Březen 2003

Postupim a Československo

Milan Churaň

(Recenze)

Diskuse o oprávněnosti či neoprávněnosti poválečného tzv. odsunu Němců z Československa se v současné době podařilo takřka úplně odstranit z tištěných, rozhlasových i televizních médií. To je proto, abychom si vzpomínkami na zločiny proti lidskosti, jichž se ČSR po válce dopustila proti Němcům v hojné míře, nekazili idylický výhled do společné budoucnosti. Akce spojené s tzv. odsunem Němců jsou dodnes chráněny oficiálním politickým a historiografickým pojetím. To se odvolává na postupimskou konferenci velmocí (17. 7. - 2. 8. 1945) a zdůrazňuje, že Československo se chovalo jako řádný člen protihitlerovské koalice, protože uposlechlo usnesení konference, které ČR přikázalo řádným způsobem uskutečnit odsun Němců z republiky.

Texty vycházející z opačného pojetí, že totiž poválečné vyhnání Němců z Československa je od začátku do konce dílem české (československé) politiky, jež postupimská konference velmocí pouze potvrdila jako platné, bude zřejmě čím dál tím víc možno publikovat pouze na internetu nebo knižně. V tomto smyslu je neobyčejně významná kniha Milana Churaně Postupim a Československo. Mýtus a skutečnost, kterou nakladatelství Libri vydalo jako první publikaci nové ediční řady "Otazníky našich dějin". Kniha, která vychází z mnoha u nás dosud neznámých pramenů dokonale věcně likviduje mýtus o tom, že pražská vláda vyhnáním Němců pouze uposlechla příkaz postupimské konference. Ukazuje, jak česká exilová politika, vedená prezidentem Benešem usilovala o to, aby po válce vznikl z Československa národní "slovanský" stát bez Němců a Maďarů, jak vytrvale plánovala vyhnání Němců a usilovala o jeho mezinárodní uznání.

Churaňova kniha má pro poznání událostí koncem 2. světové války a bezprostředně po ní význam mimořádný. Po padesáti šesti letech po válce je to první monografie o postupimské konferenci (nepočítá-li se propagandistická brožura z roku 1960, o níž autor informuje v úvodu). Je takřka neuvěřitelné, že poslednímu setkání Velké trojky, na něž se odvolává tolik prací a článků, nevěnovala praktická česká historiografie, publicistika a politika pozornost. Autor o tom v úvodu píše: Tomu, že obsáhlé západní edice dokumentů vztahujících se k postupimské konferenci (a k dalším konferencím) byly v komunistickém Československu a celém sovětském impériu pro veřejnost přísně tabu, se nelze divit. Totalitní státy netrpí, aby jejich politika a propaganda mohla být doma podrobena nezávislému zkoumání, a znemožňují proto přístup k pramenům Tím méně to překvapuje v případě postupimské konference, která se za více než 40 let studené války stala událostí, jejímiž výsledky státy sovětského impéria zdůvodňovaly svá zahraničně politická stanoviska a činy. Překvapuje ovšem, že ani za 11 let po pádu komunismu se u nás nenašlo žádné akademické, univerzitní, vysokoškolské či jiné historické nebo politologické pracoviště, které by v českém překladu zpřístupnilo zájemcům alespoň nejdůležitější dokumenty z uvedených západních edic. To má ovšem své důvody. Přestože "postupimské komuniké" dnes představuje téměř "magnu chartu" nuceného vysídlení Němců z Československa po druhé světové válce, autoři nesčetných prací o tom operují hlavně s "článkem XIII". Neexistuje dosud česká monografie, která by se podrobně zabývala přípravou postupimské konference a jejím průběhem. Toto téma částečně zpracoval v úvodní kapitole své obsáhlé knihy historik Tomáš Staněk.* Ovšem postupimská konference nebyla hlavním předmětem jeho knihy. Autor této důkladné, ideologicky nepředpojaté práce o průběhu a výsledcích odsunu a o jeho mravních, politických a hospodářských důsledcích svou knihu dokončil prakticky v roce 1989, proto ani on neměl k dispozici západní dokumenty. Informace o konferenci čerpal hlavně od zahraničních autorů, zejména od J. W. Brügela a Alfreda M. de Zayase.**

Prezident Edvard Beneš v poselství prozatímnímu Národnímu shromáždění 28. října prohlásil: "Naše geografická situace a historie naší země od 10. století tu může býti všem dostatečným důvodem a dokladem k tomu, že toto konečné řešení (!) německé otázky u nás je naprosto nezbytné, jedině správné a opravdu logické." Ještě předtím pronesl slova citovaná v mottu k tomuto úvodu: "Rozhodli jsme se pro odsun našich Němců do říše. Spojenci nám toto stanovisko mezinárodně potvrdili. Odůvodňujeme to řadou nejvážnějších důvodů nejen politických, nýbrž i mravních a já prosím všechny naše politické činitele, aby tuto otázku vůbec posuzovali především také s hlediska mravního." Právě politická a mravní hlediska přivedla autora této publikace již před desetiletími k otázce, proč se vlastně Československo po druhé světové válce stalo dobrovolně součástí sovětského impéria a bez výraznějšího občanského odporu v únoru 1948 také komunistickým státem. Jsem hluboce přesvědčen, že k tomu významně přispěla totální poválečná destrukce společnosti v Československu a že tehdejší nucené vysídlení každého třetího obyvatele českých zemí bylo její významnou součástí. V každém případě ne ti, kdo již desetiletí svádějí všechno na postupimskou konferenci, Edvard Beneš to řekl naprosto správně: rozhodli jsme se a spojenci nám to potvrdili.

* Tomáš Staněk, Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha 1991. Autor knihy toho o uskutečňování "odsunu" ví u nás nejvíce, a tak je příznačné, že nebyl a není členem ani vládní Česko-německé komise historiků, ani Koordinační rady diskusního fóra, vytvořeného českou a německou vládou na základě česko-německé Deklarace z roku 1997.

** Johann Wolfgang Brügel (1905-1986) byl sudetoněmecký sociální demokrat; již v Praze a pak za války v londýnském exilu se rozešel s Wenzelem Jakschem; po válce se vrátil do Prahy, ale znechucen československými poměry odešel při první příležitosti ještě před komunistickým převzetím moci do nového exilu. V něm se věnoval historickému bádání a spolupracoval s exilovou československou sociální demokracií. V říjnu 1991 byl posmrtně vyznamenán Řádem T. G. Masaryka. Je také příznačné, že jeho stěžejní dvoudílná práce nebyla dodnes přeložena do češtiny. Alfred-Maurice de Zayas, absolvent studia práv na Harvardské univerzitě a historie na univerzitě v Göttingen, se po právní praxi v New Yorku a na Floridě začal věnovat problému uprchlíků a vyhnanců a stal se pracovníkem Centra pro lidská práva v Ženevě. Čeští oficiální historici novodobých dějin jeho knižní a časopisecké práce prakticky ignorují.

Ukázka z knížky

K počátkům ideje odsunu Němců (již koncem 30. let) autor v knize uvádí:

Dvacetiletý odpor uznat Němce v Československu za rovnoprávný státní národ nakonec vedl k záměru zlikvidovat je jako významnou menšinu. V polovině září 1938 vyslal prezident Beneš ministra Jaromíra Nečase do Paříže a Londýna s misí, pro kterou mu vlastnoručně napsal poznámky o 8 bodech; odmítl v nich plebiscit v pohraničí a v bodě 5 navrhl "že by se Německu dostalo tolik a tolik tisíc km2 (já sám nevím, ale bylo by to asi 4-6000 km2 v té věci se nevázat) pod podmínkou, že by si vzal aspoň 1,500.000-2,000.000 německého obyvatelstva. Znamenalo by to tudíž přemísťování obyvatelstva, při čemž by demokraté, social. židi zůstali u nás". Beneš musel své návrhy promýšlet ještě před neúspěšným pokusem radikálního vedení SdP o puč a následným útěkem Konrada Henleina, který až 15. září 1938 vydal své proslulé heslo "Heim ins Reich". Vládní čeští a němečtí historici tento zásadní obrat v dosavadní československé národnostní politice popisují nepřesně a neurčitě: "V odpověď na heslo Sudetoněmecké strany 'Heim ins Reich' předložil prezident Beneš už v září 1938 kompromisní řešení: počet sudetských Němců se měl odstoupením strategicky postradatelných pohraničních oblastí a vzájemným dílčím přesídlením obyvatelstva zredukovat tak, že zbývající menšina by už nebyla nebezpečná, neboť by ji bylo možno asimilovat." Podle Benešova plánu měl tedy zbýt v Československu zhruba 1 milion německých obyvatel. Benešovy poznámky ani nenaznačují, jakým způsobem chtěl vybrat a přimět další dva miliony lidí k dobrovolnému odchodu ze staletých domovů do Hitlerovy říše. Tehdy o jeho plánu téměř nikdo nevěděl a dnes se o něm pokud možno nemluví. Nehodí se do českých mýtů. Existence Benešova "kompromisního řešení" ze září 1938 totiž zcela vyvrací neustále opakovaná tvrzení, že poválečné nucené vysídlení Němců z Československa má příčinnou souvislost s druhou světovou válkou. Jeho plán vznikl již jeden rok před válkou, a dokonce ještě před Mnichovem. Po něm v exilu již myslel na "konečné řešení".

Čechoslováci, především však Češi považovali celé Československo za svůj "životní prostor", a Mnichov je proto hluboce frustroval. Za všechno viní bývalé německé spoluobčany, kteří se prý přiklonili k Hitlerovi. Je to další mýtus. Až do voleb v roce 1935 volili velkou většinou demokratické aktivistické strany, které byly zastoupeny i ve vládě. Ty však pro své krajany nic podstatného nezískaly, jak lze vyvodit z výše uvedeného vládního výkladu k návrhu "národnostního statutu". K tomu na počátku 30. let přistoupily důsledky světové hospodářské krize, které byly v průmyslovém pohraničí zvláště zhoubné. Němci v roce 1935 volili tedy Henleinovu populistickou SdP, která slibovala všechno všem. Byla to legální politická strana a hlásila se k Československu a k Masarykovi; po jeho abdikaci v roce 1935 přispěla k zhroucení protibenešovské koalice při prezidentské volbě v prosinci 1935. O tom, že se v roce 1937 stala tajně "pátou kolonou" Berlína, voliči SdP nevěděli. Obecní volby v roce 1938 už byly ve znamení jejího teroru, kterému československá vláda nebránila a demokraticky smýšlejí Němce vydala SdP napospas. Nacionální euforie zavládla v pohraničí plně až po "anšlusu" Rakouska v březnu 1938. Ten znamenal další Hitlerovo beztrestné porušení mírových smluv, další jeho obrovský úspěch a po něm skutečně většina československých Němců očekávala "anšlus" pohraničí. Přesto když je v polovině září 1938 Henlein vyzval k povstání, neuposlechli, a když vláda vyhlásila 23. září mobilizaci, dostavili se ke svým jednotkám i Němci. Známý slogan "rozbili nám republiku" není pravdivý. Republiku rozbila mnichovská konference.

Další ukázka.

O "osudech" a hodnocení postupimské dohody v poválečné době píše autor na str. 87:

Tragický osud milionů Němců vysídlených nuceně do zničeného Německa nepřestal na Západě znepokojovat. Sněmovna reprezentantů Kongresu USA ustavila v roce 1949 podvýbor, který měl vyšetřit a podat zprávu o tom, jakou odpovědnost mají USA za vysídlení Němců ze zemí střední a východní Evropy. Předsedou tohoto podvýboru pro otázku Vyhnanců a uprchlíků německého původu (Expellees and Refugees of German Ethnic Origin) se stal Francis F. Walter a zpráva, kterou podal 24. března 1950, se po něm zkráceně nazývá Walter-Report. Popisuje situaci, za níž se scházela postupimská konference, a končí obdobným závěrem, který již na podzim 1945 vyjádřil státní tajemník J. F. Byrnes v telegramu americkému velvyslanci v Praze: "Spojené státy v Postupimi docela určitě nenesly odpovědnost za podněcování nebo autorizaci vyhánění Němců z východní Evropy. Vyhánění začalo již dávno před Postupimí. Pokusili jsme se pouze učinit vše možné, aby tento proces probíhal co nejspořádaněji a nejhumánněji." Walter-Report je u nás prakticky zcela neznámý, proto jeho podstatnou část zveřejňujeme v příloze. Čtenář může být jen zvědavý, jak zprávu vysvětlí neúnavní hlasatelé tvrzení, že o vysídlení Němců "rozhodli" spojenci v Postupimi. Existenci tohoto dokumentu nemohou zamlčovat donekonečna, což ovšem ještě více platí o amerických a britských dokumentech o přípravách a průběhu postupimské konference.

Rozsáhlá propaganda, především komunistická, již od roku 1945 zdůrazňovala sovětskou zásluhu o "konečné řešení německé otázky". Například Dopis ÚV KSČ všem členům strany z 15. ledna 1946 sděloval: "Současně jsme se na mezinárodním fóru starali, aby náš požadavek očištění republiky od Němců došel pochopení a uznání... Plnou podporu poskytoval v tomto směru od počátku Sovětský svaz a osobně soudruh Stalin." Komunistický ministr vnitra Václav Nosek v projevu v Ústavodárném národním shromáždění 24. října 1946 o průběhu vysídlování zdůraznil: "Jest to především Sovětský svaz, který nám byl v této otázce nejpevnější oporou." Ale také národně socialistické Svobodné slovo 19. 5. 1946 uznávalo, že "bez morální a politické podpory Sovětského svazu bychom neměli národní stát Čechů a Slováků". Byla to ovšem nezpochybnitelná skutečnost. Čtenář ze 4. kapitoly již ví, že jenom SSSR v Postupimi prosazoval stanovisko, že vysídlení Němců je "naplněním historického poslání" Polska a Československa.

Když už bylo naplněno a státy za železnou oponou se staly zcela komunistickými, SSSR začal upevňovat své nové impérium v Evropě. K tomu bylo také zapotřebí odstranit možné třecí plochy mezi komunistickým východoněmeckým státem a jeho slovanskými sousedy. Stalo se tak v roce 1950. V červenci toho roku Polsko a Německá demokratická republika podepsaly ve Zhořelci smlouvu, v níž NDR uznala hranice na Odře a Nise. Západní okupační mocnosti proti tomu protestovaly, protože o osudu "německých území pod polskou správou" měla podle dohod v Postupimi rozhodnout mírová konference, ale nic jiného než protestovat nemohly učinit. Ještě předtím, 23. června v Praze, představitelé ČSR a NDR, Antonín Zápotocký a Walter Ulbricht, podepsali Deklaraci, která mimo jiné prohlašovala, že "provedený odsun Němců z Československa je nezměnitelný, spravedlivý a definitivně vyřešený". Také proti tomuto dokumentu protestovaly představitelé tří západních okupačních mocností v Německu a 14. července 1950 rovněž Spolkový sněm. Deklarace měla pozoruhodné časové souvislosti. Dva dny před podpisem dokumentu, který se zapřísahal mírem, rozpoutali komunisté v Koreji válku a čtyři dny po podepsání byli v Praze popraveni Milada Horáková a její druzi, odsouzení k trestu smrti provazem v politickém monstrprocesu na počátku června. Nejde zde o uměle vykonstruovanou souvislost. V projevu při příležitosti podpisu deklarace Zápotocký řekl: "Proto také v západní části Německa, ovládané Američany, jsou vychováváni špióni, záškodníci, atentátníci a teroristé, vysílaní do Československa klid a mír porušovat. Nedávný proces se špionážníky a teroristy intriky válečných kapitalistických štváčů jasně demaskoval." Deklarace sama se o Postupimi nezmiňuje ani slovem, ovšem Ulbricht ve svém projevu prohlásil, že neměnnost, spravedlivost a definitivnost "odsunu" je založena na "usnesení z Jalty" a že "postupimské usnesení" vychází v této otázce ze skutečnosti, že henleinovci otevřeli hitlerovskému Německu cestu do Československa. Čtenář z předcházejících kapitol ví, že nic z těchto slov o Jaltě a Postupimi není pravda. Měl by také vědět, že československo-východoněmeckou deklaraci z června 1950 už dnes česká historiografie, politologie, politika a publicistika nezná nebo nechce znát. Uveřejňujeme ji zde proto jako poslední přílohu. Kdo si deklaraci přečte a uváží její Ulbrichtův výklad, pochopí, že za uplynulé půlstoletí většinové české myšlení na komunistickém pojetí spravedlivosti v této věci vůbec nic nezměnilo.

Dokument

Z protokolu postupimské konference:

XIII. Spořádaný transfer německého obyvatelstva

Konference dospěla k této dohodě o přesídlení /removal/ Němců z Polska, Československa a Maďarska:

Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli transfer musí být prováděn spořádaně a humánně.

Poněvadž příliv velkého počtu Němců do Německa by zvětšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady, soudí, že by tento problém měla zkoumat především Kontrolní rada v Německu a přihlížet přitom zvláště k otázce spravedlivého rozdělení těchto Němců do jednotlivých okupačních pásem. Dávají proto svým zástupcům v Kontrolní radě příkaz, aby co nejdříve svým vládám oznámili, kolik takových osob již přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a s ohledem na nynější situaci v Německu podali odhad, v jaké době a jak rychle by měly probíhat další transfery.

O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a Kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhánění, dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě.

Dokument

ZPRÁVA PODVÝBORU KONGRESU USA Z BŘEZNA 1950

(Pramen: House of Representatives, Report No 1841, 81st Congress, 2nd Session, Committee on Judiciary, Special Subcommittee "Expelees and refugees of German Ethnic Origin", 24. 3. 1950 (tzv. Walter-Report); český překlad in: Střední Evropa, 6 (1990), č. 17, s. 73-75; zvýraznění v originálním textu.)

Do diskusí a úředních zpráv o německých vyhnancích a utečencích se vloudil historický omyl nebo snad přání koncentrovat odpovědnost či se jí vyhnout. Jak ve Spojených státech, tak v Evropě se opakovaně tvrdí, že jsou Spojené státy spoluodpovědné za úplné vyhnání Němců z východní Evropy. Toto tvrzení se všeobecně zdůvodňuje článkem XIII Postupimské dohody ze srpna 1945, který bývá interpretován jako autorizace vyhnání národnostní menšiny německého původu.

Tento podvýbor je toho názoru, že nesporná fakta jasně dokazují klamný závěr teorie o americké spoluodpovědnosti za vykořenění německých vyhnanců a utečenců. Dokumenty i výpovědi svědků, které byly tomuto podvýboru předloženy během jeho zkoumání v Evropě, poskytují dostatečný důkaz o to, že velká část Němců byla vyhnána již v době podepsání Postupimské dohody v srpnu 1945. Podvýbor obdržel dokonce svědecké výpovědi vyhnanců a utečenců, kteří poukazovali na to, že byli vyhnáni ze svých domovů již v září 1944 a společně umístěni v přeplněných táborech, přičemž jim bylo vyhrožováno deportací na Sibiř, nenajde-li se pro ně "odkladiště".

Dále v posledním stadiu války začal rozsáhlý spontánní exodus Němců z dříve německy osídlených evropských východních území do Německa. Dávno před svoláním postupimské konference oznámily vlády Polska a Československa svůj úmysl odstranit ze svého území velkou většinu německého obyvatelstva dokonce před ukončením nepřátelství /.../ Včetně národních Němců se tyto jednostranné plány týkaly více než 15 milionů osob.

Skutečný počet lidí, kteří byli nuceně vyhnáni, dosahuje téměř 15 milionů osob; zatímco do čtyř okupačních pásem přišlo něco přes 12 milionů, podle svědeckých výpovědí, předložených podvýboru, zahynulo přes 2 miliony lidí v chaotické době divokého odsunu.

Nejúzkostlivějším přezkoumáváním dostupných zpráv se podvýbor s jistotou přesvědčil, že delegace Spojených států v Postupimi nepodpořila citovaný článek XIII, týkající se německých vyhnanců, aby se zasadila o masové přesídlování. Delegace Spojených států, vedená prezidentem Spojených států, souhlasila se zněním článku XIII jen proto, že si přála, a) aby neodvratitelný transfer Němců, kteří ještě byli ve východní Evropě, dostal spořádanou a humánní podobu, a b) aby se okupované Německo otevřelo pro ty, jimž by jinak hrozila deportace do subarktických oblastí Sovětského svazu, což by se rovnalo jejich záhubě. Protokoly postupimské konference tuto skutečnost objasňují. Ačkoli neexistují přesné statistické údaje, kolik Němců bylo vyhnáno před postupimskou konferencí, existují důkazy, že již před ní opustily své domovy miliony lidí. V první řadě oznámila československá vláda oficiálně v červnu 1945, že jejím záměrem je vyhnat Němce ze svého státního území. Spojené státy protestovaly ihned a naléhaly na to, aby se nic nepodnikalo, dokud se šéfové vlád v Postupimi nedohodnou o spořádaném postupu při řešení celkového problému německých menšin. Češi však bez jakéhokoli dalšího váhání pokračovali ve vysídlování, a mnoho Němců tak opustilo své domovy před srpnem 1945. Polská vláda dala před Postupimí neoficiálně na vědomí, že vyžene všechny Němce z území, které bude předáno do její správy, a miliony lidí byly ještě před Postupimí skutečně vyhnány.

Sám Stalin je hlavním zdrojem informací o tom, že vyhánění ve velkém rozsahu se konalo dávno před postupimskou konferencí. /.../ V Postupimi prohlásil na zasedání 25. července 1945, že Polsko již vyhnalo miliony Němců, a že jeden a půl milionu, který tam ještě zůstává, bude ponechán jen do žní. Poznamenal, že Češi dávali Němcům dvě hodiny na to, aby opustili své vlastnictví.

Stalin zdůraznil, že se nedá nic dělat pro zastavení tohoto počínání. Byl toho názoru, že nejen Velká trojka, ale dokonce ani československá a polská vláda nemají moc zastavit proces, který probíhá na základě hlubokého rozhořčení těchto Národů vůči Němcům.

Na tomto pozadí hotových skutečností rozsáhlých přesídlovacích akcí a sovětského váhání něco proti nim podniknout je třeba vidět souhlas Spojených států s článkem XIII. Spojené státy vycházely z toho, že se pro úplné zastavení transferů nedá nic dělat, a snažily se učinit vše, co bylo v jejich silách, aby situaci alespoň částečně zlepšily. Přimluvili jsme se za článek XIII Postupimské dohody, protože to bylo to nejlepší, co se tehdy dalo udělat pro zabránění dalším ukrutnostem a zmatkům při přesídlování. Když na postupimské konferenci probíhaly 31. července 1945 porady o článku XIII, vyslovil se Stalin proti s odůvodněním, že je nepotřebný, že polská a česká vláda budou ve vyhánění Němců pokračovat bez ohledu na to, co bude Postupimská dohoda obsahovat. Spojené státy naopak na přijetí článku XIII naléhaly. Ministr zahraničí Byrnes řekl, že článek sice nemůže vyřešit plně problém německých vyhnanců, že však přinejmenším zpomalí již probíhající totální vysídlování Němců. Stalin pak s nevolí souhlasil s tím, aby byl článek XIII zahrnut do Postupimské dohody.

Z toho je patrné, že Spojené státy v Postupimi docela určitě nenesly odpovědnost za podněcování nebo autorizaci vyhánění Němců z východní Evropy. Vyhánění začalo již dávno před Postupimí. Pokusili jsme se pouze učinit vše možné, aby tento proces probíhal co nejspořádaněji a nejhumánněji. /.../