Březen 2003

EXIL JAKO DŮSLEDEK TOTALITARISMU

Václav Chyský

Nelze dvakrát vstoupit do jedné a téže řeky.

Herakletos z Efesu, 530 - 470 před Kristem

ÚVAHY EMIGRANTOVY

Exil v povědomí české společnosti

Dnešní česká veřejnost má jen mlhavé představy o emigraci, jevu tak těsně spjatém s ovzduším totalitních systémů, které od roku 1939 sužovaly naši vlast a svým dlouhodobým účinkem ovlivňovaly postoje českých lidí. Ač se nejedná o okrajový společenský jev, zjišťujeme, že dějiny československého politického exilu se nestaly součástí české dějinné paměti, ale že naopak postupem času z vědomí lidí pomalu ale jistě mizejí. Zdá se, že o exilu převládají nadále představy spíše paušálně negativní, než jenom mlhavé. Účelem tohoto eseje je vzbudit zájem politologů, sociologů, psychologů, demografů, právníků a historiků o systematické interdisciplinární zpracování historie emigračních vln 1938/39, 1948 a 1968 a též připomenout politické pozadí, atmosféru a motivy hromadných odchodů ze země. Do textu tohoto eseje prolínají též subjektivní názory autorovy, což je pro úvahy pamětníka legitimní.

Práce psané v exilu jako například Politická emigrace v atomovém věku od Pavla Tigrida (1) a německy publikovaná studie Struktura a program českého a slovenskeho exilu od Zdeňka Sládečka (2) nemohly čerpat ze statistik a archivu ministerstva vnitra a jiných institucí komunistického státu. Proto je třeba doplnit historii exilu novými poznatky. Dějiny exilu jsou součástí národních dějin a diferencované pohledy zevnitř a zvenčí na epochu nesvobody by zostřily a ucelily pochopení tohoto fenomenu.

Domnívám se, že je zapotřebí vypracovat jistý druh exilové encyklopedie, protože je velice nesnadné vyhledavat dokumenty, prameny a literaturu roztroušené v početných exilových periodikách a publikacích. Záslužnou práci v tomto směru vykonal team autorů Lucie Formanové, Jiřího Gruntoráda a Michala Přibáně, který sestavil katalog periodik českého a slovenského exilu s názvem Exilová periodika, obsahující přes tisíc titulů, jmenný rejstřík nejčastějších exilových autorů, jakož i názvový a vydavatelský seznam jednotlivých publikací (3). Strážcem pokladu exilové literatury je knihovna Libri prohibiti v Praze (4).

Výzkumnou činností dějin politického exilu se zabývá Československé dokumentační středisko nezávislé literatury, sídlící v prostorách zámku Schwarzenberg v bavorském městečku Scheinfeld, které od roku 1986 soustřeďuje dokumenty na komunistech nezávislé české a slovenské duchovní produkce. Tato instituce, založená historikem Vilémem Prečanem si navíc dala za úkol začlenit českou a slovenskou kulturu do kontextu kultury evropské. Části sbírek Československého dokumentačního střediska byly již převezeny do Dobřichovic u Prahy.

Projekt Dějiny československého politického exilu a jeho tematicke výzkumné okruhy představil Vilém Prečan při přiležitosti šestisetpadesátého výročí založeni Univerzity Karlovy 29.-30. června 1998 na Sympoziu o českém vystěhovalectví, exulantství a vztazích zahraničních Čechů k domovu, jež bylo součástí univerzitních oslav. Prečanem přednesený výzkumný projekt prošel úspeěšně evaluačním řízením, na jehož základě předsednictvo Grantové agentury České republiky rozhodlo o uděleni grantu. Tematická naplň sympozia hojně navštíveného zahraničními Čechy je shrnuta ve sborníku Češi za hranicemi na přelomu 20. a 21. stoleti (5). Přiznačný byl nevalný zájem domácího publika i médií o toto sympozium.

Úkolem zpracování exilové problematiky se zabývá též Centrum pro československá exilová studia při Filozoficke fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Autoři studie Exilová politika v letech 1948-1956 (6) Z. Jirásek a M. Trapl v závěru své práce z roku 1996 konstatují, že « historiografické zvládnuti problematiky exilu je dosud v našich podmínkách na úplném počátku ». Bohužel mají dodnes pravdu .

Motivy odchodu ze země. Poválečná politická atmosféra. Únor 1948

Povalečná emigrace počala de facto již v roce 1945, neboť některé skupiny exulantů druhého odboje (napřiklad generál Lev Prchala) se po skončení války do vlasti vůbec nevrátily, nebo ji vzápěti opět opustily v oprávněné předtuše totalní závislosti Československé republiky na stalinské politice.

Specifickou problematiku emigrace představovaly povalečné odchody židů. Z předválečného počtu 130 000 židovských občanů se navrátilo do republiky z koncentračních táborů a ze služby v zahraničních armádach necelých 20 000 a ti nebyli začasto přijati českými spoluobčany s otevřenou náručí. Nezřídka a jen s nechutí se původním majitelům vracel do uschovy předaný zbytek majetku (7). Po zachraně holého života, často bez osobních dokladů, museli válkou rozprášení bezdomovci (« displaced persons «) čelit byrokratickému šikanování úřadů. Není divu, že někteří dali přednost odchodu do politicky a vojensky nejisté Palestiny, kde se tehdy vytvářely předpoklady pro vznik židovského státu.

Z prvních poválečných voleb vyšla, vlivem demagogických slibů zejména malým rolníkům, vítezně KSČ. V následujících dvou letech mnozí prohlédli věrolomnost komunistických metod. Protože v očekávaných svobodných volbách by byla KSČ o svoje první místo s největší pravděpodobností přišla, urychlila a zesílila snahu o uchvácení moci ještě před volbami. Volby z května 1948, tedy po komunistickém puči, už nebyly svobodné.

Přesto, že se nad únorovými událostmi 1948 v mé paměti rozprostíra padesátiletý závoj, jsou některé chmurné vzpomínky tehdy osmnáctiletého studenta jasné a nevymazatelné. Považuji za nutné se o nich zmínit vzhledem k všeobecně rozšířené selektivní paměti a selektivnímu vnímání, vytěsňujícímu vědomě i nevědomě nepříjemná fakta. Lidé střední a mladší generace, kteří nezažili stalinský teror, nýbrž jen pozdější marasmus komunistického systému, mají sklon zlehčovat jeho brutalitu i verbálními novotvary, mluvíce napřiklad o “totáči”. Selektivní paměť postihuje i některé emigranty.

V jakoby surrealistickém filmu se v mých vzpomínkách střetávají formace ozbrojených dělnických milicí se skupinami demonstrujících studentů, procházejících 22. února 1948 Václavským náměstím a Národní třídou na Hrad. 12 000 jich tehdy prý bylo, kdo to dnes může ještě spočítat. 118 studentů bylo zatčeno a poznalo třídní výprask etablující se proletářské diktatury (8). Z oken mávali ti, kteří se neodvážili zařadit do průvodu mladých lidí. Protikomunistická opozice neměla tušení o důsledně promyšlené a provedené strategii komunistické strany na cestě k získání moci a o Stalinově naléhání, aby Gottwald požádal sovětskou vládu o vojenskou pomoc v případě puče. Sovětské jednotky byly již připraveny u maďarských hranic. Gottwald tehdy Stalinovu výzvu odmitl, protože se odůvodněně spoléhal na disciplinovanou sílu vlastní strany. Trestuhodnou politickou neodpovědnost projevili předáci nekomunistických stran, kteří naivně věřili v parlamentní způsob řešení krize. V rozhodných momentech se věnovali vedlejším činnostem mimo Prahu a proto nebyli schopni ovlivnit další politický vývoj. Dříve tak energický prezident Beneš se po komunistickém puči, jemuž nebyl schopen zabránit, uklidil na znamení protestu do své vily v Sezimově Ústí. I jeho příliš dlouho odkladaná abdikace do 7. června 1948 byla nakonec odůvodněna jen zdravotním stavem, nikoli nevolí nad ztrátou svobody. Pěti mozkovými mrtvicemi byla životní baterie Eduarda Beneše vybita. Zesnul 3. září 1948.

Komunistická strana naproti tomu zmobilizovala sve přívržence. Na chodnících se to hemžilo chodci s nově raženými zlatorudými odznaky komunistické strany na klopách kabátů. O politice měla rozhodnout ulice. Nic nebylo ponecháno náhodě, ani načasované raženi “musílků”, vnějších poemailovaných symbolů politického smýšlení.

Václav Lacina se ve svých verších účelově mýlil, když psal : “…a srdce, srdce se pořéd nosí, hned pod odznakem”. Pod “musílkem“, jak byl často stydlivě nazýván stranický odznak, se neskrývalo srdce, nezřídka převažoval oportunismus a strach. “Rudé právo” se vychloubalo, že v kritické době mezi lednem a březnem 1948 přijala komunistická strana 190 138 nových členů. Díky oportunistům a zastrašeným dostala jednotná kandidátka při volbách 30. května 1948 89,2% hlasů (9). Český národ a jeho politici si připravovali svůj osud sami tím, že zavčas nevytvořili učinné protilátky proti hrozící diktatuře jedné strany. Tolik opěvované demokratické tradice byly likvidovány českými lidmi. Českoslovenští komunisté nastolili svou totalitní moc za podpory velké části obyvatel (8).

Byly to moje první volby, ve skutečnosti první ze série volebních frašek. Šel jsem tehdy v Libeňském zámečku volit za plentu, sledován kosými pohledy členů volební komise a hodil do urny bílý lístek. Byl jsem rozechvělý, ale bylo mi dobře u srdce, že jsem nezradil svoje mládí. Měl jsem instnktivní strach před nekontrolovatelnou mocí jedné strany, měv ještě v čerstvé paměti diktaturu nacistickou. Na moji vlast opět spadla klec.

Nastaly trudné časy. Český národ se volbami rozhodl pro popření individuality a aktivně pomáhal zavádět společenský model totalitního hmyzího státu, ve kterém bude mít každé individuum přikázané místo a úkol jako v termití kolonii. Předepsán byl i čas k povinné adoraci strany a jejich vůdců. Vzorem bez ohledu na ztráty bylo obrovské sovětské termití hnízdo s naprosto odlišnou historií společenského vývoje. Potíž však spočívala v tom, že termiti, zvaní též všekazi, organizují své společenství po miliony let stereotypně na základě neměnných instinktů, nedovolujících odchylky od normy, zatimco člověk pervertuje rigidní ideologická schémata reálného socialismu v politickou přetvářku, pokrytectví, korupci, parazitismus a v českém případě ve vychytralé švejkování. Na tento morbus měl socialistický stát po hrůzách stalinismu za čtyři desetiletí neslavně uhynout.

Na vysokých školách řádila mezi studenty a profesory inkvizice Jiřího Pelikána (v roce 1998 mu byla udělena k 28. říjnu státní cena (!?), která na akademická místa dosazovala devótní posluhy a v rámci “demokratizace“ vylučovala nekonformní studenty ze studia. Přes 10 500 studentů bylo vyloučeno nebo nepřipuštěno k imatrikulaci (10). 600 pedagogů bylo vyhozeno z vysokých škol a gymnázií. Nacisty zdecimovana duchovní elita národa dostala další ránu. Akademická mládež ztratila pluralitní vzory pro hledaní životní orientace.

Akční výbory, do dvacátého století přenesená varianta středověke inkvizice (inquisitio haereticae pravitatis - vyšetřování kacířských nepravostí) prosívaly jméno po jménu, aby rozdělily občany na „pokrokove“ a na “třídní nepřátele“. Výsledkem stálých čistek a procesů bylo propouštění odborniků. Do vysokých funkcí státního aparátu a zestátněného hospodařství pronikali lidé s nízkými odbornými znalostmi, vynikající pouze bezvýhradnou poslušností komunistické straně. Nezadržitelně se prosazoval trend k plebejství ducha a společenských norem. Jako příklad může sloužit armáda, kde po čistkách kolem roku 1954 pouze 25% důstojníků mělo středoškolské vzdělání a 11% nemělo ani vojenské vzdělání. Z celkového stavu důstojniků v roce 1954 nastoupilo 75,4 % do armády po únoru 1948 (11).

„Zítra se bude tančit všude,“ sliboval v častuškách mládežnický agitpropčík a pozér Pavel Kohout, prototyp stalinských slavíků, jehož klikatá biografie charakterizuje smutnou dobu. Byl to šaman šalby a chronického sebeobelhávíání, na jehož životní filozofii se měla orientovat česká společnost (12).

Neptal se, jak tančilo 280 000 muklů ve stalinských vězeních a 80 000 nevolníků poslaných do pracovních táborů bez soudu. Nezajímalo ho, jak bylo do tance dvěma stům třiceti čtyřem občanům oficiálně odsouzeným třídní justicí k smrti. 4 000 lidí zahynulo v koncentračních táborech a vězeních, 300 jich zemřelo ve vyšetřovací vazbě. 60 000 lidí odsloužilo vojnu u pomocných technických praporů a 281 občanů (jiny údaj vyčísluje 327 jmen) bylo odvlečeno do Sovětského svazu (13, 14, 15 ).

“Těm, kteří si myslí, že komunistické režimy ve střední Evropě jsou výtvorem zločinců, uniká základní pravda: zločinné režimy nevytvořili zločinci, ale nadšenci, přesvědčení, že objevili jedinou cestu vedoucí do ráje. Hájili ji udatně a popravili proto mnoho lidí. Později vyšlo všeobecně najevo, že žádný ráj neexistuje a nadšenci byli tedy vrahové.“ To píše Milan Kundera, svého času také literární stranický nadšenec (16).

Lidé tedy prchali v osmačtyřicátém přes kopečky (proto se jim říkalo ”kopečkáři”) před nadšenci, kteří se změnili v násilníky, vrahy a lháře, což byla motivace k odchodu, kterou je nutno brát smrtelně vážně. 176 “kopečkářů” bylo zastřeleno na západní hranici při pokusu o přechod, 88 jich zahynulo v ostnatých či elektrických drátech (13, 14). Také na straně pohraničníků byly ztráty. 645 jich přišlo o život, z toho však jen 70 zahynulo v přímém střetu s uprchlíky. 575 ztratilo život při operacích v minových polích a elektrických zábranách. Nemálo jich spáchalo též sebevraždu. Tato data pocházejí z předběžných přehledů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (14). A tak “holubičí” český národ dosáhl rekordu v počtu poválečných justičních vražd – s výjimkou jiné bratrské slovanské země, Sovětského svazu (17).

Po srpnu 1968 sice již nebyla ohrožena biologická existence politicky nekonformního občana, ale do svěrací kazajky normalizace byl sešněrován smysl, náplň a kvalita jeho života. Odchod do svobodného světa byl šancí oprostit se od všudypřítomných vlivů zkorňatelé ideologie a uniknout vynucované lítosti nad “politickým pomýleními”, jež byla vyžadována ode všech, kteří se během Pražského jara svobodomyslně projevili. Středověk připomínajcí vynucené přiznání k politické herezi a odsouzení svého vlastního politického přesvědčení vyvolávalo u charakterních lidí morální šok. Dostal jsem do zahraničí několik dopisů od přátel, kteří se pod politickým tlakem zříkali mého přátelství, což odůvodňovali mým zrádným odchodem. Texty těchto dopis pravděpodobně předložili příslušným orgánům. Chápal jsem jejich situaci a nikdy jsem se o této věci nezmínil. Je toto perverzní ponižování občana už zapomenuto? Na pováženou je proto nepochopitelný výrok Jiřího Dienstbiera, že “nikdo emigrovat nemusel“. Si tacuisses, philosophus mansisses (kdybys býval mlčel, byl bys zůstal filozofem), pane exministře!

Psychologické problémy emigrace

Kdo odcházel s představou brzkého návratu, neuvažoval realisticky. Studená válka a atomový pat velmocí paralyzovaly politický vývoj bez vyhlídky na radikální změnu. Bylo proto nutné plánovat dlouhodobý pobyt v cizině, což vyžadovalo vnitřní připravenost přijmout jinou jazykovou kulturu, zvyky a společenské normy hostitelských zemí a aktivně se s nimi sžít. Integrace nevylučovala udržení vlastní národní identity. Naopak, musíme-li se vypořádávat s novou kulturou, dává nám to příležitost, důkladně se zamyslet nad kulturou vlastní i nad chodem národních dějin. Nutnost porovnávání kultur je duchovní výzva, ke které člověk zůstavší ve vlasti není v této míře provokován. Každá řeč a kultura, kterou jsme obohatili vědomí, rozšířila náš horizont. Míra a rychlost adaptace a integrace v novém prostředí je schopnost vysloveně individuální. Adaptace a integrace je totiž přirozená odpoveď myslící bytosti na nové prostředí. Kdo jí nebyl schopen, ochudil se o rozvoj své osobnosti syntézou původních a nově získaných kulturních vlivů. Psychologickou stránkou emigrace, jakožto extremní životní situací se zabývali psychologové Jiří Diamant a Miroslav Kabela, oba žijící od roku 1968 v Nizozemí (18, 19).

Přemýšlí–li člověk, který odešel před více než třiceti lety do emigrace (někteří před půl stoletím) o smyslu tohoto kroku, nevyhne se subjektivním náhledům, které jsou zákonitě odlišné od představ občanů, kteří zůstali ve staré vlasti. Život emigranta byl ovlivňován zcela jinými sociálními tlaky, jež vyžadovaly jinou životní strategii než občanskou pasivitu, vynucené ohýbání hřbetu, kličkování a vyrovnávání se s ideologií a praxí totalitního státu. Zcela jinou životní strategii vytvářeli disidenti, ale ani oni se nemohli psychologicky vymanit z tenat všudypřítomného komunistického systému.

Emigrace není pro každého. Emigrace není útěk, tak jak to nezřídka formuluje hovorový jazyk (i když překotné opuštění vlasti bylo začasto jediné východisko, jak si zachránit život), ale závažné rozhodnutí pro zásadní změnu života a převzetí odpovědnosti nejen za sebe, ale i za osud rodiny v nových neznamých podmínkách. Jako každá stresová situace, emigrace urychluje zrání charakteru, nebo jej naopak láme. Ztráta sociálního zázemí vedla začasto k reaktivním depresím, které se rozplynuly teprve po vytvoření nových sociálních vazeb, ovládnutí jazyka hostitelské země a po úspěšném zapojení do pracovního procesu. Rozhodující pro úspěch či ztroskotání byl soubor individuálních předpokladů, které si každý z nás do zahraničí nesl, spojený s jedním velmi silným faktorem, který můžeme nazývat štestí, nebo náhoda. Žádný z nás na začátku naší emigrace netušil, jaký psychologický dopad bude mít integrace v nové zemi na strukturu naší osobnosti osvojovaním nové řeči a postupným přijímáním kultury, zvyků a společenských norem hostitelských zemí, které se postupně stávaly druhou vlastí. T. G. Masaryk věděl, že: “... každá emigrace přijímá charakter země, ve které žije”.

Mnoho z nás, kteří žijí desítky let v zahraničí, pozorují určiteé rozštěpení ducha, mají-li odpovedět na otázku, kde jsou vlastně doma. V případě, že v zahraničí žije již třetí generace jedné rodiny, je pochopitelné, že se zakořenil celý rodinný klan do nové země. Tutu otázku musí zodpovědět každý sám za sebe. Zde neexistují žádné kategorické imperativy.

Protože čeští lidé zakotvili v desítkách nejrůznějších zemí, probíhala jejich integrace za nejrůznějších politických, kulturních a klimatických podmínek. Již proto neexistuje jednotný emigrantský zorný úhel na starou vlast. Emigranti nejsou jednolitá společenská skupina s homogenním skupinovým názorem a minulostí. Představují celé široké společenské spektrum české společnosti s jejími klady a zápory, což znamená, že se do ní přimotala i taková individua, která pomohla komunistickému režimu do sedla a dnes trpí totální politickou amnezií ve smyslu – ja nic, já muzikant. Politická dělicí čára tudíž nejde jen mezi emigrací a domácími, věc je daleko komplikovanější. U nejednoho souputníka jsem měl důvod se zamyslet nad tím, jaký že byl vlastně důvod jeho odchodu z vlasti.

Jak hluboký, v podvědomí kolektivně sdílený zářez do psychiky emigrantů představoval odchod z vlasti demonstrují typicky emigrantské sny v individuálních variantách sněný skupinový prožitek s takřka uniformním základním scénářem: fantazie podvědomí přenese snícího do staré vlasti mezi přátele. Setkání probíhá harmonicky až do chvíle, kdy si snící náhle uvědomí neblahé důsledky svého návratu. Horečně a s hrůzou přemýšlí, jak se dostat z komunistické klece přes hlídané pohraniční zátarasy zpět do svobodného světa. Vysvobození z noční můry přináší probuzení. Neznám jediného emigranta, který by tyto sny neměl. Časem, s postupující integrací se frekvence těchto snů snižovala, až s otevřením hranic tento horror nocturnus v podvědomí vyhasl.

Emigrace nebo exil ?

V českých diskusích o emigraci se setkáváme se soubežně používanými pojmy emigrace a exil. Tuto pojmovou dichotomii jiné jazyky neznaji. Exil je češtinou vnímán jako pojem ušlechtilejší, vnímán v historické souvislosti s dobou pobělohorskou a priori vylučující ekonomické pohnutky odchodu z vlasti. Proto byl přednostně užíván protikomunistickmi politiky a intelektuály, kteří odešli po únoru 1948. Komunisté naproti tomu mluvili o “zrádné emigraci”.

Antonín Měštan jde této pojmové dichotomii na kloub ve své studii Česká emigrace, český exil a česka exilová literatura (20). V římském právu , píše Měštan, byl exulant ten, kdo byl nucen se vystěhovat z Říma z nařízení soudu, nebo pod administrativním tlakem. Opustil-li někdo Řím bez tohoto donucení, byl emigrantem. Pobělohorská situace v českých zemích nutila ty, kteři nebyli ochotni konvertovat ke katolicismu, opustit zemi. Byli tedy exulanti.

Motivy k opuštění domova byly v jednotlivých fázích komunistické diktatury různé. Ve stalinské poúnorové epoše šlo mnohým občanům o holý život nebo o dlouholetá vězení. Nebyli tedy k odchodu z domova přinuceni zákonnými nebo administrativními prostředky, nýbrž prchli před politickým terorem. Hospodářsky nevýkonný systém vyháněl též lidi, kteří si chtěli ověřit svoje schopnosti v podmínkách tržního hospodářství. Podle římského práva byli jak první, tak ti druzí emigranti. Po roce 1968 byly některé režimu politicky nepříjemné osoby buď administrativnim donucením vypuzeny, nebo též nevpuštěny zpátky do komunistického státu. Podle definice římského práva se jednalo o exulanty.

Retrospektivně se dá říci, že život v pluralistické společnosti západu byl smysluplnější, než útek do vnitřní emigrace a existence v šedém koloběhu normalizačního života. Odchod do exilu byl - při vší individuálnosti motivů a forem - výrazem svobodné vůle individua utvářet si život podle vlastních představ a nikoliv podle ideologických formulí strany a podle ještě daleko horší a brutálnější politické praxe totalitního systému. Byl to protest svéprávnosti zbaveného občana proti životu v kleci. Bylo to odmítnutí drezúry reagovat na příkazy strany podmíněnými reflexy.

“Být vzdělancem a požadovat svobodu je naprosto jedno a totéž a to v podmínkách každé vzdělanosti, to je soupodstatnost racionální a mravní. Společnost, jež vzdělanci v sobě vykazuje zdánlivě místo, ale svobody ho zbavuje, je pouhým mraveništem bez kulturního oprávnění rozumového a mravního” (21). Tento postulát Václava Černého bych rozšířil na přirozený nárok každého svébytného občana na svobodu. Svoboda totiž není privilegiem vzdělanců.

Způsoby přechodu přes hranice. Uprchlické tábory. Počty uprchlíků po únoru 1948

Důležitou roli při odchodu do exilu hrály zejména v prvních letech po komunistickém puči převadečské skupiny, které využívaly svých znalostí průběhu hranic a velmi účinně pomáhaly potřebným osobám v odchodu přes hrance s Německem a Rakouskem. Z valné části skončily v rukou komunistické policie a v dlouholetych vězeních (22).

Vladimír Škutina zpracoval záznamy Jožky Pejskara do knížky Útěky železnou oponou (23). Připomeneme alespoň některé spektakulární odchody jako Vlak svobody, který podobně jako opravený pancéřový vůz škodováckého montéra prorazil pohraniční zátarasy u Aše. Mezi 1950 a 1984 zaznamenáva Škutina 28 únosů letadel, z čehož tři byly dopravní dakoty. Ladislav Feierabend se proplavil z Ústí nad Labem sovětskou zónou do Hamburku, schován v říčním člunu. Tragický byl případ ministerského předsedy Šrámka a monsignora Hály, jejichž odlet, organizovaný francouzským velvyslanectvím, byl zmařen komunistickými agenty. Místo ve svobodném světě skončili v komunistickém vězení.

Za šumavskými hvozdy nečekala na emigranty země zaslíbená, ale ohořelé trosky německých měst. Podle hlášení bavorské pohraniční policie a záznamů americké okupační vojenské správy (Military Government) přecházelo po únoru 1948 do Bavorska na sto českých a slovenských “Illegal Border Crossers” denně za velmi nepříznivých meteorologických podmínek. V únoru 1948 ležely na Šumavě a v Českém lese dvoumetrové vrstvy sněhu. Komunisté předvídali masové odchody na západ a aby je znemožnili, prohlásil tehdejší komunistický ministr vnitra Václav Nosek všechny cestovní pasy československých občanů za neplatné, jak vyplývá z hlášení amerického velvyslance Steinharda z 23. února 1948.

Ve velmi fundované studii Zur Aufnahme der Flüchtlinge aus der CSR in der US–Zone Deutschlands nach der kommunistischen Machtergreifung von Februar 1948 líčí Roland J. Hoffmann za použití německých a amerických dobových dokumentů události, které definitivně rozdělily Evropu na dva nepřátelské bloky (9). Bavorská pohraniční policie a americká armáda nebyly připravené na situaci vyvolanou únorovým pučem. Péče o uprchlíky a jejich stravování muselo být narychlo organizováno.

26. února 1948 dostalo 80 “special agents” úkol zachycovat, vyšetřovat a roztřídit československé uprchliky podle politického významu. Do ”High Level Category” byly zařazovány prominentní české a slovenské politické osobnosti, s nimiž se mělo jednat s obzvláštní vstřícností, protože s nimi bylo počítáno pro nastávající ideologický boj. V uprchlických lágrech nepobyly dlouho, některé byly bezprostředně po zachycení přesunuty do hlavního stanu European Command ve Frankfurtu nad Mohanem, kde byly vyšetřovány. Ubytovány byli v Alaska House v Oberurselu, v místě nedaleko Frankfurtu nad Mohanem. (Alaska House byla původně ubytovna pro penzionované učitele. Po válce zde čekali někteří nacističtí pohlaváři na norimberský proces). Po zotavení v Alaska-House, byli “high level refugees“ přednostně vystěhováni do USA, Velké Británie a do Francie. Ne však všichni. Pavel Kosatík v biografii Ferdinand Peroutka (24) líčí nuzné poměry, ve kterých přežívali příslušníci české politické elity v pařížském hotelu třetí třídy, kde ženy praly společně v bidetu špinavé prádlo. Bez francouzského občanství nemohli emigranti legálně pracovat a proto se přechodně octli na společenském dně.

Na řadové emigranty z “Low Level Category” čekal ještě prozaičtější osud. Podél 356 kilometrové hranice mezi československem a americkou okupační zónou byly zřízeny a adaptovány uprchlické tábory například v Deggendorfu, Řezně, ve franckém Schwabachu, v Langwasseru u Norimberka, v Hofu–Moschendorfu, Marktredwitzu atd., atd. V pohrančním táboře ve Furth im Walde (Brod nad Lesy) bylo internováno 2 260 osob. V táboře Schwabach–Vogelherd II bylo umístěno 981 uprchlíků. Únorový puč vyprovokoval i odchody Němců, kteří nebyli vypuzeni těsně po válce.

Bavorská policie a americká vojenská správa se teprve musely učit oddělovat v lágrech od sebe české a německé etnické skupiny. Na priklad v Řezně napadla skupina sudetských Němců na ulici české uprchliky a uprchlický tábor, kde byli Češi internováni, musel být hlídán bavorskou policií. Tato brizantní situace je podrobně dokumentována ve zmíněné práci Rolanda J. Hoffmanna (9). Protičeské emoce Němců vyhnaných z českých zemí byly tehdy ještě příliš čerstvé.

Podle Report on Refugees and Displaced Persons in Land Bavaria prepared by Office of Military Government bylo v červnu 1948 z více než devíti milionů obyvatel Bavorska jedna čtvrtina nebavorského původu, z nichž hlavní kontigent tvořili Němci z českých zemí. Jako příklad může sloužit okresni mesto Schwabach ve Středních Francích, kde připadalo v roce 1946 na 16 992 obyvatel 4 374 vyhnanců (25, 7%) vypovězených z východní a středn Evropy, převážně však z českých zemí (25, 26).

Mezi vyhnanci, československými emigranty a domácím bavorským obyvatelstvem panovalo napětí a nedůvěra. Bavorští rodiče si nepřáli, aby se jejich děti pohybovaly poblíže objektů, osídlených přivandrovalci, jejichž etnický původ přesně nerozlišovali. Aby se Bavorsku odlehčilo, byli českoslovenští emigranti přesunováni do jiných zemí americké okupační zóny, převážně do Baden–Württemberska.

Ve Spolkovém úřadě pro uznávání zahraničních uprchlíků (Bundesamt für Anerkennung ausländischer Flüchtlinge) jsou dokumentovány počty českých a slovenských emigrantů, prošedších po únorovem puči zapadoněmeckými lágry. Přesnost, či lépe řečeno nepřesnost této dokumentace odpovidá tehdejším nedokonalým poválečným registračním možnostem.

Většina údajů se shoduje v tom, že při poúnorové emigrační vlně odešlo z Československa 60 000 osob (1, 2, 15). Tato takzvaná stará emigrace mezi roky 1948 (nebo take 1945) a 1967 odešla dále do zámoří, protože v Německu a v západní Evropě se pro emigranty nedostávalo pracovních přiležitostí. Dá se předpokládat, že 15 000 těchto staroemigrantů odešlo do USA, 12 000 do Kanady, 12 000 do Austrálie, 12 000 emigrovalo do Velké Británie, 18 000 se rozešlo do dalších zemí, z nichž více než polovina našla pravděpodobně útulek ve Spolkové republice Německo a v Rakousku.

Posrpnová vlna odchodu z vlasti. Počty a odborná kvalifikace posrpnových emigrantů. Integrace do hospodářského systému hostitelských zemí. Navrátilci a upravenci.

Odchody z vlasti po invazi armád Varšavského paktu 21. srpna 1968 se odehrávaly za úplně jiných podmínek, než po únoru 1948. Liberálnější politika Dubčekovy přechodné vlády umožňovala výjezdy do zahraničí a tak se v prázdninovém období srpna 1968 nacházelo více než 200 000 Čechů a Slováků mimo republiku. Podle Sládečka (2) přešlo do Rakouska v panice 180 000 lidí, z nichž se však mnozí po týdnech a měsících kolísání opět vraceli. Mezi srpnem 1968 a říjnem 1969 zůstávaly čs. hranice relativně průchodné, nesrovnatelně propustnější než před srpnem 1968. Nepochybně se svolením Sovětů, za účelem umožnit odchod těch, kteří nesouhlasili s okupací a měli odvahu emigrovat.

Data o počtech posrpnových emigrantů se dosti rozcházejí. Demografové pracují proto převážně s odhady. Za nejjistější způsob zjištění ilegálních odchodů se považuje použití základních demografických dat běžné demograficke evidence, t.j. údajů o přirozeném přírůstku obyvatelstva a o povoleném stěhování do zahraničí a jejich srovnání s výsledky sčítání lidu. Tato metoda je proto nutná, protože evidence komunistického ministerstva vnitra o ilegálních odchodech je překvapivě neúplná. Ministerstvo vnitra se ve své dokumentaci soustředilo na případy vyšetřování, nikoli však na registraci ilegálních odchodů. Proto neodpovídají záznamy ministerstva vnitra požadavkům kladeným na vědecké demografické zkoumání (27).

Autoři Dějin obyvatelstva českých zemí (15) uvádějí, že po únoru 1948 odešlo kolem 60 000 obyvatel; podle ministerstva vnitra to bylo jen 36 000. Na základě demografických údajů pro údobí mezi únorem 1948 a koncem padesátých let dochází L. Paukertová k odhadu, že odešlo 260 000 občanů (27).

V letech 1968 – 1989 odešlo do zahraničí ilegálně dalších 245 000 osob, z toho 104 000 hned v letech 1968 - 1969. Podle těchto odhadů tedy ilegálně emigrovalo z komunistického Československa v letech 1948 – 1989 asi půl milionu Čechů a Slováků. (Pro stejné období udávají prameny ministerstva vnitra 146 000 ilegálních odchodů.)

Pavel Tigrid (1) uvádí, že posrpnová emigrace čítá 100 000 lidí, možná více. Odvolává se na článek v Neue Zürcher Zeitung z 9.11.1972, založený na údajích oficiální čs. statistické ročenky, dokumentující 127 000 osob. Němečtí autoři K. Muenz a H. Fassman vyčíslují posrpnovou emigraci na 162 tisíc osob.

Rok počet žádostí o azyl počet přiznaných azylů

1970 5 272 3 200

1971 1 793 5 150

1972 899 1 400

1973 607 450

1974 500 500

1975 428 300

1976 377 300

1977 393 150

1978 812 200

1979 1 195 800

1980 2 385 1 700

1981 200 2 500

1982 2 110 1 350

1983 1 100

1984 1 475 1 159

1985 1 411 848

1986 1 394 691

1987 1 516 323

1988 1 686 184

1989 2 388 236

1990 781 113

celkem 27 622 22 654

V tabulce jsou údaje Spolkového úřadu pro uznávání zahraničních uprchlíku (Bundesamt für die Anerkennung ausländischer Flüchtlinge) o žádostech československých občanů o udělení azylu v Německu v létech 1970 – 1990. Podle těchto údajů požádalo ve Spolkové republice Německo od srpna 1968 během 21 let 27 622 československých občanů o azyl, který byl udělen v 22 654 případech. Statistika prvních dvou let po invazi 1970 – 71 uvádí 8 350 uznaní azylového statutu, coz znamená, že v prvních dvou letech po invazi (730 dni) bylo denně průměrně přiznáno právo azylu 114 osobám z ČSSR (28). Je nutné doplnit německé statistiky o žádostech československých úprchlíků o azyl o údaje z jiných zemí, kam také směřovala československá emigrace.

Oproti prvním katastrofálním poválečným rokům panovala v sedmdesátych letech ve Spolkové republice Německo již po dlouhou dobu hospodářská konjunktura, změnivší poraženou zemi v “hospodářský zázrak”. To byla příležitost pro emigrující československé odborné pracovníky k rychlému začlenění se do pracovního procesu a tím i k rychlé integraci. (Po příchodu 9. prosince 1968 do Schwabachu, jsem již po týdnu pracoval jako veterinář prohlídky masa v norimberských jatkách. Podobně se vedlo ostatním krajanům z okruhu mých známých.)

V důsledku konsolidovaných politických a hospodářských poměrů nenaráželi posrpnoví emigranti ve Spolkové republice Německo na nacionalisticky motivovanou nepřátelskou animozitu. Naopak, pokud mohu soudit z vlastní zkušenosti a ze zkušeností mých přátel, byli jsme v Německu přijati se sympatiemi a dostalo se nám účinné pomoci. Moje manželka a já jsme byli přijati pod střechu lidí, starousedlíků města Schwabach, kteří v letech 1945 – 1948 své děti naléhavě nabádali, aby se nezdržovaly v blízkosti uprchlických táborů. My, o dvacet let později, jsme se stali takřka jejich rodinnými příslušníky. Tempora mutantur nos et mutamur in illis (časy se mění a my s nimi). Negativní zážitky jiných emigrantů nemohu vyloučit, nejsou mi však známy.

Ztráty kvalifikovaných pracovníků pro československé hospodářství lze demonstrovat na příkladu lékařů. Podle statistik ze začátku sedmdesátých let byli českoslovenští lékaři počtem přes 1000 osob po Íráncích druhou nejsilnější skupinou zahraničních lékařů ve SRN. Statistika Spolkového ministerstva zdravotnictví pro rok 1998 vykazuje stále ještě 355 českých (slovenských) lékařů. Tento nižší počet si lze vysvětliti jednak faktorem stárnuti, jednak změnou státní příslušnosti, to jest nabytím německého občanství (29).

Vzhledem k odborné kvalifikaci československých emigrantů, byl jejich roční příjem koncem 80. let o 20% vyšší, než byl průměr západoněmeckého obyvatelstva a nezaměstnanost postihovala jen 3,5 % emigrantů. Odborným a ukončeným akademickým vzděláním převyšovali čs. emigranti dvojnásob západoněmecký průměr. V dělnických profesích pracovalo jen 1,8 % Čechů a Slováků (30). I ve Švédsku měli imigranti z Československa již v roce 1970 (tedy dva roky po příchodu do země) znatelně vyšší příjmy, než byl švédský průměr. Většina Čechoslováků měla totiž vysokoškolské vzdělání (27, 30). Kvalitativně byly tedy národohospodářské ztráty československého státu způsobené emigrací mnohem závažnější než ztráty její početností.

Pavel Tigrid (1) charakterizuje motivaci k odchodu u posrpnové emigrace a zařazuje ji do tří skupin: 1. lidé diskriminovaní režimem, kteří využili možnosti opustit zemi s rodinami vcelku bez rizika v obavě z nového pronásledování, 2. odborně kvalifikovaní pracovníci, kteří nechtěli nadále snášet nivelizační kádrovou politiku všemocné strany, aktivní účastníci reformního hnutí, většinou funkcionáři KSČ, novináři, publicisté, umělci.

Dvacet let neblahých zkušeností s komunismem v Československu zamíchalo lidskými osudy i zráním politických názorů tak, že se v zahraničí setkali vítězové z Února s poraženými a poníženými. Nadšenci, o nichž hovoří Kundera, poté co rozbili porcelán struktury české společnosti a poté co se marně a neuměle pokoušeli roztříětěnou vázu opět slepit, odešli do oněch krajin, které předtím po léta v ideologickém zaslepení nekriticky zatracovali. Tato setkávání politických protivníků představovala a nadále představují nesnadný psychologický problém.

Bylo i nemálo případů, že se lidé v zahraničí ať už z jakýchkoli důvodů neuchytili a vrátili se do Československa. Podle šetření Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu se v rámci amnestií v letech 1955 – 1987 vrátilo do republiky 9 566 osob. I tyto osudy a jejich počet je nutno zkoumat a doložit, jaký postoj k navrátilcům zaujal komunistický režim. Jiná kapitola je dokumentace motivů a podmínek, za nichž si mohli emigranti “upravit stav“, a cena, kterou za tento “odpustek” zaplatili. V některých spolkových zemích SRN bylo nabytí německého občanství spojeno s vyvázáním se z občanství československého. V takových případech byl československý občan donucen chtě nechtě vyjednávat s komunistickým zastupitelským úřadem a zaplatit “výkupné”. I tato data nejsou doposud statisticky vyhodnocena. Nezanedbatelný je i počet žen, které se do svobodného světa provdaly. Nebyla to však vždy výlučně láska k formálně ve svatebních dokumentech jmenovanému ženichovi. Svatba se západním cizincem nezřídka zastírala jiné motivy.

Komunistická propaganda a protiexilová literatura

Komunistická propaganda se škodolibě pásla na střetech mezi československými poúnorovými emigranty a sudetoněmeckými vyhnanci, kteří se po Únoru nezřídka setkali v jednom uprchlickém lágru. V paradoxní situaci na sebe narážely skupiny vítězů druhé světové války a poražení protivníci. Synonymem pro bídu českých a slovenských politických uprchlíků byl v komunistických médiích tábor Valka u Norimberka, kde byly kavalce ještě teplé po lotyšských a estonských repatriantech. Tito pojmenovali svůj přechodný útulek po městě Valka, ležícím na estonsko-lotyšské hranici (31).

Emigrantská tématika propagandisticky zabrousila též do slovesné tvorby socialistického realismu: “Opustíš-li mne zahyneš,” byl oblíbený režimní slogan, po léta používaný jako hrozba každému, kdo by pomyslel na možnost žít mimo hranice komunistického státu. Zněl velmi působivě a těm, kteří ho zneužívali, vůbec nevadilo, že pocházel z pera Viktora Dyka, básníka, který stál v parlamentu první republiky na konzervativním pólu stranického spektra a kterého “národní myšlenka za první republiky postavila do nejreakčnějšího křídla nacionalistického tábora” (32). Verš pochází z Dykovy básně Země mluví, kterou básník napsal ve vídeňském garnizonním vězení, když čekal v procesu s Karlem Kramářem a Aloisem Rašínem na rozsudek za protirakouský odboj (33). Verše vytržené z historické souvislosti odbojové činnosti za první světové války použil v roce 1957 Zdeněk Pluhař jako titulu pro svůj román o emigrantské bídě.

Exil byl konjunkturální téma: „S pečetí zrady, zklamání a zkyslí, čekáte, až vám srdce zpráchniví...Takový trest si nikdo nevymyslí, k jakému jste se odsoudili vy!“ (34) tak veršoval o emigraci Pavel Kohout v básni „Trest emigrantův“ ze sbírky „ Čas lásky a boje“ v roce 1954, tedy v době, kdy občané již měli zkušenosti se stalinskými monsterprocesy a kdy rezoluce pracujících, nařízené komunistickou stranou, žádaly tresty smrti pro spiklence, záškodníky a zrádce lidu. Propaganda oděná do umění socialistického realismu šla ruku v ruce s terorem. „Calumnia audacter, semper aliquid haeret“ (statečně pomluvej, vždy něco utkví), říká latinské přísloví. Utkvělo. Ještě dnes je vryto do paměti české veřejnosti ono ódium zrady emigrantů, které rozsévali komunističtí propagandisté.

“V zájmu spravedlnosti,” napsal mi přítel, který lektoroval můj text, “nezapomínej, že se Pavel Kohout ze své mladistvé zaslepenosti probral.” Ano, ale po léta sváděli on a jemu podobní Schreibtischtäter (pachatelé od psacího stolu), majitelé posledních pravd moji generaci a společnost do stavu, ze kterého se ještě dnes těžce probírá. V politických funkcích, sami ideologicky obluzeni, obluzovali veřejnost, za což byli odměňováni státními cenami a řády. Zařídili se v systému jako prasata v Orwellově Farmě zvířat. Ve službách karikatury socialismu se jejich literární produkty samy stávaly karikaturou.

Hannah Arendtová upozorňuje ve své práci Původ totalitarismu (35) na fakt, že totalitní režimy bývají podporovány elitami, což je více zneklidňující než entuziasmus, který se jim dostává ze strany deklasovaných živlů a mas. Tím dochází k překvapivému spojení společenské elity s luzou. Neudiví proto Goebbelsova upřímná víra „že největším štěstím, které může dnesního člověka potkat, je buď být géniem nebo géniovi sloužit“. Carmina ancillae dictaturae! (literatura je služkou diktarury), tak si to představují všechny totalitní režimy. Devótnost českých a slovenských literátů se nelišila od představ Goebbelsových. Tato stránka a míra kolaborace českých a slovenských kulturních pracovníků, kteří se změnili v inscenátory organizovaného partajnického nadšení není ještě dostatečně vědecky zpracována.

Biografie Fenomén Kohout od Pavla Kosatíka je jistým počátkem, vrhá pohled na egocentrického mladistvého komunistického nadšence, politického polovzdělance, který se ve zralejší fázi svého života pokoušel nově interpretovat skutky svého politického mládí. Jako mladý propagandista byl vyznavačem pochybné pansofie, která si dělala nárok na výklad a řešení všech aspektů pozemského bytí. Když tento nefungující světový názor počal kolabovat, začal se Kohout od své zaslepenosti odtahovat a konstruoval pravdy relativní, jež inscenoval na divadelních pódiích. I v této pozdější fázi je však patrna Kohoutova permanentní snaha inscenovat se do středu pozornosti. Jeho pokusy vést dialog s totalitním režimem z elitní pozice prominenta působí jako don Quijotův boj proti větrným mlýnům.

Limitované politické možnosti emigrace v epoše studené války (1945 – 1989)

Političtí emigranti první i druhé světové války mohli předpokládat, že válečné události v poměrně krátké době přispějí k uskutečnění politických cílů, pro které odešli z vlasti. Naproti tomu lidé, kteří odešli z vlasti před komunismem, opouštěli své domovy za studené války bez jakychkoli časových představ návratu. Pro představitele politické emigrace z roku 1948 (1945) byla navíc skličující představa, že s komunisty sympatizuje a dobrovolně kolaboruje značná část národa. Tři prameny umožňují pohled do přetěžkých počátků organizování třetí emigrace, do politických proudů, programů, osobních rozepří i rozkolů mezi českou a slovenskou emigrací.

Prvním pramenem je již klasická studie Pavla Tigrida Politická emigrace v atomovém věku (1), druhým biografie o Ferdinandovi Peroutkovi od Pavla Kosatíka, přibližující též práci a význam rozhlasové stanice Rádio Svobodná Evropa a jejího spiritus movens Ferdinanda Peroutky. (24), třetím již zmíněná německy psaná monografie Struktur und Programm des tschechischen und slowakischen Exils Zdeňka Sládečka z roku 1976 (2), která sahá ještě dále - do konce druhé světové války - a analyzuje zárodky událostí, zapříčinivších vznik třetiho exilu. Tato monografie je většině zainteresovaných českých čtenářů pravděpodobně neznámá. Proto o ní podávám krátkou informaci.

Zdeněk Sládeček (* 1901 ve Slezské Ostravě), byl důstojník generálního štábu československé armády, za války velitel československé dělostřelecké jednotky ve Francii a člen londýnského ministerstva obrany. Ve zmíněné studii líčí personální, ideovou a organizační problematiku, jakož i mezinárodní rámec, v němž se odvíjel poúnorový exil. Narážely na sebe jednak nevyřešené problémy poměru česko-slovenského, ale i zásadní postoje ke (ztroskotanému) konceptu vztahu Československa k Sovětskému svazu, prosazenému prezidentem Benešem. Sládeček byl zbaven 1944 vojenských funkcí poté, co oponoval podepséni moskevské smlouvy prezidentem Benešem. Přešel do polské zahraniční armády a po demobilizaci v roce 1947 se připojil k Českému národnímu výboru generála Lva Prchaly.

Abychom pochopili důvody, proč se někteří českoslovenští emigranti (například vojáci západních armád) po skončení války roku 1945 nevrátili do vlasti, nebo jí vzápětí opět opustili, je nutné si všimnout protagonisty této skupiny, generála Lva Prchaly. Politické procesy proti důstojníkům, končící též rozsudky smrti, svědčí o oprávněnosti Prchalových obav. U slovenských emigrantů převazovaly důvody separatistické. Generál Lev Prchala (* 1892 v Moravské Ostravě, + 1963), byla jedna z výrazných postav protinacistického a protikomunistického odboje. Prchala byl politickým oponentem prezidenta Beneše od počátku protinacistického exilu. Jak komunistická, tak probenešovská oficiální historiografie líčila Prchalu v černých, odpadlických a zrádcovských barvách. Přečteme si, co o něm soudí jeho spolubojovnik Zdeněk Sládeček.

Jako mladý rakouský důstojník šel Prchala 1914 do války, 1916 padl do ruského zajetí a vstoupil do československých legií, 1918 se stal velitelem divize. Jako jeden z mála legionářských vysokých důstojníků studoval po skončení války na pařížské válečné škole. Převzal vrchní velení východní části republiky a byl později jako zastupující šéf generálního štábu povolán do Prahy. V roce 1938 velel jižnímu křídlu československé armády. Ve druhé republice (říjen 1938 – březen 1939) se stal ministrem pro Podkarpatskou Rus. Po obsazení tohoto území Maďary a po okupaci zbytku ČSR odešel Prchala do Polska, kde zorganizoval československou legii o po vypuknutí války proti nacistickému Německu byl uznán polskou vládou jako její velitel. Z Polska odešel Prchala do Rumunska a odtud v roce 1940 přes Francii do Londýna. Když Eduard Beneš pod mnichovským diktátem kapituloval, chtěl Prchala bojovat. Kniha Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Benešova cesta k Mnichovu od Igora Lukeše, profesora bostonské univerzity analyzuje podrobně jako doposud žádná jiná historická studie prezidentova obrovská politická zklamání nad farizejským jednáním smluvních spojenců Francie a Sovětského svazu, jakož i slepé nadbíhání politiků Velké Británie nacistickému Německu a sleduje do podrobností Benešovu trnitou cestu ke kapitulaci (36).

Dorozumění mezi oběma muži v emigraci nebylo možné. Prchala se i v Londýně opíral o polskou vládu a generalitu a předvídal, že vlivem Benešovy prosovětské politiky bude po válce diktatura nacistická nahrazena komunistickou. Proto založil 14. dubna 1945 Český národní výbor v Londýně. Prchala též nesouhlasil s kolektivním odsunem Němců z českých zemí na základě politiky vae victis (běda poraženým). Český národní výbor v Londýně zastával názor, že pro soužití Čechů a Němců v českých zemích je nejvhodnější model svobodných okresů podle švýcarského kantonálního vzoru. Také tomuto problému je věnována část Sládečkovy studie z roku 1976, tedy z doby, kdy již byl československý exil omlazen novou vlnou emigrantů po ztroskotaných nadějích Pražského jara.

Přínos exilové literatury pro české písemnictví

Šance politické emigrace vytvářet svébytnou politiku a programy za podmínek atomového patu velmocí byly téměř nulové. Význam obou emigračních vln se realizoval převážně na poli kulturním, žurnalistickém a na poli ideovém, jak to dokládá katalog Exilová periodika (4). V personálním rejstříku tohoto katalogu je zachyceno kolem tří a půl tisíce jmen autorů, kteří přispívali pravidelně do exilového tisku a neuveřitelných dvacet šest stran se jmény vydavatelských institucí a jmény vydavatelských pracovníků . Exilová média dávala též možnost publikovat disidentům, domácím spisovatelům a vědcum.

Antonín Měštan (20) konstatuje, že ”politický exil z let 1948 až 1989 znamenal za více než čtyři desetiletí existence významný přínos pro vývoj českého písemnictví. Vyšlo-li za šest let druhé světové války třináct významnějších knih v exilu, pak bychom mohli očekávat, že za téměř dvaačtyřicet let protikomunistického exilu vyjde asi 85 knih. Exiloví autoři z doby komunistické diktatury vydali však asi 250 významných knih – bilanci této tvorby stále ještě nemáme.” Není divu, že svoboda myšlení v exilu vydávala literární plody, vzdyť v době protikomunistického exilu se v letech 1948 – 1989 na Západě ocitlo devadesát, či spíše sto českých literátů. Podobně čeká na vyhodnocení význam práce rozhlasovych stanic jako Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, BBC a Deutsche Welle, které v kleci komunistického státu podporovaly v politicky myslících občanech

odvahu a víru v budoucnost.

Divergenční jazykové a mentální proudy mezi exilem a domácí společností. Střet dvou myšlenkových světů po pádu železné opony

Jazyk se chová jako živý organismus, vyvíjí se, zakrňuje a pod vlivem sociální atmosféry se mění sémantika pojmu. Za třicet, nebo za padesát let se s řečí dějí neuveřitelné proměny, postřehnutelné lépe lidmi, kteří svoje jazykové zázemí opustili a konzervovali mateřštinu v cizině v izolaci rodiny a poměrně malých krajanských kroužků. Do emigrantovy řeči vnikají volens nolens pojmy z nového jazykového prostředí. Přes literární styk s mateřštinou dochází u emigrantů k jistému ochuzování původní řeči o méně používaná slova, jež však nejsou zapomenuta, nýbrž zasunuta do pomyslného (trochu zaprášeného) archivu.

Zatím ve staré vlasti žije jazyk jako ryba ve vodě, navzdory tomu, že je jakkoliv kalná, vytváří a přebírá nová slova, slovům dává nové obsahy, mění se melodie, intonace a výslovnost. Jiný je tón řeči i sociální komunikace, když například vůl se v hovorové řeči stal symbolem přátelského oslovení. Plebejské metamorfózy jazyka, lajdácká rétorika a prohřešky proti gramatice zasáhly povolání a společenské vrstvy, pro které by měl být jazyk profesním nástrojem. (37). Je vždy nebezpečné zevšeobecňovat, ale poslechněte si pozorně tok řeči a formulací mnohých současných českých politiků.

Po otevření hranic na sebe narazily dva myšlenkově a tudíž i dva rozdílné, navzájem se iritující jazykové světy. ”V exilu se nám zastavily hodiny“ lapidárně popsal rozdílný tok času ve vlasti a v exilu spisovatel Jan Beneš v rozhovoru pro Lidové noviny (38). Ota Ulč mluvi o “hodinkách, které se rozbily o hraniční patník”. Josef Škvorecký v satiře Ze života české společnosti s nadsázkou ironizuje divergenční jazykové proudy češtiny “upravenců” ve střetu s českými občany, poznamenanými normalizaci.

Velký význam pro udržení české a slovenské kulturní identity měly různé krajanské spolky s nadregionálním i regionálním významem. Všechny kontinenty obepínala Československá společnost pro vědy a umění, která se snažila podchytit vše významné z kulturního a vědeckého života českého a slovenského exilu. Velký význam měly též masové tělovýchovné organizace jako zahraniční Sokol a Orel, ale i nepočetné skupiny jako například svobodozednářské lóže, které také zprostředkovávaly pocit zakotvení exulantů v novém prostředí a navazovaly kontakty k hostitelským národům. Význam a úlohu exilu vystihl spisovatel Arnošt Lustig: ”Exil je za určitých okolností duše toho, co je doma jen tělo. Exil je hlas, když domov oněmí”. Zkoumat onu duši v jejich širokých aspektech je především úkolem akademických institucí. Univerzity a jiná výzkumná střediska se zhostí tohoto úkolu nejlépe tím, že budou zadávat exilová témata (včetně studia protiexilových akcí komunistického státního aparátu) pro diplomové, dizertační a habilitační práce a tím začlení konečně exil do českých dějin. Je velmi uspokojující, že studovnu knihovny Libri prohibiti navštěvují převážně mladí lidé.

Závěrem

Tento můj esej je poznamenán vlastní biografií a je tudíž psán z pohledu nového domova - Spolkové republiky Německo. Pokouší se shrnout některé hlavní rysy emigrantského života po druhé světové válce bez nároku na úplnost. Měly by následovat zkušenosti z jiných hostitelských zemí. Emigrace nebyla jen negací komunistické diktatury, ale stávala se též jedinečnou šancí překlenout starodávné nacionální animozity, což v případě Německa, jako věcného a nevyměnitelného souseda, je pro český stát životně důležité. V době, kdy hlas domova byl ve světě skutečně slabý, emigranti se smutkem konstatovali, že český národ mizí za železnou oponou z povědomí Evropy. Ztrácel se v mlze více než Poláci a Maďaři. Lidé českého původu (zajisté ne všichni) pomáhali v zahraničí udržovat kontinuitu prezence národa v jiném světle, než tak mohlo činit jeho umlčene tělo. Když se však po letech duše s tělem opět setkaly, zjistily, že se v mnohém odcizily. Poučily se, že ve Vltavě uplynulo mnoho vody a že – řečeno s Herakleitem - exulantům nebylo dopřáno vstoupit podruhé do téře řeky.

I Rýnem, Labem a Dunajem proteklo za minulé půl stoleti mnoho vody, s níž se měnilo složení exulantských generací. Češi i Slováci postupně získávali německé občanství a tak mizeli z cizineckých statistik. Podle Statistického spolkového úřadu (Statistisches Bundesamt) bylo v níže uvedených letech ve SRN tyto počty výdělečně činných Čechů a Slováků: 7 000 v roce 1970, 8 000 v roce 1980, v roce 1985 12 tisíc, 1990 11 tisíc, 1995 21 tisíc a v roce 1999 43 tisíc. Po kolapsu komunistického systému se tedy prudce zvýšil počet Čechů a Slováků (jsou stále ještě vedeni společně), hlášených ve SRN. Nejpočetnější jsou věkové skupiny mezi 25 až 45 lety. Tito lidé již nejsou emigranti, nýbrž migrující pracovní síly, které píší novou kapitolu Evropy. Tato svobodná migrace svědčí o nové kvalitě našeho kontinentu, jenž není již rozdělen na politické bloky, ale který se stmeluje na základě svobodného pohybu evropských občanů.

Exil a emigrace splnily úkol, který byl za daných historických podmínek možný. V současnosti dožívá svoji roli prostředníka mezi českým národním tělem a okolním světem a ustupuje novým generacím Evropy, jejichž posláním je odstraňovat zbývající balvany, stojící v cestě politického sjednocování našeho kontinentu. Myslím, že stojí za to fenomén emigrace v celé jeho šíři prozkoumat.

(Polygon, Curych a Ottawa)

Věnováno mé ženě Libušce, s díky za statečnou podporu v nesnadných životních etapách a bavorské rodině Inge a Waltra Hertricha ze Schwabachu za přijetí pod střechu, za pomoc při prvních krocích v neznámém terénu a za trvalé přátelství.

Za kritické společné přemýšlení a nejednu ideu děkuji prof. MVDr. Ivo Kunštýřovi z Hannoveru a paní Michaele Swinkels-Novákové z Achelu v Belgii.

Zdroje:

(1) P. Tigrid: Politická emigrace v atomovém věku, Index, Köln am Rhein 1974

(2) Z. Sládeček: Struktur und Programm des tschechischen und slowakischen Exils,

Veröffentlichungen des sudetendeutschen Archivs in Fides-Verlagsgesellschaft, München 1976

(3) L. Formanová, J. Gruntorád, M. Přibáň: Exilová periodika, Libri prohibiti, Jezek, Praha 1999,

ISBN 80-85996-24-3

(4) Libri prohibiti, Senovážné náměstí 2, 110 00 Praha 1

(5) Češi za hranicemi na přelomu 20. a 21. století, s. 213-222, Sympozium o českém

vystěhovalectví, exulantství a vztazích zahraničních Čechů k domovu, Karolinum, Univerzita Karlova v Praze, Praha 2000, ISBN 80-7184-932-4

(6) Z. Jirásek, M. Trapl: Exilová politika v letech 1948 – 1956, Centrum pro československá

exilová studia, Univerzita Palackého, Olomouc 1996, ISBN 80-900965-3-0

(7) P. Tigrid: Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, s. 210-211, Odeon, ISBN 80 -207-0149-4

(8) K. Kaplan: Nekrvavá revoluce, s. 168 –180, Sixty-Eight-Publishers, Toronto 1985, ISBN- 0

-88781-157-4

(9) R. J. Hoffmann: Zur Aufnahme der Flüchtlinge aus der CSR in der US-Zone Deutschlands

nach der kommunistischen Machtergreifung vom Februar 1948, s.9. Bohemia, Zeitschrift für Kultur der böhmischen Länder, Band 36, Heft 1, Oldenburg Verlag, München 1995, ISSN -0523-8587

(10) B. Kuras: Češi na vlásku, příručka národního přežívání, s.175, Baronet, Praha 1999, ISBN

-80- 7214- 259-3

(11) K. Kaplan: Nekrvavá revoluce, s. 226

(12) P. Kosatík: Fenomén Kohout, Paseka, Praha, Litomyšl 2001, SBN 80 – 7185-372-0

(13) K:Kaplan: Nekrvavá revoluce, s. 204-205-206

(14) Zločiny komunismu. Stovky zmařených lidských životů, statisíce rozbitých rodin, MF

Dnes, mimořádná příloha, 25. února 2001

(15) Fialová, P., Horská, M., Kucera, E., Mauer, J., Musil, M., Stloukal: Dějiny obyvatelstva

českých zemí, s. 343, Mladá fronta, Praha 1996, ISBN 80-204-0283-7

(16) M. Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí, Sixty-Eight-Publishers, Toronto, ISBN 0-88781-146-9

(17) P. Tigrid: Jací jsme, když je zle, Svědectví č. 46, ročník XII., 1973

(18) J. Diamant: Psychologické problémy emigrace, Matice cyrilometodějská, 233. publikace,

Olomouc 1995

(19) M. Kabela: Psychické problémy emigrantů. Češi za hranicemi na přelomu 20.a 21. století,

Sympozium o českém vystěhovalectví, exulantství, Praha 2000, s. 112- 123

(20) A. Mešťan: Česká emigrace, český exil a česká exilová literatura, Slovanské historické studie

23, s. 251 –257, Praha 1997

(21) V. Černý: Paměti, Sixty-Eight-Publishers,Toronto 1983, ISBN- 0- 88871-09R

(22) Slabotínský: Do exilu s převaděči, Prameny a studie k dějinám československého exilu 1948-

1989, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Sv. 3., Prius, Brno 2000

(23) V. Škutina: Útěky železnou oponou, Reportér, Curych

(24) P. Kosatík: Ferdinand Peroutka. Pozdější život (1938 – 1978), Praha, ISBN–80-7185-294-5

(25) J. Beyer: Not und Tugend. Leben im Vorfrieden. Schwabach 1945-1950, Stadt Schwabach 1994

(26) A. Funk: Die Vertriebenen im Landkreis Schwabach in: 100 Jahre Landkreis Schwabach

(1862 - 1962). Ein Heimatbuch. Im Auftrag des Landkreises v. W. Ulsam, Schwabach

1964

(27) L. Paukertová: Několik základních údajů o odchodech z Československa 1948 – 1991. Češi za

hranicemi na přelomu 20. a 21. stol., str. 25-31, Sympozium o českém vystěhovalectví,

exulantství a vztazích zahraničíich Čechů k domovu, Karolinum, Univerzita Karlova, Praha

2000, ISBN – 80-7184-932-4

(28) Bundesanstalt für Anerkennung ausländischer Flüchtlinge, Statistische Daten

(29) Daten des Gesundheitswesens, Schriftenreihe des Bundesministeriums für Gesundheit, Band

122, Ausgabe 1999

(30) O. Filip: Wie die Tschechen bei uns leben, Frankfurter Allgemeine Zeitung 29. November

1986

(31) Asyl im Blick, Bundesamt für die Anerkennung ausländischer Flüchtlinge, Stand Jahr 2000

(32) Příruční slovník naučný, Academia, ČSAV, Praha 1967

(33) F. Kautman: Naděje a úskalí českého nacionalismu. Viktor Dyk v českém politickém životě,

Česká expedice, Praha 1992, ISBN–80–85281-28-7

(34) A. Brousek: Podivuhodní kouzelníci. Čítanka českého stalinismu v řeči vázané, Rozmluvy,

England, ISBN 0-946352-39

(35) H. Arendt: Původ totalitarismu, s. 45, Edice Oikumené, Praha 1996, ISBN-80-86005-13-5

(36) I. Lukeš: Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Benešova cesta k Mnichovu, Prostor

1999, ISBN–80-7260-015-X

(37) V. Čermák: Mluv a piš tak, jak ti zobák narost, Polygon 5 + 6/1999, Zürich

(38) J. Beneš: V exilu se nám zastavily hodiny, Lidové noviny, 23. 03. 2001

(39) Statistisches Bundesamt, Zweigstelle, D-53029 Bonn

Zpátky