Březen 2003

Kdo prezidentem – neb kde jsou kořeny demokracie?

Čestmír Hofhanzl

Zveřejnění internetového příspěvku Rosti Hedvíčka ve Zpravodaji pro obnovu venkova mne nepobouřilo. Potěšilo mne, že redakce měla odvahu zveřejnit názor zpoza oceánu. Pohled člověka, který nežije ve špinavé šlichtě, jejíž substanci připravilo půl století nacismu s komunismem a kterou dokonale rozmixovali pohrobci.

V reakci na Hedvíčkův článek se pan architekt Kruml neobtěžoval diskutovat – ověřit či vyvrátit Hedvíčkova tvrzení. Paušálními frázemi odsoudil publikaci úvahy. Třináct let po listopadu 1989 je dost dlouhá doba a dostatečný odstup, aby byl pozorovatel české scény schopen vidět souvislosti a skládat obraz reality.

Miroslav Sládek za komunistů pracoval na cenzurním úřadě. Republikánská strana byla u nás účelově „vyrobené“ uskupení k odvedení pozornosti – tomu odpovídala rétorika i politické aktivity. Když splnila své zadání, byla ze scény odsunuta. Nedostala prostor v médiích. Petr Cibulka měl ve svých základních tvrzeních pravdu. Způsoby, kterými je zveřejňoval, v krátkodobém horizontu jeho věc zbytečně zdiskreditovaly.

Viktor Kožený byl a je representantem části našeho exilu. Totalitní stát „sovětského typu“ neponechával věci náhodě a vysílal do exilu své nelegály a spící agenty. O původu peněz, ze kterých byly založeny Harvardské fondy, stejně tak, koho řídil v době svého pracovního pobytu ve Velké Británii pracovník Státní bezpečnosti Václav Walis, si ve Sněmovní ulici cvrlikali vrabci na střeše. Viktor Kožený nebyl jediný, ve špičce dnešního českého podnikání i politiky se to podobnými postavami téměř hemží.

Nevím, jestli „zdárný vývoj na našem venkově“ lze zajistit zatajováním a mlčením ke lžím a nehoráznostem. Nebo, zda „slušní lidé“ jsou ti, kteří vždy respektovali současnou realitu a pluli v nastavením nebo nařízením směru.

„Jakýsi Ross Hedvicek“ nezostuzoval pana prezidenta, pouze ukázal na některé podivnosti v jeho jednání. Bohužel, vnitřní kvalitou převážné části českých (?) intelektuálů, Václava Havla nevyjímaje, je, že něco jiného mluví a píší a zcela jinak žijí a jednají. Václav Havel desítky let psal a rozmlouval o etice a morálce. Svými klíčovými činy v konci osmdesátých a na počátku devadesátých let pomohl nastavit proces k tomu, že „protiobčanští ptáčci … nyní mohou, ukojeni mocí, mlaskat“.

V okamžiku, kdy při přebírání moci a později, jako nejvyšší státní činitel, přistoupil na právní kontinuitu a neprosazoval zákaz komunistické strany, bylo rozhodnuto o dalším vývoji. Bylo to znamení pro všechny, kteří na své zemi a spoluobčanech za komunismu parazitovali, že zneužití a zločin jsou beztrestné a pokračuje se dál. Své skutečné postoje a směrování ztvrdil líbivými hesly „nejsme jako oni“ a „tlustou čárou za minulostí“.

Lež, nebo i jen nedůslednost v základních aspektech lidské a společenské existence, má vždy tragické důsledky. Nepotrestané zlo je příkladem a základem pro zlo budoucí a někdy i větší. Václav Havel jako nejvyšší státní představitel a instituce lhal, kázal etiku a morálku a upevňoval základy zla. Co jiného je možno říci o jeho dlouholetém odporu k lustracím a zveřejnění seznamů agentů a spolupracovníků Státní bezpečnosti. V zasvěcených kruzích vrabci cvrlikali o záznamu Václava Havla v polovině šedesátých let v seznamech StB. Doložit nelze nic, hledat pravdu se nechce a je to „neslušné“.

Na počátku roku 1991 bylo v tisku publikováno, že jsem byl v seznamech StB veden jako N-1. Nepřátelská osoba první (nejhorší) kategorie. V případě potřeby určená k internování a nebo likvidaci. Doklad nebo důkaz jsem nedostal žádný. V roce 1998 po odchodu ze Sněmovny jsem si byl v Pardubicích prohlédnout svůj svazek, který na mne StB vedla. Předložili mi 14 stránek, které byly o ničem. Když jsem se o tom zmínil jednomu z bývalých sněmovních kolegů, výše postavenému a zasvěcenějšímu, odpověděl mi: „Tvůj svazek byl mezi těmi, které na počátku vyjmul ministr Sacher; dále na tebe vedou ‘živý svazek’.“.

Viděl jsem celý vývoj české politiky i společnosti v devadesátých letech z vnitřku Sněmovní budovy. Vše, co se stalo, se odvíjí od prosté skutečnosti, že nikdo nenesl odpovědnost a nikdo ji také v budoucnu nechce nést. Proto se také bránilo, brání a bude bránit hledání „objektivní pravdy“. Celé roky, jako poslanec, jsem vždy a ve všech sporech apeloval na hledání „objektivní pravdy“. Dostal jsem bez výjimky jedinou odpověď – úsměšek a nebo byla odpovědí věta „objektivní pravda není, každý má svou pravdu“. To je nemoc.

Demokracie stojí a může trvat jen na pravdě a na mravnosti – teprve až potom začíná platit a je vymahatelný zákon. Václav Havel nese jednu z největších vin za dnešní stav naší země a společnosti. Lepší krycí figuru nemohli pro své záměry v popřevratové době komunisté a mafiáni mít.

Kdo prezidentem? Všichni předkládaní kandidáti jsou plodem a produktem předchozího období. Kdo „o něčem“ byl, již dávno v politice (té, která reálně něco ovlivňuje) není.

Co se týče „osobnosti, která zápasí o hodnoty našeho demokratického vývoje…“ – nesdílím nadšení pana architekta nad „státnickými“ kvalitami pana doktora Pitharta. Kdykoli narazil na odpor, protitlak – zakličkoval a uhnul. I když z vnějšího pohledu je pro mě přijatelnější než ostatní. Někdy v roce 1999 se mne zeptal na můj názor na Slušovice – žil jsem 10 let ve Zlíně (1974-83) a přišel do styku s jejich způsoby a metodami. Po pravdě jsem odpověděl a popsal, co jsem viděl. Asi o dva měsíce později byl v televizi pořad o slušovickém „reformátorovi“ Josefu Čubovi. Pan doktor v něm pozitivně hodnotil slušovického magnáta a mafiána. Když jsem při nejbližší příležitosti panu doktorovi položil otázku: „natáčeli s Vámi příspěvek k Čubovu medailonu před našim rozhovorem a nebo až poté?“, viděl jsem, jak „neslušný“ dotaz jsem mu dal.

Dnes, myslím, nejde tolik o to, kdo bude příštím prezidentem: ti, kteří prošli sítem a budou předloženi jako kandidáti, se příliš neliší. Díky „sametovému převratu“ máme formální demokracii a i to je pokrok oproti stavu před rokem 1989. Politickým národem však jsou zase již jen ti, kteří drželi moc už v osmdesátých letech a přidružení mafiáni.

Demokratické poměry se ustavují a udržují hledáním pravdy a pak trváním na ní a cesta k takovým poměrům není možná bez morálky.

Takže: bude to dlouhá cesta.

Autor je bývalý poslanec Parlamentu ČR,

člen Smírčího soudu Konzervativní strany

www.skos.cz