Březen 2003

PŘESTŘELKA O MILOSTI

Zdeněk Jemelík

Podle Transparency International je naše země značně zaneřáděna korupcí. V posledních týdnech se někteří novináři, ale i politici a státní úředníci snaží vyvolat dojem, že zvlášť závažným společenským problémem je korupce při udělování milostí prezidenta republiky. Zrodila se další z dehonestačních kampaní, čas od času otravujících společenské ovzduší. Zdá se, že ani profesionálně rozvážné a objektivní sdělení policejního prezidenta o tom, že žádné z dosud oznámených podezření na korupci při udělování prezidentských milostí nebylo policejním šetřením potvrzeno, ji nedokáže zastavit.

"Mezi lidem obecným" se šušká, že zkorumpováním policistů či soudců lze ovlivnit výsledky trestního řízení. Pokud by to bylo pravda, šlo by o záležitost společensky nesmírně závažnou, protože by se za deset let existence státu mohla týkat až tisíců případů a tisíců příjemců korupčních výhod. Počet korupcí ovlivněných rozhodnutí udělení milosti a osob, jež by se mohly na tomto řízení korupčně přiživovat, je ve srovnání s tím zanedbatelný. Skutečnost, že by šlo o korupci v bezprostředním okolí prezidenta, má význam spíše estetický než praktický. Přesto neběží kampaň o korupci v trestním řízení, ale kampaň o korupci při udělování milostí. Ten, kdo ji rozpoutal, jistě ví, koho a proč chce zasáhnout.

Řízení o udělení milosti prezidenta republiky je skutečně svou povahou vhodné pro vznik podezření z korupce. Milosti jsou vysoce nedostatkovým zbožím, kterého se v žádném případě nemůže dostat na všechny zájemce, a to dokonce ani na zájemce oprávněné. Distribuce zboží je v rukou hrstky jednotlivců a pravidla rozdělování jsou neprůhledná.

Okruh podezřelých, přes které by bylo možno korupčně ovlivnit výsledek rozhodování o žádosti o milost, je velmi úzký. Obludnost představy prezidenta, přivydělávajícího si vybíráním úplatků za milosti, je tak zřejmá, že se dosud nikdo neodvážil ji vyslovit. Tak hluboko přece jen novinářská obec neklesla. Ale podezření padá z logiky věci samé mimo jiné na personál Kanceláře prezidenta republiky, připravující podklady pro prezidentova rozhodnutí. Na rozdíl od jiných mediálních štvavých kampaní obětem mlčky naznačeného zneuctění byla dána možnost hájit se v tisku. Svůj názor projevila jak JUDr. Jana Chalupová v Právu, tak JUDr. Lenka Hoffmanová v Lidových novinách z pátku 3. ledna, která zde polemizuje s názory Martina Zvěřiny. Posledně zmíněný článek sděluje mínění autorky sofistikovaným jazykem a nese stopy pochopitelného citového zaujetí, což poněkud snižuje jeho srozumitelnost. Přesto, kdo chce, tomuto sdělení porozumí a musí je přijmout: filozofie udílení milostí spočívá mimo jiné na zásadě, že je lépe odpustit viníkovi, než potrestat na základě nedostatečně doloženého obvinění, čili že je nutné vyloučit potrestání nevinného, a dále také na názoru, že státní represe ztrácí svůj smysl tam, kde odsouzeného postihla vyšší moc. Redakce využila, či lépe řečeno zneužila, výhody "kopání na domácím hřišti" a pokusila se snížit účinek článku redakčním dovětkem Martina Zvěřiny, jenž se snažil prokázat, že autorka vlastně mimoděk potvrdila oprávněnost jeho kritiky informační politiky KPR. Ve skutečnosti spíše prokázal svou nechápavost a zlou vůli bít za každou cenu. Autorka přece srozumitelně vysvětlila, že podle ústavy se prezident za své rozhodování nikomu nezodpovídá a nemá povinnost svá rozhodnutí zdůvodňovat. Pokud pak zveřejňuje rozhodnutí o udělených milostech, jeho kancelář do obsahu sdělení může zahrnout jen takové informace, které nejsou chráněny zákonným zájmem omilostněného nebo i prezidenta. Samozřejmě, že pak některá vysvětlení jsou neúplná. Nelze přece pro uspokojení pana Zvěřiny do zprávy o udělení milosti například napsat, že pan prezident udělil odsouzenému milost, aby poslední zbývající týdny života mohl strávit v kruhu rodiny. Není ale prakticky možné, vybírat ke zveřejnění jen neproblémové případy - pokud by se nějaké našly - nebo zprávy o udělených milostech před veřejností utajovat.

Nejen tato mediální přestřelka, ale i jiné prvky kampaně nasvědčují tomu, že živnou půdou pro vznik nehezkých podezření v souvislosti s udílením milostí prezidenta republiky je neprůhlednost řízení, popřípadě neinformovanost veřejnosti o tom, "jak se to dělá." Je zřejmé, že je obrovský nepoměr mezi počtem žádostí o milost a skutečně udělenými milostmi. Malá prezidentova kancelář jimi musí být přímo zavalena. Je otázkou, zda je vůbec v jejích kapacitních možnostech všechny žádosti důkladně vyhodnotit. Pomineme-li okolnost, že prezidentova ústavní pravomoc je skutečně formulována tak, že by nebylo možno nic namítat, i kdyby si stanovil libovolný počet milostí, které udělí, a odpustil pak těm šťastným, jejichž jména by mu z osudí vybral slepý papoušek, není veřejnosti nic známo o tom, jak probíhá výběr případů, které se dostávají na stůl prezidenta ke konečnému rozhodnutí. Při tom je zřejmé, že nepoměr mezi kapacitními možnostmi KPR a náporem žádostí o milost vytváří prostor pro subjektivní chyby při rozhodování, jehož velikost je ovlivněna používaným systémem vyhodnocování. Aktéři mediální kampaně takovou věcnou otázku nepoložili, protože jim nejde o objasnění problému, ale o znevážení osob, které mají s udílením milostí co do činění, a "obhájci Hradu" nepocítili potřebu toto vysvětlit. Rád bych si někdy v Lidových novinách přečetl rozhovor na toto téma.

JUDr. Lenka Hoffmanová se v souvislosti s otázkou udílení milostí prezidenta republiky také kriticky vyslovila k filozofii a kvalitě českého trestního řízení. Její mínění je po vystoupeních místopředsedy vlády JUDr. Pavla Rychetského a poslankyně Miroslavy Němcové dalším varovným signálem, že je „něco shnilého ve státě dánském," zvláště proto, že každý z nich se ke kritickému postoji dobral jinou cestou. Jde o vyjádření osoby přiměřeně odborně vzdělané a velmi dobře informované, mělo by proto být popudem k tomu, aby se veřejnost o tuto mediálně podhodnocenou oblast výkonu státní moci začala více zajímat.