Březen 2003

NEJBOHATŠÍ NÁROD

Benjamin Kuras

Tak se mně to konečně podařilo spočítat Češi jsou nejbohatší, nejpodnikavější, nejpracovitější, nejefektivnější a nejproduktivnější národ světa. Daleko předbíhají všechny trendy dnešního postindustriálního, postmoderního postkomunistického, postkapitalistického , postmateriálního, postduchovního a postpracovního světa.

Než jsem to objevil, dlouho jsem si tím lámal hlavu. Přijít na to není jen tak snadné, protože to Češi dovedou mistrně maskovat neustálým remcáním, jak jsou na tom špatně, jak nemohou vyžít, jak je tamten či onen padouch či úřad stále okrádá, jak oni sami chudáci ani pořádně krást neumějí.

Deset let jsem tomu věřil, jako každý druhý, kdo to sleduje zvenčí. Až jsem se postupně za těch deset let dopracoval do více méně pravidelné výměny informací s lidmi různých vrstev národa. Takový ten běžný nenápadný, možná trochu lepší průměr, intelektuálové, profesionálové, živnostníci, menší podnikatelé. Chtě nechtě jsem začal sledovat, jak produktivně a efektivně dovedou zacházet s časem.

Počítejte, prosím, se mnou:

Mezi Velikonocemi a Prvním májem mizeli z oběhu na dva týdny. Většinou na svá venkovská sídla, jaká byla luxusem u každého jiného národa, v Česku jsou však samozřejmým aktivem každého řemeslníka a učitele. Mizeli zcela bez starostí, zda nepřijdou o nějaký ten výdělek, nějakou smlouvu, nějaký užitečný kontakt. Prostě předávali na dva týdny svět Bohu. Dávajíce kavalírsky najevo, že od nikoho nic nepotřebují, ale také pro nikoho nic neudělají. Ani pro peníze.

Nastal květen a začátek června, a než se nějaká činnost stačila dát do pohybu, většinou mě už v polovici června informovali, že od konce června do začátku září už budou všichni zase pryč, abych se ani neobtěžoval na tu dobu něco vymýšlet, něco žádat, o něčem diskutovat. To jsou další dva měsíce.

Koncem září už prý se další týden nedá s ničím počítat kvůli zasedání Mezinárodního měnového fondu.Tam nerozumím proč, ale jsou dvě možnosti: buď se na zasedání podílejí tolik, že nemají na nic jiného čas, nebo jim zasedání působí tak těžký stres, že musí opět ven na svá sídla. Ptal jsem se kohosi, kolik volna si berou o Vánocích. Prý tři až čtyři týdny. Mnozí během nich si pojedou zalyžovat - další luxus, který si v západní Evropě dovolí jen bohatci - nebo na Kanárské ostrovy, Seychelly, Maledivy, do Thajska.

To už jsou při střídmém sčítání tři a půl měsíce dovolené. A to nemá skutečně nikdo na světě. A zatímco práci a business plánují na dva dny dopředu, volna mají narýsovaná na půl roku předem.

"Přece po mně nemůžeš chtít, abych se spokojil s pěti týdny dovolené jako každý otrok", řekl tuhle jeden drobný podnikatel.

Jenomže tím to nekončí. V dobách pracovních má český pracovní týden čtyři dny. Od poledne pondělního do poledne pátečního. Opovažte se někomu volat do práce v pondělí před jednou nebo v pátek po dvanácté. V ostatní pracovní dny se neobtěžujte nikomu volat mezi dvanáctou a druhou, jsou na obědě. V restauraci. Mají na to. Slušně bydlí, slušně se oblékají, jezdí autem, píší na počítači.

A tak jsem postupně spočítal, že za třicet pět čtyřdenních pracovních týdnů průměrný Čech vytvoří tolik bohatství, na jaké průměrný západoevropan potřebuje pětidenních týdnů čtyřicet osm, průměrný Američan padesát. Kdyby Amerika nebo západní Evropa fungovala na českou pracovní dobu, dávno by se zhroutila celá jejich ekonomika a celá infrastruktura včetně energetiky a komunikací. Lidé by umírali hladem a zimou zasypaní odpadky. Nevymýšlím si to, ověřili jsme si to například v Británii tuším v sedmdesátém čtvrtém za krizového třídenního pracovního týdne za vlády Edwarda Heathe uprostřed kruté zimy, při celostátních vydřidušských stávkách hlavních odborových svazů. V Česku ale na této pracovní době funguje kupodivu všechno dokonale: všechny telefony spojují, světla svítí, plyn hřeje, doprava jezdí, restaurace jsou plné.

Ale ani tam to nekončí. Zatímco průměrný západoevropan nebo Američan potřebuje všechny ty pracovní dny a týdny na uživení sebe a své rodiny, Čech svou poloviční pracovní dobou uživí nejen sebe a svou rodinu, ale i stovky pilných tunelářů, kteří ho odírají o úspory a daně, jak vesele vylupují banky a velkopodniky, které vláda z Čechových daní zachraňuje. S jistým vědomím, že bohatý Čech na to nejen má, ale radostně i dá. Že sice bude remcat jako vždy, ale i to jenom aby se neřeklo.

A tak jsem po sečtení všeho dostal skvělý nápad. Jakmile slyším někoho remcat, jak je na tom zle, místo pokyvování a litování říkávám: „Emigruj, vole."

Několik známých se už na mne rozzlobilo. Nechápu proč. Tolik let se mně snažili vysvětlovat, jak emigrovat chtěli a proč nemohli. Jako by jim to chtěl někdo vyčítat. A jak pak doma trpěli a museli si stavět ta víkendová sídla, "zatímco vy pacholci jste si tam váleli šunky na plážích ve Španělsku".

Tož, přiznejme si to. Váleli. Taky jsme nic kloudného neudělali. Styďme se.

(Z knížky Benjamina Kurase Pryč s prašivkami. Šprýmy a moudrosti z let 2000-1, kterou vydal Evropský literární klub (ELK) v Praze)