Březen 2003

Jací vlastně jsme?

Emanuel Mandler

Ve svém posledním novoročním projevu věnoval Václav Havel značnou pozornost tomu, jací jsme a budeme. Neskrýval názor, že naše "národní povaha" je pozitivní. V pasáži o povodních dokonce řekl, že se ukázalo "něco nesmírně důležitého: když jde do tuhého, umíme tvořivě a pohotově spolupracovat a jsme schopni velké solidarity. Není tedy pravda, že žijeme v jakémsi eldorádu sobců. Ve společnosti je silná vůle k dobrým činům. Jde jen o to uvolňoval ji i tehdy, kdy nestojíme tváří v tvář katastrofě, a systematicky vytvářet klima, které ji bude přát."

Také pro tento pozitivní tón se projev Václava Havla nesetkal v řadách politiků s výtkami; dobře se to poslouchá a naladí tón posledního dne roku. Málokdo si pravděpodobně uvědomil, že na závěr tohoto slavnostního dne, několik minut po půlnoci vysílala ČT2 cosi, co mohlo znít jako polemika s prezidentovými slovy. Bylo to v přípitku paní Dany Zátopkové. Hovořila zhruba to, co se při takových příležitostech říkává, až na jednu krátkou, výraznou a neobvyklou pasáž. Pokusím se stručně vyložit, oč šlo.

Když byla paní Zátopková v Kanadě, setkávala se s našimi krajany. Je jich tam poměrně dost a tak ji zajímalo, proč většina z nich nebydlí v "české čtvrti", když ostatní národy mají "své" čtvrti, to znamená čínské, holandské, německé atd. Dostávala stále stejnou odpověď: my Češi jsme rádi, když se jednou za čas sejdeme a pak jsme zase rádi, když se nějakou dobu nevidíme. Je totiž mezi námi tolik závisti, nevraživosti, hašteřivosti a drobných nenávistí, že raději bydlíme každý na jiném místě. Společně pracovat neumíme. To, uzavírá paní Zátopková, tato závist, hašteřivost, nevraživost a nedostatek vůle k společné práci patří k nepěkným rysům naší národní povahy...

Nemyslím, že by to, co říkal Václav Havel o české vůli k solidaritě, bylo zcela vzdáleno realitě; bohužel vyprávění paní Zátopkové je skutečnosti určitě bližší; stačí, abychom se trochu rozvzpomínali a sami najdeme množství příkladů, které potvrdí to, co říkala.

Není účelné tyto nemilé naše národní vlastnosti démonizovat. Ale je dobře vědět, že existují záležitosti celonárodní povahy, v nichž se pohříchu jako by démonizují samy, a to ke škodě nás všech. Mám teď na mysli vyhnání Němců, ale z opačné strany, než jak se o něm diskutuje. Nejde tu o jeho oprávněnost či spravedlnost, nýbrž o to, co mělo Čechům přinést a přineslo. V neposlední (či dokonce první?) řadě šlo přece o německý majetek: pole, louky, hospodářská stavení, dílny, továrny, hospodářské instituce. To vše bylo zkonfiskováno a mělo přinést užitek národu nebo jinak řečeno "slovanskému obyvatelstvu". Aby se tak mohlo stát, bylo zapotřebí uskutečnit řadu závažných předběžných opatření, z nichž stačí uvést jediné. Podle Košického vládního programu bylo zapotřebí zajistit, aby místo třímiliónového německého etnika, které bylo vyvezeno ze země, obsadilo pohraničí "slovanské obyvatelstvo".

Ne že by se českému živlu v pohraničí nelíbilo, naopak. Ale vždy jen na pár dní, kdy si příslušný "slovanský živel" mohl to či ono ukořistit a odjet s tím domů. "Osidlovací úřad", zřízený teprve po osvobození země, byl, pokud šlo o osidlování pohraničí většího rozsahu, více méně bezmocný. A tak státní kortešové získávali pro české a moravské pohraničí rómské obyvatelstvo na Slovensku. A to nebyl jediný "slovanský živel", který se usídlil v pohraničí. Dnešní stav zahrnuje právě tak zlomky maďarského a rumunského obyvatelstva. Je to ovšem - nemáme-li na mysli několik opravdu osídlených a fungujících enkláv - stav neobyčejně žalostný. Český živel, řízen vládou komunistické strany, nebyl schopen udržet při životě tisíce původně německých sídel, které jsou dnes doslova zadupány do země. Jinak řečeno, naše neschopnost dohody a spolupráce odvedla dílo, za které by se nemuseli stydět Vandalové.

Nejde mi tu o taktiku, nýbrž o to, jak tomu ve skutečnosti je. Proto zdůrazňuji, že v "péči" o bývalý německý majetek se neblahé české národní vlastnosti projevily mimořádně silným způsobem. Tak tomu ostatně v revolučním kvasu bývá. Kdyby se však tyto vlastnosti měly tímto způsobem projevovat i v dennodenním provozu, a kdyby nebylo vlastností pozitivních, vypadal by náš každodenní život podstatně hůř, než tomu je. Hovoří-li Václav Havel o kladných stránkách toho, jací jsme, je to pohled z druhé strany, nicméně do značné míry rovněž oprávněný.

Ale abychom si příliš nefandili: jak to vlastně bylo s katastrofou pražského metra?

(www.bohumildolezal.cz)