Březen 2003

Kam kráčí Evropa

Emanuel Mandler

Ještě v roce 2002 se poměry v Evropě vyvíjely způsobem, kterému nejčastěji říkáme "normální" - včetně našeho jednání o vstup do EU. Pojednou se všechno změnilo.

Francie a Německo uspořádaly hyper-super-summit vlád i parlamentů, na němž se dohodly na úzké spolupráci v hospodářské a správní oblasti, která by mohla obě země v rámci Evropské unie učinit mocnějšími, než je tomu dosud. To pro takový státeček, jako jsme my, není asi příliš příznivá zpráva, mnohem horší zpráva se však týká oblasti zahraničně politické spolupráce, o níž zřejmě Německo i Francie usilují především. Jejím jednotícím základem je antiamerikanismus a konkrétně pak pacifistické hnutí, bojovně zaměřené proti válce USA proti Iráku. Francouzsko-německá spolupráce v této oblasti nepochybně posílí hnutí proti "imperialistické" válce, kterou hodlá vést americký prezident.

"Pacifistický" trend, který se zdárně šíří zejména zásluhou Německa a Francie, má širší kontury. Nejde jen o válku proti Iráku. Globalizace a její důsledky způsobily, že západní (euroamerická) kultura a civilizace se houpají jako velká kra na rozbouřených vášních cizích kultur, zejména však stále bojovnějšího islámského radikalismu. My v Evropě jsme jím ohroženi mnohem víc, než si myslíme. Islámským radikálům jde o dva nejdůležitější cíle:

1. Osvobodit Svatou zemi, to znamená smést Židy a křesťany do moře.

2. Vyhubit nepřátele Alláha (to znamená ne-muslimy) na celém světě.

Prostředek k prosazení obou cílů nabídl rozvoj techniky a je jím terorismus.

Až dosud veřejné mínění Evropy popíralo především to, co je zcela samozřejmé - že Evropa je s demokratickým izraelským státem na jedné lodi. Nepřímo, ale účinně (finančně i zbraněmi) a v rozporu se Spojenými státy podporují instituce evropských států palestinské teroristy proti Izraeli. Zlom však nastal, když logika tragických událostí dovedla amerického prezidenta k závěru, že je třeba, aby napravil chyby svého otce ve válce v zálivu. A to proto, že Husajnův vzdor podporující nejnebezpečnější formy terorismu je "vzorným příkladem pro všechny muslimské radikály" (Zdeněk Švácha). Evropa, přesněji řečeno, Německo a Francie, se tedy vzbouřila. Pokazí Americe její obranu západní civilizace, jak to jen půjde. A půjde to?

Budou-li se události i nadále vyvíjet tak jak dosud, mohou to sice Spojené státy za příznivých okolností nějak přestát, Evropa však těžko. Lumpové a ničemové se nejprve vrhají na slabšího a Evropa, degenerovaná v současné době přemýšlením výlučně na obžerství a nejrůznější gaudia, je slabá až až. Je možné, že až jí bude nejhůř, upřímně poprosí Ameriku o pomoc...

Evropská unie nemůže existovat, není-li jednotným společenstvím faktických hodnot. Je důležité vědět, že faktických, protože různé obecné soubory práv pro někoho platí, pro jiného ne a pro dalšího zase jinak. A ona faktická hodnota, která je v pozadí velmi úzké spolupráce Francie a Německa a šíří se po Evropě, zní: antiamerikanismus. Vstupem do Evropské unie tedy pravděpodobně vstoupíme do protiamerického společenství. To zní hrozivě.

Neexistuje ovšem něco, co by bylo zcela jednoduché. Z hlediska Evropy je antiamerický pacifismus sebevražedný. (Je to bohužel obvyklé, demokratické státy často vedou zahraniční politiku, jejíž důsledky se musí obrátit proti nim samým.) Ale demokracie má také schopnost podpořit síly, které umějí pochopit nebezpečí a postavit se mu, i když, pravda, obvykle v hodině dvanácté. Bushova zamýšlená akce proti Iráku usiluje o obraně proti nebezpečí dříve než v hodině dvanácté; také to je jeden z důvodů, proč ji lidé v Evropě obtížně chápou. Musíme však věřit, že americkou politiku konec konců přece jen pochopí. Je to důležité. Ale i kdyby ji nepochopili, není všem dnům konec...

(www.bohumildolezal.cz)