Březen 2003

Opravdu konec českého tisku?

Tomáš Krystlík

Dost autorů se pochvalně zmiňuje o knížce Bořivoje Čelovského Konec českého tisku?, Tilia, Šenová u Ostravy 2001, 86 stran, 50 Kč. To podnítilo mou zvědavost a dílko si zakoupil, abych zjistil, co v něm skutečně je. Nu, nemnoho. Vše se podřizuje neopopiratelnému faktu, že jedinými deníky v českých rukách jsou Právo a Haló noviny, ostatní denní tisk patří především Passauer Neue Presse a Rheinisch-Bergische Druckerei- und Verlagsgesellschaft, malý zbytek švýcarskému Ringieru a düsseldorfskému Dow-Jones Handelsblattu. Od strany 55 autor uvádí svědectví některých novinářů z moravských listů a korespondenci mezi nimi a vydavateli. Problém začíná, když autor začne fakta interpretovat – jeden s ním nemusí souhlasit, druhý může být jeho dílem nadšen.

Bořivoj Čelovský, historik vyškolený ve Spolkové republice Německo, dlouhá léta žijící v Kanadě, dnes v ČR, vyvozuje, že „pokud nechceme sdílet osud Lužických Srbů, měli bychom si vyhrnout rukávy, dobrým začátkem by bylo vrátit český denní tisk opět do našich rukou,“ do rukou, ve kterých jsou Právo a Haló noviny. Autoru pranic nevadí, že v tomto případě jsou to ručky sice české, leč komunistické. Proti vlastnictví Hospodářských novin Handelsblattem a Sportu Ringierem útok nevede. Proč, nevysvětluje. Knížka vyznívá tak, že jeho zášť směřuje jen proti oběma prvně citovaným zahraničním vydavatelským domům. Pan Čelovský dokazuje, že kromě sociálních příkoří a propouštění, přivozených českým redakcím ze strany německých vydavatelů, majitelé nechtěli a nechtějí otiskovat články kritické vůči katolické církvi a Němcům. To se asi zřejmě stalo, ale co to je proti libému vypírání čtenářských mozků novinami ryze českými, bolševickým Právem a Haló novinami!

Autor lituje, že česká netečná veřejnost nevystoupila proti uchvácení českého denního tisku německými cizáky a rozplývá se nad někdejšími protesty Němců proti Axelu Springerovi a jeho tiskovému impériu, aniž se jakkoli zmíní o tom, že se jednalo spiknutí organizované levicí a pravděpodobně financované z moskevského komunistického bloku stejně jako později mírové manifestace proti dozbrojení NATO Pershingy II.

Další příklad. Kritizuje publikaci, jak sám tvrdí pamflet, Sudetští Němci – etnická čistka – vyhnání, že uvádí „při odsunu přišlo prý o život 241 tisíc sudetských Němců většinou bezbranných žen, dětí a starších lidí a zároveň se zpochybňuje údaj Česko-německé komise historiků o 25 tisících obětech“, což podle něj „silně připomíná produkci Goebbelsova ministerstva propagandy.“ (Veškeré citace v tomto odstavci jsou z pera pana Čelovského). Jako historikovi mu musí být známo, že k počtu 241 tisíc se dospělo srovnáním údajů v evidenci německého civilního obyvatelstva v župě Sudety a v protektorátu s přeživšími osobami. Všechny nezvěstné osoby nemusí nutně padat pouze na vrub zacházení během odsunu. V tom má autor pravdu, ale jako historik je povinen uvést, pokud nechce působit na čtenáře demagogicky, jak Němci k tomuto počtu dospěli. N druhou stranu musí také vědět, že počet 25 tisíc obětí byl přijat Česko-německou komisí historiků jako politický kompromis, aby komise dospěla vůbec k nějakému společnému závěru. I tento fakt musí zmínit, než se pustí do hodnocení, že to „připomíná produkci Goebbelsova ministerstva“.

O kus dále píše pan Čelovský o tom, jak „se tento pamflet rozčiluje nad řečí generála Ingra“ (ministra obrany exilové londýnské vlády) „na vlnách BBC ze dne 3. listopadu 1944, ve které údajně vyzýval české obyvatelstvo obsazené ČSR: ,Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: Bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnout po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce. A když nebude po ruce střelná zbraň, pak jakákoliv, která bodne nebo zasáhne...´“ Tato výzva člena československé exilové vlády ke genocidě je opravdu odsouzeníhodná a na tom nic nezmění jakékoliv zdůvodnění jeho oprávněnosti. Bořivoj Čelovský to činí takto: „Autoři pohodlně zapomínají, že český národ byl v té době zotročován a jeho příslušníci vražděni Němci již po dlouhá čtyři léta...“ Přesto se zotročováním a vražděním nesmí legitimovat výzva ke genocidě! Protože je pan Čelovský povoláním historik, vyplývá z výše uvedeného všeho jediné - snaží se čtenářské veřejnosti záměrně podsunout zkreslené interpretace.

Zbytek knihy je zaplněn příběhy z redakcí moravských novin, z nichž občas vystřelí hrubá zaujatost. Tak například o düsseldorfské asistence jednoho představitele Rheinisch-Bergische Druckerei- und Verlagsgesellschaft uvádí: „...jeho asistentka paní Palzerová, česká emigrantka, která si potrpěla na německou výslovnost příjmení (tedy Frau Palcr).“ Co je to za nesmysl? Jakže by ji měli podle něho oslovovat? Pochybuji, že se dotyčná před tím, ještě v ČSSR, jmenovala (foneticky) Pal-z-e-rová a ne Palcrová, jako že se v češtině vyslovuje příjmení Schneider Šnajdr a ne S-ch-ne- i-der!

Jako implicitní důkaz diskriminace českých redaktorů německými vydavateli uvádí Bořivoj Čelovský v příloze dopisy šéfredaktoru Moravských novin Svoboda Ivu Šebestíkovi od zástupce vydavatele. Vyplývá z nich, že se vydavatelství velmi slušnou formou pokoušelo zvrátit sympatie šéfredaktora k balkánskému vrahovi Miloševičovi v době útoku NATO vůči zbytkové Jugoslávii, které vyjadřoval na stránkách Svobody. Citace ze dvou dopisů: „Divím se ..., že v poměru k Vašim jinak zcela vyčerpávajícím textům jste během posledních dvou týdnů nepokládal za možné napsat jediné jednoznačné slovo o násilném a neomezeném vládci a etnickém vrahu Miloševiči. ... Šéfredaktor našich novin, které se nazývají Svoboda, se nesmí vyhýbat tomuto aspektu, neboť obětem a dosud týraným lidem v Kosovu dluží toto vysvětlení.“ Z dalšího dopisu: „...Váš komentář ze 13. dubna. V něm se kromě jiného píše: , Experti na balkánské záležitosti popírají, že srbská armáda a četnictvo se dopouštějí zločinů proti civilnímu obyvatelstvu.´ Takové komentáře, zejména anonymní citáty expertů, kteří zůstávají čtenáři neznámí, přesahuje vzhledem k těmto strašným událostem míru snesitelnosti.“

Nakonec profesionální historik Čelovský uvádí ve shrnutí též svůj krátký životopis. Je pouze v angličtině navzdory tomu, že na obalu knížky není nic o jejím obsahu ani o autorovi. Obzvláště pikantní způsob uvést shrnutí pouze v cizím jazyce, když v celé knížce se dští oheň a síra na cizáky!

Oprostíme-li se od autorových interpretací, přináší knížka fakta o vlastnické struktuře českého denního tisku shrnutelné na jedné stránce. Že média nereagují na připomínky, neotiskují je (podle autora tzv „cenzura tichem“), že nelítostně vyhazují a obměňují svůj personál, to dělají - více, či méně elegantně - všechna média i mimo českou kotlinu. Knížka Bořivoje Čelovského je nebezpečná pro všechny, kteří dostatečně nepřemýšlejí a nechají se vést autorovými zmanipulovanými interpretacemi, neboť posiluje český šovinismus a xenofobii, a - ani jiný cíl nemá.

Vlastnictví českého tisku v cizích, německých rukách přece jen negativní důsledek má. O něm se však pan Čelovský ani slůvkem nezmiňuje. Redakce deníků, jako třeba Lidových novin a MfD, plní příkaz vlastníků neotiskovat články na obranu sudetských Němců a německy hovořících vůbec, aby vlastníci nebyli nacionalistickými Čechy nařčeni z proněmecké propagandy.

(v podobném znění otištěno v Polygonu)