Březen 2003

A CO VAŠE ZÁCHODY?

Halina Pawlowská

Moje sestřenice po listopadové revoluci, po dvaceti pěti letech emigrace v Německu, přijela do Česka. S nadšením zkoumala českou mentalitu, zapojila se do diskusí, učila se daňové principy, dovážela západní zboží, vedla jazykové kursy. Po dvou letech se rozhodla vrátit se domů. Domů - do Němec. „Proč?" ptala jsem se na letišti v očích slzy... „Protože..." sestřenice se na chvíli odmlčela, hledala zřejmě nejpragmatičtější slova k vyjádření složité pravdy „protože...", čekala jsem výhrady k naší začínající demokracii, k našim začínajícím politikům i podnikatelům, čekala jsem výhrady ke konstituování naší nové české vlasti. „Protože tu máte hrozné záchody,“ řekla sestřenice.

Kdysi mi můj strýc vyprávěl, jak navštívil jednu z nejlepších lékařských světových kapacit. Byl to ruský profesor, učil na univerzitě v Moskvě, byl vzdělaný a sečtělý. SSSR moc neopouštěl, protože SSSR se v minulosti opouštělo těžko. Profesor se se strýcem setkal na univerzitní půdě. Hovořili na nejvyšší vědecké úrovni. Hovořili anglicky. Pak se profesor omluvil a chtěl si odskočit, můj strýc šel také. Přišel na univerzitní záchod. Do místnosti, kde stálo vedle sebe sedm latrín bez dveří. Profesor podřepl, pokynul strýci vedle sebe a pokračoval v anglické konverzaci. „Ten národ je pro svět ztracen", řekl tehdy můj strýc. Možná, že ještě máme šanci.

(výňatek z knihy Haliny Pawlowské: Proč jsem se neoběsila)