Březen 2003

CO JSME V UČEBNICÍCH DĚJEPISU NENAŠLI A HNED TAK NENAJDEME

Tomáš Krystlík

Motto: Dějiny nemají žádný vyšší smysl a také nikam nesměřují. Jsou výsledkem prakticky nepřehledného množství silokřivek lidských zájmů a tužeb, civilizačních střetů i přírodních podmínek (Vladimír Nálevka: Světová politika ve 20. století, Nakladatelství Aleš Skřivan ml., Praha 2000).

Pokřešťanštění, „slovanští“ věrozvěstové

V roce 845 pokřtili v bavorském Řezně (Regensburg) čtrnáct českých pánů. O patnáct let později si vyžádal moravský kníže Rastislav vyslání učitelů křesťanství z Konstantinopole (Cařihrad, Istanbul). Obyvatelé v českých zemích se přijetím křesťanství přihlásili do společnosti kulturních států západní Evropy. Do té doby žily pohanské kmeny v podstatě ze dne na den. S křesťanstvím přišla víra ve věčnost, v duchovní život. Pod duchovní vládou římskou se latina stala dorozumívacím prostředkem, pojem organizace zprostředkovávala církev [9].

Na druhé straně byla nová víra prosazována velmi barbarskými prostředky – krev tekla proudem, celé kraje byly pustošeny, kmeny hubeny. Věrozvěstové vybíjeli nejen muže, nýbrž i ženy a děti. Mnohé slovanské kmeny byly přitom téměř vybity. Příklad. Mezi pomořanskými Slovany šířil křesťanství polský kníže Boleslav III. Dobyv zemi rozhodl, že buď její obyvatelé křesťanství přijmou nebo je vyhubí. Předtím celou zemi zpustošil a pobil tolik lidí, že pozůstalí ještě tři roky poté ukazovali hory kostí nepohřbených lidí. Ve Štětíně nechal zabít 18 tisíc vojáků a osm tisíc právě pokřtěných mužů, žen a dětí prodal obratem do otroctví [9]. Křesťanství tedy nešířili násilnou formou jen „Němci“, jak se traduje.

Výraz Němci uvádím v uvozovkách, protože není přesný – byli to Germáni. Rozdíly mezi germánskými kmeny byly tehdy značné, včetně jejich dialektů. Z mnohých z nich (zhruba na území budoucího Německa) vznikl v 19. století německý národ. Stejná situace byla tehdy u kmenů slovanskýćh, ze kterých se v témž století vyvinuly naopak samostatné slovanské národy. Zabýváme-li se středověkem, je vhodnější hovořit o Germánech a Slovanech a o poddaných jednotlivých vladařů. Pokud se bude v dalším textu jednat o Germány - Slovany, o přídavné jméno germánské - slovanské v případě, je-li zažité označení Němec - Čech, německé - české, bude nesprávné pojmenování uváděno v uvozovkách. Přídavná jména český, německý nebudou v uvozovkách, budou-li užity ve smyslu zemském, i když jsem si vědom nesprávné územní projekce Německa 19. století do minulosti.

Začátky středověku byly vůbec nesmírně surové. Příčinou ukrutností bylo asi to, že se křesťanství šířilo za okrajem tehdejšího vzdělaného světa, v místech, kde vládla dosud ničím nespoutaná lidská zvůle. V křesťanství tehdy nešlo o evangelium, nýbrž o ideál posmrtného života, jemuž se cizí život lehce obětovával [9].

Cyril a Metoděj byli Řekové, nikoliv Slované. Dnešní představa, že to byli slovanští věrozvěstové, kteří podporovali nacionální aspirace „Čechů“ proti „Němcům“, kteří se k nám tlačili od západu - přinášejíce s sebou křesťanství - je nacionální mýtus. Tehdy se jednalo o církevní rozkol mezi pravoslavným a katolickým křesťanstvím a hlavně o církevní ovládnutí Pannonie (přibližně dnešní Maďarsko a část Chorvatska na pravém břehu Dunaje), k níž církevně patřila i Morava [9]. Papež pro tuto oblast, která již po dlouhou dobu patřila pod správu německých (pojato zemsky, nikoli národnostně) biskupů, jmenoval Metoděje arcibiskupem. Katolické vlivy na pokřesťanštělé Slovany byly zprostředkovávány hlavně z Bavor a latinským liturgickým jazykem, pravoslavné Cyrilem a Metodějem a liturgickým jazykem slovanským. Je jasné, že bohoslužby ve slovanském dialektu vyvolávaly mezi prostým lidem, který slovanským slovům rozuměl, větší mystickou náladu než bohoslužby v latině. „Slovanští“ věrozvěstové neměli jiný zájem, než šířit sympatie k pravoslaví a antipatii k německým (zemsky) biskupům, antipatii církevní, nikoli nacionální. Že šlo o vlastenecký boj protiněmecký, se jim snažili - společně s tvrzením, že čeština (neexistovala, byl to slovanský dialekt) se tehdy vyrovnala latině - podsunout až čeští vlastenci v 19. století [9]. Zdařilo se jim to.

Němečtí biskupové (nemuseli být Germány, znalost místního jazyka se nevyžadovala) nebojovali za práva jednoho nebo druhého germánského dialektu; katolictví uznávalo, že Bůh se dá ctít všemi jazyky [9]. Důvod, který měli „slovanští“ věrozvěstové pro zavedení slovanské bohoslužby, byl také doslova tento: „Je to prý lid tvrdé šíje a proto je prý třeba povolit jeho hlouposti a mluvit k němu slovansky a ne latinsky“ [9]. Papež dovolil po dobu kultivace Slovanů v Čechách a na Moravě používat slovanštinu za liturgický jazyk, ale zakázal ji, jakmile ohrozila jednotu církve. Cyril a Metoděj prohráli a pravoslaví, kulturně slabé, neprosadili. Metoděj byl ponechán v arcibiskupském úřadě do své smrti, jeho pravoslavní následovníci vypovězeni ze země [9]. Že se na jejich počest v Čechách slaví státní svátek, je důkazem, že jsme se dodnes z nacionálního mýtu o boji „slovanských“ věrozvěstů proti „Němcům“ zcela nevymanili.

První biskupové v Čechách

V rámci jednotné církevní organizace, kterou bychom dnes příhodněji nazvali státem, začaly se ve středověku utvářet zárodky států světských, uznávajících sice papežovu svrchovanost, ale již uplatňujících čím dál více svou vlastní - světskou. Germánské feudální zřízení vedlo k počátkům státního života v Evropě, kdežto vše na východ od něj leželo mimo rámec evropského kulturního rozvoje. Ve vývoji států v Evropě lze vysledovat jasnou linii: z církevního státu vznikají státy světské, z nich pak národy [9]. Jen německý filozof Johannes Gottfried Herder líčil tento vývoj obráceně: nejdříve byl národ (kmen), pak teprve (národní) stát, jakožto nejvyšší meta národa, což mělo mít počínaje 20. stoletím nedozírné následky.

Pokřtění většiny obyvatel Česka se dělo hlavně od Solnohradu (Salzburg) a Pasova (Passau). Z těchto diecézí přicházeli misionáři, většinou cizinci, kteří hlásali víru jako v celé Evropě latinsky, nebo přes tlumočníky v místní řeči. Rychle si vychovali žáky znalé domácího jazyka a na misionářských školách se začaly vyučovat jazyky (dialekty) zemí, kam měli misionáři odejít [9]. Misionáři nepřinášeli jen víru a kulturu, vzdělanost Západu, ale také znalosti v pěstování ovocných stromů a v používání léčivých rostlin. Též reformovali místní mravy. Praha byla v té době otrokářským tržištěm, v zemi panovalo mnohoženství, na denním pořádku byly knížecí bratrovraždy a veřejné popravy knížecích dětí [9]. Jaké mravy musel mít potom prostý lid?

První biskup v Praze byl Germán, z dnešního hlediska český „Němec“ Ditmar (Dětmar) mluvící českým dialektem slovanštiny, druhý byl Slovan, svatý Vojtěch. Ze 17 biskupů do konce 12. století bylo sedm „Němců“ a deset „Čechů“ [9]. Lid obecný byl asi bez zájmu, ale panstvo se učilo pilně německy (jednomu z dialektů), pokládalo německou kulturu právem za okno do kulturního světa. Při instalaci prvního biskupa v Praze zpívali čeští páni německy, jako by se nechumelilo. Kulturně nestálo proti sobě „němectví“ a slovanství, nýbrž katolictví a pravoslaví [9]. Historik František Palacký tehdejší spor katolicismu a pravoslaví zcela opomíjí, staví na politickém (a nacionálním) „stýkání a potýkání se Slovanství s Římanstvím a Němectvím,“ což je omyl [9]. Pro zajímavost: slovanskou bohoslužbu nezlikvidovali „Němci“, nýbrž „Čech“, svatý Vojtěch. „Víru pravou zrušil a písmo slovanské zavrhl a místo toho ustanovil písmo latinské a pravé biskupy i kněze pobil a někde rozehnal,“ psalo se o něm [9].

Přistěhovalectví a jeho příčiny, vznik měst

Vlivem katolického křesťanství se Praha, střed nově vznikajícího státu, stala mezinárodním obchodním střediskem. Každý kupec zde mohl zkusit štěstí. Koncem 12. století a ve století 13. začali čeští panovníci ve velkém zvát obyvatelstvo ze sousedních říší do země: Bavory, Franky, Rakušany, Duryňany, Sasy, Slezany, Vestfálce, Porýňany atd. [9, 12]. Germáni přinášeli s sebou řemeslnické dovednosti, znalosti hutnictví, postavili v Čechách první kamenné domy. Do Čech nepřicházeli pouze oni, nýbrž i Románi [9]. Nově přišedší se stávali poddanými panovníka, na jazyku nezáleželo. Na tom nebylo nic zvláštního, protože národnostního povědomí nebylo, existovala jen oddanost panovníkovi a zemi. Germáni se v českých zemích za cizince nepokládali, ani za ně nebyli považováni [9]. Překladatel Dalimilovy kroniky do němčiny například pečlivě rozeznával „Němce-cizince“, které neměl rád, od „domácích Němců“ (poddaných českého krále) [9]. Navzdory tomu se v posledních dvou stoletích na rozporu mezi „domácími obyvateli jazyka českého“ (dialektu slovanštiny) a „přistěhovalci jazyka německého“ (germánských dialektů) konstruuje mylná filozofie českých dějin [9].

Příchod hlavně Germánů do Čech byl procesem celoevropským, souvisejícím jak s přelidněním tzv. tehdejší kulturní Evropy, tak s expanzí kultury. Kulturní expanze vycházela z dnešní severní Francie s její římskou minulostí. Jako první byla kulturně podmaněna Svatá říše římská, která vznikla v 10. století z říše východofranské, z jejího území na východ od Rýna. Odtud pronikaly novoty do Čech, prostřednictvím přistěhovavších se Germánů. Ve 12. století přicházeli ze západu, z Bavor, Rakouska, později ze severu, z Frank, Durynska, Saska a nakonec ve století třináctém po germánské kolonizaci Slezska i z východu [12]. Přistěhovalectví vyvolalo celou řadu změn, obzvláště v zemědělství. Místo volů se začalo používat jako tažných zvířat koní, zavedeny čtyřkolý vůz s pohyblivou ojí, chomout, železné pluhy a brány, kolečko či trakař, kosa nahradila srp. Tím vznikla možnost obdělávat větší plochy, produkce obilí rapidně stoupla a s rostoucí potravinovou základnou se začal zvyšovat počet obyvatelstva. Klučily se lesy, odvodňovaly se bažiny, začalo se s těžbou nerostných surovin [12]. Ve velké části Čech musel les v nížinách a ve středních polohách ustoupit orné půdě. V nehostinných pohraničních územích zakládaly řády cisterciáků a premonstrátů své kláštery proslavené mýcením lesů a přiváděly s sebou osadníky z „německých“ zemí. Prvními premonstrátskými kláštery byly Doksany, Litomyšl, Teplá, Milevsko, Hradisko u Olomouce a Strahov, cisterciáckými Sedlec, Nepomuk a Plasy. I dorost těchto klášterů přicházel z počátku výhradně z mateřských klášterů v „Německu“ [12].

Dalším důvodem byl spor mezi Přemyslovci a zemskou šlechtou o podíl na moci, který vyústil do pozvání kolonistů do země. Vzhledem k zeměpisné blízkosti, to byli Germáni. V „německých“ zemích byl tehdy nadbytek obyvatelstva, hlavně ve městech. Zčásti byla města exportována do Čech kompletně jako zboží, včetně obyvatel a jejich („německých“) městských práv. Tato města vystřídala slovanské hrady a sídliště předměstského typu [9, 12]. Týkalo se to Prahy, Brna, Olomouce, Opavy, Litoměřic, Hradce Králového a Znojma. Nová města se většinou zakládala poblíž starých sídlišť, která pak rychle ztrácela na významu, až postupně s městy splynula, například Plzeň, Frýdlant, Uničov [12].

Germáni pocházeli i ze vzdálených oblastí, jako jsou Flandry a Porýní. Najímáni byli tzv. lokátory, jakýmisi kolonizačními podnikateli, kteří z pověření majitele území podnikali s vlastním kapitálem. Když dokázali území osídlit, dostali za odměnu většinou dědičný úřad rychtáře, výčepní právo a velký pozemek. Je to zachyceno v pohádce o krysaři z vestfálského Hamelnu, v níž lokátor-krysař zlákal na Východ podnikavé mladé hochy a děvčata. Jména lokátorů přežívají v místních jménech, například Kunzendorf (Kunčice), Heinrichsgrün (Jindřichovice), Hermannseifen (Rudník) [12].

Města byla zakládána podle práva germánského, tedy podle importovaného právního rámce. To ovšem neznamenalo, že by mohli zakládat města pouze Germáni. Čeští panovníci však toto právo zaručovali pouze nově příchozím. Souviselo to s povinností domácího obyvatelstva odvádět dávky, kterých se panovníci nechtěli vzdát. Tak se stalo, že všechna města v Česku měla původní obyvatelstvo germánské [9, 12].

Založení pražské univerzity

Kultura se nešíří přeskakováním území, nýbrž z geografického hlediska postupně. Proto jsme byli civilizováni kulturou latinskou a křesťanskou hned po Germánech a jejich prostřednictvím. To je skutečnost bez ohledu na protiněmecké předsudky posledních dvou století [9].

Kulturní pokrok si vždy žádá vzdělání. V roce 1294 čeští páni (míněno zemsky) zabránili Václavovi II. ze strachu před cizáckou vědou založit v Praze univerzitu. Měli obavy ze společenských změn vyvolávaných vzdělaností a nutností se jim přizpůsobit. Povolání učenců z ciziny vede k posílení vlády vzdělanců, tehdy duchovenstva, což jde vždy na úkor světských pánů [9]. Pražská univerzita založená Karlem IV. se nevyvinula jako staré univerzity, pařížská, boloňská, oxfordská ze staré vědecké tradice udržované intenzivní duchovní prací a z institucí daných potřebou místa a kraje, nýbrž byla z vůle panovníka, na jeho příkaz, zřízena podle cizího vzoru a bez domácího vědeckého zázemí [9]. Karel IV. přenechal budoucnosti, jak se obyvatelstvo s existencí univerzity v Praze vyrovná. Pražská univerzita byla sice první ve střední Evropě, ale vytvořena bez společenské potřeby. Sluší se zmínit, že Praha byla tehdy nikoliv střed civilizovaného světa, jak si dodnes namlouvají nacionalističtí Češi, nýbrž periférií evropské vzdělanosti, zeměpisně i vzdělanostně mimo oblast středověké kultury [9].

Univerzitní národy a Dekret kutnohorský

Na středověkých univerzitách se vyskytovaly tzv. „univerzitní národy“ s právem hlasovacím, což nebyly národy v dnešním slova smyslu, mnohdy ani obyvatelé tehdejších politických celků, po nichž byly pojmenovány. Například „Češi“ a „Němci“ se na pařížské univerzitě počítali k Angličanům a po rozkvětu anglických univerzit, které odlákaly pařížské mnoho studentů z Anglie, tvořili většinu anglického univerzitního národa [9]. Na pražské univerzitě byli studenti i profesoři rozděleni do čtyř „národů“: českého, polského, bavorského a saského a to podle politických celků v okolí univerzity, nikoli podle jazyka; univerzitní řečí byla stejně latina [9]. Do „českého národa“ patřili obyvatelé Čech se Žitavskem (dnes v Sasku a Polsku) a Kladskem (dnes v Polsku), Moravy, Uher a Sedmihradska (dnes v Rumunsku). Do „polského národa“ se počítali studenti a profesoři Polska, Litvy, Lužice (dnes v Sasku), Míšeňska (dnes v Sasku), Slezska, horního Saska. K „národu saskému“ patřilo ostatní severní Německo, Dánsko, Švédsko, Finsko, Livonsko (dnes Lotyšsko a Estonsko), k „bavorskému“ kromě Bavor také Franky, Švábsko, Rakousy, Korutany (dnes v Rakousku), Kraňsko (nyní Slovinsko), Tyrolsko (dnes v Rakousku a Itálii), Švýcarsko, Hessensko, Porýní, Vestfálsko, část Hannoverska, Nizozemí. Ještě rektor univerzity Jesenius si více než dvě stě let po Dekretu kutnohorském, než byl popraven jako český pán na Staroměstském náměstí, stěžoval na utlačování univerzity od německých cizinců - ne tedy od českých „Němců“ - sám Germán, který česky neuměl [9].

Uvádím to podrobně s jistým záměrem - interpretace univerzitních národů je krátký, ale velmi spolehlivý test objektivity díla každého historika. Kdo nezdůrazní a ihned nevysvětlí toto pojetí při výkladu Dekretu kutnohorského, vykládá české dějiny zkresleně, nacionalisticky. Nahlédněte do historických děl ve svých knihovnách a podle tohoto jednoduchého klíče si zkontrolujte jejich objektivitu! Nebo je nevytahujte, rovnou vám prozradím výsledek: až na ojedinělé výjimky nikdo tak nečiní. Dnešní čeští historici by mohli projevit více objektivity, ale jaksi se k tomu nemají.

Od Dekretu kutnohorského to šlo pak s pražskou univerzitou z kopce. Skončilo to ztrátou věhlasu, neúctou veřejnosti a obdobím, kdy profesorů bývalo více než studentů. Nakonec byla v Praze založena univerzita druhá, jezuitská, na níž český (v zemském smyslu) univerzitní národ neměl ani jeden hlas [9].

Jan Hus, Jan Nepomucký, chybějící rytířská morálka

Český stát se dodnes před Husem sklání, což je vyjádřeno státním svátkem. Položme si však otázku. Nebyl-li autoritou ve věci víry podle Husa papež, ani král, kdo pak jí měl být? Můžete se pustit do studia Husových spisů, ale odpověď zní: Hus necítil potřebu se touto věcí zabývat. Hlavní Husovou metodou bylo nemluvit k meritu věci, problém neformulovat a obcházet jej. Nikde není u něj zřetelná hranice mezi jeho názorem a názory jeho přátel, byl oddaným služebníkem cizího mínění. Trochu málo k jeho uctívání. Husa z důvodů ryze účelových vyzdvihl Tomáš Masaryk navzdory tomu, že Husův dějinný přínos byl přinejmenším sporný [6, 9].

Jan Nepomucký, kapitulní vikář pražského arcibiskupství, mučedník, k němuž se jako českému „Němci“ hlásíme (aniž o tom většinou víme), nebyl v roce 1393 z králova rozkazu utopen, protože odmítl prozradit králi obsah královniny zpovědi. To je pouze legenda, tentokrát ne národní, nýbrž katolická. Důvod jeho utopení byl prozaičtější: postavil se proti záměru českého krále zřídit v západočeských Kladrubech nové biskupství pro králova protežé. Na jeho kanonizaci v roce 1729 lze pohlížet v lepším případě jako na omyl, v horším jako na podvod [4].

Českému (v zemském smyslu) středověkému cítění s výjimkou některých panovníků scházelo rytířské pojetí morálky rozšířené v západní Evropě – individualistický a etický názor na vlastenectví (zemské) spojený s přesvědčením, že ve světě je třeba uskutečnit spravedlnost. Dodnes je nám cizí. Dovoláváme se vlastenectví podle německého filozofa Herdera (naprosto shodně jako Němci až do konce druhé světové války), podle něhož nejde o vnitřní přesvědčení jedince, nýbrž o příslušnost k objektivně danému národu. Národ je podle Herdera kmen, který si svoji kmenovou jednotu uvědomil a aspiruje na politickou samostatnost. Instinkt sounáležitosti s kmenem-národem na jazykovém základě a s jeho kulturou a historií ukládá jedinci příkazy, které má slepě poslouchat.Tentýž instinkt přímo navozuje antipatii ke všemu, co je cizí rodem, zevnějškem či zvykem nebo zvláštností. Kategorie přátelství a nepřátelství jsou v tomto systému založeny na pudech, ne na ideálech. Ne že by se tyto podobné xenofobní tendence, založené na instinktech, nevyskytovaly v minulosti i u obyvatel západní Evropy. Byly však korigovány oním rytířským ideálem, který se tam vyskytoval - a u nás chyběl [9].

Soužití obou zemských kmenů

Nebylo u nás také moci, která by odstranila antipatie mezi oběma hlavními zemskými kmeny jazyka germánského (německého) a slovanského (českého) a sjednotila je na základě nějakého vyššího ideálu. Nikdo z českých panovníků se o to nepokusil. Slované a Germáni žili v zemi vedle sebe, nepodařilo se vytvořit jednotný politický (smluvní) národ z obou kmenů. Nezdařilo se to ani v případě rakouského národa ve smyslu všech státních příslušníků celého Rakouska-Uherska [9]. Švýcaři německého, francouzského, italského a rétorománského jazyka také žijí vedle sebe, ale dohromady politický (smluvní) národ tvoří.

Čechy německého a českého jazyka spojovala věrnost ke společnému panovníkovi. Jakmile byla jeho autorita otřesena, trhalo se ono pouto, jež je vázalo. Upadá-li jednotící idea, vyvstávají rozpory a antipatie podmíněné rasou, kmenem, zvyky, předsudky [6, 9]. „Antipatie rasová je vlastností všech kmenů“ (v dnešní terminologii: národů), „zvláště na nižším vývojovém stupni,“ napsal Emanuel Rádl. Roztržka mezi Čechy obou jazyků nastala teprve v 19. století s idejemi pangermanismu a panslavismu. Pro srovnání se nabízí chování Alsasanů, jejichž mateřským jazykem je němčina, po připadnutí Alsaska k Německu v roce 1871. Jednoduše trvali (a dodnes trvají) na tom, že jsou Francouzi a ne Němci, bez ohledu na řeč, kterou mluví doma. Obdobné je to u německy hovořících Švýcarů; nepovažují se za Němce. Tak se projevují národy politické (smluvní). Zákonitě vyvstává otázka, proč se Češi jazyka německého za první republiky nepovažovali za Čechoslováky. Odpověď je jednoduchá: nebyl vytvořen československý národ ve smyslu politickém (smluvním), nýbrž na základě kmenovém (jazykovém, organickém) [9].

První jazykový zákon

V roce 1615 čeští stavové vydali nařízení, jakýsi jazykový zákon, kterým přikázali, aby se všechny děti v Čechách učily česky (slovanskému dialektu); že „česky“ mluvící děti získají z dědictví po rodičích dvojnásobný podíl a nemovitosti, kdežto děti „česky“ se nenaučivší smějí zdědit jen peníze. S okamžitou platností nesměl být žádný cizozemec přijat do země, dokud se nenaučí „česky“ a jeho potomci až do třetího kolena nesměli zastávat úřad. Bylo to nařízení neúčinné, protože se nedalo kontrolovat. Neexistovala povinná školní docházka; jak tedy zjistit, kdo, kde a kdy se „češtině“ učí? Co mělo být ještě pokládáno za znalost „češtiny“ a co už ne? Obyvatelé království českého germánských dialektů se tím ohroženi necítili, „němčina“ (dialekty) byla odjakživa řečí obchodu a řemesel a dorozumívací řečí v celé zemi [6, 9].

„Třistaletá poroba“

V době pobělohorské byla vládnoucí šlechta zemských úřadů pevně česká (ve smyslu zemském), jmenujme například Lobkovice, Valdštejny, Černíny, Slavaty, Martinice, Kinské, Kolowraty, Šternberky, kteří tvořili českou vládní elitu. Mezi bitvou na Bílé Hoře a tereziánskými reformami nezastával žádný cizinec nejdůležitější úřady v zemi: nejvyššího pražského purkrabího, českého kancléře, nejvyššího hofmistra, soudce, maršálka, komořího, prezidenta české komory a prezidenta apelačního dvora [6]. Kromě toho příslušníci české šlechty zastávali vysoké funkce v císařských radách ve Vídni; česká šlechta byla na rozdíl od uherské zčásti šlechtou dvorskou (uherská šlechta neměla zástupce u dvora). Tvrzení, že nás ovládla cizí šlechta, že jsme prožívali nejhorší období historie (pomineme-li rekatolizaci), je mýtus založený na tvrzení většiny historiků v čele s Palackým. Je pravda, že k nám v té době cizí šlechta přišla, ale nezískala politickou moc; česká šlechta ji z rukou nepustila, navzdory tomu, že se někteří císaři o to snažili [6]. Zemské sněmy se scházely jednou do roka. I z toho plyne, že veškerá absolutistická opatření musela být schválena a uvedena v život šlechtou českou. Ona se svým sněmem byla nástrojem absolutismu v Čechách a ne šlechta cizí, jak nám namlouvá většina historiků. Je pravda, že se po bitvě na Bílé Hoře části majetku po protestantské šlechtě zmocnili cizí vojenští dobrodruzi, avšak zdaleka největší část majetku si však přisvojila šlechta česká [6].

Němčina jako univerzitní jazyk

Období po bitvě na Bílé Hoře se dodnes vnímá jako tři sta let poroby, temna, germanizace a utrpení pod cizí nadvládou, z které se národ osvobodil až vytvořením Československé republiky. Jde o mýtus, o cizí nadvládu se nejednalo, kladný vliv katolické kultury existoval, k rekatolizaci země došlo. Vyšší školství nebylo ani před tímto „obdobím temna“ „české“ (slovanské). Bylo latinské. Zavádění živého jazyka do výuky a vědy se začalo prosazovat v 18. století a postupovalo se severozápadní Evropy na jih a východ. Bylo podmíněno tím, že zákony vycházely v národních jazycích, stejně jako encyklopedie a konverzační lexikony, které otevíraly cestu ke vzdělání lidem latiny neznalým. Dodnes máme v této oblasti obrovské manko. Kvalitní české nezastaralé encyklopedie nejsou a jednojazyčné výkladové slovníky nemáme. Zatímco u encyklopedií se vymlouváme na nacistickou a komunistickou nadvládu, u výkladových slovníků, typu oxfordského nebo Dudenu, výmluva neobstojí. Je to, prostě a jednoduše, ostudné.

V roce 1784 se zavedl na pražské univerzitě jako vyučovací jazyk místo latiny jazyk živý – němčina, v již kodifikované formě. V češtině (a němčině) se vyučovala jen pastorální teologie a kursy pro porodní báby, jinak si fakulta bohoslovecká a lékařská zachovala i nadále latinu jako vyučovací jazyk [3]. Německá slovní zásoba obsahovala i názvosloví odborné. Tento požadavek čeština nesplňovala. Nejen tehdy, ale prakticky až do posledních desetiletí 19. století, takže vznikla diskuse, vyvolaná Hubertem Gordonem Schauerem, žákem Tomáše Masaryka, zda se vůbec vyplatí chybějící české názvosloví, především odborné, vytvářet, zda není vhodnější se rovnou vyjadřovat německy při zachování si pocitu češství a nevyčerpávat se budováním jazykově odlišné kultury. To si, chudák, dal. Výbuch hněvu vlastenců jej dohnal nakonec k sebevraždě. Latina měla obecně dlouhou výdrž – až do roku 1844 byla úřední řečí v Uhrách a jednací řečí uherského říšského sněmu [6].

I jiné aspekty podporovaly používání němčiny ve vysokém školství. Většina slovanských absolventů pražské univerzity byli právníci, kteří němčinu museli používat denně – tedy dokonale ji zvládnout. Nikdo však nebránil, aby se na pražské univerzitě přednášelo česky. Zájem studentů o přednášky v češtině byl nevalný. Dokonce i mezi studenty filozofické fakulty, kde se vyučovala slavistika a kde byli studenti českého jazyka v převaze. Zatímco v roce 1849 se na přednášky slavistiky v češtině zapsala stovka studentů, o pět let později to bylo šest studentů a v roce 1855 jen tři [3]. V roce 1882 bylo zavedení češtiny na pražskou univerzitu prosazeno politicky jejím rozdělením na část německou a českou.

Kmenové a smluvní pojetí národa, ústava první republiky

V době obrozenecké se začalo uplatňovat Herderovo pojetí národa. Německý filozof Johannes Gottfried Herder je také ideovým otcem nacionalismu, komunismu a - českého národa na jazykovém základě. Panslavismus, pangermanismus a jejich jednotlivé nacionalistické odnože, taktéž marxismus mají společnou základní myšlenku: víru v lid jakožto přírodní sílu a nedůvěru vůči individuu [9]. Nejen tyto směry, nýbrž i nacionální socialismus (německého i českého směru) a fašismus staví celek nad jedince, což znamená, že vlastnost celku je vždy vyšší než souhrn vlastností všech jedinců (tzv. synergický efekt).

Podle Herdera jsou nejcennějším na kmeni (národě) jeho zvyky a jazyk. Národ se stává mystickou silou, které se musí jednotlivec bez kritiky a výhrad podrobit. Národ předchází stát a vlastní (národní) stát je vyvrcholením národnostního hnutí. Národ či kmen se dá bez problémů nahradit proletariátem, třídou, korporací na základě jediné společné původní Herderovy myšlenky: nadřazeností celku jednotlivci.

Německý filozof Herder se tak stal apoštolem jak německého, tak i českého nacionalismu, ba co více: zachránil slovanské dialekty před vymřením. Jeho myšlenky čeští obrozenci přejali a český národ podle nich definovali na bázi jazykové (kmenové, organické). Tak se stal Herder eo ipso ideologickým otcem českého národa (ve smyslu tschechisch = jazykovém, nikoli böhmisch = zemském). Jeho pojetí národa a státu je lehce rozpoznatelné i v českém milieu dovoláváním se „zájmů státu“, „síly lidového přesvědčení“, „jazyka“, „ducha národa“, „dědictví po předcích“. Vnější autoritu staví Herder proti individuální (vnitřní) bez ohledu na racionálnost, mravnost či praktičnost [9]. Herderovy teze umožnily Čechům si vytvářet hesla jako: „Češství je produktem přírody“. „Český národ je samou přírodou daný“. „Násilný stát rakousko-uherský je umělý, protivící se přírodě“. „Češství je osudově oddělené od němectví.“ „Jazyk je posvátným dědictvím po našich předcích.“ Předci dokonce postavili do protikladu češství lidové proti češství vzdělanců, protože vzdělanci získali vyšší vzdělání - a to bylo tehdy německé [6, 9].

Oproti tomuto organickému (jazykovému, kmenovému) pojetí národa a státu existuje i pojetí smluvní (politické) – že se jedinci, byť libovolných jazyků, dohodnou, že si pro sebe vytvoří státní útvar – příkladem budiž Švýcarsko, Francie, Velká Británie, Belgie, USA. Národem (politickým, smluvním) se pak míní lid, zorganizovavší se pod jednou ústavou (Velká Británie však ústavu nemá), pod jednou státní svrchovaností. Hranicí mezi oběma pojetími národa a státu tvořil v Evropě Rýn [9].

Německo (SRN), Polsko, Maďarsko se po druhé světové válce pojetí národního státu, hlavně po nevábných zkušenostech s ním, vědomě vzdaly [6]. Češi, Slováci a další směrem na východ a hlavně jihovýchod si jej dodnes pěstují, i když česká ústava se k němu již formálně nehlásí. Jinak tomu bylo za první republiky. V preambuli ústavy se pravilo: „My, národ československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa ...“ na rozdíl od americké ústavy, ze které se československá ústava opisovala: „My, lid Spojených států amerických, chtějíce prospět obecnému blahu všech občanů tohoto státu ...“. To byl obrovský významový rozdíl. Kde podle preambule čs. ústavy zůstaly národnostní menšiny? [9]

Před vydáním další části jsem zvažoval slova dr. Josefa Landergotta: „Dotknete-li se takzvaných národních pravd, vrhnou se na vás navzdory tomu, že píšete pravdu!“ a připomínku Víta Bláhy: „Těžko si dovedu představit, že by se průměrný Čech nerozhněval, kdyby se mu někdo pokouší vzít iluze, s kterými vyrůstal a stále žije a s kterými jsem i já přišel před více než třiceti lety do Německa.“ Pak přišla krátká recenze rukopisu: „... podařilo se Vám na několika málo stránkách fundovaně shrnout problematiku českých dějin. Je nepochybné, že české dějiny jsou převážně určovány vztahem česko-německým, což je pochopitelně neskonale intenzivněji pociťováno na české straně, než na straně našich sousedů. Češi odsuzují německý nacionalismus, vlastního však, snad ještě agresivnějšího, si nechtějí být vědomi. Jsem s Vaším výkladem i závěry srozuměn a jsem si vědom toho, že uveřejnění tohoto článku vyvolá ostré a jistě i nekvalifikované diskuse. Milý pane Krystlíku, slovo kacíř pochází od katarze a české politické názory katarzi potřebují, tudíž i kacíře. Předpokládám, že si ještě užijete! Podle mého názoru by měl být Váš článek publikován. Velice hodnotím práci, která za Vaším textem stojí. Dr. Václav Chyský.“ To rozhodlo.

Tomáš Masaryk

Na smýšlení české veřejnosti měl po dlouhou dobu vliv Tomáš Masaryk. Většinou pozitivní, ne však vždy. Podporoval národní racionalismus, měl velký vliv na prohloubení kultu Jana Husa, podporoval protikatolické hnutí, oslabil v Česku vliv marxismu, dějiny vykládal protestantsky a přinejmenším tendenčně, přispěl ke zmírnění protiněmeckého boje a hlavně se snažil posunoval naše smýšlení od východního mýtu k západní iniciativní kritičnosti [9]. Na posledním ztroskotal, neboť dodnes věříme spíše národním mýtům a zkresleným výkladům dějin než faktům.

Podivuhodná byla i jeho vlastnost snášet se s cizími názory do okamžiku, kdy nastane nutnost je z praktických důvodů zavrhnout. To mělo za důsledek, že se za jeho názory vydávaly i názory jeho přátel [9]. Tento jeho rys přispíval k získávání přízně v širokém okolí, ale byl nevhodný pro vůdce národa a předního politika.

Masaryk nevypracoval žádnou svou myšlenku systematicky v teoretické rovině, nýbrž psal a vykládal úryvkovitě vlivem denní potřeby, většinou vlivem nějaké politické události. Z jeho díla je tedy většinou jasné, co máme zavrhnout, čeho se vyvarovat, leč čím pozitivním to nahradit v nich většinou chybí.

Před první světovou válkou byl Masaryk postrachem vlastenců-nacionalistů, ale na druhé straně vyhrabal z rumiště vlasteneckých tirád Husa, domnělého nepřítele Němců a udělal z něj všelidského hrdinu; loupeživé a ničící husity přiřadil v souladu s Palackého výkladem dějin ke světlým stránkám české historie.

Hledal všude člověka tam, kde ostatní viděli jen Čecha; hledal pravdu, kde jiní viděli jen vlasteneckou sílu; mluvil o mravnosti tam, kde okolí fantazírovalo o slávě. Víře v čisté lidství dal po příkladu Herderově jméno humanita, které se stalo bojovým protivlasteneckým heslem [9]. O to větší záhadou jsou pak příčiny jeho pozdějšího souznění s koncepcí národního státu.

Masarykovy představy o součinnosti s českými Němci

Ve Světové revoluci psal Masaryk o tom, jak si představuje součinnost českých Němců [8]: „... v demokracii se rozumí samo sebou, že každá strana, jakmile uznává politiku státu a stát, má právo na účastenství ve správě státní. Ba sama má k tomu povinnost...“ To není smluvní pojetí státu a pokládání Němců za politickou stranu je holý nesmysl. Práva menšin v demokratickém státě nevyplývají z uznání nebo neuznání vládnoucí politické moci, nýbrž musejí být předem zaručena, například ústavou [9]. Další Masarykův omyl spočívá v tom, že menšiny se nemají jen podílet na správě státu, nýbrž i na jeho organizaci! Práva menšin musejí být dostatečným způsobem zaručena, protože v zastupitelské demokracii není národnostní menšina se schopna prosadit proti většině, právě jen kvůli tomu, že je menšinou. A není-li zaručeno právo národnostních minorit na organizaci státu, postrádá stát oprávnění své existence [9]. Na jiném místě Světové revoluce Masaryk ještě jednou potvrzuje, že to opravdu tak myslí: „Rozumí se, že minority mají právo žádati svobodu národní a přiměřenou účast ve správě státu.“ Opět ve správě, v administraci státu, nikoli v jeho organizaci.

Masaryk právo minorit na organizaci státu prostě neuznával, což jej jako demokrata značně deklasuje. Jeho názory Češi akceptovali a Československá republika se stala umělým, z hlediska menšin nedemokratickým státním útvarem. Bez radikální změny v přístupu ke svým menšinám byla od samého počátku odsouzena k zániku (viz nejen 1938, 1939, nýbrž také 1993). Československo se stalo malým Rakouskem-Uherskem bez jeho moci a vlivu [6]. Ještě horší bylo, že zavedlo institut státního (československého) jazyka. Češi, kteří se zavedení státního jazyka v Rakousku-Uhersku úporně po celý čas bránili a ubránili, objevili v novém státě ihned naléhavou potřebnost jeho zavedení.

Masaryk si zřejmě uvědomoval, alespoň po určitou dobu, nebezpečí vyplývající z nerovnoprávnosti menšin ve státě, protože v rozhovoru s novinářem Saltenem poněkud skepticky podotkl: „Dosáhli jsme příliš mnoho, naše republika je pouze horším vydáním starého Rakouska“ [6a].

Existuje i Masarykovo neslavné první poselství k „národu československému“ z USA, možná ovlivněné zprávami o vytvoření provincií Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau, Deutschsüdmähren s požadavkem k připojení k Deutsch-Österreich [9]: „Pokud běží o Němce v našich zemích, je program náš znám už dávno; území obývané Němci jest území naše a zůstane naším ... Opakuji: my jsme vytvořili náš stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně přišli do našich zemí jako emigranti a kolonisté...“ Zcela ignoroval, že to byli čeští panovníci, kteří je pozvali a poskytli jim právo domovské a v českých zemích se vyskytovali déle než první osadníci na území USA a běloši v Kapském Městě [9]. Něco takového si politik a státník, vydávající se za demokratického, nesmí dovolit.

Byla to slova politika, jehož mateřštinou byla němčina. Otec byl negramotný Slovák a Masaryk, když přišel do Prahy, mluvil spíše slovensky než česky [14]. V Čapkových Hovorech s TGM se Masaryk snažil německý původ své matky zastřít a v témž díle se mlčelo i o přesném datu svatby rodičů. Ve spojení s fakty, že ženich byl o deset let mladší než nevěsta, že šlo o společenskou mesalianci (panská kuchařka a čeledín), že nevěsta slovensky vůbec nerozuměla a nemluvila, že ženich znal jen pár německých slov - vyvstávají pochyby, zda prvorozený syn Tomáš (původně Maszarik) byl vůbec manželského původu. Podle všeho měl Tomáš Masaryk vyznávat spíše zemský národní princip než jazykový. Proč se přiklonil k principu národního státu, se zatím nikdo vysvětlit nepokusil.

Soužití s menšinami, Masarykova humanita jako teoretický korektiv

Uvedené Masarykovy výroky spolu s formulací preambule ústavy potvrzují skutečnost, že ČSR byl národní stát založený na organickém pojetí národa a ve svém přístupu k menšinám se příčil demokratickým principům. Situace o to vážnější, že podle sčítáni lidu v roce 1921 byla německá menšina v československém státě - 3 miliony 124 tisíc německy hovořících obyvatel proti 6 milionům 570 tisícům k Čechům (bez Slováků) se hlásícím - vůbec největší národnostní menšinou v Evropě [9].

Masarykova Světová revoluce vyšla v roce 1925, kdy již několik let platila mezinárodní smlouva o ochraně menšin, kde se Československo zaručilo poskytnout svým občanům stejná občanská i politická práva, chránit jak práva jednotlivce, tak kolektivní práva národnostních skupin. K přípravě ústavy nebyly menšiny v ČSR připuštěny, ani s nimi nikdo nekonzultoval. Autonomní status neobdrželi ani Němci, ani Maďaři, ani Poláci, jen Podkarpatská Rus a Rusíni [14 ]. Slováci nemohli ostatně autonomní status dostat, byli přece součástí umělého národa československého.

Masaryk sice po válce uvažoval o vytvoření německé samosprávy ve dvou až třech župách [13a], ale odvahu jít švýcarskou cestou, navrženou jako model vhodný pro ČSR Benešem na mírových jednáních, nenalezl. Masaryk po válce, prostě a jednoduše, proti českému militantnímu nacionalismu již nevystoupil. Co toho bylo příčinou, není dodnes známo. Zavést švýcarský model by byla bývala jediná možnost, jak nekopírovat Rakousko-Uhersko s jeho neduhy [9]. Dát německým a maďarským okresům autonomii by přece nebyla pro stát žádná katastrofa. Autonomii takovou, ve které by kromě věcí podřízených přímo státu nemohly být menšiny přehlasovány většinovým národem. Ani s vnitrozemskými německými enklávami (například kolem Jihlavy) by jistě nenastaly potíže, vždyť Německo má dodnes ve Švýcarsku svou exklávu Büsingen, Italové taktéž na Luganském jezeře a Rakousko má v Německu dvě území spadající do německého celního území, Mittelberg a Jungholz.

Beneš na mírových jednáních tvrdil spojencům v nótě z 20. května 1919, že němčina se stane druhou „zemskou řečí“ a že práva menšin budou zaručena podle „švýcarského vzoru“ [12a, 13a]. Taktéž, že ve veřejných úřadech „si budou ze zásady oba jazyky rovny“. Nic z toho se ale neobjevilo v mírové smlouvě s Rakouskem, ve které byly akceptovány československé požadavky. Rovnoprávnost jazyků ve veřejných úřadech byla zcela popřena jazykovým dekretem z 3. února 1926, kde bylo stanoveno v paragrafu 60, že osoby zaměstnané ve státní službě musejí ovládat státní, tj. československý jazyk. Masaryk sice v červenci 1919 konstatoval, že „bude záležet na Němcích, zda budou spolupracovat na ústavě“ [13a], ale faktem je, že ústavní listina byla vypracována a schválena bez jejich účasti a konzultací s nimi (29. února 1920) a to nikým nezvoleným československým parlamentem.

Po řádné volbě se 1. června 1920 poprvé objevili v parlamentě poslanci německé menšiny a 9. června předložil Lodgman von Auen ve sněmovně deklaraci, ve které mimo jiné stálo [12a]: „...marně jsme poukazovali, že takto vytvořený stát“ (ČSR) „není ani v souladu se čtrnácti body prezidenta Wilsona a že samotným složením bude neustálou hrozbou míru v Evropě....odpovědní spojenci nebyli pravdivě informováni o skutečném stavu věcí.“

Že soužití Slovanů s Maďary a Němci v Československu od počátku nevyhovovalo, potvrzuje i rezoluce Mezinárodním svazu pro Společnosti národů z roku 1922 a přijatá proti Československu, Polsku, Rumunsku a Jugoslávii. Žádala, aby byla rozšířena menšinová jazyková práva, aby menšinám byla dána co nejrozsáhlejší samospráva, a aby byly zřízeny při radě Společnosti národů zvláštní komise minoritní, které by stížnosti menšin zkoumaly a předkládaly Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti všechny případy, v nichž se nedodržují smlouvy k ochraně menšin. Československý delegát proti tomu vehementně protestoval [9]. Jak jinak.

Nedivme se, že se československý stát následkem vlastního vymezení vlivu svých menšin, které se s novým státem neztotožnily, v roce 1938 zhroutil. Nutno zdůraznit, že se republika rozpadla také z dalších, ryze českých příčin. Beneš, jako ministr zahraničí, státníky států Dohody na versailleské a dalších konferencích ve věcech národnostního složení obyvatelstva zcela jednoduše obelhával, sliboval švýcarský model uspořádání nové republiky a Masaryk zase nesplnil sliby Slovákům, zakotvené v Pittsburské dohodě [6]. Kdyby nebylo nacismu a nenašel-li by se jiný modus vivendi v soužití národností, československý stát by se stejně rozpadl - viz též rozpad Československa k počátku roku 1993. Jediný, kdo snad mohl zvrátit situaci v českém národním státě mezi válkami svým politickým stylem, byl ministerský předseda Antonín Švehla. Bohužel však předčasně zemřel.

Masarykova filozofie se od ideologie pangermanismu liší pouze v detailu: nad národ a stát staví ještě humanitu [9]. Podle Masaryka je cílem státu zastřešení národa, nikoli jednotlivce. Se stejnou filozofií operují i totalitní režimy, kde má národ, proletariát, korporace, prostě jakýkoliv celek přednost před jedincem a jeho individuálními právy. Od pojetí Masarykova se liší jen absencí čistě teoretického (také Herderova) korektivu: humanitou [9].

Mocenské rozložení v Evropě, rakouský předsudek a právo na sebeurčení národů

Indicie, uváděné v soudobých pracích, ne zcela doložené historickými důkazy, poukazují na skutečnost, že ve Velké Británii se již delší čas před první světovou válkou plánovalo vytvoření koalice proti hrozbě německého ovládnutí střední Evropy, které začalo být aktuální sbližováním se Německa a podunajské monarchie. Ve Francii a ve Spojených státech byl zase značně rozšířen, jak dosvědčuje Masaryk, tzv. rakouský předsudek – názor, že existence Rakouska-Uherska, nadnárodního státního útvaru je nutná pro zachování stability v Evropě, jako silného nárazníku mezi dvěma mocnostmi - Německem a Ruskem [6]. Dějiny ukázaly, že rakouský předsudek byla správná idea – kdyby se Rakousko-Uhersko nerozpadlo, nedošlo by s vysokou pravděpodobností k druhé světové válce a následkem toho k nadvládě komunismu nad půlí Evropy. Proto se také britská vláda během druhé světové války (zejména Churchill) zabývala myšlenkou poválečného uspořádání Evropy do tří federací: Dunajské, Středoevropské a Balkánské, které by nahradily chybějící nadnárodní mocnost Rakousko-Uhersko ve funkci nárazníku mezi Německem a Ruskem. Záměr ztroskotal na odporu Rusů [14].

Sám Masaryk netoužil před válkou vůbec po rozpadu rakousko-uherské říše a zůstával loajálním poddaným Habsburků, ani ho nenapadlo uvažovat o nějaké revoluci [15]. Na začátku první světové války si Masaryk nechal ještě doma propočítat od svého přítele ing. Záruby–Pfeffermanna, kdo na základě materiálních a lidských zdrojů válku pravděpodobně vyhraje a s asi jak vysokou jistotou. Tak se před Masarykem se otevřela sice ještě nejasná, ale přitažlivá šance na vznik vlastního státu, který by bez války nemohla vzniknout. Odjel tedy do ciziny a začal společně se Štefánikem, Benešem a dalšími na tom pracovat. Měli štěstí, mohli předložit praktický důkaz vojenské aktivity namířené proti Německu a Rakousku: československé legie. Jinak by totiž mohli jen těžko předkládat zradu panovníka a dezerci jako pozitivní český příspěvek k evropským dějinám [6].

Avšak počínání československých legií v bolševickém Rusku budí někdy rozpaky. Čeští historici většinou zamlčují, že velení legií nechalo uvěznit admirála Kolčaka, předalo jej bolševickému výboru v Irkutsku. 7. ledna 1920, v den, kdy Čechoslováci uzavírali s bolševiky příměří, byl někdejší velitel ruské černomořské flotily a bojovník proti bolševismu v Irkutsku popraven.

Když bylo jasné, že rozhodující měrou budou mírové podmínky diktovat Spojené státy, rozjel se Masaryk za americkým prezidentem Wilsonem zlomit jeho rakouský předsudek. Zdařilo se. Wilson odmítl nabídku Rakouska-Uherska na mírové jednání, které již jeho mírový program kompletně akceptovalo, se slovy, že změnil názor a uznává samostatné Československo. To samo o sobě znamenalo neodvratný rozpad mnohonárodnostního Rakouska-Uherska.

Pak přišel Wilson s nápadem, který dodnes ohrožuje mír v Evropě – s tezí o sebeurčení národů. Jeho teze zasela konflikty a rozvrat větší než ty, co existovaly před první světovou válkou a nakonec stála na praporech těch, kteří rozpoutávali druhou světovou válku. Tím, že Masaryk rozbil Wilsonův rakouský předsudek a s vysokou pravděpodobností mu vnutil pojetí o sebeurčení národů, destabilizoval střední Evropu [6].

Zní to sice českým uším značně nezvykle, ale rozbití Rakouska-Uherska vytvořením národního českého státu položilo základy k budoucímu evropskému válečnému konfliktu. Již během první světové války se státy Dohody dohodly na poválečném vytvoření Polska jako samostatného státu [14]. Vznik Polska by neměl pro Rakousko-Uhersko fatální důsledky - přišlo by jen o zaostalý Halič. Teprve ustavením Československa byl nadnárodní státní útvar Rakousko-Uhersko definitivně rozbit [13]. Stojí za to v této souvislosti citovat Palackého slova z jeho dopisu z 11. dubna 1848 do Frankfurtu nad Mohanem o nutnosti uchování Rakouska: „...pomyslete si říši rakouskou, rozdělenou na množství republik a republiček - jaký to milý základ k universální ruské monarchii... pouhá možnost ruské světové nadvlády (universální monarchie) má ve mně toho nejodhodlanějšího nepřítele. Ne proto, že by byla ruská, ale proto, že by to byla světová nadvláda...“ Věru, málokdy se politická prognóza vyplní s tak tragickou přesností, jak se tomu stalo v tomto případě.

Masaryk musel vědět, nebo alespoň tušit, že střední Evropa složená z národních nástupnických států nebude oblastí klidu a míru, obzvláště se svými národnostními menšinami. Rozpadem Rakouska-Uherska, velkého nadnárodního útvaru, budou nové státy vystaveny z jedné strany mocenskému tlaku a ohrožení Německa, z druhé strany témuž od Ruska [6]. Vyřešil to takto [8]: „Založena Společnost národů, zabezpečeny národnostní menšiny. Vznikly republiky a režim demokraticky posílen – smíme doufat, že tyto změny politické zesílí úsilí o renesanci mravní a kulturní“, což je vyjádření naděje, v žádném případě postoj odpovědného politika a státníka [6]. Pochopitelně, že se nic z toho nesplnilo. Nástupnické státy, místo aby spolupracovaly, intrikovaly mezi sebou a taktizovaly mezi Německem a Sovětským svazem, činíce vše, aby jejich zkáza přišla co nejdříve. Zajímavé je, že Masaryk vahou své autority proti tomu nikdy nezasáhl [6]. Proč, nevíme.

Masaryk a bolševický ruský stát

Masaryk nijak nevystupoval proti bolševické revoluci v Rusku, spíše naopak. Kromě své skandální výzvy z Vladivostoku k uznání vlády sovětů, která tak rozčílila Štefánika, zaznamenal Jan Herben v knize T.G.M. jeho příznačnou Masarykovu vzpomínku [6]: „Když nás Ukrajinci žádali o účast v boji“ (jednalo se o boj po vyhlášení samostatné Ukrajiny proti bolševikům ruským, po jejichž boku bojovali i bolševici ukrajinští), „řekl jsem jim: Ne pánové. Vaši bolševici jsou strana a vy bojujete proti vlastním lidem!“ Takto zaslepeně reagoval prezident Osvoboditel.

V knize Nová Evropa, kterou dokončoval, zatímco pod okny jeho petrohradského hotelu zuřily bolševické hordy, najdeme vysvětlení jeho postoje. Rusko musí být podle něj silné, aby mohlo být oporou malým východoevropským a středoevropských státům proti pangermánství. Zapomněl snad, jak si ruský a německý stát rukou společnou a nerozdílnou rozdělily v 18. století Polsko? Nerozpoznat totalitní charakter bolševické revoluce, které byl fyzicky přítomen a o jejichž cílích byl zpraven na místě z první ruky a nerozeznat dávné imperiální ambice ruského státu jsou všechno doslova fatální omyly profesora a státníka, který byl pokládán za předního znalce Evropy a Ruska. Ve svém antigermánství šel tak daleko, že během první světové války radil Wilsonovi, aby státy Dohody Německo vojensky zcela zničily a obsadily Berlín. K tomu sám Masaryk ve Světové revoluci: „President byl snad silnějším pacifistou než já.“ Kde asi zůstalo Masarykovo oblíbené heslo: „Ježíš, ne César?“

Československé územní anexe a zákaz pomoci Polákům bojujícím s bolševiky

Edvard Beneš rozehrál obratně na mírových jednání kartu Československa jako stabilizujícího faktoru ve Střední Evropě, hráze proti rozpínavosti Němců a Maďarů i vůči hrozbě šíření bolševismu. Později vyšlo najevo, že uváděl spojencům značně podhodnocené počty příslušníků německé menšiny na území státu. Informace dostával někdy i od Masaryka samého [15].

Jednou z prvních intrik Československa proti sousedům bylo získání územních výhod na úkor Polska. Mírová smlouva s Rakouskem, smlouva ze St. Germain en Laye, stanovila, že osud Těšínska, Spiše a Oravy bude rozhodnut plebiscitem. Místo plebiscitu byla 10.7.1920 svolána do Spa vyslanecká konference, která dosáhla souhlasu Polska - v té době bojujícího zoufale o svou existenci na život a na smrt s Rudou armádou pod velením Tuchačevského a potřebujícího nutně získat příslib vojenské pomoci - s řešením, k němuž konference sama dojde. A to byla příležitost pro Beneše. Za pouhých osmnáct dní konference, obelhaná Benešem v otázce národnostního složení, přidělila větší části Těšínska, Spiše a Oravy Československu. V oblastech Spiše a Oravy připadlo do ČSR 45 tisíc Poláků, 24 tisíc zůstalo na polském území. V oblasti Těšína to bylo ještě markantnější: 140 tisíc Poláků pohltila ČSR a jen 84 tisíc zůstalo na území polském [6]. Později, v roce 1938, se Benešovi jeho polopravdy vymstily – obraz Beneše jako falešného hráče na mírových konferencích se promítl v kritických chvílích do vztahu francouzských a britských politiků k němu a k Československu.

Pak dne 7. srpna 1920 československá vláda rozhodla, že nepovolí transport zbraní z Francie a Maďarska přes své území do Polska bojujícímu proti bolševikům. A to navzdory tomu, že dobře znala špatnou vojenskou situaci Polska ve válce se sovětským Ruskem [6]. Následkem toho začala francouzská vláda vážně pochybovat o případné odolnosti nového československého spojence proti bolševické nákaze. U Poláků jsme tímto činem získali jejich „nehynoucí náklonnost“ a nálepku spojenců komunistického Ruska v Evropě. Přitom Poláci byli vůbec první v Evropě, kteří si v plné míře uvědomili latentní nebezpečí nového sovětského imperialismu. Masaryk toto nebezpečí podceňoval, Beneš je vůbec neviděl [6]. Piłsudski, vědom si potřeby silného smluvního státu, který by tak lépe odolával nebezpečí ze strany sovětského Ruska, navrhl federaci Poláků s národnostními menšinami v polském státě (s Litevci, Ukrajinci, Bělorusy, Volyňany atd.). Pro odpor Paderewského a dalších se mu to nepodařilo prosadit [6]. Škoda.

Československo se v Trianonu mimořádně zasloužilo o rozbití uherského státu, který přišel o 70 % svého území. Odtrhlo si Horní Uhry (Felvidék, Horní země, Slovensko) včetně řady maďarských území napříč komitáty (okresy), kde žili výhradně Maďaři a která do Horní země nikdy nepatřila, protože se potřebovalo dostat k Dunaji; dále Podkarpatskou Rus, neboť chtělo oddělit Polsko a Maďarsko, státy, spojené vzájemnou sympatií, které chtěly spolupracovat [6]. Proto Polsko ze solidarity nikdy neuznalo Trianonskou smlouvu. Horní Uhry tvořilo 11 komitátů o rozloze 33 tisíc km2, ale Československo si zabralo navíc území o 16 tisíc km2 s čistě maďarským obyvatelstvem, tedy téměř o padesát procent více. Jednoznačnými viníky zcela nesmyslného rozbití Uher byli Masaryk s Benešem a rumunští politici Goga a Tileu, kteří si pro svou zemi odtrhli zase Sedmihradsko s maďarskou většinou [6]. Uherské království přišlo o tři čtvrtiny obyvatel, které se rázem ocitly v cizích státech a to zcela bez ohledu na Wilsonovo právo na sebeurčení národů [6]. Stěhuleho velkonacionalistická představa československého státu (viz článek Národní mýty, podvrhy a lži), přivlastňující si velké územní celky z cizích zemí, došla na Dunaji na úkor Maďarů svého naplnění – československá anexe se zastavila za maďarským Parkanem (dnes Štúrovo) pouhých 20 km před Vácem, před nímž Stěhule požadoval vést československou hranici.

Beneš ovšem požadoval od spojenců ve prospěch Československa ještě více. Nadhodil i vhodnost řešení otázky Lužických Srbů, početné české menšiny ve Vídni, požadoval vytvoření koridoru mezi ČSR a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a když připouštěl možnost, že koridor by mohl být pod správou právě chystané Společnosti národů [15].

Pittburgská dohoda a umělý národ československý

Na počátku roku 1915 se v Paříži konal sjezd zahraničních Čechů a Slováků, který přijal tzv. první pařížskou proklamaci, v níž se hovoří o novém státě, ve kterém budou žít „český a slovenský národ na nových základech“. V říjnu 1915 vznikla tzv. Clevelandská smlouva deklarující samostatnost českých zemí a Slovenska a sjednocení českého a slovenského národa ve federativním státním svazku s plnou národní autonomií Slovenska, s vlastním parlamentem, s vlastní státní správou, s úplnou kulturní svobodou a se slovenštinou jako státní řečí. V květnu 1918 se scházejí v Pittsburgu za přítomnosti Masaryka zástupci největších slovenských a českých organizací, aby uzavřeli tzv. Pittsburgskou dohodu, kde se uznává politický program usilující o spojení Čechů a Slováků v jednom státě, že Slovensko bude mít vlastní správu, parlament, soudy a že bližší ustanovení ohledně organizace se přenechávají osvobozeným Čechům a Slovákům a jejich právoplatným zástupcům. K realizaci této dohody nikdy nedošlo. Měla to na svědomí další lež, s kterou Masaryk a Beneš ke konci první světové války vědomě operovali - československý národ. Kdyby nějaký československý národ existoval, musel by mít společné vlastní československé dějiny. Takových ale nebylo [6]. Samotní Češi si nemohli národní stát založit, protože převyšovali počet Němců v Československu jen 2,16násobně (podle sčítání lidu v roce 1921). Ve federativním, rovnoprávném uspořádání s nimi žít nechtěli [9].

Koncepcí československého národa se zabily dvě mouchy jednou ranou - na jedné straně se zažehnalo nebezpečí slovenského požadavku na federaci s Čechy, k čemuž by se čeští Němci okamžitě přidali a musel by vzniknout stát obdobný Švýcarsku, na druhé straně se rázem snížil podíl Němců ve vznikajícím státě, takže za přispění Benešových machinací s národnostním složením obyvatelstva mohl být vydáván za stát pro naplnění sebeurčení Čechoslováků jako národa [6, 9]. Ve skutečnosti si však Češi vytvořili vlastní český národní stát, kde Slováci hráli roli statistů a další národnostní menšiny byly jen trpěny [9]. Beneš vyložil národu, který mu pozorně naslouchal, že je národem vyvoleným a že ve střední Evropě vždy zaujímal zvláštní postavení [15].

Bylo sice možné konstituovat stát jen na území obývaném většinou českého obyvatelstva, ale to nepřicházelo vlivem militantního českého nacionalismu v úvahu. Vůle byla vytvořit stát v jeho „historických hranicích“ i s územím s převážně, nebo i výhradně německy mluvícím obyvatelstvem. Pojem „historické hranice“ je vlastně nesmysl, protože by se muselo nejdříve říci z kterého období, protože se během dějin měnily. A to nemálo.

Klíčová ztráta Slezska

Navýsost historickou zemí svatováclavské koruny bylo Slezsko, odstoupené Marií Terezií po prohrané válce Prusku. Slovensko naopak k tzv. historickým zemím svatováclavské koruny nepatřilo. Opětné získání Slezska bylo po první světové válce reálné, ale Masarykovi a Benešovi se nehodilo do plánu. Chtěli vytvořit národní stát a připojením (celého) Slezska by se poměr německy a česky mluvícího obyvatelstva v zemích svatováclavské koruny zhruba vyrovnal. Co potom s tím, že? Panoval názor, že Češi (jazyka českého) mají na Čechy, Moravu a malý zbytek Slezska nadpřirozené právo a každá národnostní změna v minulosti či budoucnosti je nespravedlností na věky věkův [9].

Lze doložit, že nerovnováha německy a česky mluvícího obyvatelstva zemí svatováclavské koruny vzniklá po odstoupení Slezska ve prospěch česky hovořících přispěla značnou měrou k české národnostní expanzi na bázi jazykové [6b]. Znovupřipojením Slezska po první světové válce by býval musel Masaryk s Benešem zcela jistě sáhnout po jiném státním modelu než byl český národnostní stát v jazykovém, rozuměj kmenovém, smyslu.

Porušení Pittsburgské dohody

V září 1918 byla na popud Milana Hodži založena nikým nevolená Slovenská národní rada, která se dala Masarykovi k dispozici jako slovenský exekutivní orgán. Její členové pokládali za nutné zdůrazňovat během vznikání státu jednotu s tím, že rozpory a chyby se vyřeší později. Ignorovalo se, že stát, který chce být demokratický, nemůže vznikat nedemokraticky. Rada se pak v Turčianském Svätém Martině prohlásila za „národní radu odnože jednotného česko-slovenského národa“ a potvrdila, že slovenský národ „je jazykově a kulturně-historicky částí jednotného česko-slovenského národa“. Tak nevolení „zástupci všech slovenských politických stran“, kteří tvořili Slovenskou národní radu, vyhlásili něco, s čímž se většina Slováků nemohla ztotožnit [6].

V tajné doložce k manifestu Národní rady se pravilo, že po přechodném období, které nesmí překročit deset let, bude znovu uspořádáno právní postavení slovenského národa smlouvou mezi zplnomocněnými zástupci Slováků na jedné straně a českými, moravskými a slezskými zástupci na straně druhé. K tomu nikdy nedošlo [6].

Již prozatímní ústava ČSR počítala s pouze s jediným Národním shromážděním pro celý stát, v Praze sídlící vláda dostala veškeré pravomoce atd. O Slovensku ani zmínka. Toto flagrantní porušení Pittsburgské dohody pochopitelně vyvolalo na Slovensku odpor a to jak mezi katolíky, tak i mezi evangelíky, kteří byli vůči Čechům vstřícnější.

Že vláda nového národního státu musela zavést centralistickou politiku a postupovat nedemokraticky, aby udržela stát pohromadě v nejisté poválečné mezinárodní situaci, je jedna věc. Druhá věc je, že Masaryk a parlament Pittsburskou dohodu nikdy nesplnili. Masarykův a Benešův hlavní cíl – vytvoření jednotného národního státu s československým národem jako protiváhou k německé menšině – odstartoval plán na kulturní asimilaci Slováků. Ta se nezdařila také kvůli tomu, že Slováci považovali Čechy za nástupce Maďarů. Jak příhodně podotkl Hlinka již v říjnu 1919: „Maďarskou hegemonii nahradila česká hegemonie“[6].

Maďarská republika rad

Vážným ohrožením státu byla Maďarská republika rad, která v březnu 1919 vyhlásila lidový zákon o autonomii Slovenska, podle kterého se měla stát Slovenská krajina (Slovenská země) autonomní oblastí na základě sebeurčovacího práva, a její hranice měla určit mírová konference. Dohodové mocnosti, Velká Británie a Francie vyzvaly Československo, Rumunsko a Jugoslávii, aby vojensky proti Maďarsku zakročily. Za Maďarsko se však postavila jiná dohodová mocnost – Itálie. A to byl totální krach Dohody. Velmi zajímavé je, že poté, co čs. armáda na podzim roku 1919 vyklidila Slovensko od maďarských rudých oddílů a Slovensko bylo definitivně - i s čistě maďarskými územími - připojeno k ČSR, nebyl výjimečný stav na Slovensku odvolán. Už nebyl namířen pouze proti Maďarům, nýbrž měl sloužit i jako nástroj k ovládnutí Slováků, mezi nimiž se objevily vážné protesty proti české centralizaci [6].

Česká pomoc Slovensku

I poválečná česká pomoc Slovensku ve formě státních zaměstnanců, úředníků, učitelů, techniků a jiné inteligence nebyla ve svých důsledcích jednoznačně kladná. Že byla naprosto nutná, o tom nikdo z racionálně uvažujících Slováků nepochybuje, protože Slovensku zoufale chyběli vzdělanci. Například: Slovensko nemělo po první světové válce ani dvě desítky učitelů, kteří by byli schopni vyučovat ve slovenštině. Tak daleko pokročila maďarizace. Pressburg (později Bratislava) bylo město s převážně maďarsko-německým obyvatelstvem a kdo byl na Slovensku vzdělán, mluvil maďarsky nebo německy. Jenže Češi vyslaní na pomoc Slovensku se ve svých místech a pozicích zahnízdili a když vystudovali první slovenští vzdělanci, odmítali jim své posty, podpořeni teorií o jednotném československém národě, přepustit. Tím se opět potvrdilo podezření Slováků, že místo Maďarů jim teď vládnou Češi. Štefan Osuský, poslední československý velvyslanec v Paříži před vypuknutím druhé světové války, se v roce 1933 vyjádřil o soužití Čechů a Slováků v jednom státě následovně: „Nejvíce se Čechové prohřešili na Slovácích tím, že k nim zavedli nemravný systém politických stran, spojený s politickou korupcí. Zpronevěří-li někdo 500 Kč, trestají jej přísně, ale trpí se, aby se k účelům politickým zpronevěřovaly miliony peněz náležejících lidu. Takové korupce jako mezi Čechy není nikde na světě.“ [15]

Malá dohoda

Spojenecká smlouva mezi Prahou a Bělehradem ze srpna 1920, později také s Bukureští, byla uzavřena proti Maďarsku. Její ironický název Malá dohoda, u nás prezentovaný zcela vážně, pochází z maďarského tisku. Zavazovala Československo a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později i Rumunsko ke vzájemné pomoci při nevyprovokovaném útoku Maďarska proti některému ze smluvních států. Smlouva obsahovala ovšem i tajný dodatek, který stanovil ozbrojenou neutralitu smluvního partnera, pokud druhý signatář by se rozhodl pro samostatnou preventivní akci. Dodatek o „preventivním“ napadení Maďarska se obzvláště dobře vyjímá vedle dodnes tradovaného národního mýtu, že předválečná ČSR byla „jediným ostrůvkem demokracie ve střední Evropě.“

Pozemková reforma jako národní kompenzace za utrpení v „době temna“

Jedním z prvních legislativních aktů nikým nevoleného parlamentu nové Československé republiky byla pozemková reforma, spěšně zahájená ještě před prvními parlamentními volbami nejen proto, aby se předešlo případné bolševické revoluci, ale hlavně proto, aby se vše odhlasovalo před tím, než budou do parlamentu zvoleni němečtí zástupci [4]. V rámci reformy se zkonfiskoval bez jakékoli kompenzace veškerý majetek císařské rodiny, šlechtickým rodům bylo povoleno vlastnit maximálně 150 ha zemědělské půdy nebo 250 (v některých případech 500) hektarů veškeré půdy. Získaná půda byla prodána více než půl milionu drobných vlastníků. Bylo vytvořeno na dva tisíce tzv. zbytkových statků o cca. 100 ha, jež byly podle půdní výměry prodány levněji než půda drobným zemědělcům [4]. Kupci oněch zbytkových statků museli prokázat, že doma mluví česky, že děti vychovávají po česku, jaké národnosti je choť, zda byli oba jeho rodiče Češi atp. Složil-li potenciální kupec tuto zkoušku úspěšně, bylo mu vydáno vysvědčení opatřené razítkem Národní rady, dosvědčující, že „jeho češství je zabezpečeno“ [9].

Celá pozemková reforma probíhala v duchu odčinění doby temna, napravení křivdy spáchané na Češích po bitvě na Bílé Hoře a byla přijímána jako dovršení historické spravedlnosti po třech stoletích. Jejím účelem bylo zbavit cizáckou, především německou šlechtu majetku, který měla nabýt na úkor odbojné šlechty české po bitvě na Bílé Hoře [4]. Že tomu tak ve většině případů nebylo, že se tehdy majetku zmocnila převážně šlechta česká, se ignorovalo. Pro miliony občanů nového státu byla pozemková reforma názornou lekcí, jak snadno se dají zneužít zfalšované dějiny pro nacionální satisfakci [4]. Oni si to snad většinou nebyli schopni vlivem zatemněných mozků podvrženým výkladem českých dějin uvědomit. Na rozdíl od nich si to měly uvědomit vůdčí osobnosti československého státu, především Masaryk. A ten mlčel. Kde zůstala jeho humanita, když český nacionalismus běsnil?

Politické strany byly v naprosté většině zaměřeny proti německy hovořícímu obyvatelstvu. Nejmilitantnější protiněmecký postoj měla Národně demokratická strana vedená Kramářem (národní demokracie), hned následována antiněmeckou a antisemitskou Národně socialistickou stranou (národními socialisty). Protiněmecká byla i katolická strana lidová a překvapivě také i sociální demokraté (oddělením komunistické strany v roce 1921 strana přišla o křídlo, které by mohlo její protiněmecký postoj mírnit). O spolupráci a dohodu s německy mluvícími občany se snažila pouze Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrárníci), totéž činili agrárníci na Slovensku vůči maďarské menšině (teprve později se obě zemské agrární strany sloučily) [14].

Jeden z nejvyšších úředníků tzv. demokratického státu, předseda Pozemkového úřadu dr. K. Vyškovský prohlásil [9], že „tam, kde národnostní poměry rozhodují, vytvoří se místa středních rolníků a z nich jednotné kolonie, aby byli národnostně a hospodářsky schopni odporu“ (rozuměj: proti německy hovořícím spoluobčanům). Po něm se stal předsedou Pozemkového úřadu dr. J. Voženílek a hned se nechal slyšet [9]: „....umožní se zabráním průmyslových podniků počeštění řady továren. To je významné aktivum naší reformy. Bez reformy pozemkové by se ani český sedlák ani český kapitál nemohl zmocniti industrie cukerní.“ V rezoluci zastupitelstva strany československých socialistů s praví [9]: „Pozemková reforma ve zněmčeném a zmaďarštěném území budiž provázena v plném souhlase s tamními elementy státotvornými“, tj. s Čechy a Slováky proti Němcům a Maďarům.

U pohraničních území, obývaných odedávna obyvatelstvem hovořícím německými dialekty, nemůžeme tvrdit, že tam původně sídlili Slované [9]. Tak jaké potom zněmčení? Termín zmaďarštění byl vzhledem ke stavu hungarizace slovenské společnosti na místě, leč zase nikoliv na územích čistě maďarských, k Horní Zemi – ke Slovensku – historicky nepatřících, která Československo ukradlo Uhrám.

Do konce roku bylo v rámci pozemkové reformy prodáno 109 202 ha zabavené půdy, z toho do rukou československých občanů jazyka německého podle oficiálních údajů jen 1 949 ha, tedy 1,8 % půdy pro 27 % obyvatel státu. České a slovenské sportovní spolky obdržely 314 ha půdy, německé 9,5 ha [9]. Celková bilance pozemkové reformy: prodáno 700 000 ha, z toho československým občanům německého jazyka 61 000 ha; 219 000 ha tzv. zbytkových statků připadlo československým občanům jazyka českého, 1 000 ha občanům jazyka německého [14].

Nejhorší na tom bylo, že provedení pozemkové reformy bylo přenecháno k volnému uvážení Pozemkovému úřadu bez zákonné kontroly. Nikdo neměl žalovatelné právo na příděl půdy a proti rozhodnutí úřadu nebylo odvolání. V praxi se to dělalo tak, že se na prodej pozemků neoznámila lhůta, aby nemohla vyvstat veřejná konkurence a aby se ostatní zájemci o věci dověděli až tehdy, když už bylo o prodeji rozhodnuto [9]. Nutno uvést, že existovala i jedna výjimka vyplývající ze zákona o zabezpečení půdy pro dlouholeté pachtýře, který stanovoval, za jakých podmínek musí být tomuto pachtýři půda odevzdána. Z pozemků o rozloze 98 tisíc ha v českých zemích dostali dlouhodobí pachtýři mluvící německy asi 31 tisíc ha, což zhruba odpovídá jejich percentuálnímu podílu [9].

Soužití s menšinami v praxi

V poválečných letech byly podniky patřící německy mluvícím občanům zdaňovány nepoměrně více než české, protože to umožňovalo volné uvážení berních úředníků; stát rozhodoval o přídělu surovin a uhlí továrnám a tak podporoval zcela zjevně Čechy proti Němcům; státní zakázky dostávali jen Češi. Dále stát nařizoval akciovým společnostem propustit určitý počet německého osazenstva a místo nich nabrat české, podporoval hospodářský boj českých měst proti německým (např. Mělníka proti Ústí nad Labem), nedával Němcům zastoupení v různých organizacích, které ovládal atd. [9]. V roce 1925 se začalo s redukcí počtu státních zaměstnanců v zajímavém poměru: propuštěno bylo 15 tisíc Čechů a Slováků a 18 tisíc Němců a Maďarů. Vláda ovšem tuto statistiku podle národností nezveřejnila [9].

Požadavek znalosti „státního jazyka“ (jazykový zákon z roku 1920 a jazykové nařízení z roku 1926) a složení zkoušky z něj omezovaly zaměstnávání příslušníků menšin ve státní a veřejné službě. Mezi rokem 1921 až 1930 bylo propuštěno nebo penzionováno více než 30 tisíc zaměstnanců železnic, pošty, veřejné správy a ozbrojených složek německého původu.

Jako příklad oné praxe nechť poslouží článek v Českém slově z 28. října 1925 [9]: „Pracovali jsme vytrvale pro práva a posice československého národa, zatím co druzí o vlastenectví stále mluvili a měřili je pouze silou vášnivých slov a článků. Všude tam, kde českoslovenští socialisté zakotvili, patrny jsou stopy této práce. Národní obrana, zahraniční věci, pošta železnice, vedle jiných – jsou dnes resorty nejčeštější, resorty, kde se nám podařilo nejdříve odčiniti křivdy na národě páchané. ... Železnice jsou dnes jediným oborem státní správy, který decentralisován jsa v osmi ředitelstvích – všude uhájil národnostní většinu československou. Desetitisíce československých úředníků a zřízenců bylo usazeno v tak zv. zněmčeném území ... A je tomu více než tři léta, když ministerstvo železnic vydalo jazykové nařízení, do dnes jediné, podle kterého veškeří zaměstnanci drah museli se podrobiti zkoušce z jazyka státního. ... Starali jsme se o to, abychom uhájili národu československému všech práv, která mu v samostatném státě samozřejmě náležejí.“ Odporné - národnostní nadšení je filozofií nízkých vrstev obyvatelstva.

Českoslovenští státní příslušníci německého jazyka byli také v době hospodářské krize mnohem více postiženi nezaměstnaností než Češi - v zimě 1932/33 tvořili v ČR dvě třetiny lidí bez práce [16]. Jejich nezaměstnanost přetrvávala i v létech následujících, kdežto u Čechů rapidně klesala. Ještě v roce 1936 byla na územích obývaných převážně německy hovořícími nezaměstnáno 14,52 % práce schopného obyvatelstva, na ostatním území státu to bylo pouze 5,62 % [16]. V pohraničních oblastech bylo nejen mnohem více nezaměstnaných než ve vnitrozemí, ale také bankrotů podniků, konfiskací zadlužených usedlostí a živností, sebevražd a nemocí. České banky, podnikatelé a vláda se staraly především o záchranu firem v českých rukách [15]. Nelze se pak příliš divit, že říšský nacionální socialismus tohoto klíčového momentu pro obrat postojů našich německy hovořících občanů ke státu počínaje rokem 1936 náležitě vy(zne)užil.

Omezené používání jazyků menšin a obranné jednoty

Aby se užívání němčiny nebo maďarštiny co nejvíce omezilo, rozeznávaly se státní úřady od státních podniků jako jsou dráhy a pošta. Státní úřady směly obcovat s Němci německy nebo s Maďary maďarsky, což bylo státním podnikům zakázáno bez ohledu na skutečnost, zda jim druhá strana rozumí [9]. „Co je nám do toho, ať se naučí česky“, zněl tehdejší názor. Na jazykové vymoženosti byl kladen takový důraz, jako kdyby v nich ležela sama podstata československého státu.

Pak zde byly tzv. české obranné jednoty. Ačkoliv to ve svých stanovách neměly, používaly se při různých příležitostech a ve výročních zprávách tyto militantně nacionalistické obraty [9]: „Šířit vychováváním a vzděláváním znalost českého jazyka spisovného nejen na již obranu, nýbrž na dobývání krajů pohraničních a národnostních ostrovů, odpůrci nám urvaných.“ „... aby budovala naše nejpevnější tvrze národní a osvětové na obranu a znovudobytí území, nám v staletých zápasech urvaných.“ „... aby našemu národu byli navrácení i ti, kteří pod tlakem hospodářské síly německé byli přinuceni zapříti svůj původ a tak prohřešiti se na světlé památce svých předků.“ „... aby český živel velmi znatelně pronikal i do oblastí, posud za ryze německé považované.“ Obranné jednoty bojovaly proti českým Němcům jen na základě národnosti, nikoli kvůli konkrétnímu jednání či politickému názoru. Jejich vliv na úřady byl veliký, protože se proti jejich ideologii a metodám nikdo nepostavil [9].

České obranné jednoty používaly následující metody. Založit školu tam, kde pro nepatrný počet dětí nebylo možné zřídit školu státní, pak se snažit tlakem na státní úřady dostat do této lokality české úřednictvo s rodinou a tak oslabit místní německou školu a různými intrikami (vánoční a jiné nadílky i pro německé děti jako lákadlo k docházce do školy české) dosáhnout podmínek, za kterých československý stát školu německou zruší. Dozírat na realizaci pozemkové reformy, aby se půdy v německy osídlených územích dostalo spolehlivým Čechům a aby volná pracovní místa dostávali přednostně Češi. Ve stejném smyslu vykonávat stálý nátlak na zprostředkovatelny práce. Přemlouvat lidi ekonomicky slabé a nevyhraněné, aby se přihlásili k československé národnosti. Působit na úřady, aby propouštěly úřednictvo německé a nabíraly české. Upozorňovat úřady, do kterého místa je třeba dosadit české úředníky [9].

Vzájemný kulturní vliv

Je neoddiskutovatelnou skutečností, že jsme Němcům kulturně blízcí [9]. Poláci nás mnohdy považují za Germány hovořící slovanským jazykem (to však neříkají o Slovácích). Vzdělanost přicházející ze západu, přicházela ve skutečnosti z Německa [9]. Městské zřízení, šlechtický život, obchod, hornictví, křesťanství byly zřizovány podle „německého“ vzoru, často „Němci“ samými. Jak bylo řečeno, nebylo původních „českých“ (slovanských) měst. Do měst založených „Němci“ se později začali stěhovat „Češi“ a byli „německými“ starousedlíky přijímáni celkem bez odporu, takže se města rychle „počešťovala“ [9].

Palacký i Masaryk psali svá ranější díla nejdříve německy, která se později do češtiny překládala. Němci si zase překládali české básníky a literáty do němčiny. Německý básník a romanopisec K. E. Ebert napsal básně„Vlasta“, „Čestmír“, „Břetislav a Jutta“ (Jitka), Adolf Meissner stvořil báseň „Žižka“, Moritz Hartmann „Meč a kalich“. Všichni byli Češi ve smyslu Böhmen (zemsky, ne jazykově). Osudy dobrého vojáka Švejka seznaly významu a rozšíření mezi Čechy teprve vlivem kladné berlínské kritiky německého vydání.

Němci považovali bájnou kněžnu Libuši (Libusza, Libussa) za svou. Také první libreto od Josepha Wenziga ke Smetanově opeře Libuši bylo v němčině, do češtiny je teprve dodatečně převedl Ervín Špindler. Čech německého jazyka Wenzig to byl, co Smetanovi předepsal k osvětlenému královskému hradu v posledním dějství tehdy ještě neoficiální českou hymnu Kde domov můj. V opeře je Libuše ztvárněna podle předlohy v Rukopisu zelenohorském, Hankově podvrhu. Kosmas ji líčí méně uctivě, jak odpočívá „měkce ležíc na vysoko nastlaných vyšívaných poduškách a o loket se opírajíc jako při porodu“, tedy v poloze, která - jak Kosmas vzápětí vloží do úst vladykovi nespokojenému s kněžniným rozhodnutím – „je příhodnější k milostným hrám než k vynášení soudu“. Též u Václava Hájka z Libočan se Libuše si takto hoví, ale ne na poduškách, nýbrž na koberci [7].

Připomeňme některá další jména. Svatý Vojtěch, náš světec, o kterém Češi toho mnoho nevědí, byl vychován v „Německu“; rozvrácené církve českých bratří se ujal „Němec“ Zinzendorf a nechal vzniknout dnešní církvi Bratří moravských; Komenského idejí se chopili a rozšířili je hlavně „Němci“; Dobrovský vycházel z německé vědy a jeho mateřštinou byla němčina; Purkyně byl podporován osobně Goethem; Smetana byl vzdělán hudbou německou [9] a v češtině se musel teprve dodatečně zdokonalit.

Bedřich Smetana také napsal [6]: „Naše vlast je ze všech slovanských zemí nejdále posunuta do krajů německých a již následkem toho má zjevné povolání přijmouti a východním kmenům slovanským doručiti vzdělanost německou, která předešla slovanskou, jako klasická německou a východní klasickou ... Čechy takto mají řešiti úlohu těžší než Švýcary a Belgie, jež obé za podobných poměrů, ale příbuznější živly měly sjednotiti, než je má, naše vlast. Toto je postavení země, kterého vy Čechové kmene slovanského a německého (v originálu: Böhmen slavischen und deutschen Stammes), nemáte zneuznávati, a které vás má naplňovati hrdostí ... Běda vám, Čechům kmene slovanského, kteří byste chtěli nenáviděti Němce svobodné! Zneuctíte tím dílo svých kmenovců, kteří tolik za nás všechny podnikli ... Běda vám, Čechům kmene německého, kteří za přehmaty pokládáte plnou oprávněnost svých slovanských bratří požívati úplné rovnosti s vámi ve všem a v každém, a kteří nepřejete jejich přání, spojiti se s Moravou a se Slezskem k utužení vzmáhající se národnosti. Vám nezáleží na blahu vlasti. ... Ještě nestali jste se svobodnými! Národové svobodní nemohou se vzájemně nenáviděti.“ (dobový překlad z němčiny v Nové době, VIII/1901).

František Ladislav Rieger před ním v roce 1861 poznamenal [6]: „My jsme pravými a plnoprávnými syny své země tak dobře, jako naši němečtí krajané a bratří jimi jsou.“ Tentýž v roce 1867 [6]: „Pošetilá by věru byla každá národnost, která by se v našem pošetilém věku domýšlela, že jestli je snad v té či oné zemi náhodou ve většině, že může proto snad druhou národnost potlačovati. Pošetilost taková by se v krátké době na každém národu trestala.“ Poslední dvě věty jsou vlastně historií první republiky v kostce.

Možné východisko skýtala i slova historika Josefa Pekaře zveřejněná v roce 1935 v Přítomnosti. Poté, co o sobě konstatoval, že je český nacionalista (sic), posuzující všechny důležité otázky na základě kritérií prospěchu národní společnosti, uvedl: „Sedm set let obývá německá menšina s námi v této zemi a srostli jsme spolu a prostoupili místně, hospodářsky, ba i duchovně, že na rozchod není rozumné pomyšlení; společný státní život staví nás neustále před stejné potřeby a problémy, takže vzájemné dohadování a dorozumívání je nezbytností. Jsme si krví a vlastnostmi mezi všemi národy nejbližší - to vše způsobilo odvěké míšení v staletém soužití (počeštili jsme Němců více, než oni nás poněmčili) a podléhání výchovnému příkladu a vlivu Němců... Vše záleží na tom, budou-li míti naši vůdčí činitelé dostatek politického rozmyslu a odvahy, aby našli cestu k řešení, jež by důvodným žalobám a stížnostem vyšlo vstříc a dovolilo Němcům znáti se bez sebezapření k našemu státu a jeho budoucnosti.“ Upravíme-li Pekařův text v podrobnostech podle dnešních poměrů, mohl by být stále aktuální [10]. Jen mít k tomu vůli.

Kritéria demokratičnosti státu

Zakladatel panevropského hnutí hraběte Coudenhove-Kalergi, rodilý Čech (ve smyslu zemském), pronesl krátce před svou smrtí [6]: „Evropa má trvale jen jednu volbu: buď se stát velkým Švýcarskem nebo velkým Československem.“ Jeho výrok obsahuje implicitně i hodnocení, že předválečné Československo bylo státem s velmi vysokou mírou nespravedlnosti vůči menšinám. Není se čemu divit. Československá republika byla především plodem vědomého úsilí českého nacionalismu, který se cítil ukřivděn a nespokojen v rámci podunajské monarchie [6].

Hlavním kritériem demokratičnosti každého státu není jen to, jak se podílejí jeho občané na svém státě, nýbrž jak se v něm zachází s menšinami. Čs. stát nedokázal vytvořit pozitivní vztah k sobě u všech národností a národů, které v jeho hranicích žily. Masarykovo založení státu, zjednalo prostor pro politické jednání ne pro všechny, ale jen pro faktickou menšinu ve státě – pro Čechy. Tvořit stát pro jeden národ v prostoru, kde žijí různé a srovnatelně stejně veliké národy, nemá velkou naději na trvalejší úspěch a nakládá na bedra národa „státního“ úkol téměř nadlidský – neodstrkovat ostatní národy a národnosti od organizace státu. Není divu, že se Češi tohoto úkolu nezhostili, selhali a přivedli stát ke zhroucení [6, 9].

Veškerá energie se vyčerpávala na zachování statu quo, viz Benešovy diplomatické pokusy o zajištění existence republiky spojeneckými pakty. Jenže, co není vytvořeno zevnitř – jednáním s Němci, Maďary, Slováky a dalšími – nemůže být zachráněno jakýmikoli mezinárodními úmluvami. A Beneš tato vnitrostátní jednání neustále odkládal, oddaloval, možná že jejich význam i podceňoval. Záleželo mu jen na mínění vítězných mocností z první světové války [6]. Emanuel Rádl [9] upozorňoval již po první světové válce, že národ nebude schopen vybudovat demokratický stát, „bude-li stát budovat jen sám pro sebe a ne jako takový, v němž se mohou všechny národnosti shodnout.“

Český filozof Patočka později napsal [6]: „Rádl byl snad jediný ..., který věděl v čem musíme dovršit ... Masarykovu výzvu k udržení demokratického státu, státu nejen národního. To ztroskotalo. Ne proto, že nás někdo ve světě opustil, ale že my sami jsme nebyli na výši tohoto Masarykova úkolu.“ To už je v českém myšlení značný posun k objektivnějšímu nazírání dějin, i když i zde zaznívá kult Masarykovy osobnosti. Příkladem nechť poslouží dobové provolávání školní mládeže za života Masaryka: „Mudřec světlý, zubožených rádce a velký neúnavný učitel!“ Kult osobnosti jsme si zavedli dříve, než to stačili v sovětském Rusku.

Exodus ze zabraných území a ze Slovenska

Všeobecně zažitou nepravdou, tradovanou téměř všemi českými historiky, je tvrzení o vyhnání Čechů z území odstoupených Německu v roce 1938. Další nepravdou, kterou pouze dva čeští historici Jan Tesař a Ladislav Beran vyvracejí a podávají události ve správné časové souslednosti, je, že pohraniční území byla odstoupena na základě mnichovské dohody (diktátu). Správně, byť zastřeně, podávají tehdejší události i Vladimír Nálevka [8a] a Milan Sládek [12a].

Odstoupení pohraničí s převážnou většinou německy hovořícího obyvatelstva na základě britsko-francouzských návrhů odsouhlasila bez většího odporu nejdříve československá vláda, která vzápětí podala demisi. Byla sestavena vláda nová, v čele se Syrovým, která sice mohla rozhodnutí vlády předchozí zrušit, ale neučinila tak. Místo toho se celou dobu až do mnichovské konference její členové přeli, které okresy se odevzdají Německu dříve, které později a jak to udělat, aby se nemusely říši odevzdat všechny s většinou německy hovořících obyvatel. Mezitím vláda zorganizovala i operetní představení nazvané mobilizace československých branných sil. Teprve po tom všem byl mnichovskou dohodou stanoven časový a územní plán odstoupení československého pohraničí Německu. Z textu preambule mnichovské dohody vyplývá souslednost dějů jednoznačně: „Německo, Spojené království, Francie a Itálie, berouce na vědomí zásadní dohodu, které již bylo dosaženo o odstoupení sudetoněmeckého území Německu...“ Této preambuli se čeští historici vyhýbají jako čert kříži, protože by museli vysvětlovat, že mnichovská konference dala pouze organizační rámec odstoupení území již odsouhlaseného československou vládou. Heslo „o nás bez nás“ přísně vzato platí, neboť českoslovenští zástupci nebyli mnichovskému jednání přímo přítomni, leč je spíše nepravdivou berličkou podporující národní sebevědomí a kompenzující náš národní komplex méněcennosti.

Většina Čechů na územích odstoupených Německu zůstala, ačkoliv čeští historici se snaží ze všech sil sugerovat pravý opak. Odešli státní úředníci a zaměstnanci, učitelé vyšších a většiny národních českých škol, policisté a vojáci se svými rodinami, pro něž najednou nebylo na zabraném území uplatnění a oni zůstat nehodlali. Nikdo Čechy nevyháněl, kdo chtěl, mohl zůstat. Zůstavším byl jejich majetek uchován. Výjimku tvořilo něco přes deset tisíc osob podle zvláštního seznamu vypracovaného Němci (nejednalo se však nutně o osoby české národnosti a státní příslušnosti), které musely, i kdyby se zdráhaly, zabrané území opustit. (Teprve o rok později začaly pokusy vystěhovat Čechy ze zabraných území do protektorátu, ale proti tomu se rázně postavil K. H. Frank.) Údaje, které jsou k dispozici, říkají, že z více než 750 až 850 tisíc Čechů na územích přičleněných k Německu jich odešlo 122 tisíc společně s dalšími 15 tisíci židů a 18 tisíci německých antinacistů do vnitrozemí [11]. Detlef Brandes [16] odhaduje počet Čechů zůstavších na územích zabraných Německem na 567 000.

Podle Zimmermanna [16] bydlelo na později odstoupených územích dle sčítání lidu v roce 1930 726 416 lidí hlásících se k české národnosti (poslední spolehlivý statistický údaj). Bezprostředně kolem mnichovských událostí uteklo 115 tisíc lidí a několik desítek tisíc úředníků a státních zaměstnanců bylo v souvislosti se záborem přeloženo do vnitrozemí. Do doby sčítání obyvatelstva na územích odstoupených Německu (17. května 1939) se odtud odstěhovali další Češi, kolik jich bylo, nikdo nepodchytil. (Nejspolehlivější souhrnný údaj je uveden na konci.)

Na Slovensku docházelo za druhé republiky k pogromům vůči tam žijícím Čechům. Pod administrativním a fyzickým nátlakem opustilo Slovensko asi 130 tisíc Čechů. Zde se spíše dá hovořit vyhánění, avšak čeští historici to tak nenazývají. Z maďarského záboru Podkarpatské Rusi se vystěhovalo na 20 tisíc Čechů. Z území zabraného Polskem přišlo do druhé republiky asi 30 tisíc osob [11].

Pražský institut pro péči o uprchlíky registroval k 1. červenci 1939 přes 170 tisíc utečenců z okupovaných částí země [16]. Není jasné, zda do tohoto počtu byli zahrnuti jen Češi nebo i cizí státní příslušníci. Do tohoto počtu byli pravděpodobně zahrnuti uprchlíci z Těšínska a Podkarpatské Rusi, ale asi ne ze Slovenska. Zda jsou alespoň v tomto počtu zahrnuti uprchlíci ze slovenského území zabraných Maďarskem, není také jasné.

Příčiny rozpadu republiky

Je jich více, ale čtyři jsou hlavní: (1) české setrvávání na koncepci národního státu (až do hořkého konce), (2) prozření německých spoluobčanů při doznívání následků světové hospodářské krize, kdy seznali v plné míře, že vlastnímu (československému) státu na nich nezáleží (viz pasus Soužití s menšinami v praxi), (3) podepsání smlouvy mezi ČSR a SSSR v roce 1935 a (4) zneužití sudetoněmeckého hnutí německým nacionálním socialismem. K rozhodujícímu posunu v postojích k československému státu vedla s nejvyšší pravděpodobností příčina sub 2. Této změny postojů, koncepce národního státu a faktu podepsání smlouvy se Sovětským svazem využil obratně Hitler. Vyhraněný negativní postoj k podepsané smlouvě s Moskvou měli až na výjimky všichni sudetští Němci, i ti, kteří československou vládu a republiku plně podporovali, zejména katolické kruhy.

Tvrzení historiků, že Poločech – o čemž se čeští dějepisci zpravidla nezmiňují - Konrad Henlein a jeho Sudetendeutsche Heimatsfront, později přetvořená na Sudetendeutsche Partei (SdP) byli od počátku prodlouženou rukou Hitlera, se nezakládá na pravdě. V rozhovoru s deníkem Večer 6. října 1934 odsuzoval Henlein tvrdě fašismus, nacismus, bezbřehý liberalismus, panslavismus, pangermanismus, restauraci Habsburků a zasazoval se za jednotu československého státu: „...ten, kdo poruší loajalitu ve vztahu k státu, nebo u koho se zjistí, že spolupracuje s cizí organizací proti zájmu státu, bude nemilosrdně vyloučen...je nesmyslné myslet si, že samospráva by znamenala sudetoněmecký parlament či něco jemu podobného“ [12a]. V parlamentních volbách v roce 1935 se stala SdP nejsilnější politickou stranou v celém Československu a teprve začátkem roku 1936 začal Henlein měnit tón svých politických projevů - nejdříve vypustil své výhrady proti německému nacionálnímu socialismu.

Abych blíže demonstroval, jak s námi čeští historici a učitelé manipulovali, předkládám kvintesenci druhého memoranda, které předložila SdP 9. června 1938 československé vládě. Pravilo se v něm, že demokracie vyžaduje rovnost práv a příležitostí pro rozvoj nejenom pro jednotlivce, nýbrž i národy a národnostní skupiny v rámci státu. Definoval se v něm suverénní lid jako sjednocené národnosti státu, z nichž každá je právnickou osobou s vlastními vládními orgány a s příslušným podílem ve vládě státu. Každá národnost musí mít své autonomní území s recipročními právy pro menšiny tam žijící. Zákonodárná moc se svěří parlamentu státu ve všech záležitostech nepatřících do národní autonomie s právem navíc určovat základní principy péče a zdravotnictví. Parlament se měl skládat z národnostních skupin poslanců, z nichž každá měla tvořit zákonodárný sněm vlastní národnosti s pravomocí řídit vlastní finance a volit prezidenta autonomní vlády. Prezidenti autonomních vlád měli být ex officio členy ústřední vlády a nejvyšší obrany státu. Na ministerstvech, která zůstanou pod pravomocí státu, s výjimkou ministerstev obrany, zahraničních věcí a financí budou vytvořeny národní sekce. Národní sekce by měly být zřízeny i u soudů druhé instance a nejvyššího soudu. Státní úředníci musejí ovládat jazyk svých podřízených, občanů, se kterými by mohli přijít do styku a ostatních úředníků stejného postavení. Autonomní správa bude používat jazyk své národnosti. Zvláštní ustanovení pro Prahu zajistí, aby se v ní všechny národnosti cítily stejně doma. Autonomní správy měly dostávat peníze ze státního rozpočtu. Nezbytnou reorganizaci státu musí stanovit zákon, který nebude moci být změněn hlasem většiny. Ve spojitosti s pozemkovou reformou, vyšším vzděláváním, menšinovými školami, dotacemi bankám a se zákony o legionářích bude nutné poskytnout německé národnostní skupině reparace za škody způsobené v minulosti [12a].

Tomuto vynikajícímu pokusu o dosažení rovnoprávnosti mezi národnostmi v ČSR, se nedostalo u Čechů sluchu. Vláda sice přijala memorandum SdP jako základ pro diskusi o řešení, vzbouřil se však český tisk zcela v duchu zbytnělého českého šovinismu: „Naší povinností je v žádném případě neustoupit těmto provokativním návrhům...“(České slovo). „Rozdělení státu na autonomní jazykové oblasti se samostatnou vládou a zákonodárným sněmem... by narušilo stát a ochromilo jeho správu“ (Lidové noviny). „Požaduje-li SdP reparace, budeme muset požadovat reparace za škody způsobené našemu národu za tři sta let“ (Hraničář) [12a]. Naši historikové, učitelé a naši předci se vyhýbali a dodnes vyhýbají nás o této iniciativě SdP objektivně a bez emocí zpravit.

Další indicie, jak s námi čeští historici manipulují, je sugesce dlouhodobého používání sloganu „domů do Říše“. Heim ins Reich se začalo používat až po 14. září 1938. Uplatňovalo se tedy pouze dva týdny.

Období, o němž raději mlčíme - druhá republika

Panuje téměř úplná absence historických pojednání o druhé republice - mně je známa pouze jediná historická práce na toto téma od Jana Rataje [11]. Mlčeli a mlčí i všichni svědkové oné doby, jako by vzpomínky na druhou republiku vytlačili ze svého vědomí. Mají ostatně proč.

Český antisemitismus, vydávání odpůrců nacismu a židů do říše

Jací jsme to museli být junáci, když již 14. října 1938 (sic) české vrcholné stavovské organizace lékařů, právníků, advokátů, notářů, inženýrů vydaly memorandum požadující [5], „...aby pro budoucnost vůbec nebylo přípustno v zájmu nejdůležitějších statků národa, aby povolání lékařská, právnická a technická byla vykonávána Židy.“ A to prosím nebyl názor pouliční luzy, nýbrž české inteligence pouhé dva týdny po zhroucení první republiky. Takové postoje nemohly vzniknout během předcházejících dvou týdnů, ty musely v českých myslích vězet desetiletí. V čem se pak lišil německý a český vztah k židovské otázce? Jen existencí norimberských zákonů? I to jsme se snažili dohnat mílovými kroky.

Profesorský sbor lékařské fakulty University Karlovy iniciativně rozhodl, že nedopustí, aby po dva nejbližší dva semestry byli ke studiu přijati posluchači židovského původu [11]. 13. ledna 1939 byli židovští právníci vyloučeni z Jednoty česko-slovenských advokátů a nesměli vykonávat svá povolání. 27. ledna 1939 přijala vláda omezující opatření ve vztahu ke státním zaměstnancům židovského původu. Starší ročníky měly být bezodkladně penzionovány, střední dány na dovolenou s čekatelným a mladší přeloženy na místa, kde nepřijdou do styku se stranami. Před jejich propuštěním se měli jejich nadřízení pokusit o jejich „dobrovolný“ odchod.

Další protižidovská opatření byla připravena na kulturním poli a v hospodářství. V prvních měsících roku 1939 se očekával soupis židů v Česko-Slovensku a jejich následné vyřazení z politiky, ze státních služeb, školství, tisku, filmu, rozhlasu, z nemocnic a nemocenských pokladen. Ve svobodných povolání měl být uplatněn důsledný numerus clausus. Chystalo se přísné přezkoumání jejich česko-slovenského občanství, popřípadě jeho odnětí. Židé měli být přinuceni prokázat, jakým způsobem nabyli svůj majetek. Měla být zavedena přísná segregace česko-slovenského obyvatelstva od židů [11].

Různé české nacionální spolky jako Národní obnova si kladly za cíl vysídlení všech židů, kteří se na území Česko-Slovenska usadili po roce 1914. Dokonce se měli vysídlit společně se zastánci židů a německých emigrantů. V běžném životě se český antisemitismus projevoval kromě článků a výzev tisku k bojkotování židovských obchodů, lékařů, advokátů a podobně nalepováním nálepek na neárijské obchody, ordinace, kanceláře „Pozor Žid“ nebo „Židovská křivonoska!“. Český antisemitismus dospěl až k pokusům o vyhození synagog v Praze, Plzni, Hradci Králové a Dobříši do vzduchu [11].

I k uprchlým německým antinacistům, sociálním demokratům uteklým do Česko-Slovenska ze Sudet jsme se chovali ostudně. Vydávali jsme je, jako později Sovětský svaz, do spárů Hitlera - s policejní eskortou jsme je vlakem přepravovali do říše [11]. Židy prchnuvší ze Sudet jsme většinou bezodkladně dopravili na nejbližší hraniční přechod s Německem a vyhostili [16] Wehrmacht jsme také stačili do vzniku protektorátu prodat tzv. armádní přebytky, zejména těžké dělostřelectvo (sic).

Autoritativní demokracie a odbenešení

Princip tzv. autoritativní demokracie popsal ministerský předseda Rudolf Beran v rozhovoru pro list Petit Parisien 5. prosince 1939 [11]: „Chtěli jsme mít dvě strany, protože se chceme v novém státě přidržovat myšlenky demokracie ... Nicméně nechceme zavírat oči před určitými nedostatky demokratických systémů. Proto se budeme snažit o praktické rozhodování, což znamená osobní, a nikoli kolektivní odpovědnost. Tomu říkáme autoritativní demokracie. Proto si od parlamentu vyžádáme plnou moc, abychom mohli činit rázná a rychlá rozhodnutí.“

Ve veřejnosti se udržoval dojem, že připravovaná totalitarizace země z vlastního rozhodnutí je pouhou opravou demokracie s důrazem na kázeň a řád a nikoli nekontrolovatelnou vládou několika jedinců. Ani západní veřejnost nepochopila, kam nastoupená cesta v Česko-Slovensku směřuje - britský tisk psal o Beranově autoritativní demokracii jako o „modifikaci ortodoxně demokratického režimu.“ Jen Berliner Lokalanzeiger příhodně upozornil na skutečnost, že si česko-slovenské obyvatelstvo vůbec neuvědomuje systémovou podstatu změn a jejich rozsah [11].

Viníkem všeho a nepřítelem číslo jedna se stal pro Čechy bývalý prezident Beneš. „Odbenešit republiku!“ znělo tehdejší heslo. Byly vyvinuty tlaky na vyčištění úřadů a kulturních institucí od demokratů, liberálů a socialistů - stoupenců režimu první republiky. Masově se přejmenovávaly školy, ulice, náměstí, kdysi pojmenované po Edvardu Benešovi, mizely jeho portréty a sochy. Došlo to tak daleko, že 30. listopadu 1938 pozbyly platnosti i poštovní známky s jeho portrétem (sic). Tomáš Masaryk to schytal též - byl prý kosmopolita a postrádal lásku k české zemi a národu [11].

Jazykový pogrom

Česká rodová jména měla být chráněna zákonem, všechny změny příjmení po roce 1918 měly být podrobeny přísné revizi, aby se zjistilo, kdo se podvodně vydává za Čecha a mohl být pak z národa vyloučen. Prakticky hned po mnichovských událostech se začaly vývěsní štíty předhánět s názvy a jmény obsahujícími co nejvíce háčků, čárek a měkkých samohlásek. Jazykový purismus zasáhl především názvy převzaté z francouzštiny a angličtiny - pražské biografy Apollo, Alfa, Broadway, Hollywood, Metro byly přejmenovány. Odstraněny měly být i názvy na počest cizinců (Wilsonovo nádraží). Zákonným nařízením měla být počeštěna všechna příjmení Čechů, občan měl být povinen zkouškou prokazovat znalost českého (česko - slovenského, t.j. státního) jazyka. Této zkoušce se měli podrobit i cizinci žijící v zemi déle než rok pod hrozbou nuceného vystěhování [11].

Stát měl výrazně omezit překlady literárních děl z cizích jazyků, hostování cizích umělců a podobně. Dovoz tisku ze zahraničí, vyjma slovanského, měl se výrazně snížit. Na národních školách se měla zrušit výuka neslovanských jazyků, měly být nahrazeny ruštinou. Ruský jazyk měl nastoupit na místo francouzštiny na školách středních, učitelských ústavech, univerzitách, v osvětových a rozhlasových kurzech [11].

Zglajchšaltování kultury

měla na starosti Národní kulturní rada. Zavedla prověrky vhodnosti spisovatelů pro národ, její čistky se zaměřily na veřejné knihovny, nakladatelství, grémia pro literární ceny, literární agentury, umělecké instituce, rozhlas a školní učebnice. Moderní slovesné a umělecké směry označila po nacistickém vzoru za umění zvrácené. Literatura měla angažovaně propagovat vzor energického, hybného, pracovitého člověka zítřka. Svoboda tvůrce byla ohraničena nedotknutelností hodnot jako vlast, národ, hrdinství, kázeň, řád, bůh. Úkolem umění bylo pomáhat vládní politice vnášet do národa budovatelský optimismus, lásku k národu, rodné půdě a k bohu [11]. Jeden z prověřených spisovatelů Jan Zahradníček soudil, že prvorepubliková škola byla řízena satanem a způsobila úžasnou zchátralost mládeže. Vydavatel Lidových novin Jan Stránský napsal 4. listopadu 1938 [11]: „Nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky ... Jestliže nemá svět být ovládán právem, nýbrž silou - buď naše místo tam, kde je větší síla a větší odhodlanost.“

Ferdinand Peroutka sice odsuzoval českou servilitu vůči Němcům, zároveň však prosazoval porozumění a vstřícnost vůči nacionálně socialistickému Německu. Pak se objevily jeho antisemitské články v Přítomnosti, kde 22. února 1939 například napsal: „... Každý organismus se brání otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu ... Počet židovských spisovatelů a journalistů v Německu byl přílišný, daleko větší než v kterémkoli jiném národě, přímo sensační počet. Jejich jazykové výkony, brány vcelku, podstatně oddálily němčinu od její klasické podoby. Styl židovského německého spisovatele ... podobal se břečce, ve které plavou neznámé substance, styl pak typického německého journalisty, který dovedl udělat feuilleton ze všeho na světě, páchl na dálku jako pomáda.“ Ani pronásledování židů v Německu nepovažoval Peroutka za hodné kritiky a projevil pochopení pro nacistickou politiku vůči židům s tím, že „kdybychom my byli prožili něco podobného, patrně i my bychom cítili v židovské otázce ohnivěji“. Je symtomatické, že o tomto ostudném Peroutkově postoji se všichni jeho životopisci opomínají zmínit.

Poslední hodiny druhé republiky

nejsou také ničím, čím bychom se mohli chlubit. Čeští fašisté v uniformách obsadili budovu parlamentu. Bizarní scenérii v okolí Rudolfina podtrhovala nákladní auta plná židovských kultovních předmětů z vyrabovaných synagog, jimž velel karlínský holič Rovný. České fašistické úderky v té době přebíraly a demolovaly židovské obchody, firmy, kanceláře a ordinace [11]. Státní moc proti tomu vůbec nic nepodnikla.

Také jsme nezničili ani kus armádní výzbroje a výstroje, vše padlo neporušeno do rukou Němců. Ani přípravy ke zničení jsme neučinili, my, junáci, kteří před několika měsíci chtěli nebojácně bránit republiku před stejným nepřítelem. Vše jsme předali neporušené navzdory skutečnosti, že česko–slovenská vláda již od 11. března od poledních hodin znala s jistotou německé řešení: Protektorat Böhmen und Mähren a Republika slovenská i přesný datum, kdy se tak stane. Tak jsme se stali de facto největšími zbrojíři německých branných sil.

Ačkoliv to tak nevnímáme, tak nacistická okupace 15. března 1939 ve skutečnosti zabránila úplné totalizaci státu našimi vlastními mocenskými prostředky a z vlastních ideových zdrojů. Příznačné pro přechod mezi první a druhou republikou, druhou republikou a protektorátem byly názorové veletoče, obraty o sto osmdesát stupňů. Například ihned po 15. březnu 1939 navzdory tomu, že západní jazyky byly před několika měsíci zavrženy, letěla českou zemí najednou jako smršť vlna obnovené franko- a anglofilie [11].

Po takových názorových obratech a vyvření negativních vlastností na povrch bychom se asi měli zabývat otázkou, zda některé výroky z tehdejší (německé) typologie Čechů přece jen nejsou alespoň zčásti pravdivé (též zkušenosti z obcování zahraničních Čechů s domácími z posledních dvanácti let k tomu opravňují). Jako české charakterové vlastnosti se tehdy zdůrazňovaly: pokrytectví, sžírající závist, otrocká mysl, špehování, zrada, nevěrnost, obrovská lačnost po cizím majetku, lživost [11]. Příslušnou rozvahu nechť každý učiní sám.

Směřování do sovětského područí

Již během války začalo povlovné, později rychlejší a rozeznatelnější (ne však pro české historiky) směřování do sovětského područí. Edvard Beneš již v roce 1941 (sic) osobně upravoval zprávy československých činitelů z Moskvy tak, aby vyznívaly příznivě pro SSSR a jeho válečné úsilí. Již 21. ledna 1942 na obědě za účasti Edena, Nicholse a Ripky ujišťoval britské politiky, že „se Čechoslováci komunismu nebojí a jsou ho schopni absorbovat“ (sic). V průběhu roku 1942 pak novinářům i britským politikům nejen neustále zdůrazňoval, že Sovětský svaz německého útočníka slavně porazí, nýbrž také že se lze plně spolehnout na Stalina a jeho sliby nevměšovat se do záležitostí menších evropských států (sic). Beneš se domníval, že z války vyjde zcela nový Sovětský svaz, který se postaví do čela Slovanů [15].

Vlastní Benešovy poznámky z jeho pobytu v Moskvě v souvislosti s podpisem sovětsko-československé smlouvy v prosinci 1943 obsahují i tyto věty: „...že nálada širokých vrstev“ (v okupované vlasti) „je dobrá a že to bude nutné .... po válce vést nový život, na což Stalin odvětil, že je zřejmé, že stará demokracie, která nemůže přežít a která by nutně upadala, přestane existovat. Bylo nutné udělat v nové situaci nový krok dopředu ...“ [15].

Onu „dobrou náladu širokých vrstev“ dokumentuje i hlášení pražské služebny Sicherheitsdienstu (SD) již ze září 1940: „Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný Čech chová stejné sympatie k sovětskému Rusku jako ateistický revoluční marxista...“ Z doby pozdější i výpovědi přeběhlých vojáků vládního vojska v Itálii (na přelomu roku 1944/45): „... národ se doma přiklání ke SSSR ... Rudá armáda je přímo zbožňována a v Sovětský svaz doufají všichni jako ve svého osvoboditele“ [1].

Beneš při rozhovoru se Stalinem v onom prosinci 1943 označil plány na československo-polskou poválečnou federaci za „pouhý prostředek sloužící Londýnu a Washingtonu k získání vlivu ve východní Evropě (sic). Ujistil také sovětské vedení „... že německé pozemky, banky a podniky čeká po válce znárodnění. Rozdělení německého majetku do soukromých rukou by totiž vyvolalo pouze hluboké spory mezi Čechy“ (Že by své soukmenovce přece jen dobře odhadl?). „Převod německého majetku do rukou státu se stane signálem k dalekosáhlé socializaci.“ Beneš Stalinovi potvrdil, že po válce dojde v ČSR k rozsáhlému znárodnění: „... tímto způsobem byly by vytvořeny základní předpoklady, umožňující plánovanou výrobu v hlavních průmyslových odvětvích na několik let napřed a přizpůsobení se československého plánu výroby státnímu plánu SSSR...“ Během svého pobytu v Moskvě v prosinci 1943 stačil ještě Beneš pochválit disciplinovanost československých komunistů a vyjádřil své přesvědčení, že se jejich strana stane v poválečném Československu tou nejsilnější [15].

Je nutné se ovšem zmínit, že k poválečnému zavlečení evropských států do područí SSSR mimořádně přispěla politika amerického prezidenta Franklina Roosevelta a jeho vlády. Roosevelt podezíral Brity, že se snaží kolem Středozemního moře nastolit předválečný status quo, sloužící jejich koloniálním zájmům. Do jisté míry bylo to podezření oprávněné, ale způsobilo, že byla zamítnuta pro další vývoj veledůležitá tzv. istrijská operace tvrdošíjně a opakovaně navrhovaná Winstonem Churchillem - vylodění v nejsevernějším cípu Jaderského moře s cílem proniknout tímto „měkkým podbříškem Evropy“ do Maďarska, Československa, Polska, na Balkán, t.j. být tam dříve než Rudá armáda a tak jí přetnout cestu do Evropy [8a]. V srpnu 1944, po vylodění se spojenců v Normandii, se Winston Churchill doslova nastěhoval do Eisenhowerova hlavního stanu a nepřetržitě na něj naléhal, aby vyčlenil část sil připravených k vylodění na jihu Francie k útoku na Balkán.

O Rooseveltově nesmyslné politice vůči Sovětskému svazu podává svědectví Averell Harriman [8a]: „Při jedné příležitosti v květnu 1944 mi Roosevelt řekl, že se nestará o to, zda jsou země hraničící s Ruskem komunizovány“. Truman se sice po Rooseveltově smrti snažil změnit přístup k SSSR, ale byl v zahraniční politice nováček a nestihl to včas. USA se ještě v Postupimi domnívaly, že budou potřebovat sovětské Rusko v boji proti Japonsku (nakonec je vůbec nepotřebovaly). Z tohoto důvodu také ztroskotal silný Churchillův tlak na Eisenhowera, aby Američané navzdory dohodnuté demarkační linii obsadili celý levý břeh Vltavy a Labe včetně Prahy, aby „se tak vytvořily lepší podmínky pro vyjednávání s Rusy“ [8a]. Truman plně „prozřel“ až na přelomu roku 1945 a 1946 - to již bylo pozdě.

Přeskočme další roky až k únoru 1948, k takzvanému vítěznému. Podle tehdejší ústavy platilo, že celá vláda odstoupí jen tehdy, podá-li demisi alespoň polovina jejích členů. Československá vláda měla tehdy 26 ministrů, demisi podalo 12 z nich. Demitující ministři buď nedovedli počítat, nebo spoléhali na to, že se k nim ještě někdo z dalších ministrů připojí. Pravděpodobně počítali s Janem Masarykem. Ten se roznemohl se chřipkou, odmítal kohokoli přijímat, kromě – sovětského velvyslance Zorina. A to vícekrát. Buď jak buď vyplývá z toho pouze, že byli neodpovědnými politickými hazardéry.

Komunizaci země, zatím ještě ne zcela pod moskevskou taktovkou, vlastní směřování k totalitě na druhý pokus, když onen v roce 1938-1939 byl zmařen, jsme nastoupili bezprostředně po skončení války vyloučením některých politických stran z veřejného života, rozsáhlým znárodňováním, novou pozemkovou reformou a zavedením centrálního plánování zcela podřízeného potřebám státnímu plánu SSSR. Toto období vlastního směřování k nesvobodě, které se sluší pojmenovat nacionálním socialismem, skončilo výměnou odstoupivších ministrů a úplným podřízením Moskvě v únoru 1948. Podruhé nám cizí moc zmařila vlastní záměr stát se veskrze totalitním státem. Jaká to smůla! I bez únorových událostí 1948 by Československo stejně skončilo v sovětském područí, neboť cesta do pekel byla nastoupena Benešem nejpozději onoho válečného roku 1941. Čeští dějepisci se však o tom nezmiňují.

Nepříliš optimistický závěr

Tomáš Masaryk se svými exilovými druhy nám sice založil stát, ale notně zpackaný, odsouzený ze své podstaty – bylo to Rakousko-Uhersko v menším a horším - k zániku, k čemuž jsme, spíše naši předci, s mozky zatemněnými militantním nacionalismem značně přispěli. Šovinismus nám po celou dobu první republiky bránil vidět věci tak, jak byly. Dokonce jsme odmítali vnímat existenci sovětských gulagů a vyvražďování v sovětském Rusku. Československé ministerstvo zahraničí došlé zprávy ze sovětského Ruska, o hrůzných poměrech tam panujících, záměrně zatajovalo [2]. Příslušné depeše a zprávy československého vyslanectví ve SSSR byly zveřejněny až za protektorátu, většina lidí přesto neuvěřila.

Po celou dobu od neslavného konce první republiky nás nikdo nenutil se zamyslet nad pravými příčinami krachu českého národního státu, ba naopak: vlivem německé okupace, poválečného národního socialismu a komunistické nadvlády (termín nadvláda není přesný: pilně jsme se popravovali a věznili mezi sebou i bez pokynů velkého bratra, za německé okupace jsme se zase mezi sebou hojně udávali a v míře kolaborace a hlavně denunciace jsme zaujali „čestnou“ druhou nejvyšší příčku v Evropě, hned za Francouzi) se ideální obraz Masarykovy a Benešovy republiky ústním podáním jen upevňoval. Existenci vládnutí tzv. Pětky (direktoria z předsedů vládních politických stran, kteří svá společná rozhodnutí nadiktovali svým poslancům a pod hrozbou pozbytí poslaneckého mandátu je nutili, jak mají hlasovat v parlamentu), později Dvacítky, flagrantně porušující zásady demokracie, tentokráte individuální, historici dodnes raději pomíjejí. Nedemokratické praktiky Pětky se zdůvodňovaly nezralostí a nezkušeností poslanců Národního shromáždění v demokratických procedurách a potřebou je nahradit rozhodnutím z centra. Tento názor pocházel od Tomáše Masaryka, o jehož neutuchajícím sklonu k demokracii neráčíme pochybovat. Když si pak poslanci plně osvojili „dobrovolné“ hlasování podle přání předsedů svých stran, mohla Pětka oficiálně zaniknout – praxe hlasování podle stranického diktátu přetrvala. Dvacítka byla vyvolána údajnou potřebou jednotného národního postupu v době ohrožení v roce 1938.

Z ostudného období druhé republiky vyplývá jednoznačný závěr. Není možné, aby se ze dne na den po mnichovských událostech tak radikálně změnilo chování a smýšlení lidí. Bylo to prostě v nich, parlamentární systém první republiky byl jen pláštíkem pro naši zálibu v nedemokratickém národním státě, což se opět projevilo bezprostředně po skončení druhé světové války – nadřadili jsme národ nad demokracii a mysleli si, že žijeme demokraticky a svobodně.

Od 19. století si vystačujeme se zkresleným výkladem historie, s národními mýty, nepohodlná fakta ignorujeme. Dodnes. Nic nenasvědčuje tomu, že bychom byli schopni ve své mysli přejít k idejím smluvního, občanského státu (byť jím ČR podle ústavy je) a zbavit se germanofobie a xenofobie. O nedemokratičnosti první republiky vůči menšinám se od dob Emanuela Rádla, který nebyl historik, desítky let nikdo z českých dějepisců, včetně exilových, slůvkem nezmínil. Mně známými výjimkami jsou Ladislav Holý (antropolog), Rudolf Kučera (sociolog a politolog), Jan Tesař, Milan Sládek, Ladislav Beran, Emanuel Mandler, Bohumil Doležal a Zbyněk Zeman.

Taktéž cudně mlčíme, že jsme během války sami iniciativně soustředili své vlastní cikány do sběrných táborů a ty, co nevyhubily epidemie a naše špatné zacházení, jsme poslali - my Češi - ve spolupráci s německou okupační mocí do německých vyhlazovacích koncentračních táborů. Cikánský holocaust přežilo jen několik stovek lidí. Nezmiňujeme se ani o tom, že židům přeživším německý pokus o vyhlazení jsme mnohdy odmítali vydat majetek, který si u nás před zařazením do transportu v dobré víře uschovali, nebo na nás fingovaně převedli a s vracením arizovaného majetku jsme nespěchali.

Nikdo nás nenutil se zpovídat nebo kát za zabití několika desítek tisíců našich německých spoluobčanů po skončení války, téměř výhradně žen, dětí, stařen a starců [12] a za vyhnání milionů dalších, vzdát se fatální výmluvy „oko za oko...“ nebo „oni si začali první...“ Že se většina z nich spojila s německým nacionálním socialismem, že český národ žil šest let v nesvobodě a mnozí Češi na to doplatili životem, je nepochybné, ale nesmí to ospravedlňovat naše poválečné excesy a být důvodem k beztrestnosti. Nikdo ze zastánců odsunu, natož čeští historikové, zatím nevysvětlili, proč Belgii, Holandsko, Dánsko, Francii, Itálii a Norsko nikdy nenapadlo vyhnat po druhé světové válce své německé menšiny.

Typickým pro tuto dobu byl projev generála Sergeje Ingra, ministra obrany exilové londýnské vlády, vysílaný BBC 3. listopadu 1944, ve kterém vyzýval obyvatelstvo obsazené ČSR: „Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: Bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnout po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce. A když nebude po ruce střelná zbraň, pak jakákoliv, která bodne nebo zasáhne...“ Výzva člena československé exilové vlády ke genocidě byla již tehdy navýsost odporná a odsouzeníhodná. Nic na tom nemůže změnit jakékoliv zdůvodnění její oprávněnosti.

Že vyhnáním Němců utrpíme, bylo v roce 1945 zřejmé pouze některým jedincům jako J. Mackovi v říjnu 1945 v časopise Nová doba: „Ohled na jinonárodní vrstvy obyvatelstva mírnil československý nacionalismus, tlumil politické vášně, nabádal k politické rozumnosti. Národnostní problém byl neustálým mementem naší vnitřní politiky. Tohoto mementa teď budeme zproštěni.“

V každém státě se stává militantními slouhy totalitního režimu deset až patnáct procent obyvatelstva. Měli jsme tedy onu část našich německých spoluobčanů postavit před řádné soudy a zbytek obyvatelstva, byť s totalitním režimem sympatizujícího, nechat na pokoji. Ostatně, ani po roce 1989 jsme něčeho podobného nebyli schopni, i když jsme si byli velmi dobře vědomi, že mezi námi žijí vrazi a zločinci ve jménu údajně lepších komunistických zítřků.

Každá česká učebnice ústavního práva postuluje právní kontinuitu Československa v období od 30. září 1938 do 8. května 1945 s tím, že každý akt německé (z)vůle na území ČSR je neplatný. Že z toho eo ipso plyne i neplatnost říšského občanství našich německých spoluobčanů, se tam ovšem nepraví. Udát se vyhnání Němců z ČSR o půl století později, zpovídal by se dnes Dr. Edvard Beneš a další českoslovenští občané před mezinárodním tribunálem v Haagu z genocidy stejně jako Slobodan Milošević.

Zanechaný sudetoněmecký majetek ve výši asi 800 miliard předválečných korun se za dva roky smrskl na pouhých 300 miliard. Rozkradli jsme jej kolosálním způsobem. Jednotlivci, skupiny a všechny politické strany Národní fronty kradli bez rozdílu navzdory tomu, že to byl národní majetek. Stát proti tomu nic nepodnikl. Nejpozději odtud se datuje naše neúcta k majetku a v důsledku toho také k hodnotám morálním. Pořekadlo (a současně morální postoj) „kdo nekrade, okrádá rodinu,“ má svoje kořeny v oněch letech těsně poválečných.

Dnešní tunelování je navázání na starou zkušenost podle hesla „staré loupeže usnadňují vždy loupeže nové.“ Taktéž všechny politické strany se po roce 1989 obdobným způsobem morálně zdiskreditovaly, když se z takto získaných peněz nechaly podporovat.

Neměli jsme to štěstí mít nad sebou okupační moc jako Němci v západní části Německa, která by nám vnutila zásady demokracie a sebezpytování. Navzdory tomu se Němci s vinou svých otců, dědů a pradědů dodnes psychicky zcela nevyrovnali – stydí se za to. Jak dlouho to asi bude trvat nám, Čechům, než si připustíme, že násilí na civilistech, vlastních spoluobčanech a jejich vyhnání jen kvůli tomu, že mluvili jiným jazykem, byl zločin, že dodnes kryjeme vrahy z té doby před spravedlností a že jsme v létech 1938–1939 a 1945–48 směřovali pilně a dobrovolně do totality? Jak dlouho ještě potrvá, než zvládneme své národní pudy, v poslední době tak hojně zneužívané českými politiky všech barev?

Zmítají námi iracionální obavy z potenciálních sudetoněmeckých požadavků, které vyplývají nejen z našich nacionálních instinktů, nýbrž hlavně z našeho špatného svědomí z našich činů v prvních poválečných rocích. Jelikož česká společnost byla a dosud je zachvácena militantním nacionalismem stejného typu jako byl německý před druhou světovou válkou – jen si to nejsme ochotni ani trochu připustit - a vnitřní i vnější tlaky k morální katarzi prakticky neexistují, nevěřím, že bychom se toho dožili. Příkladem tempa „přímo závratného“ budiž rychlost českého vyrovnávání se s minulostí komunistickou.

Rád bych skončil citáty britského historika Zbyňka Zemana: „Mé výzkumy nepotvrzovaly oblíbené tvrzení, že by Rakousko bylo vězením národů. Události po jeho rozpadu byly v mnohém tragičtější než to, co se dělo předtím.... Jestli bych československým historikům něco vytkl, tak snahu být blízko politické moci. Zřejmě se tam cítí dobře. Do blízkosti moci se dostali v roce 1918, když začali psát dějiny pro národní stát.“ K tomu dodávám: Kdybyste je hledali, jsou tam dodnes!

Národně a vlastenecky dotčené čtenáře prosím, aby si uvědomili, že název článku neumožňuje pojednat o událostech v širším kontextu. Také jsem chtěl napsat článek, ne knihu. O událostech po 15. březnu 1939 pojednávám pouze v nezbytné míře v návaznosti k první a druhé republice a k budování československé formy nacionálního socialismu - tedy nedostatečně. Ujišťuji čtenáře, že mnohé skutečnosti týkající se protektorátu, počínání čs. exilové vlády, čs. zahraničních armád a letectva, průběhu vyhnání německy mluvícího obyvatelstva a budování čs. poválečného nacionálního socialismu jsou českými historiky také zamlčované a často značně tristní.

Uvádím bleskosvod pro případná „vlastenecká“ rozhořčení čtenářů - seznam literárních pramenů, neb se přidržuji doporučení svého spolužáka: „Když píšeš tak bez obalu, zaštiť se alespoň literárními zdroji, z kterých jsi to opsal!“ Zde jsou:

[1] Brandes, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939 - 1945, Prostor, Praha 1999

[2] Bystrov, Vladimír: Z Prahy do GULAGu aneb překáželi, Bystrov a synové, Praha 1999

[3] Havránek, Jan: Rozdělení pražské univerzity roku 1882 - rozpad univerza, nebo přirozený vývoj? in: Koschmal, Walter (eds), Nekula, Marek (ed.), Rogall, Joachim (ed.): Češi a Němci. Dějiny - kultura - politika, Paseka, Praha-Litomyšl 2001

[4] Holý, Ladislav: Malý český člověk, skvělý český národ, Sociologické nakladatelství, Praha 2001

[5] Kárný, Miroslav: Židé mezi Čechy a Němci in: Koschmal, Walter (ed.), Nekula, Marek (ed.),Rogall, Joachim (eds): Češi a Němci. Dějiny - kultura -politika, Paseka, Praha-Litomyšl 2001

[6] Kučera, Rudolf: Kapitoly z dějin střední Evropy, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1992

[6a] Lorenz, Willy: Monolog o české zemi, Mnichov 1987

[6b] Lorenz, Willy: Dialog s českou zemí, Gemini, Praha 2002

[7] Macura, Vladimír: Český sen, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1999

[8] Masaryk, Tomáš Garrigue: Světová revoluce, Orbis, Čin, Praha 1925

[8a] Nálevka, Vladimír: Světová politika ve 20. století, Nakladatelství Aleš Skřivan, Praha 2000

[9] Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci, Melantrich, Praha 1993

[10] Rak, Jiří: Bývali Čechové... České historické mýty a stereotypy, H & H, Praha, 1994

[11] Rataj, Jan: O autoritativní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938 - 1939, Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy, Praha 1997

[12] Rogall, Joachim: Přemyslovci a německá kolonizace in: Koschmal, Walter (ed.), Nekula, Marek (ed.), Rogall, Joachim (eds): Češi a Němci. Dějiny - kultura - politika, Paseka, Praha-Litomyšl 2001

[12a] Sládek, Milan: Němci v Čechách. Německá menšina v českých zemích a Československu 1848-1946, Pragma, Praha 2002

[13] Staněk, Tomáš: Perzekuce 1945. Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu - srpnu 1945, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1996

[13a] Staněk, Tomáš: Vysídlení Němců z Československa, Amosium servis, Ostrava 1992

[14] Zeman, Zbyněk: Vzestup a pád komunistické Evropy, Mladá fronta, Praha, 1998

[15] Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis, Mladá Fronta, Praha, 2002

[16] Zimmermann, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938-1945), Prostor, Argo, Praha, 2001

Závěrečná poznámka. Než začnete formulovat svoje výhrady vůči tomuto článku (a správně po česku hlavně proti jeho autoru), zkuste si prosím nejdříve racionálně zdůvodnit, proč by se nemělo psát o něčem, co již zveřejněno bylo. Že jste o tom neslyšeli, že vám to vaši rodiče, prarodiče, učitelé, historici a další neřekli? Náprava tohoto stavu byla účelem výše uvedeného článku.

Zpátky