Březen 2003

NEŽIJTE V PODZÁMČÍ vzkazuje Jiří Gruša čtenářům.

Český spisovatel a velvyslanec ve Vídni o našich záporech.

Vaše kniha Česko - návod k použití má v Německu i u nás velký ohlas. Vyprofiloval jste se jako expert na českost. Opravdu věříte tomu, že existuje nějaké české kolektivní já nebo národní povaha, o které by se dalo mluvit jinak než v hospodské debatě?

Naprosto jasně existuje národní identita! Je to příběh, který vyprávíme o svých dějinách. Má faktickou a interpretační bázi. Máme problém s naší story. Vyprávíme, jak jsme trpěli a statečně se vzepřeli a nakonec si vybudovali svůj stát, a teď si dokonce vybudovali demokracii. Je to zčásti pravda, ale máme problém třeba s odsunem Němců a nedovedeme vysvětlit, proč jsme zrovna my byli tak radikální. Co nám brání říci, že nás to alespoň mrzí? Proč hledáme neustále, jak říci, že jim to patří?

Máme problém s evropskými hodnotami, protože stát není lovecká družina a my jsme zvyklí v ní žít. A obrana národních zájmů, o které se dnes mluví, je vlastně obranou daného revíru. Jsme v nebezpečí, že budeme bránit svoji lež. Němcům a Rakušanům to ale také dlouho trvalo, než si zvykli na volnější svět.

Žijeme v lovecké družině? To musíte vysvětlit!

Většinou si netroufáme jednotlivě. Sami za sebe. Stále intenzivně přetrvává způsob vertikálního vidění světa. Ale zdola nahoru. Právě proto, že se všichni chováme tak trochu poddansky, když máme funkcičku, chováme se najednou vrchnostensky.

Před časem jsem musel do nemocnice. Sestra na pohotovosti se mnou mluvila jako s obejdou, který otravuje a může si klidně jít umřít někam jinam. Další specifický zážitek: německý Slovník literatury si kdysi objednal u jednoho českého literáta heslo Gruša. Přijal, dostal honorář, a pak to neodevzdal! Protože mě nemohl vystát a nechápal, že do tohoto slovníku se člověk nedostává na základě příslušnosti k dané lovecké družině, ale na základě zcela objektivních kritérií, jako počet překladů a recenzí. Tady byl ten mentální rozdíl vidět jako nikdy v životě! Příslušnost k lovecké družině - partaji atd. - a jestli jsme v té správné, je u nás primární zkušenost. Prostě žijeme mentálně v podzámčí! Nějakou tu vrchnost svým chováním přímo přivoláváme! Demokracie ale není vrchnost, demokracie jsou jednotlivci, kteří si nedají všeho líbit.

Máte pocit, že těch dvanáct let se na české společnosti nijak neprojevilo?

Musím konstatovat, že toho ubylo. Občas se v obchodě i usmějí. Proces zrání a otevírání se Čechů je sice pomalý, ale je tu. ... České debaty o obraně národních zájmů svědčí o tom, že se nám do světa moc nechce. Ale globalizace existuje a buď se nás dotkne pozitivně, nebo negativně.

Chcete říci, že otevírání se světu znamená vzdát se vlastní identity?

Ať si klidně zachováme svoji identitu, ale ať to aspoň hrajeme v globální vesnici! Tam ovšem platí jiná pravidla než na české vsi.

Jaká pravidla podle vás platí na české vsi?

Našinec nemusí být hrdina. V české literatuře se neustále opakuje motiv člověka, který navenek vypadá jako šmudla, ale vevnitř je to čistá duše. Klasický příklad: Ostře sledované vlaky. Mýtus o tom, že lze žít na malém nádraží uprostřed nejodpornějšího konfliktu světa a jakoby náhodou udělat hrdinský čin. ... My jsme prostě takoví! Navenek musíme zkrátka nějak jet, ale uvnitř jezdíme po svém. Ne náhodou je naším nejoblíbenějším žánrem komedie.

Dobře, ale vysvětlete, proč a v čem mají Češi problém s pravidly globální vesnice?

Po protireformaci jsme žili v bivalentním světě, ve světě absolutního dobra a absolutního zla. Z tohoto bivalentního, dvouhodnotového světa jsme se snažili vymanit relativismem. Ani zlo, ani dobro. Jenže se nám zalíbilo v tom zatuchlém prostředku. To vidíme i třeba na tom, že český pánbůh není vševěda a český čert není všeničema. V uměleckých projevech umíme být velkorysí, ale stát? To Češi nedělají rádi a ani to dobře neumějí. Dělat stát je res publica - věc veřejná. U nás existuje jen res privata - soukromí na české chalupě. Romantismus a pak komunismus rozdělily život na privátní a veřejný - jeď si na chalupu a v Praze předstírej, že pracuješ. ... V globální vesnici platí pravidlo transparence. A to je mentální problém našich lidí - zvyknout si, že skoro všechno je veřejné, že to veřejné máme brát vážně. To není pokus o pomluvu, to je medicínská diagnóza!

Netrpíme tedy spíš ... nedostatkem politické kultury a smyslu pro společnou věc?

No ano! V Německu má poslanec každý osmý služební let zadarmo. Jeden lítal za svou milou. Myslíte, že mu to prošlo? Neprošlo! Proč? Protože oni dělají stát více než my. Dělat stát znamená mít svou osobní starost o společnou věc! Česká intelektuální báze je velmi evropská, české umění je velmi otevřené, ale politická kultura prostě odpovídá té chalupářské res privata! Nevýhodou demokracie je to, že si lid zvolí to, na co má! Naše historická morálka vznikla na základě správného odhadu, že absolutní bivalence je špatná, ale Češi z ní odvodili, že je možné žít v ambivalenci. To ovšem nejde! Je nutné mít schopnosti vyznat se polyvalenci,v komplexitě! A to znamená, občas něco z res privata riskujete ve prospěch res publica.

Jakou image mají čeští politici mezi mezi svými evropskými kolegy?

Nerozlišujeme výroky na různých úrovních. Že je někdo ničema, můžete říci dole v hospodě, ale ne jako ministerský předseda. Prostě musíte redukovat schopnost svých spontánních výroků! Nemáme dost společenského niveau. Běžte se podívat na ples do Vídně a u nás. Rozdíl je ve společenských normách, ve schopnosti komunikovat se stejně vysokými třídami ostatních národů. Osobní důstojnost a čest jsou kategorie, které u nás nehrají tak důležitou roli, což neplatí o Polsku nebo Maďarsku. Protože jsme vždycky opovrhovali aristokracií. Najděte mi, kromě Boženy Němcové, v literatuře nějakého hodného šlechtice. Masaryk kdysi říkal, že potřebujeme padesát roků. abychom se naučili i salony. ... Musíme si začít vážit svých vzdělaných lidí, starat se společně o stát a učit se cizí jazyky.

Co si o nás vlastně lidi v Evropě běžně myslí?

Mínění našich sousedů o nás je tradičně nevalné. Stačí vzít rakouská negativní rčení a uvědomit si, kolik je na naši adresu - víc než z naší strany. Krást se říká böhmisch einkaufen. Existovalo tu divadlo, které sto let bavilo lidi špatným českým přízvukem v němčině. Je tu ale i stará vzájemná pozitivní tradice.

Jak to ovlivňuje naše aspirace na vstup do EU?

Samozřejmě nejsme žádná lákavá nevěsta, ale to nejsou proboha ani ostatní kandidáti. ... Může se to nepovést. To mne znepokojuje. Já bych hrozně nerad, abychom se zase rozhodli pro provincii.

Jak byste přesvědčil ostatní, že být členem Unie je pro ně důležité?

Kdybych to měl přirovnat k mozku, jde o neuronální spojení. Nevytvoříme-li ten příslušný neuron, přes který jdou ty zvláštní impulsy, tak jste podvěsek mozkový, a ty hlavní informace a rozvoj a rozkvět jsou pryč. Je důležité být správným uzlem na správném místě kvůli dalšímu propojování.

(Pátek Lidových novin, 16.08.2002. kráceno)