Březen 2003

Vzdycky jsem mival silny hlas..

Ross Hedvíček

To, ze jsem mel silny hlas, to vedel i podporucik Manasek z vojenskeho utvaru Prachatice, kde jsem byl na vojne a tak mne urcil za vyvolavace budovatelskych pisni, kdyz jsme nekde jako pochodovali. Byl jsem vzdycky nejvetsi a musel jsem pokazde stat v prvni rade, tezko se tomu dalo vyhnout.

Podporucik Manasek byl mila postavicka Ceskoslovenske lidove armady, tehdy jeste proti-NATO, byl take znam pod jmenem "ten kokot" a jsem si temer jist, ze je dnes vysokym dustojnikem generalniho stabu Ceske armady, pokud tedy neni primo NATO pridelencem v Bruselu. Ano, jiste ze byl clenem KSC, ale to prece byli vsichni dnesni vysoci dustojnici Ceske armady, ne?

Uz tehdy jsem nosil bryle, a snad proto jsem pripadal podporucikovi Manaskovi v oddile plnem spoluobcanu cikanskeho puvodu nejak vzdelanejsi. To treba jednou prisel z tajne spisovny utvaru, byl ve sverovaci nalade, zavolal mne bokem a pravil

"Hedvicku, ty jsi spolehlivej, ze?"

"Ano, sudruh podporucik!" - pravil jsem slovensky, protoze jednou z mych zabav bylo mystifikovat Manaska, ze jsem Slovak z Velkeho Krtisa.

"Ted jsem prisel z tajne spisovny a vis o tom, ze zapadni Berlin je ve vychodnim Nemecku??"

"Ale co vravite, sudruh podporucik, vazne?" vyvalil jsem na nej oci.

"Uplne vazne", ujistil mne Manasek, "a navic to neni ani nekde na hranici, ale uprostred vychodniho Nemecka! Ted jsem to videl na mape v tajne spisovne. Ale muzstvu to radsi nerikej!"

"Vykonam, sudruh podporucik! - zasalutoval jsem a odesel to zvestovat vojakum, na co ten kokot zase prisel.

Manasek mel jeste jednu prezdivku, rikalo se mu taky "Ztraceny delo". To odejel Manasek jako velitel delostrelecke baterie do Boletic na strelby s sesti delama za vetrieskama a prijel zpatky pouze s peti. Nejlepsi bylo, ze to seste delo nikomu nechybelo. Uplynulo vic jak tyden, kdyz k prachaticke devetarne prijel zlutohnedy skrinovy automobil Robur s napisem Chleb-pecivo z mistni pekarny a za nim mel zavesene delo H-122mm, s tim ze to delo nasel u cesty a jestli to nikomu nechybi. Co mu za to udelali nevim, ale z obycejnych vojaku nikdo zavreny nebyl.

No, ale abych se vratil k tomu vyvolavani ci predzpevovani... To jsme pochodovali s Manaskem pres buzerplatz a kdyz tu prisel povel "Oddil zpivat - Hedvicek zacne!" Nadechl jsem se a zarval

"Aj dont nou bad aj vos tooolt!"

A 30 vojaku za mnou opakovalo "adonobajvavoto!"

Dalsi nadech "Det eskymo pusiz majty kolt!"

A vojaci za mnou "deskimopushajdyhou"

"Prestat!" zavelel Manasek, "zastavit stat!"

"Poslouchejte, Hedvicek, co je to za pisnicku? Tu ja neznam!"

"To je ciganska, sudruh podporucik! Od Krtisa!" slusne jsem odpovedel.

"Vojin Bandri! Je to pravda?"

Vojin Jozef Bandri byl muj kamarad, cigan z Galanty, a umel krasne cesky a tak se pravidelne zucastnoval na me mystifikaci Manaska, ze on je Cech z Prahy, zatimco ja Slovak z Krtisa. Jozef Bandri byl svetlejsi pleti nez ja sam a fungovalo to bezvadne, navic mel pomerne velkou hlavu a tak Manaskovi tvrdil, ze je bratrancem Karla Gotta a ze kdyz mu daji opustak, tak ze Karlovi rekne, aby prijel do Prachatic a zazpival na buzerplatzu "ze zdi na mne tupe zira po trezoru cerna dira", coz byl tehdy hit. Opustak dostal nekolikrat a vzdy se "vratil s neporizenou", protoze "nas Karel byl zrovna na zajezde v Sovetskem svazu a tak jsem s nim ani nemluvil".

"Ano, soudruhu podporuciku, ale ja jsem z Prahy, ale pry je ta pisen v Krtisi velice popularni!" potvrdil vojin Bandri.

"Ale ja chci slyset Pres spaleniste!" naridil Manasek. "Oddil zpivat - a Bandri zacne!"

Bandri tise zaklel ve sve rodne slovenstine a zacal zpivat Pres spaleniste, pres krvave reky...

Tahle vzpominka mi probehla hlavou, kdyz jsem jel tuhle uzkymi cestami centralni Floridy kolem Immokalee a zahledl jsem na jahodovem poli pracovat hromadu lidi - byli to stehovavi Mexikanci, kterych je tady tisice. Bylo horko, pohybovali se pomalu, jako matohy, neprijemna prace, nechtel bych to delat.

"Chces se vsadit, ze reknu odsud z okynka auta jen POUHA DVE slova a vsichni ti Mexikanci budou bezet ostosest jak na olympiade?" nabidl jsem spolujezdci sazku. "Jasne!", zajem projeven.

Zabrzdil jsem prudce, aby gumy zakvicely a aspon par se jich podivalo mym smerem, vystrcil jsem svuj opaleny oblicej z okynka, rukou ukazal na nekolik z dalky se priblizujicich aut (nemel jsem poneti, kdo byl v tech autech, ale to bylo jedno) a hlasem hromovym jako z buzerplatzu v Prachaticich jsem zvolal "Miiiiigraaaaa! Miiiiiigraaaa!" a zacal odjizdet.

Jen pomalu, abych to mohl sledovat.

Strhlo se pandemonium. Mexikanci prastili s kosikama, tam kde kazdy stal a zacali prchat smerem od nas a dal do krovin. Jedenapulmetrovi potomci Mayu bezne provadeli petimetrove skoky za jejichz ladnost by se nemusely stydet ani gazely v Ngorongoro narodnim parku. Bylo to nadherne!!! Stovka malych snedych podsaditych zatopku, kazdy bezici jinym smerem! Behem triceti vterin nebyla na celem poli ani noha - nikde nikdo.

Pro ty kdo nepochopili, o co slo "Migra" je spanelsky vyraz pro INS - tedy americky imigracni urad, a pokud jsou tady v USA ti Mexikanci nelegalne (a jako ze vsichni na tom poli jasne byli) tak na varovny pokrik "Miiigra" jsou zvykli utect a nekde se schovat, aby nebyli deportovani zpatky do Mexika. Takze cele co jsem udelal, byl jen takovy cvicny poplach.

"A proc jsi to zakricel dvakrat? To by stacilo jednou, ne?"

"To je jen pojistka. Aby si byli jisti, ze se poprve nepreslechli!"

A jeli jsme domu. Pekny den byl za nami...