Březen 2003

Budeme pokračovat

Jiří Loewy

Přijímám cenu Ferdinanda Peroutky s pocity úcty a pokory. S úctou proto, že je spojena s jménem největšího českého žurnalisty 20. století, a s pokorou, protože jsem si vědom, že je řada kolegyň a kolegů, kteří by si toto ocenění zasloužili neméně tak, anebo více nežli já.

V roce 1948 se vyprávělo, že Ferdinand Peroutka šel týden po převratu po Příkopech a potkal bývalého národněsocialistického ministra Jaroslava Stránského. Údajně před ním smekl klobouk a řekl: „Dobrý den, pane byvší.“ Pohotový Stránský na to odpověděl: „Dobrý den, pane budoucí!“

Nebyla to pouhá slovní hříčka.Všichni jsme tehdy věřili, že komunistický režim nebude mít dlouhého trvání. A současně jsme byli přesvědčeni, že potom Ferdinand Peroutka ve svobodné republice sehraje nad jiné důležitou roli – neuměli jsme si představit vhodnějšího kandidáta na úřad budoucího prezidenta, nebylo u nás v té době osobnosti s větší politickou a morální autoritou. Nikdo tehdy nepředpokládal, že temno, které nás zavalilo, potrvá čtyři desetiletí a že se Ferdinand Peroutka návratu svobody nedožije.

O Ferdinandu Peroutkovi kdosi napsal, že to byl novinář, který s demokracií žil, když ona žila, který s ní byl uvězněn, když byla uvězněna, a který s ní odešel, když byla vypuzena.

Našel azyl v Anglii a od roku 1950 nový domov ve Spojených státech. Vysoce vyčníval nad přízemním hemžením exilové politiky, odmítal se podílet na žabomyších konfliktech, protože to považoval za jalové konání. V exilu vydal četné politické eseje a stačil napsat i dva romány, které vyšly u Škvoreckých v Torontu.

Když v letech 1951 až 61 řídil československé vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa, tak pro nás doma, vystavené informační blokádě režimu, měly nedozírný význam jeho pravidelné týdenní komentáře. Dodávaly nám sílu a naději. Když jsem se v roce 1953 vrátil po pěti letech z komunistických kriminálů a lágrů, byla tato vysílání pro mne pramenem živé vody.

Je ovšem nutno konstatovat, že naděje, kterou nám vléval Ferdinand Peroutka, nebyla neodpovědným šířením iluzí. Neměl nic společného s těmi exilovými politiky za druhé světové války, kteří nejprve neslavně demobilizovali vysoce motivovanou a po zuby vyzbrojenou armádu, aby pak na vrcholu nacistické moci v letech 1940-41 vyzývali lid doma k povstání a k sebevražedným akcím s prázdnýma rukama. Peroutka naproti tomu od samého počátku svých exilových promluv k domovu znovu a znovu zdůrazňoval, že svoboda se k nám navrátí tehdy, až si světová a domácí situace podají ruku. Na jeho slova nakonec došlo na sklonku roku 1989; předem odsouzeny k nezdaru byly všechny osvobozovací pokusy, dokud jedna z komponent chyběla.

Hovořil jsem už úvodem o pokoře, kterou při přejímání této prestižní ceny pociťuji. Myslím totiž v této chvíli na všechny naše novináře, kteří se nedočkali, kteří ztratili životy za mřížemi a ostnatými dráty nelidských režimů 20. století, i na ty, kteří zemřeli v exilu, mnozí z nich osamoceni a dnes zapomenuti. Chtěl bych vzpomenout za všechny ostatní Franka Švehly, dlouholetého vydavatele Amerických listů. Švehla a jeho žena vlastníma rukama na staré linotypce vysázeli, potom vytiskli a distribuovali nejen dodnes nedoceněný Peroutkův Demokratický manifest, ale stovky jeho esejů a komentářů. Švehla se dočkal pádu komunismu, ale do vlasti se vrátit nemohl. Byl na smrt nemocný, zchudlý a opuštěný, a tak posléze i zemřel mezi cizími lidmi, protože „vděčná vlast“ pro něho přes všechny intervence nenašla jedno lůžko v nemocnici, starobinci či pečovatelském zařízení. Dnes už si na něho nikdo ani nevzpomene. Podobných osudů bylo víc.

Vzpomínám dnes ale také na dva pány Novináře, kteří mě, každý svým způsobem, nasměrovali do života. Prvním z nich byl otec naší sportovní žurnalistiky, nezapomenutelný Josef Laufer. Seznámil jsem se s ním za zvláštních protektorátních okolností. A měl jsem jako dvanáctiletý tolik odvahy, že jsem mu dal přečíst reportáž, kterou jsem, jen tak sám pro sebe, napsal z jakéhosi dorosteneckého utkání. Josef Laufer si to povídání se zájmem přečetl, a potom řekl: „Kluku, piš, máš talent. Ale slib mi, že nikdy nebudeš psát o fotbale.“ Slíbil jsem mu to, a dodnes jsem ten slib neporušil.

Ještě mnohem podstatnější vliv na mě měl můj první šéfredaktor, když jsem v roce 1947 jako sedmnáctiletý doslova utekl ze školy k novinám. Byl to liberecký socdem deník Stráž severu, na tehdejší dobu odvážný list a po profesionální stránce lépe dělaný než většina ústředních deníků. Ten šéfredaktor se jmenoval dr. Josef Veverka a byl poslancem ČSSD. Bohužel byla moje učební doba u tohoto vynikajícího a statečného žurnalisty hodně krátká, protože ji ukončil únorový puč, kdy redakci obsadili milicionáři a policisté se samopaly. Novinář dr. Veverka, otec čtyř dětí, odpykal celkem 19 let jako vězeň nacistů i komunistů. Byl propuštěn jako jeden z posledních politických vězňů až v roce 1962, protože zásadně odmítal požádat o milost režim, který pokládal za nelegitimní. Vězení ho nezlomilo: v roce 1968 byl v čele K-231 v Liberci a podílel se na pokusu o obnovu sociální demokracie. Zemřel roku 1971. Mezi tisíci řády a medailemi, udělenými po listopadovém převodu moci, nenašla se pro Josefa Veverku jediná medaile in memoriam; určití lidé u nás zjevně nemají lobby.

Závěrem bych chtěl upřímně poděkovat všem, kteří mě provázeli na dlouhé a občas kamenité novinářské pouti životem doma i v exilu. Jsou zde dnes mezi námi dva moji někdejší elévové ze závodních novin v šedesátých letech, Zdena Tomášová a Pavel Verner; těší mě, že se z nich stali dobří žurnalisté.

S vděčností vzpomínám mnoha set autorů, kteří mi po 12 let pomáhali dělat exilové noviny, aniž se jedinkrát zeptali, co za to.

A jsem vděčen všem domácím redakcím, které mi poskytovaly a poskytují místo na svých stránkách, ač mé názory občas nebývají v souladu s převažujícím veřejným nebo zveřejňovaným míněním.

Především děkuji mladému týmu Lidových novin, který mi v posledních pěti letech otiskl 405 příspěvků ze 410 zaslaných a který se nesnaží mě nějak ovlivňovat, natož cenzurovat.

V neposlední řadě pak děkuji své rodině, dětem Daně a Jirkovi, které jsem často zanedbával, a za nesmírnou pomoc a pochopení ženě Daně, která všechna ta léta vlastně žila s bigamistou, protože musela nejednou konstatovat, že nejsem ženat jenom s ní, ale také s novinami.

Vám všem, vážení přítomní, děkuji za pozornost. A končím tou větou, kterou Ferdinand Peroutka tak často uzavíral své komentáře na vlnách Svobodné Evropy. Ta věta zněla: „Budeme pokračovat.“

Praha 6. února 2003