Březen 2003

ŠPIONÁŽNÍ SATELITY

Tomáš Krystlík

Informace o nich pronikají na veřejnost zřídka a velmi kuse. Ještě více jsou utajovány fotografie jimi pořízené a jejich oběžné dráhy kolem Země. Jediné fotografie, které byly odtajněny - prezidentem Clintonem v roce 1995 - je 860 tisíc fotografií pořízených z špionážními družicemi USA v létech 1960 až 1972. Že vůbec něco o vojenských špionážních družicích víme, vděčíme politickému uvolnění mezi USA a bývalou velmocí Ruskem a hlavně novinářům.

Nesmělé začátky

Americký prezident Dwight Eisenhower schválil v roce 1958 projekt pořizování fotografií komunistického sovětského bloku z vesmíru. Původní metoda byla velmi drahá, odpovídala však tehdejšímu stavu techniky. Na oběžnou dráhu (nebo dráhu balistickou) se vypustil satelit (nebo se vypustila raketa) s fotografickými kamerami a filmovým materiálem ve speciální oddělitelné schránce - přistávací kapsuli. Až byl všechen fotografický materiál naexponován, nastoupila kapsule cestu zpět k modré planetě. Po průletu atmosférou se nad ní otevřel padák a jedním z letadel US Air Force byla ještě ve vzduchu zachycena. Tak to probíhalo v ideálním případě. Mnohdy kapsule vlivem navigační chyby spadly do moře, nebo se roztříštily o zem, když se jim neotevřel padák, jindy filmy nevydržely teplotu rozžhavené kapsule při nepřesném průletu stratosférou. Tehdejší špionážní družice řady CORONA vyráběla v létech 1959 až 1972 firma Lockheed Space Systems a byly vypuštěny do vesmíru celkem 145krát. Jejich činnost trvala zpočátku jen jeden jediný den, než se vyčerpal veškerý filmový materiál na palubě. Teprve později, jak se technická zařízení vylepšovala, zůstávaly družice na oběžné dráze až 19 dní. I tak to stálo horentní sumy peněz.

Na druhé straně byly družice velmi úspěšné. Například potvrdily existenci odpalovacích zařízení sovětských raket v Egyptě, identifikovaly raketová zařízení v Číně, podobně zdokumentovaly všechna sovětská zařízení pro vývoj, zkoušky, montáž a skladování jaderných zbraní, úspěšně kontrolovaly, jak se dodržuje úmluva SALT 1 o omezení zbrojního potenciálu. V odborných kruzích se název CORONA nepoužíval, hovořilo se o satelitech konstrukční řady KH-1, KH-2, KH-3 atd., kde KH byla zkratka z anglického keyhole (klíčová dírka) - vtipné to vyjádření účelu družice. Družice KH-1 vážila 800 kg, z toho vážilo fotografické vybavení 130 kg a přistávací kapsule téměř 100 kg. Pozdější verze byly výkonnější a těžší.

Začátky celého projektu byly velmi neuspokojivé a ředitel americké tajné služby CIA Allan W. Dulles musel vícekrát k prezidentovi Eisenhowerovi na kobereček. Kromě výše uvedených problémů s odchycováním kapsulí se někdy nepodařilo dostat satelit na oběžnou dráhu pro selhání nosné rakety. Dokonce po jednom startu zasypaly raketovou základnu Vandenberg Air Base trosky rakety, která se po startu roztrhla. Konec dobrý, všechno dobré, říká se, a tak euforie nad prvními snímky sovětského území v létě 1960 s rozlišovací schopnosti jen asi 35 m byla obrovská.

Další modely amerických špionážních družic byly samozřejmě dokonalejší a dokonalejší, nejmenovaly se již CORONA, nýbrž ARGON, LANYARD, GAMBIT a HEXAGON. Byly samozřejmě těžší a těžší, jen metoda dopravování informací - exponovaných filmů - na zemský povrch se nezměnila. V polovině 60. let dokonce zamýšlely Spojené státy vysílat do vesmíru vojenské špionážní satelity s lidskou posádkou. V roce 1966 se projekt MOL (Manned Orbital Laboratory - orbitální laboratoř s lidskou posádkou) rozběhl, byl však koncem let šedesátých pro nedostatek financí zastaven.

Rozhodující změna v přenosu informací

Modelová řada KH-11 KENNAN znamenala rozhodující obrat v přenosu získaných snímků. Poprvé bylo použito telemetrických metod - elektronického zpracování obrazu a jeho rádiového přenosu z oběžné dráhy. Hned první satelit tohoto typu, vypuštěný v roce 1976, mohl zůstat na oběžné dráze nesrovnatelně déle, čímž do budoucnosti odpadla většina dříve početných startů nosných raket a satelitů pro krátkodobé použití. Životnost nově koncipované špionážní družice na eliptické oběžné dráze mezi 300 až 1000 km nad zemským povrchem obnášela podle modelu a zásob pohonných hmot pro stabilizaci družice až deset let místo několika desítek dnů.

Na přelomu 70. a 80. let to vypadalo se špionážními družicemi USA takto: Spojené státy měly současně na oběžných drahách nepřetržitě dva satelity s telemetricky předávanými daty k Zemi a k nim ročně vypouštěly několik družic (většinou dvě) s klasickou přistávací kapsulí s filmy. Jak na tom byl Sovětský svaz, o tom panují dodnes dohady, ale vychází se z toho, že tehdy disponoval přibližně stejnou technikou jako USA. Pokrok ve vývoji snímacích zařízení umožňoval u následující modelové řady KH-12 IMPROVED CRYSTAL docílit v létech devadesátých rozlišovací schopnost

deseti centimetrů (sic).

Rozlišovací schopnost kolem 1 metru přitom plně postačuje k objevení vozidel, 10 metrů k rozlišení letišť, přístavů, budov apod. V polovině 90. let vznikla v USA kritická diskuse o zda vyvíjet další řadu družic KH-12 s krycím názvem 8X. Mnohým se nezdálo, že projekt by měl pohltit kolem 150 000 000 000 US $ (150 miliard USD), plus 350 milionů dolarů za každou nosnou raketu Titan IV.

Pokrok i v civilním sektoru, špionážní družice radarové

Odbočíme k civilnímu sektoru. Americký Úřad pro letectví a kosmonautiku po vypuštění velice úspěšného Hubblova teleskopu pracuje v současnosti na studii NGST (Next Generation Space Telescope - vesmírný teleskop další generace) s průměrem odrazného zrcadla mezi 8 a 10 metry, který má výkonnostně mnohonásobně překonat Hubblův teleskop. I když se jedná o výhradně civilní projekt, mohou se použít (a asi zcela určitě se použijí) poznatky získané při jeho vývoji i pro vývoj satelitů vojenských.

Sebelepší rozlišovací schopnost špionážních tzv. fotosatelitů (v oblasti viditelného světla, infračerveného a ultrafialového záření) nejsou nic platné, když je nad cílovou oblastí špatné počasí a mraky. To rozpoznali i Rusové a v době studené války přemisťovali svá nejtajnější zařízení do oblastí s „vhodným“ klimatem, kde panovaly po většinu roku mlhy nebo bylo pod mrakem. Odpomoc protistrany spočívala ve filozofii „počkat na lepší počasí“ - tak dlouho létat nad cílovou oblastí, až se oblačnost protrhne a umožní ji vyfotografovat. Skutečným skokem v technice jsou však tzv. radarové špionážní družice se systémem SAR (Synthetic Aperture Radar- přibližně: radar vytvářející umělý průhled), kterým nevadí, zda je noc či den, zda je nad cílem mlha, mraky, zda silně prší, sněží, protože jeho vlny jsou mnohem delší než u viditelného světla (300 MHz až 30 GHz) a pronikají tudíž mračny a jinými atmosférickými překážkami. Za sekundu vyšlou k zemskému povrchu přibližně 1 500 pulsů vysokého výkonu o délce 10 až 50 ?s. Jejich rozlišovací schopnost dosahuje rozlišovací schopnosti fotosatelitů.

Za existenci radarových špionážních satelitů vděčí Spojené státy Georgeovi Bushovi staršímu. Ten ještě jako ředitel CIA tuto techniku získávání informací velmi podpořil. A tak byl v roce 1982 vypuštěn první prototyp radarového výzvědného satelitu. Přes kontroverzní debatu, zda tento další systém je vůbec zapotřebí, schválila se v roce 1983 stavba řady radarových družic typu LACROSSE. Zatím byly vypuštěny tři tohoto typu: v roce 1988, 1991 a 1997. V civilním sektoru začala s radarovými satelity americká NASA v roce 1978, kdy vypustila SEASAT pro měření výšky hladiny a dalších parametrů světových oceánů.

Družice pro rádiový odposlech

Kromě radarových výzvědných družic a fotosatelitů existují i další Velcí bratři na oběžné dráze. Ti zase odposlouchávají rádiový provoz. Jsou schopny zaměřit rádiové vysílače, dokonce i ty přenosné s velmi malým výkonem, radary, telefonické přenosy bezdrátovou sítí, i mobilní telefony, a odposlouchávat jejich provoz. Nejsou ovšem z fyzikálních důvodů schopny odposlouchávat přenosy v kabelech. V sedmdesátých létech minulého století zastávaly tuto funkci satelity typu RHYOLITE, které měly antény s průměrem deset metrů, novější modely typu MAGNUM mají rozpětí antén blížící se stovce metrů. Odhaduje se, že na oběžné dráze mají dnes USA ve službě takových satelitů 50. Jejich provoz spolkne asi značnou část z oněch 30 miliard dolarů , co vykládají USA na své tajné služby. Existuje na světě jen asi tucet států, které podobnými odposlouchávacími družicemi disponují.

Za léta studené války vytvořily americké tajné služby výkonný odposlouchávací světový systém. Systém ECHELON je koncipován pro telefonní (i z mobilních sítí), faxový, telexový a e-mailový odposlech. Nedá se říci, že by to byl systém pouze americký. Podle smlouvy UKUSA patří systém také Velké Británii, Kanadě, Austrálii a Novému Zélandu. Později se k dohodě připojily například i Německo a Norsko. Odposlouchávací stanice jsou v po jedné v USA, Japonsku, na Novém Zélandě, v Německu, po dvou v Kanadě, Anglii, a v Austrálii. Jedna z hlavních, s nepřeberným množstvím antén, je umístěna v bavorském Bad Aiblingu (u dálnice mezi Mnichovem a Salzburkem). Měla být v tomto roce již předána Němcům, ale kvůli teroristickém útoku 11. září ji Američané budou spravovat minimálně ještě následující dva roky.

Systém ECHELON disponuje s více než dvěmi sty špionážních družic, odposlouchává nejen rádiový provoz, nýbrž i telefonní a datové přenosy rádioreléovými spoji a kabely.

Každý satelit je schopen zprostředkovat pozemním stanicím až tři miliony hovorů, faxů a přenosů dat za minutu. Denně roztřídí počítače nazvané příznačně Dictionaries (slovníky) podle tzv. klíčových slov odposlechnuté obsahy asi 50 milionů telekomunikačních spojení do různých námětových elektronických záznamových příhrádek. Klíčovými slovy pro zaznamenání do paměti počítače mohou být názvy organizací, jména osob, místní názvy, témata, ale počítač vybere a nahraje telekomunikační spojení podle volaného telefonního nebo faxového čísla nebo e-mailové adresy. Vyvolávání z paměti počítačů je pak srovnatelné s funkcí internetových vyhledávačů. Systém identifikuje automaticky volající i volanou stanici.

Subsystém CARNIVORE (masožravec) čte zase e-maily a sleduje internet, další s názvem CLASSIC STORY, je schopný identifikovat hlas určité osoby v odposlechnutém telefonátu podle barvy hlasu. Problém je ale s vyhodnocováním obrovského množství takto zaznamenaných hovorů, faxů a přenosů dat.

V rámci těchto systému odposlechu mají Američané téměř ve všech zemích západní Evropy, v Německu v pěti městech, v Mnichově ve čtvrti Trudering, odposlouchávací stanice maskované jako kancelářské budovy nebo továrny, kam jsou vyvedeny všechny klasické i optické telefonní kabely.

Podle německého deníku Die Welt se množí indicie, že informace získané odposlechem privátních osob a obchodního telefonního a datového provozu systémem ECHELON jsou zneužívány pro porušování pravidel volné hospodářské soutěže. Stalo se, že tajné technické řešení velkého německého výrobce větrných elektráren bylo náhle patentováno konkurenčním americkým koncernem.

Rozlišovací schopnost špionážních družic

Po 11. září 2001 vyšlo najevo, že USA disponují špionážními družicemi schopnými rozpoznat poznávací značky na autech a doslova číst přes rameno chodcům na ulicích titulky v novinách. Údajně se prý pracuje na identifikaci osob z oběžné dráhy. To značí, že rozlišovací schopnost družic leží značně pod udanými deseti centimetry. Že oficiální udaná maximální rozlišovací schopnost 10 cm neodpovídá skutečnosti, naznačovaly již mnohé výroky amerických činitelů v létech osmdesátých, že družice rozpoznají hadici na ostřikování záhonů.

Systém pro rozpoznávání osob má prý být nezávislý na tom, že si daná osoba oholí nebo nechá narůst vousy nebo vlasy, nasadí si nebo sundá tmavé brýle či si nasadí paruku. Z toho logicky plyne, že k identifikaci zbývá nos, lícní kosti, uši, oční oblouky a čelo a charakteristický způsob chůze. Podle posledních zpráv z tisku má však systém potíže rozpoznat hledanou osobu v davu přibližně stejných jedinců. Podle jiných zpráv z tisku jsou letištní kamery sledující pasažéry připravující se k odletu na letištích v USA schopny hledané osoby rozlišit.

Satelity sloužící obraně

Abychom výčet špionážních satelitů měli úplný, existují ještě DRS-satelity (Defence Support Programme - satelity s programem podporujícím obranu), které určují polohu letadel a raket za letu a ještě před startem, kdy mají zapnuté motory, na principu tepelného zářením, které jejich motory vydávají. Nakonec u všech špionážních satelitů, které dodávají obrovské množství obrázků, vyvstává obdobný problém, jako u odposlechnutých telefonátů, faxů a e-mailů: vyhodnotit je, tj. interpretovat objekty na zemském povrchu a jejich změny v čase. K tomu jsou potřební odborníci se znalostmi reálií v cílové zemi (tak jako vyhodnocovači telefonátů musejí znát jazyk, ve kterém je veden odposlechnutý hovor).

Soukromá špionážní družice

Nakonec zbývá se zmínit o soukromém americkém snímkovacím satelitu IKONOS, kvůli jeho velmi zvláštnímu postavení. Vypuštěn byl v roce 1999 privátní společností Space Imaging a dodává snímky z výšky 681 km nad zemským povrchem s rozlišovací schopností na úrovni 80.let, tj. 1 metr až 180 m. A může si je koupit každý, kdo má kreditní kartu, přes internet. Není to ovšem levné. Za jeden snímek musí zájemce zaplatit od 30 až do 1 000 US $, podle toho, jak je snímek starý, tedy aktuální. Aby snímky neskončily v nepovolaných rukách, byť vybavených kreditními kartami, prověřuje zájemce o fotografie CIA. Zajímavým faktem je, že společnost Space Imaging založil Lockheed-Martin s dalšími zbrojovkami. Kvůli tomu byl schválen v USA zákon, že snímkovacím družicím vypuštěným z území Spojených států, nebo kdekoli na světě americkou firmou, může americká vláda v případě ohrožení USA společnostem, které je provozují, satelity odpojit. V tisku se vynořily indicie, že IKONOS bude mít asi vyšší rozlišovací schopnost, než se udává, a že pracuje také pro americkou vojenskou rozvědku. Veřejnosti zbývají pak k dispozici snímky s horší rozlišovací schopností. Během války v Aghánistánu proti al Kajdě vláda USA prodej snímků z Ikonosu nezakázala, ale zajistila si výhradní předkupní právo. Každý den, denně za 30 milionů dolarů, skupovala všechny snímky afghánského území.

Systém určování polohy GPS

Obdobnou dvojakost rozlišení má i vojenský systém GPS pro přesnost určení polohy na zemském povrchu. 24 satelitů vysílá dva signály, jeden velmi přesný a kódovaný pro účely US-branných sil, druhý, nekódovaný, určený pro civilní využití je však uměle zkreslen a umožňuje rozlišení s přesností jen 20 m, do května 2000 to bylo 150 až 200 m. Přesnost určení polohy na zemském povrchu pro účely vojenské je jeden metr. Vypukne-li válka z Irákem, mohou Spojené státy civilní ještě více zkreslit, aby nebyl prakticky použitelný nepřítelem, nebo jej zcela odpojit.