Březen 2003

Noční můra moderních válek – dobývání měst a Saddámovy zbraně hromadného ničení

Tomáš Krystlík

Američané v rámci příprav k válce proti Iráku vycházejí z několika základních předpokladů a úvah. Všichni odborníci na vedení války se shodují, že vojenský odpor Iráku bude mnohem větší než v Aghánistánu. Hlavní údernou silou první fáze války má být tzv. přesně řízená munice, ve zkratce JDAM, v odborné hantýrce nazývaná „chytré bomby“.

Na rozdíl od války v Perském zálivu před dvanácti lety, kdy většina bomb byla svržena ze vzduchu s přesnějším nebo méně přesným zaměřením na cíl, chytré bomby jsou řízeny signály z družicového navigačního systému GPS. Piloti je mohou svrhnout, aniž sami cíl spatřili, nebo identifikovali. Podle výrobce zasahují chytré bomby cíle s přesností do 30 metrů. Jejich použitím se uspoří nejen na počtu bomb, nýbrž se tím omezí i nežádoucí škody na civilních objektech a počet civilních obětí.

Bylo-li ve válce v Perském zálivu použito ze všech bomb jen 7 procent tzv. chytrých, v Kosovu to bylo již 30 procent a v Aghánistánu 60 %. V možné válce s Irákem jich má být použito 80 procent, k dispozici pro tento účel jich mají branné síly USA kolem 15 tisíc kusů. Tim Brown, zbrojní expert z firmy GlobalSecurity.org je přesvědčen, že „JDAM nakonec válku vyhrají.“

Ačkoliv bomby mají být shazovány z relativně bezpečné výšky kolem 11 km nad zemským povrchem, nasazují Spojené státy čím dál více bezpilotní letouny, což spoří udílení medailí za statečnost a především lidské životy. Známým takovým projektem byla proměna bezpilotního leteckého cvičného cíle nejdříve na pozorovací letoun a nakonec na letoun útočný s názvem Predator. USAF jich má dvacet, kolik jich má CIA, není známo. Bezpilotní letouny jsou schopny 24 hodin pozorovat určené území a během několika málo sekund odpálit rakety vzduch-země Hellfire na cíl, jakmile zaregistrují, že nepřítel začíná připravovat raketu na mobilní odpalovací rampě ke startu. To by mělo odstranit největší problém z války v Perském zálivu, kdy američtí piloti byli schopni zasáhnout proti mobilním odpalovacím rampám pro rakety Scud většinou až v okamžiku, kdy je Iráčané po odpálení už sbalili a ukryli. Postup byl vyzkoušen proti táborům al Kajdy v Afghánistánu, kdy bezpilotní letouny čekaly, až se v opuštěných táborech a stanovištích objeví nepřátelé. Pak udeřily. CIA učinila obdobnou zkušenost v listopadu loňského roku v Jemenu, kdy raketa odpálená z Predatora zasáhla jedoucí automobil se šesti teroristy z al Kajdy.

Poprvé asi Spojené státy nasadí i tzv. E-bomby neboli elektromagnetické bomby, které ničí elektronické komunikační systémy nepřítele velmi silným elektromagnetickým pulsem nebo velmi silným mikrovlnným zářením. Pro zajímavost malé odbočení. Protože k obdobnému elektromagnetickému pulsu dochází i při výbuchu jaderných bomb, byla tajná telefonní ústředna a tajná spojovací zařízení pro vládu a vedení KSČ v pražském metru (pokrytecky nazvané Ochranný systém metra – OSM) vybudována značně zastaralými elektromechanickými systémy, majícími výhodu, že onomu intenzivnímu elektromagnetickému pulsu odolají. Jsem zvědav, zda se někdo z českých žurnalistů bude zajímat, zda v penězích na obnovu metra jsou prostředky i na tato zařízení.

Hranice americké technologické převahy končí na okraji prvního většího města, s nejvyšší pravděpodobností Bagdádu. Je to noční můra amerických stratégů. Smísí-li se sto tisíc vojáků z elitních iráckých vojenských jednotek s civilním obyvatelstvem několikamilionového Bagdádu, budou muset vojáci bojovat od domu k domu. A to bude stát lidské oběti a prodlouží znatelně válku. Podle listu New York Times mají američtí vojáci v plánu postupně izolovat jednotlivé části města od sebe, obsadit vodárny a rozvodny elektrické energie a tím si vynutit vzdání se. Tři tisícovky vojáků 10. horské divize trénuje ve výcvikových prostorách v Lousianě a v jižní Kalifornii pouliční boj v uměle postavených městečkách, kde se domy podobají jako vejce vejci a označení ulic zcela chybí. Tím se simuluje neznámý městský terén.

Přes to všechno může dobývání Bagdádu skončit krvavě. Americké velící složky doufají, že se iráčtí vojáci rychle obrátí proti Saddámovi Husajnovi a dobrovolně složí zbraně. Pro případ dobytí země počítají USA s úřadem okupačního guvernéra a s vytvořením soudního tribunálu, obdobného norimberskému, před který by postavily předáky a generalitu režimu.

Čím se zahájení války proti Iráku stává pravděpodobnější, tím více je irácký diktátor zarputilejší. Odhodlanost k válce si nechává potvrzovat od svého „milujícího“ lidu jako tak činili komunisté. Pokolikáté už za své více než třicetileté vládnutí? Ve skutečnosti ale nemá Saddám Husajn příliš prostoru k manévrování. Do situace se dostal sám státní agresivitou, touhou po zbraních hromadného ničení a útiskem vlastního obyvatelstva. Zejména kombinace obou posledních příčin budí značný protitlak hlavně Spojených států.

V podobné situaci se nalézá i severokorejský diktátor Kim Čong-il. Situace však z hlediska očekávaných lidských ztrát zcela jiná. Soul, hlavní město jihokorejského státu, vzdálené od demarkační linie 36 km, je v dostřelu severokorejských artilerii (v korejské válce dvakrát dobyt komunistickou armádou). Během prvních devadesáti dnů možného konfliktu se počítá s 52 tisíci obětmi z řad amerického vojenského personálu v jižní Koreji a s asi 490 tisíci mrtvých Jihokorejců. Argument proti zaslepencům, kteří tvrdí, že v otázce Iráku jde USA pouze o ropu.

Vraťme se k Iráku. Saddám Husajn nemůže rozhodnout o likvidaci iráckých zbraní hromadného ničení sám. Jeho totiž generálové nechápou, proč by se jich Irák měl vzdát, když Írán a Izrael si mohou svůj zbrojní arzenál ponechat neporušený. Prosadí-li to navzdory jejich odporu, ztratí svůj status „hrdiny“. Mezi nacionalisticky zaměřenými generály je již dnes rozšířeno přesvědčení, že „lépe bez Saddáma, než bez oněch zbraní“. Což znamená i vysokou pravděpodobnost, že nespokojení generálové mohou sáhnout k puči.

Irácký diktátor zopakoval chybu nacistů a sovětského komunismu – spolehl se na účinek propagandy. Nechal se oslavovat nejen jako vítěz ve válce v Perském zálivu nad americkými agresory, nýbrž propagandou rozšiřoval mýtus, že je neomylný. V praxi to znamená, že se jej dnes nikdo z jeho okolí neodváží ani slůvkem upozornit nebo alespoň naznačit, jak vážná je situace.

Z tzv. zbraní ABC-zbraní (atomárních, biologických a chemických) nevlastní Irák z hlediska rozmanitosti mnoho, zato však s nemalými účinky. Hořčičným plynem (yperitem) může Irák kvůli akčnímu rádiu nosičů, letadel a raket, napadnout pouze okolní státy a Izrael. Ricin, botulotoxin, kterými by iráčtí agenti mohli zamořit zdroje pitné vody v Evropě nebo USA, nejsou nebezpečné, neboť průzkumy ukázaly, že vlivem extrémního zředění oněch látek ve vodárenských systémech v podstatě nic nehrozí.

Zbývají jen pravé neštovice (variola), jejichž poslední výskyt byl zaznamenán před třiceti lety. Jediné zárodky černých neštovic na světě jsou uloženy k vědeckým účelům v ústavech v Atlantě a v Novosibirsku. Dobrovolní iráčtí sebevražední atentátnící, nakažení neštovicemi, stačí do propuknutí choroby, za sedm až devatenáct dní, infikovat svým dechem nebo kožním kontaktem mnoho lidí. Stačí je jen nakazit a rozeslat letadly do cílových zemí. Úmrtnost na neštovice je kolem 33 procent. Do čtyř dnů po nákaze se dá ještě organismus imunizovat očkováním. Americký vojenský personál již očkován byl. Německo zakoupilo 100 milionů očkovacích dávek, ale přesto se k preventivnímu očkování obyvatelstva neodhodlá. Proč?

Očkování proti pravým neštovicím je nejriskantnější očkování vůbec. Z jednoho milionu očkovaných se u tisíce dostaví vedlejší účinky jako zánět mozkových blan, u patnácti to zanechá trvalé účinky – ochrnutí a dva zemřou. V Německu se přikročilo s očkováním zdravotnického personálu, ale pouze na základě dobrovolnosti. V případě nutnosti nelze také naočkovat všechno obyvatelstvo. Ne že by chyběly vakcíny, nýbrž proto, že by to organismus očkovaných nevydržel. Týká se to lidí s neurologickými nemocemi, například s roztroušenou sklerózou, a s oslabeným imunitním systémem.

Kdo byl očkován proti neštovicím v raném věku, není proti neštovicím imunizován. Onemocní, ale neskončí to pro něj smrtelně. Příčinou je skutečnost, že kdysi se používalo k očkování séra získaného z příbuzného viru, ne z viru pravých neštovic. Očkování bylo mnohem méně nebezpečné, ale na druhou stranu méně účinné.

Farmaceutické firmy zkoumají nové očkovací látky, které mají být již méně nebezpečné. Pokusy se zvířaty dopadly úspěšně, ale nejsou dosud vyzkoušené

na člověku. Jak také, když před třiceti lety byly neštovice vymýceny.