Březen 2003

Povodně po česku

Tomáš Krystlík

Na českých internetových stránkách Českého hydrometeorologického ústavu se každý, kdo měl přístup k internetu, mohl před zátopami v Praze s dostatečným předstihem dočíst, že se po Vltavě se řítí padesátiletá voda (podle četnosti výskytu) a na Berounce též, což, sejdou-li se v přibližně stejný den, dá dohromady minimálně stoletou vodu pár kilometrů před Prahou. Později, ale stále s dostatečným předstihem, svůj odhad maximálního průtoku Prahou ústav podcenil se zanedbatelnou chybou kolem pěti procent.

Navzdory tomu primátor Prahy Němec a sdělovací prostředky až do hořkého překvapení v úterý večer svorně tvrdili, že se bude jednat o vodu dvaceti- nebo nejvýše padesátiletou, protože se spolehli na podhodnocené údaje podniku Povodí Vltavy.

Podle toho to také vypadalo. Poslední vlak metra projel podzemními tunely pouhých pět až dvacet minut (podle různých zdrojů) před jejich zatopením. Kartografické nakladatelství Freytag & Berndt v Praze-Holešovicích se dotazovalo po celé ono kritické úterý pražského krizového povodňového štábu, zda jim nehrozí zatopení a zda nemají začít vynášet věci z přízemí do vyšších pater. Bylo jim řečeno, že voda k nim nedosáhne, že je to zbytečné. V tom byli udržováni až do 18. hodiny, kdy bez varování odpojili v celé čtvrti elektřinu, aby nebyly záplavou zničeny trafostanice. Při svitu svíček odnesli pracovníci nakladatelství co stačili, pak je hasiči vyhnali. Počítačové zařízení a třetinu jejich produkce tak zbytečně zničily záplavy. Některým vesnicím za Prahou nesdělily úřady vážnost situace, hlavně že zátopa nepřijde jen z Vltavy, nýbrž vlivem slapové vlny proti proudu od soutoku řek i z Labe, a lidé nakonec vyvázli jen tak tak holým životem.

Z televizního zpravodajství čišela pýcha, že Čechy se staly opět středobodem světového dění. Již při prvním zvednutí hladin řek se již začala zvedat vlastenecká česká prsa a bylo lze podle českých televizních zpráv nabýt dojmu, že povodně v Česku jsou mnohem horší než v sousedním Rakousku. Přitom tomu bylo naopak. Při povodních ohrožujících značně Prahu, zrušil první program České televize (ČT 1) normální program a celé dny se zabýval pouze záplavami. Ale jak!

Naprosto stejné záběry byly vydávány za živé jak ráno tak i odpoledne a večer. ČT 1 naprosto selhala v informování podtitulky, což běžně činí, ale z nepochopitelných důvodů toho v době povodní nevyužila. Informace byly podávány zásadně ústně, včetně kontaktních telefonních čísel a pouze v češtině, jak jinak, že? V televizních debatách se spíše žvanilo, než aby se podávaly potřebné informace pro obyvatelstvo, respondenti zhusta neznali telefonní spojení na nově jimi vybudované nouzové informační linky, redaktoři odkazovali diváky na internetové stránky (jako kdyby každý byl v Česku připojen na internet) v době, kdy byli ještě neevakuovaní lidé bez elektrického proudu (preventivně se odpojily rozvodny a trafostanice, aby se nepoškodily záplavami), telefonu a následně bez přístupu k internetu. Ve veřejnoprávní televizi zcela zapomněli, že v Praze přebývají také cizinci, z nichž mnozí se musejí také evakuovat a teprve druhý den pražských záplav vysílali titulky v angličtině a němčině upozorňující na telefonní číslo, kde mohou získat informace. Další dny se již tyto titulky nevysílaly, o nějaké relaci v cizím jazyce po celou dobu ohrožení záplavami vůbec nemluvě.

Pragocentrismus se projevoval v televizi na každém kroku. Dával jsem si pozor a na obrazovce jsem nespatřil během záplav ani jediný záběr z povodí Berounky kromě jejího ústí do Vltavy, ze Štěchovic, ze Zbraslavi a dalších míst nejvíce postižených povodněmi. Praze bylo věnováno bezkonkurenčně nejvíce vysílacího času, pak Českému Krumlovu, Českým Budějovicím, Kralupám, Ústí nad Labem, Děčínu, Metlám (zničeným slapovou vlnou z protrženého rybníka), Zálezlicím (obec na Mělnicku, kterou úřady nevarovaly, že přijde voda nejen z Vltavy, nýbrž i z Labe).

Jako nejdůležitější zpráva ve večerních zprávách ČT 1 hned v první den kulminace povodní v Praze se prezentovalo, jak velmi se o dění u nás zajímají zahraniční televizní stanice i s ukázkami referování jejich hlasatelů o Česku. Bez tlumočení, hlavně, že z toho vyplývalo, jakým středobodem světa jsme se zase stali. Další den zase televize kamerou zabírala několik málo stránek seznamu natočených a nabízených šotů ČT zahraničním televizním společnostem, kde byly zvýrazněny řádky se šoty, které převzaly. Pregnantnější důkaz českého komplexu méněcennosti snad ani nelze najít. Jak se nám přitom hrdostí dmula naše česká hruď!

Německé veřejnoprávní televize disponovaly lepšími a detailnějšími záběry dokonce z míst, kam se česká televize nedostala (například v Ústí nad Labem a v Děčíně) a její zpravodajství o povodních bylo fundovanější. Jako první upozornily na možnost úniku látek ze Spolany Neratovice právě ony a snímky z odstřelu lodí v Děčíně přinesly dříve než ČT. Mimochodem, když se dostali zpravodajové německé veřejnoprávní ARD do karlínské Invalidovny a začali natáčet odnášení promáčených spisů z vojenského archivu hlavně s rozsudky vojenských soudů na korby nákladních aut, neudržel se reportér ARD a optal se vojáků, proč vyhazují též spisy viditelně suché. A byl i s natáčecím štábem promptně zatčen.

Pražská nábřeží byla uzavřena, vybudovaly se duralové vodotěsné zábrany, aby voda nepronikla do Starého města. V době, kdy byl přístup na nábřeží pro pasanty zakázán a duralové zábrany odolávaly vodě z posledních sil (voda dosahoval několik málo centimetrů pod nejvyšší příčku), korzovaly na jednom místě nábřeží, mezi Národním divadlem a Mánesem, desítky až stovky zvědavců. Přítomní policisté v počtu dvou volali do centrály pro posilu, aby mohli vytlačit lidi od vody, policejní centrála to po česku ignorovala. Kdyby se duralová hráz protrhla, jistě by utonula většina z čumilů. Policie také neinstruovala své lidi hlídkující v opuštěných ulicích Starého města, co mají dělat, kdyby duralové hráze praskly. Ani jim neřekla, kudy by měli ze svého stanoviště utíkat, aby se dostali co nejdříve do bezpečí.

Armádu jaksi nebylo při povodních na televizních záběrech, vyjma Českých Budějovic, vidět - nepočítáme-li ovšem nasazení vrtulníků na záchranu lidí ze střech zatopených domů a použití dvou vyprošťovacích tanků jako kotev k jištění lodě na Vltavě, aby se neutrhla a nepoškodila Karlův most. Armáda podle televizního zpravodajství nepřivážela jako v Německu a Rakousku pytle již naplněné pískem k budování bariér, ani je nepomáhala stavět. V Čechách přijely prostě civilní nákladní vozy, vysypaly písek na ulici a dobrovolníci nejen pytle pískem plnili, nýbrž je i roznášeli. Jednou nebyl písek, jindy dostatečně pevné pytle. (Pytle s mokrým, zabahněným a kontaminovaným pískem skončily tak, jak byly zavázané, na skládkách. K vidění na skládce vedle silnice z Komořan do Zbraslavi. Hygienici proti tomu zřejmě nic nenamítají.)

Navíc pražský krizový štáb, místo toho aby seděl na jednom místě a rozhodoval podle došlých zpráv, se rozprchl po městě a jeho členové vydávali přes mobilní telefony vzájemně protichůdné příkazy. Jak to vypadá, tak policisté a hasiči pouštěli mezi sebe vojáky, jen když to bylo nezbytně nutné. Možná to byla reminiscence na záplavy na Moravě a ve Slezsku v roce 1997, kde právě policie, hasiči a státní správa hanebně selhali a iniciativu za ně musela převzít armáda. Rozkaz k tomu vydal tamní velitel Civilní ochrany generál Voznica. Ten byl pak po roce přeložen do generálního štábu a za další rok opustil armádu. Že by to mělo souvislost?

Policejní pyrotechnici a policie se „vyznamenali“ v Děčíně, kde potopili několik z kotviště utržených a plně naložených remorkérů, aby neohrožovaly mosty na Labi. Slanili se na ně z helikoptér a umístili nálože. Jednu loď se jim podařilo odpálit v okamžiku, kdy byla pod mostem. Nemohli ti neumětelové místo zápalných šnůr použít odpálení roznětku aktivovanou rádiem? Při akci zahynul jeden čumil - policie nedokázala odvést zvědavce do bezpečí. Když nemám zajištěnu bezpečnost lidí, nic přece neodpaluji! Nikdo ze žurnalistů, natožpak státních zástupců, ani slůvkem nemínil, že by policisté měli za své packalství a zmarněný lidský život nést odpovědnost.

Objevily se hlasy, že personál přehrad na Vltavě z podniku Povodí Vltavy myslel více na dostatek vody v nádržích potřebný pro výrobu elektřiny (v létě jí není nazbyt) než na možnost záplav. Všechny byly po první vlně dešťů plné. K účinnému odpouštění vody v druhé vlně dešťů by však bylo třeba otvoru sto krát deset metrů (odpouštění rychlostí 3000 m3/s). A tím žádná z přehrad nedisponuje. Kromě toho by takové množství vody nezvládly, ani kdyby byly jejich přehradní nádrže předtím úplně suché. Jen výše hladiny rozvodněné Vltavy mohla by být nižší.

Katastrofální záplavy pod soutokem Berounky s Vltavou zavinily vlastně vltavské přehrady svou pouhou existencí. Po hladině přehradních nádrží se totiž příval vody šíří mnohem rychleji než korytem řeky. Voda ze Šumavy tak přitekla ku Praze mnohem delším povodím Vltavy ve stejný okamžik jako táž voda ze Šumavy kratší Berounkou. Pokud by nestálo tolik vltavských přehrad, tak by se vodní přívaly před Prahou nikdy nesetkaly.

Další podezření, že nebylo cosi v pořádku, vyvolalo zaplavené pražské metro, hlavně ony trasy, které byly projektované jako protijaderný kryt. Komunisté počítali, že jadernými pumami budou zničeny všechny vltavské přehrady, aby se zkomplikoval přesun těžké vojenské techniky Československé lidové armády z pravého břehu Vltavy s cílem dosáhnout francouzský Lyon během týdne až deseti dní. Metro je z toho důvodu vybaveno protitlakovými dveřmi schopnými odolat slapovému zaplavení asi 12 až 25 m vysokou vlnou z protržených přehrad. (Pro Pražany: voda měla sahat až k podstavci sochy svatého Václava.) Český šlendrián způsobil, že uzavřeno bylo jen 60 procent z nich - všechna staniční, ale zdaleka ne všechna tunelová.

Pak se zjistilo, že na pěti místech byla místo silné armované betonové zdi postavena zeď cihlová, otvory byly místo důkladného zabetonování zamáznuty dvoucentimetrovou vrstvou malty atd. Pravděpodobně se tehdy rozkrádal stavební materiál. Voda natekla do metra také kabelovými průchodkami. Na ucpávky kabelových průchodek v pražském metru byla záruka 18 měsíců. To v kontrastu s mnohem delší zárukou na stavební práce samo o sobě naznačuje, že jejich životnost není věčná. Měly se vyměňovat - a jak to vypadá, nevyměňovaly se.

Velkolepý příklad české blbosti poskytly obvodní úřady v Praze. Pokud někdo po opadnutí vody chtěl krátkodobě navštívit svůj byt, aby si z něj něco vyzvedl, musel si o to zažádat na obvodním úřadě nikoli on, nýbrž majitel domu. Všichni to brali jako normální, nikoho ve sdělovacích prostředcích, ani mé známé nenapadlo, že majitel činžáku může být na dovolené nebo prostě jiným způsobem k nedosažení (zahraniční majitelů) a že je to vlastně projev zpupnosti úřednictva.

Úřední šiml řehtal i při jiných příležitostech. V pražském Karlíně nechal obvodní úřad po záplavách zbořit staticky narušený obytný dům, aniž umožnil jeho obyvatelům vyzvednout si z bytů osobní věci, doklady, rodinná alba, vysvědčení a podobně, navzdory tomu, že o to opakovaně žádali. Po zboření domu úředníci doznali, že v doprovodu statika nic nebránilo tomu, aby si věci nájemníci vyzvedli. Proč tak neučinili, nevysvětlili. Nikomu ze zpupných úředníků se nic nestalo.

Starosta Modřan nechal zbořit budovy ubytovny pro čtyři stovky lidí bez posudku statika. Navíc voda k ní, ani do jejího okolí, vůbec nedosáhla. Jak vysvitlo, měl již dříve s pozemkem, na němž ubytovny stály, jiné úmysly a několik stovek lidí bez střechy nad hlavou je přece pro vrchnost pouhý detail.

Že po opadnutí vody nesměla auta do některých pražských městských částí, je nasnadě. Méně pochopitelné je množství výjimek pro auta bez modrého majáčku z oněch zákazů vjezdu. Pražský magistrát jich udělil bratru třicet tisíc.

Nacházeje se v době záplav v Praze a maje často cestu Lazarskou pozoroval jsem tři dny po sobě po několik minut práci policistů zabraňujících autům vjezdu do Vladislavovy ulice. Stále se někdo snažil vjet a s policisty se o vjezd handrkoval. Ani jeden řidič nebyl připoután a policistům to vůbec nevadilo. Kdo jiný by měl o to dbát, když ne policie? Ani ona nedodržuje předpisy. Na zebře v křižovatce Myslíkové s ulicí Odborů mě v oněch dnech málem smetl policejní hlídkový vůz s dvěma uniformovanými a - neupoutanými policisty.

Pražské mosty byly bez příčiny neúměrně dlouho uzavřeny. Že doprava na mostech pod Barrandovem a přes Štvanici kolabovala, pražskou vrchnost nezajímalo. Ani rozhlas se nenamáhal s upozorňováním na délku kolon čekajících vozidel. Všichni to brali jako cosi samozřejmého. Když například magistrát konečně otevřel Jiráskův most, nechal zase uzavřenu navazující komunikaci Resslovu a Ječnou se zdůvodněním, že neukáznění řidiči by bránili průjezdu tramvají jetím po kolejích. Že by policie mohla mezi tramvajové koleje natáhnout pásy s bodci na propíchnutí pneumatik a vyvěsit předem na každých padesáti metrech upozornění na jejich existenci, magistrátní hlupáky nenapadlo.

Vyznamenal se i bývalý strojvedoucí, opisovatel diplomových prací, nyní ministr vnitra Gross (nejoblíbenější český politik), který požadoval, aby čerpadla, vysoušeče a hasičské vozy s výkonnými čerpadly byly posílány z ciziny bez obsluhujícího personálu. Asi proto, aby se rozkradly jako při potopách na Moravě a ve Slezsku v roce 1997! Naštěstí mu tento záměr překazil ministr zahraničí. Stejný motiv vedl ministerstvo financí, aby jemu podřízená celní správa evidovala pečlivě každý přístroj poslaný na výpomoc do Čech.

Pak zblbla celá česká vláda, protože odmítla pomoc USA, které nabídly, že americká armáda zdarma postaví stržené mosty a poničenou infrastrukturu ve všech obcích a městech, které v roce 1945 osvobodila. Neznám horší případ české namyšlenosti, než odmítnout pomoc ve výši alespoň 25 miliard korun a nechat to ze zbytnělé „hrdosti“ raději zaplatit české daňové poplatníky!

Příkladu vlády následoval i pražský magistrát. Ačkoliv mohl obdržet z fondů EU podporu mezi 750 až 1 500 miliony korun na opravu metra, prohlásil náměstek primátora zpupně, že o podporu nepožádají, protože odhadované náklady na opravu metra jsou vyšší a ona částka by je „neřešila“.

Do Litoměřic přijel pomoci německý THW (Technisches Hilfswerk). Než se nahlásili v okresním úřadě, nějaká dobrá duše jim vyloupila před budovou stojící auto. Různí zahraniční a tuzemští dárci peněžních a jiných prostředků postiženým raději jezdí osobně po Česku a dohlížejí, aby se jejich výpomoc neztratila cestou na místo určení jako při záplavách v roce 1997.

V žádostech o jednorázovou státní podporu pro postižené povodněmi se projevuje česká vychcanost. Za jednu postiženou rodinu z jednoho bytu žádá více příslušníků rodiny, aby dostali podporu vícekrát. Je-li vytopený byt v domě na rohu dvou ulic, žádá se o podporu na vytopenou domácnost na dvou adresách - jednou v jedné, podruhé v druhé ulici. O takové samozřejmosti, že žádají o podporu i lidé bydlící ve vyšších patrech, jejichž byty zůstaly nepoškozeny, se stydím skoro psát. V Písku se vyskytly dva případy, kdy sourozenec žijící ve stejném domě okradl sourozence, protože komisi předvedl zatopený byt toho druhého a vyinkasoval za něj státní podporu.

Středobod světa: Česká republika ANNO DOMINI MMII.