravotní opatření žádná. Nikdo si nedá práci, aby hledal záchod. Po čas pochodu také nikdo nesmí opustit kolonu. Nyní nechtějí místo odpočinku, které zaujali opustit. Není studu jednoho před druhým. Během krátké doby je pobyt vátakovém ležení nesnesitelný. Zápach je stále horší. Zárodek přicházející epidemie už začíná působit, ta na sebe nenechá dlouho čekat.

Kolem jde smrt

Vyčerpanost, hlad a nebezpečí infekce působí společně. Čtyřiadvacet hodin po odchodu záBrna lze pozorovat první příznaky úplavice. Od několika málo jednotlivců se rozšiřuje nemoc na tisíce dalších. Příštího rána zůstane už část kolony ležet vyčerpáním.

Druhý den

Zdraví ale musí dál. Po noci vámokru, zimě a blátě a sáprázdným žaludkem se pokračuje vácestě. Stále prší, pokud byl prvního dne soužením prach, druhého dne jím bylo mokro. Na nohou se objevily puchýře, bolí záda, ruce jsou bez síly od vlečení kufrů a zavazadel a srdce jsou plná úzkosti. Dosáhneme živí hranice? Stráže strávili noc bez těžkostí a nálada tomu odpovídá. Pažby pušek zůstávají stále praktickým nástrojem a neustále dopadají na hřbety. Kdo je vyčerpán a už nemůže dál, svalí se do příkopu buď sám od sebe, nebo mu stráž pomůže pažbou pušky. Cesta musí být volná pro kolonu, která jde za námi.

Milník za milníkem

Pomalu, ale jistě se jednolitý proud rozpadá na mnoho dílů. Skupinky se snaží držet pohromadě a usilují o to, aby se vyčerpaní zájejich středu pohybovali, aby vydrželi. Váčetných případech je to marná snaha. Podle silnice je zmatek, leží tu zesláblí lidé, kufry, batohy odhozené předměty a zase lidé. Těla vápříkopech jsou stále četnější. Nikdo se o ně nestará, zůstávají ležet bez pomoci. Vzadu uzavírají kolonu vozy sánemocnými a několik zrekvírovaných selských povozů. Zpočátku se snažili vyčerpané a mrtvé sebrat, bylo jich ale příliš mnoho. Milník za milníkem po kraji silnice. Přibližuje se a opět vzdaluje. Bez přestávky, monotónně se kymácejí jednotlivé skupiny kolem nich.

Vstříc hranicím

Kávečeru je vádohledu Mikulov. Hranice již není daleko. Před Mikulovem kolona náhle uvázla. Stráže se radí sávelitelem transportu, má-li se Mikulově přenocovat. Byli by rádi, kdyby měli Němce sákrku. Po delší poradě bylo rozhodnuto: ihned k hranicím. Češi už mají tohoto pochodu dost. Chtějí se své povinnosti zbavit co možno nejrychleji.

Pryč sánimi

Aby i ty vyčerpané dostali ještě za hranice, rekvírovali všude selské povozy. Kdo už dál nemůže, je naložen jako dobytek a na selském povoze vezen ku hranici. Ostatní musí posledních pár kilometrů dojít pěšky.

Klamná světla

Tyto poslední kilometry daly lidem zase trochu síly. Už to není tak daleko. Ačkoliv je již noc, drží je naděje na nohou. Ve tmě jsou vidět četná malá světýlka. Jsou to auta, jsou to čekající Rakušané, kteří je chtějí na hranici převzít? VáRakousku, věří mnozí, bude vše dobré. Tam už jistě nejsou Brňané párii a štvanci. Na druhé straně hranic je už nečeká hrůza, kterou prožili. Světla váúdolí jim kynou nadějí a očekávaným bezpečím.

Úprkem vyhnáni

Celnice je vádohledu. Sákletbami a kousavým posměchem se vší ukrutností a násilím byla skupina docházející ku hranici hnána úprkem na červeno-bílo-červené území. äNeopovažujte se u nás ukázat!ô Většina měla na druhé straně hranice pocit, že jsou doma. Konečně je ten pochod u konce. Také mučitelé sápažbami pušek zůstali vzadu. Budou moci váBrně českému davu oznámit, že brněnští Němci půdu republiky už opustili.

VáRakousku

Ale na rakouské straně pocítili zklamání. Světla, která zdaleka tak utěšeně zářila, nebyla nic jiného než ohně váležení těch, kteří již dříve dosáhli hranice. Nebyl tu nikdo, kdo by přijal vyhnance. Sedláci vápohraničí byli ohromeni. Přátelsky vypomáhali potravinami. Nabídli ubytování ve stodolách, dvorech, dokonce i ve stájích. Obec je však malá a stále více vyhnanců neustále přechází přes hranici. Musí proto opětovně strávit noc pod širým nebem. Noc je velmi chladná, skoro jako vázimě. Navzdory nepřízni počasí však ještě naděje neuhasla.

Smrt přišla sásebou

Epidemie ale nezůstala na půdě Moravy. Přivandrovala sálidmi, překonala poslední kilometry na území Moravy a přešla do Rakouska, aby si zde našla své oběti. Příštího rána úplavice položila na stovky lidí. Na lukách, vázahradách a podlahách selských jizeb všude leželi nemocní. Nebylo jim možno pomoci, nebyli lékaři, nebyly léky.

Celé stovky obětí zůstaly vádolnorakouských vesnicích na cestě káPoysdorfu. Zatímco zdraví se snažili uniknout epidemii a dostat se co nejrychleji do Vídně, lidé zasvěcení smrti plnili stodoly a selská stavení podél říšské silnice.

Hromadné hroby

I když se obyvatelé o ně starali, jak mohli, epidemie se nezastavila ani před nimi. Hrobníci na venkovských hřbitovech měli práci ve dne i vánoci. Jednotlivé vozy už ani nestačily svážet těla, nebyl čas ani místo, hromadné hroby čekaly na umírající nemocné, kterým nebylo pomoci.

Nouzová nemocnice

Poblíž Poysdorfu zřídil jeden farář nouzovou nemocnici. Započal boj sánemocí. Pomáhala mu brněnská lékařka. Léky nebyly, také lůžka pro nemocné nestačila. Vájednom baráku leželo na stovku lidí, zánichž jen málokdo měl naději na uzdravení.

Mouchy obletují zasvěcené smrti

Vzdor vynaložené námaze se nedařilo zlepšit zdravotní a hygienické poměry. Pokud celá procesí nemocných budou navštěvovat otevřené latríny, nelze omezit či zastavit nemoc. Celé roje much obletovali nemocné. Pověra i zkušenost praví, že mouchy neomylně obletují ty, jež jsou zasvěcení smrti. Mezi nemocnými jsou mouchy znamením, kterého se obávají.



Zpátky