rehabilitace-hucin.htm

Nt 1801/93-53

Usnesení

Okresní soud v Přerove / rozhodl senátem ve veřejném
zasedání provedeném ve dnech 16.prosince 1993 a 3.února 1999 ,

k návrhu odsouzené ho Vladimíra Hučína, nar.

25.května 1952 v Gottwaldově /Zlíně/, okres Gottwaldov /Zlín/, ženatého, důstojníka BIS, trvale bytem Přerov I. - město, ulice Lančíkových č. 1742/10, okres Přerov, pro tr. čin výtržnictví podle § 202 odst. l tr. zákona, takto :

Podle § 5 zákona č. 198/1993 Sb. se ruší trest uložený rozsudkem Okresního soudu v Přerově, ze dne 6.září 1971, č.j. 3 T 72/71-102 Vladimíru Hučínovi za tr. čin výtržnictví podle § 202 odst. l tr. zákona, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odůvodnění

Ve dvou veřejných zasedáních byl projednáván návrh odsouzeného Vladimíra Hučína. Po vyloučení se předsedy senátu na čl. 5 a opatřením místopředsedkyně na čl. 5 byla věc předána senátu, který věc pak projednával ve zmíněných veřejných zasedáních, a to na podkladě zprávy o stavu věci, výslechu navrhovatele a svědků Anny Hučínové a Petra Hladkého. Ve věci nebylo zjištěno nových důkazních návrhů.

Navrhovatel Vladimír Hučín ve svém návrhu, který rozvedl též u veřejného zasedání a doložil písemnostmi, které byly založeny do spisu, uvedl, že byl odsouzen pro tr. čin výtržnictví rozsudkem ve věci 3 T 72/71 Okresního soudu v Přerově a byl mu uložen trest nápravného opatření v trvání 10-ti měsíců se srážkou ze mzdy ve výši 10 % ve prospěch státu. Jeho provinění v podstatě spočívalo v tom, že 13.května 1971 zcela náhodně vešel do restaurace známé pod názvem "Komuna". V té době se v restauraci konala slavnostní schůze KSČ, LM a ROH. Protože měl v té době dlouhé vlasy a tričko s anglickým nápisem, vzbudil u přítomných vyznamenaných soudruhů takovou averzi, že ho začali nejprve napadat verbálně a poté i fyzicky. I když byl

- 2 -

v důsledku tohoto jejich fyzického napadení zraněn,
následným vyšetřováním se cela věc obrátila proti němu,
a byl to nakonec on, kdo byl odsouzen. Rozsudek Okresního
soudu v Přerově byl dle něj klasickým příkladem tehdejší
normalizační mašinérie SNB a justice, ovládaná komunistickou
diktaturou. Toto nespravedlivé odsouzení ho natolik zatvrdilo,
že se nakonec stal jedním z nejradikálnějších odpůrců
tehdejšího režimu ČSSR, což může doložit nejen rozsudky,
ale i dalšími důkazy, svědčící o represivnosti tehdejší
komunistické moci a STB.

Státní zástupce se u veřejného zasedání dne 16.prosince
1998 k návrhu nevyjádřil.

Ze spisu 3 T 72/71 je patrno, že prvotním úkonem ve věci je úřední záznam policejního orgánu z 13.5.1971, kdy se ve 22.20 hodin dostavili na tehdejší OO VB občané v počtu pěti, zde zapsaní, a uvedli, že toho dne byli na celozávodní slavnostní schůzi na Trávníku, která se konala na počest padesátého výročí založení KSČ, kde byli někteří odměňováni medailí. Schůze byla ve 13.00 hodin a skončila v 19.00 hodin, přičemž se tito oznamovatelé zdrželi v tamní restauraci až do 21.50 hodin, a když vyšli před hostinec, byli napadeni partou chuligánů, kteří je šlehali bičíkem nebo řemínkem. Dva jmenovaní oznamovatelé byli zraněni, přičemž ostatní odešli přivolat orgány VB. Nebyly pořízeny žádné svědecké zápisy, když jmenovaní byli. pod. vlivem alkoholu a hovořili nesouvisle. Na základě dalších záznamů opatření bylo zahájeno vyšetřování jednak proti mladistvému Jiřímu Matušenkovi a jednak proti Vladimíru Hučínovi, který byl obviněn z výtržnictví dle § 202/1 tr. zákona, že dne 13.května 1971 večer v Přerově v klubu Dopravy a spojů na Trávníku, ve společnosti Petra Hladkého a ml. Jiřího Matušenka vyprovokoval hádku s účastníky slavnostní schůze, která se zde konala, kde měli účastníky schůze nakonec napadnout, pobít, přičemž měli způsobit zranění Jaroslavu Raimrovi a Viktoru Novákovi, který musel být odvezen do nemocnice v Přerově. Dalším usnesením vyšetřovatele na čl. 7 původního spisu bylo oběma jmenovaným rozšířeno tr. stíhání též na tr. čin ublížení na zdraví dle § 221 odst. l tr. zákona.

Obviněný Vladimír Hučín podal stížnost do usnesení

vyšetřovatele, ve které namítal, že žádnou hádku nevypro-

vokoval, byl uražen několika soudruhy velmi škaredými

slovy za své delší vlasy. Namítal též, že na pravé ruce

měl udělanou plastiku, rána jeho byla velmi bolestivá,

na levé ruce měl otravu, ruka byla oteklá a taky velmi
bolestivá, nemohl proto těmato rukama způsobit někomu zranění

pokračovaní - 3 - Nt 1801/98-59

žádal vyslechnutí všech svědků a znovu prošetření případu. Stížnost jmenovaného byla zamítnuta okresním prokurátorem v Přerově. Po provedení výslechu svědků a opatření zpráv, seznámení obviněného s výsledky vyšetřování, byl předložen spis se závěrečnou zprávou okresnímu prokurátorovi v Přerově, který pak pod sp.zn. Pv 524/71 podal u Okresního soudu v Přerově 9.července 1971 obvinění na mladistvého Jiřího Matušenka a Vladimíra Hučína, že 13.5.1971 ve 21.30 hodin po předchozí vzájemné domluvě vyvolali výtržnost před vchodem do klubu Dopravy a spojů, při které měli napadnout Viktora Nováka, Jaroslava Raimra a další muže zde přítomná a společným jednáním měli způsobit zranění Viktoru Novákovi, který měl utrpět otřes mozku prvního stupně, pohmoždění levého stehna, kožní oděrky čela a pravého spánku a byl práce neschopen do 3.5.1971 a Jaroslavu Raimrovi, kterému způsobili plošná oděrky na levé straně zad a hernatom pravého stehna, přičemž toto zranění si pracovní neschopnost nevyžádalo. V tomto byl spatřován u Vladimíra Hučína trestný čin výtržnictví dle § 202/1 tr. zákona a v jednočinném souběhu trestný čin ublížení na zdraví dle § 221 odst. l tr. zákona. Spoluobviněný mladistvý Jiří Matušenko byl stíhán pro tytéž trestné činy, navíc tyto tr. činy byly spatřovány taktéž v dalším skutku, kterého se měl dopustit sám 4. května 1971.

Senát okresního soudu projednal případ v hlavních líčeních ve dnech .11.8. a 6.9.1971, když provedl navržená důkazy, uvedené okresním prokurátorem v obžalobě, doplnil důkazní řízení o zprávy o pověsti na Viktora Nováka a Jaroslava Raimra, o lékařské zprávy a rozhodl pak rozsudkem, podle kterého byli oba jmenovaní uznání na vinu, že 13.5. 1971 v Přerově v rozmezí 21.30 až 22.00 hodin, vyvolali výtržnost před vchodem do klubu Dopravy a spojů, při které obž . Jiří Matušenko napadl Viktora Nováka tak, že jej srazil k zemi, přičemž tento utrpěl otřes mozku I. stupně, pohmoždění levého stehna, kožní oděrky čela a pravého spánku s pracovní neschopností do 3.6.1971, při výtržnosti utrpěl Jaroslav Raimr pouze oděrky a podlitiny bez pracovní neschopnosti, obžalovaný Vladimír Hučín byl uznán na vinu, že ze zjevné neúcty vůči společnosti se dopustil veřejně na místě veřejnosti přístupném hrubá neslušnosti, spáchal tak tr. čin výtržnictví dle § 202 cdst. l tr. zákona a byl za to odsouzen podle § 202/1, za použití §§ 43, 44 tr. zákona, k trestu nápravného opatření v trvání 10 měsíců se srážkou ze mzdy 10 % ve prospěch státu beze změny zaměstnání. Naproti tomu byl tímto rozsudkem podle § 225 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby, že za stejných podmínek, tedy dne 13.5.1971, jak je shora uvedeno, měl též způsobit společně s mladistvým Jiřím Matušenkem zranění Viktoru Novákovi, pro které se tento měl léčit do 3.6.1971, že tedy měl jinému úmyslně ublížit na zdraví, a že tím měl spáchat tr. čin ublížení na zdraví dle § 221 odst. l tr. zákona. V odůvodnění se pak senát zabýval tím, že jmenovaný

- 4 -

Hučín trestnou činnost popíral, bylo pak poukazováno zejména na výslechy svědků, kteří byli rozděleni do dvou kategorií, a to jen zejména svědci, kteří byli účastni, schůze v klubu Dopravy a spojů, tedy vesměs zaměstnanci lokomotivního depa ČSD v Přerově, na druhé straně svědci -mladíci, kteří byli buá ve společnosti obou obžalovaných, nebo kteří k místu tr. jednání přišli. Iniciátorem jednání ze 13.5.1971 byl mladistvý Jiří Matušenko, který rozhodl, že půjdou všichni k budově klubu Dopravy a spojů, kde se mělo dosáhnout toho, aby Vladimír Hučín získal omluvu, určitou satisfakci. Nebylo senátem přehlédnuto, že občané v čele s Viktorem Novákem, kteří vycházeli z klubu Dopravy a spojů v rozpětí 21.30 až 22.00 hodin, byli alespoň částečně ovlivněni alkoholem. To by vyplynulo zejména ze zápisu orgánů obvodního oddělení VE v Přerově - kpt. Hradil , který s těmito občany nepořizoval svědecké zápisy, když byli pod vlivem alkoholu a zejména Viktor Novák ještě v době kolem 22.20 hodin hovořil naprosto nesouvisle. Na druhé straně s ohledem na tu nejlepší pověst Viktora Nováka a Jaroslava Raimra se jevili senátu jako naprosto hodnověrní občané. Z toho pak bylo dovezeno, že zejména obvinění vyvolali výtržnost za přítomnosti kamarádů. I když tedy obž. Hučín svou tr. činnost popíral, měl senát jeho obhajobu za vyvrácenou výpovědmi svědků shora uvedených, jejichž pověst byla ověřena vyžádanými zprávami. Současno byl tímto dalším výrokem rozsudku Hučín zproštěn obvinění z dalšího tr. činu, když nebylo prokázáno, že by Hučín v průběhu výtržnosti sám, nebo ve spolupachatelství někomu ublížil na zdraví. Proto byl zproštěn obžaloby prc tr. čin ublížení na zdraví. U obžalovaného Hučína pak rozsudek nabyl právní moci 21.9.1971, když nikdo odvolání nepodal. Odvolání spoluobviněnéno mladistvého Jiřího Matušenko bylo vzato zpět u Krajského soudu v Ostravě.

Odsouzený Vladimír Hučín a svědek Petr Hladký vypovídali k situaci, která byla u klubu Dopravy a spojů, matka odsouzeného pak vypovídala k situaci, která byla po příchodu syna domů, tak jak jej viděla, v jakém stavu byl a k dalším krokům, která vůči synovi následovaly, zejména ze strany státní bezpečnosti v té době. Navrhovatel nepodal odvolání proti rozsudku, nebot byl poučen, že může být rád, jak dopadl, zejména za této situace, která v té době byla. Obviněný byl v té době osobou bezúhonnou, neměl žádné záznamy v rejstříku trestů, ani v KOVP, byl zaměstnán a žil se svými rodiči v dobrých rodinných poměrech. Otec byl zaměstnán jako technický úředník v Meoptě Přerov, byl členem strany Českých socialistů, matka pracovala jako učitelka na ZDŠ v Přerově a byla členkou KSČ. Jmenovaná rodina vedla spořádaný život.

pokračování - 5 - Ntl801/98-60

U veřejného zasedáni dne 3. února 1999 nebyly zjištěny žádné nové důkazní návrhy v této věci. Státní zástupce ve svém návrhu poukázal na důkazní situaci ve věci, zabýval se procesní stránkou případu, poukázal na Listinu základních práv a svobod, zejména článek 10/2 této listiny, na svobodu a rozhodování občana o švem oblečení, účesu a navrhl, aby bylo rozhodnuto tak, že se rozsudek k návrhu odsouzeného v napadáno části o trestu, zruší. Obhájce navrhovatele se připojil k návrhu st. zástupce, poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky z 21.12.1993 a žádal, aby bylo rozhodnuto c ochraně základních lidských prav, tento výrok .Tiši být ve věci již tak formován, že jeho klient měl být zproštěn obžaloby dle § 225 tr. řádu a žádal za této situace, aby bylo návrhu klienta vyhověno, neboť jsou splněny všechny podmínky pro použití § o žák. č. 193/93 Sb- Odsouzený Vladimír Hučín pak znovu připomněl rok 1971, rozhodnutí soudu, jako rozhodnutí pro něk klíčově v dalším životě a postojích. Trval na vyhovění svému návrhu.

Po provedeném dokazován: zjistil senát, že na případ se nevztahuje zákon č. 119/90 Sb. ze dne 23.4.1990 o soudní rehabilitaci, ve znění předpisů jej doplňujících a upravujících, když účelem tohoto zákona bylo zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, která v rozporu s principy demokratické společnosti, respektující občanská a politická práva, svobodu, zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a v mezinárodních právních normách, záxon označoval za trestné, umožnil rychlé přezkoumání případu osob protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranění nepřiměřené tvrdosti v používání represí, zabezpečené právem odsouzeným osobám, společenskou rehabilitací a přiměřené hmotné odškodnění a umožnil ze zjištěných zákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Tento zákon poukazoval, že činy, které směřovaly k uplatňování prav a svobod občanů, zaručených ústavou a vyhlášených ve všeobecná deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, pokud směřovaly k prosazení takových prav nenásilnou cestou, byi.y československými tr. zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo taká- jejich stíhání a trestání. Navrhovatel vychází z úst. § 6 žák. č. 193/93 Sb. za dne 9.7.1993 o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Domáhá se svým návrhem zrušení trestu, uloženého na tr. čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle již zmíněného zákona č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci, ve zněni pozdějších předpisů s tím, že prokázal během řízení, že jednání jeho směřovalo k ochraně základních lidských, občanských práv a svobod.

Ústava ČR, ze dne 15. 12. 1992, uvedená ústavním zákonem ČNR, č. 1/93 Sb. ve svá Preambuli, mimo jiné slavnostně prohlašuje, že Česká republika je budována jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti. Podle článku 3 základních ustanoveni hlavy 1., je součástí ústavního pořádku ČR Listina základních práv a svobod /LZPS/. Podle následujícího článku jsou Základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. LZPS byla vyhlášena součástí ústavního pořádku. ČR usnesením předsednictva. ČNR ze dne 15.12.1992, mimo jiné v návaznosti na uznání neporušitelnosti přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanosti zákona, při paměti trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naši vlasti potlačovány. V článku l Obecných ustanovení hlavy prvé se uvádí, že lidé jsou svobodni a rovni v důstojností i v právech. Základní, práva a svobody jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčiteiná a nezrušitelná. Dle čl. 3 se pak tato práva a svobody zaručují všem bez rozdílů zde uvedených. Právo na ochranu osobnosti dle či. 10 pak patři mezi Základní lidská práva a svobody.

Pro účely celého řízení bylo použito ust. par. §

a následujících zákona č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci. Je třeba zdůraznit, že úst. § 6 žák. č. 193/93 Sb. pojednává o rozhodovací činnosti soudu na návrh, kdy lze zrušit nebo zmírnit trest uložený za tr. čin, na který se nevztahuje rehabilitace, podle již zmíněného zákona o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod, ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Ve znění citovaného ustanovení zák. č. 193/93 Sb., je zcela zřejmé, že řízení vedené podle něj k návrhu, se zabývá toliko otázkou trestu, uloženého původním rozsudkem, a to at již směrem k úplnému zrušení původního výroku o trestu, nebo k jeho zmírnění, z hledisek tam uvedených podmínek. Výrok o vině v původním rozsudku není předmětem řízení dle ust. § 6 zák. č. 198/93 Sb., což znamená, že soud při projednávání věci nemůže zasahovat do tohoto výroku o vlně jako takového, ani do skutkového zjištění, z nichž výrok o vině nachází svou oporu.

Při vyhodnocení zjištěného stavu se senát přiklonil k předneseným návrhům na vyhovění podané žádosti odsouzeného Vladimíra Hučina. Jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základního lidského práva, jak bylo označeno státním zásttupcem a činil tak zjevně přiměřenými prostředky. Je zřejmé, že násilí se dopustit nemohl, a že to víceméně uznal i senát v původní věci, když jedním rozsudkem jej odsoudíl i zprostil viny. Je nutno vyhodnotit i procesní správnost tohoto rozhodnutí soudu ze dne 5.září 1971. O to se zřejmě opírá závěrečné vystoupení obhájce, který, mimo

pokračování - 7 - Kt 1801/93-50

jiná, poukázal na to, že celý výrok měl být zprošťující dle opar. 225 tr.řádu. Při úvahách o trestu nebylo možno samozřejmě se vyhnout posouzení závěrečných stanovisek stran. Bylo již uvedeno, že soud zde se zabývá pouze otázkou uloženého trestu, zda jej tedy zmírnit nebo jej zrušit. Je tedy nutno se zabývat otázkou účelu trestu, obecnými zásadami pro ukládání trestu a též je nutno přihlédnout k ust., které zdo bylo navrhováno použít, t.j. par. 6 zák. č. 193/93 Sb. Závěr úvah senátu v této věci byl vyjádřen ve výroku shora, že tedy byl zrušen trest v již citovaném rozhodnutí a spolu s tím bylo nutno zrušit u ods. Hučína všechny další výroky na výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, neboť se prokázalo během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo toliko k ochraně základního lidského práva a svobody ne zcela nepřiměřenými prostředky. Návrh byl tedy uznán za důvodný plné.

Poučení : Proti usnesení je přípustná stížnost, do

3 /tří./ dnů ode dne oznámení u podepsa-
ného soudu.

Podanou stížnost by projednal a rozhodl
krajský soud.

Stížnost nemůže podat ten, kdo se jí
výslovné vzdal.

Okresní soud v Přerově
dne 3. 2. 1999

JUDr. Jaroslav Malátek
předseda senátu



	- 2 - v důsledku tohoto jejich fyzického napadení zraněn, následným vyšetřováním se cela věc obrátila proti němu, a byl to nakonec on, kdo byl odsouzen. Rozsudek Okresního soudu v Přerově byl dle něj klasickým příkladem tehdejší normalizační mašinérie SNB a justice, ovládaná komunistickou diktaturou. Toto nespravedlivé odsouzení ho natolik zatvrdilo, že se nakonec stal jedním z nejradikálnějších odpůrců tehdejšího režimu ČSSR, což může doložit nejen rozsudky, ale i dalšími důkazy, svědčící o represivnosti tehdejší komunistické moci a STB. Státní zástupce se u veřejného zasedání dne 16.prosince 1998 k návrhu nevyjádřil. Ze spisu 3 T 72/71 je patrno, že prvotním úkonem ve věci je úřední záznam policejního orgánu z 13.5.1971, kdy se ve 22.20 hodin dostavili na tehdejší OO VB občané v počtu pěti, zde zapsaní, a uvedli, že toho dne byli na celozávodní slavnostní schůzi na Trávníku, která se konala na počest padesátého výročí založení KSČ, kde byli někteří odměňováni medailí. Schůze byla ve 13.00 hodin a skončila v 19.00 hodin, přičemž se tito oznamovatelé zdrželi v tamní restauraci až do 21.50 hodin, a když vyšli před hostinec, byli napadeni partou chuligánů, kteří je šlehali bičíkem nebo řemínkem. Dva jmenovaní oznamovatelé byli zraněni, přičemž ostatní odešli přivolat orgány VB. Nebyly pořízeny žádné svědecké zápisy, když jmenovaní byli. pod. vlivem alkoholu a hovořili nesouvisle. Na základě dalších záznamů opatření bylo zahájeno vyšetřování jednak proti mladistvému Jiřímu Matušenkovi a jednak proti Vladimíru Hučínovi, který byl obviněn z výtržnictví dle § 202/1 tr. zákona, že dne 13.května 1971 večer v Přerově v klubu Dopravy a spojů na Trávníku, ve společnosti Petra Hladkého a ml. Jiřího Matušenka vyprovokoval hádku s účastníky slavnostní schůze, která se zde konala, kde měli účastníky schůze nakonec napadnout, pobít, přičemž měli způsobit zranění Jaroslavu Raimrovi a Viktoru Novákovi, který musel být odvezen do nemocnice v Přerově. Dalším usnesením vyšetřovatele na čl. 7 původního spisu bylo oběma jmenovaným rozšířeno tr. stíhání též na tr. čin ublížení na zdraví dle § 221 odst. l tr. zákona. Obviněný Vladimír Hučín podal stížnost do usnesení vyšetřovatele, ve které namítal, že žádnou hádku nevypro- vokoval, byl uražen několika soudruhy velmi škaredými slovy za své delší vlasy. Namítal též, že na pravé ruce měl udělanou plastiku, rána jeho byla velmi bolestivá, na levé ruce měl otravu, ruka byla oteklá a taky velmi bolestivá, nemohl proto těmato rukama způsobit někomu zranění



	pokračovaní - 3 - Nt 1801/98-59 žádal vyslechnutí všech svědků a znovu prošetření případu. Stížnost jmenovaného byla zamítnuta okresním prokurátorem v Přerově. Po provedení výslechu svědků a opatření zpráv, seznámení obviněného s výsledky vyšetřování, byl předložen spis se závěrečnou zprávou okresnímu prokurátorovi v Přerově, který pak pod sp.zn. Pv 524/71 podal u Okresního soudu v Přerově 9.července 1971 obvinění na mladistvého Jiřího Matušenka a Vladimíra Hučína, že 13.5.1971 ve 21.30 hodin po předchozí vzájemné domluvě vyvolali výtržnost před vchodem do klubu Dopravy a spojů, při které měli napadnout Viktora Nováka, Jaroslava Raimra a další muže zde přítomná a společným jednáním měli způsobit zranění Viktoru Novákovi, který měl utrpět otřes mozku prvního stupně, pohmoždění levého stehna, kožní oděrky čela a pravého spánku a byl práce neschopen do 3.5.1971 a Jaroslavu Raimrovi, kterému způsobili plošná oděrky na levé straně zad a hernatom pravého stehna, přičemž toto zranění si pracovní neschopnost nevyžádalo. V tomto byl spatřován u Vladimíra Hučína trestný čin výtržnictví dle § 202/1 tr. zákona a v jednočinném souběhu trestný čin ublížení na zdraví dle § 221 odst. l tr. zákona. Spoluobviněný mladistvý Jiří Matušenko byl stíhán pro tytéž trestné činy, navíc tyto tr. činy byly spatřovány taktéž v dalším skutku, kterého se měl dopustit sám 4. května 1971. Senát okresního soudu projednal případ v hlavních líčeních ve dnech .11.8. a 6.9.1971, když provedl navržená důkazy, uvedené okresním prokurátorem v obžalobě, doplnil důkazní řízení o zprávy o pověsti na Viktora Nováka a Jaroslava Raimra, o lékařské zprávy a rozhodl pak rozsudkem, podle kterého byli oba jmenovaní uznání na vinu, že 13.5. 1971 v Přerově v rozmezí 21.30 až 22.00 hodin, vyvolali výtržnost před vchodem do klubu Dopravy a spojů, při které obž . Jiří Matušenko napadl Viktora Nováka tak, že jej srazil k zemi, přičemž tento utrpěl otřes mozku I. stupně, pohmoždění levého stehna, kožní oděrky čela a pravého spánku s pracovní neschopností do 3.6.1971, při výtržnosti utrpěl Jaroslav Raimr pouze oděrky a podlitiny bez pracovní neschopnosti, obžalovaný Vladimír Hučín byl uznán na vinu, že ze zjevné neúcty vůči společnosti se dopustil veřejně na místě veřejnosti přístupném hrubá neslušnosti, spáchal tak tr. čin výtržnictví dle § 202 cdst. l tr. zákona a byl za to odsouzen podle § 202/1, za použití §§ 43, 44 tr. zákona, k trestu nápravného opatření v trvání 10 měsíců se srážkou ze mzdy 10 % ve prospěch státu beze změny zaměstnání. Naproti tomu byl tímto rozsudkem podle § 225 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby, že za stejných podmínek, tedy dne 13.5.1971, jak je shora uvedeno, měl též způsobit společně s mladistvým Jiřím Matušenkem zranění Viktoru Novákovi, pro které se tento měl léčit do 3.6.1971, že tedy měl jinému úmyslně ublížit na zdraví, a že tím měl spáchat tr. čin ublížení na zdraví dle § 221 odst. l tr. zákona. V odůvodnění se pak senát zabýval tím, že jmenovaný



	pokračování - 7 - Kt 1801/93-50 jiná, poukázal na to, že celý výrok měl být zprošťující dle opar. 225 tr.řádu. Při úvahách o trestu nebylo možno samozřejmě se vyhnout posouzení závěrečných stanovisek stran. Bylo již uvedeno, že soud zde se zabývá pouze otázkou uloženého trestu, zda jej tedy zmírnit nebo jej zrušit. Je tedy nutno se zabývat otázkou účelu trestu, obecnými zásadami pro ukládání trestu a též je nutno přihlédnout k ust., které zdo bylo navrhováno použít, t.j. par. 6 zák. č. 193/93 Sb. Závěr úvah senátu v této věci byl vyjádřen ve výroku shora, že tedy byl zrušen trest v již citovaném rozhodnutí a spolu s tím bylo nutno zrušit u ods. Hučína všechny další výroky na výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, neboť se prokázalo během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo toliko k ochraně základního lidského práva a svobody ne zcela nepřiměřenými prostředky. Návrh byl tedy uznán za důvodný plné. Poučení : Proti usnesení je přípustná stížnost, do 3 /tří./ dnů ode dne oznámení u podepsa- ného soudu. Podanou stížnost by projednal a rozhodl krajský soud. Stížnost nemůže podat ten, kdo se jí výslovné vzdal. Okresní soud v Přerově dne 3. 2. 1999

			JUDr. Jaroslav Malátek předseda senátu