Březen 2003

KDO LŽE, TEN KRADE

Martin Stín

Reportáž Josefa Klímy "Obchodňák" v pořadu "Na vlastní oči" TV Nova dne 10. prosince 2002 se zabývá třemi výsečemi z životního příběhu úspěšného pražského podnikatele Vlastimila Riedla, jednatele společnosti In.Org. s.r.o. Zaujala mě ani ne tak vlastním obsahem, jako spíše bezostyšností lží, které v ní zazněly.

Prvá část reportáže vypráví o probíhajícím zápase o výstavbu hypermarketu Carrefour v záplavovém území řeky Ohře v Karlových Varech a popisuje Riedlovo lobbování ve prospěch sporného plánu. V ní jako v jediné nezazněla žádná zřejmá, na první pohled patrná a prokazatelná lež. Pan Riedl se zde staví do role lidumila, který bez vedlejších úmyslů nabídl místním organizacím politických stran finanční podporu uskutečnění investičních záměrů zaměřených na uspokojování zájmů dětí. S notnou dávkou naivity lze věřit tomu, že čirou náhodou byly šikovné a nabídky využily právě ty politické strany, které hlasovaly pro změnu územního plánu ve prospěch výstavby Carrefouru. Šikovná nebyla a proto nic nedostala čirou náhodou pouze místní organizace ODS, která se vytrvale staví proti výstavbě na sporném místě. Se stejnou mírou naivity lze také uvěřit, že přítomnost pana Riedla na schůzce místních představitelů politických stran, na které se dojednávala jejich koaliční dohoda, byla čistě společenskou záležitostí a nesloužila k prosazení jeho vlivu. Říkám-li, že pro uvěření tvrzením pana Riedla je nutná jistá míra naivity, netvrdím, že lže. Náhody v této části příběhu jsou však tak zvláštní, že bych za jeho pravdomluvnost ruku do ohně rozhodně nedal. Nesázel bych ani na imunitu místních politiků vůči vlivu štědrého dárce na jejich rozhodování. Není to pan Riedl, kdo se zde představuje ve zcela záporné roli. Je podnikatel a jeho posláním je vydělávat peníze. Jde za svým cílem, používaje prostředky, které možná nejsou etické, ale jsou legální. Ovšem místní politici, kteří hlasovali v "náhodném" souběhu s přítokem finančních darů a pozvali si štědrého dárce na pracovní večeři, se zde předvedli jako političtí prostituti. Zdá se, že Josef Klíma v reportáži zachytil ukázkový případ nahé politické korupce.

Další část reportáže pojednávala o násilném zániku obchůdku a kavárničky, které kdysi byly v domě v Praze 1, v němž má dnes pan Riedl hotel s restaurací. Ta byla jedné říjnové noci v roce 1996 vyloupena včetně téměř všeho vnitřního zařízení. Pan Riedl na dotaz Josefa Klímy do kamery sdělil, že o tomto nic neví, místnosti převzal protokolárně od nájemce už vyklizené. V hlavní části jeho výroku jde o holou lež. Bezprostředně po odjezdu lupičů nápis na dveřích oznamoval, že novým nájemcem je firma pana Vlastimila Riedla. Je nepochybné, že ten měl klíče od místností. Oloupená firma se jej později musela v listopadu doprošovat, aby si směla odvézt žalostné zbytky zařízení, které lupiči ponechali na místě, a na předávacím protokolu je podepsána zástupkyně jeho firmy. Nájemní smlouvu s majitelem však pan Riedl uzavřel až někdy v prosinci. Dosud mu nikdo neprokázal, že loupež zorganizoval nebo objednal, a ostatně policie od počátku projevovala o věc až příliš okázalý nezájem a zásadně se nesnažila o usvědčení kohokoli, natož pana Riedla. Z výše uvedených okolností je ale zřejmé, že o tomto smutném způsobu zániku živnostenské provozovny věděl a nepřišel-li do přímého styku s lupiči, pak zprostředkovaný styk fungoval podezřele rychle.

Tato lež není ale tak závažná. Lže soukromá osoba a ostatně se nedalo předpokládat, že by tázaný odpověděl na reportérovu otázku jinak. Pravdomluvností by možná přivodil obnovení odloženého vyšetřování loupeže, které ke spokojenosti pachatelů i policie jinak brzy dozraje k promlčení trestnosti činu. Daleko závažnější je další lež, týkající se účasti firmy pana Riedla na pečlivě ututlaném skandálu s nesprávnou fakturací mnohamilionových částek za stavební práce při rekonstrukci Valdštejnského paláce na sídlo senátu. Na tento případ upozornila v r.1997 pro změnu Česká televize v pořadu "Na doraz". V něm se tvrdilo, že dodavatelská firma KDM, a.s. předložila kanceláři Senátu k proplacení faktury za nedodané práce za několik desítek milionů korun. Firma pana Riedla byla senátem smluvně pověřena vykonávat technický dozor investora. Její zmocněnec propustil vadné faktury k proplacení. Kancelář senátu za ně ale nakonec nezaplatila, snad prý díky přítomnosti kontrolorů NKÚ. Pikantní drobností v reportáži byla zmínka, že pověřený pracovník firmy pana Riedla se podpisoval jako "Ing.", ač vlastnil pouze výuční list. Zda to tak přesně bylo či ne, již asi nezjistíme, a není to v naší souvislosti ani podstatné. Skutečností je, že od listopadu 1996 do dubna 1997 proběhla kontrola hospodaření se státními rozpočtovými prostředky, vyčleněnými na rekonstrukci Valdštejnského paláce, jejíž výsledky jsou uveřejněny pod č. j. 96/43 v částce 4 Věstníku Nejvyššího kontrolního úřadu z r. 1997. Tam se na str. 324 dočteme, že zjištěné závady byly větší, než je u podobných případů obvyklé, a než by odpovídalo postavení kanceláře senátu. Vytýká se tam m.j., že dodavatelské firmě KDM a.s. byla zakázka za téměř 913 milionů Kč svěřena bez výběrového řízení, ač to zákon neumožňoval. Kancelář senátu uzavřela s firmou pana Riedla smlouvu na výkon technického dozoru investora, ač tato nepředložila zákonem požadované doklady o oprávnění svých pracovníků takovou činnost vykonávat. Kancelář senátu se smluvně zavázala proplácet částky účtované KMD a.s. podle platebního kalendáře, schváleného firmou pana Riedla, nikoli přiměřeně věcnému plnění, přičemž si nevyhradila právo zablokovat platby za položky nedoložené či nesplněné, případně splněné nekvalitně. Poskytla tak soukromé firmě zcela nevídané pravomoci v nakládání s prostředky ze státního rozpočtu. V souladu s těmito smlouvami, ale v rozporu se zákonem, pak senát proplatil KMD, a.s. více než 40 milionů Kč, ač provedení prací nebylo dokumentačně doloženo (netvrdím, že práce nebyly dodány!). Později KMD, a.s. předložila další nedoložené faktury, ale ty již proplaceny nebyly. Přesná částka není uvedena, údajně však šlo o podstatnou část ze 78 milionů Kč. Také tyto faktury byly zmocněncem firmy pana Riedla propuštěny k proplacení. Část z nich se týkala objektu, na který v té době nebylo vydáno stavební povolení. Ve svém celku jsou suchá fakta, uvedená ve zprávě NKÚ daleko děsivější než senzační odhalení ČT, které možná nebylo zcela přesné. NKÚ ovšem nezjistil drobnost, která možná byla v pozadí velkorysého přístupu kanceláře Senátu k uzavírání smluv. Pánové Riedl a Kněžínek, tehdejší kancléř senátu, byli dobří známí, kteří se scházeli také soukromě. Jejich dýchánky byly samozřejmě zcela nevinné, stejně jako večeře s karlovarskými místními politiky. Případ skončil "plichtou" pod taktovkou tehdejšího i současného předsedy senátu Petra Pitharta. Veřejnosti bylo sděleno, že se vlastně nic nestalo, protože faktury, zmiňované v reportáži ČT, ve skutečnosti nebyly proplaceny. Žádná škoda nevznikla a i NKÚ souhlasil s tím, že není třeba podat na odpovědné osoby trestní oznámení. Kancléř Kněžínek sice v ničem nepochybil, ale přesto podal demisi a v tichosti ze senátu odešel. Údajně se dodatečně podařilo doložit, že fakturované služby byly skutečně dodány. Nedošlo tedy ke zpronevěře, pouze byly nalezeny "administrativní nedostatky" při nakládání s obrovskými prostředky ze státního rozpočtu. Dopustit se takového nešvaru malý podnikatel, trestnímu stíhání by se nevyhnul. Protože k nepořádkům došlo "ve vyšších sférách", aféra vyšuměla do ztracena. Přesto se našli nespokojenci, kterým popis událostí v televizní reportáži nápadně připomínal nedokonaný trestný čin podvodu se zvlášť velkou škodou, provedený organizovanou skupinou "bílých límečků". V rámci "akce čisté ruce"vyvolali vyšetřování, ale policie případ odložila s tím, že nedošlo k trestnému činu. Nikde se nenašly důkazy o zpronevěře. Kontrolní zpráva NKÚ se policii jevila jako nedostatečná pro sdělení obvinění a podle sdělení zdroje, jenž si nepřeje být jmenován, si pro jistotu na NKÚ nevyzvedla rozsáhlé neveřejné doplňky, které by možná její pohled na věc poněkud změnily. Není ostatně jisté, zda jejich existenci vůbec tušila.

K této události se vrátil reportér TV Nova. Pan Riedl samozřejmě popřel jakoukoli nekalost v počínání své firmy a jako důkaz své nevinnosti uvedl, že zcela nerušeně i nadále pokračuje v práci pro senát. Josef Klíma však zpovídal před kamerou také mluvčího senátu. Zachoval se při tom zcela nekavalírsky: nedal oběma pánům možnost, aby se mezi sebou předem domluvili. Přistoupil k věci povrchně a vůbec se nezajímal, zda senát v souladu se závěry z kontroly NKÚ vypsal výběrové řízení na dodavatele stavebních prací, ač studium zprávy NKÚ ho k této otázce mělo přivést, ale zákeřně se zeptal, jaké důsledky z podivného způsobu provádění kontrolní činnosti firmou pana Riedla kancelář senátu vyvodila. Dověděl se, že pan Riedl tímto kouskem u senátu skončil. Josef Klíma tvrdí, že v tomto případě pan Riedl skutečně nelhal. Lhal tedy do kamery státní úředník. To je ovšem skandální záležitost. Špatné je samo o sobě již to, že jediný, kdo se zřejmě musel obětovat a z temné záležitosti vyvodit osobní důsledky, byl kancléř senátu pan Kněžínek, zatímco ti, kteří přinejmenším porušováním zákonného postupu vyúčtování dodávek obrátili na sebe podezření z nepravostí, zůstali nadále u pramene penězovodu. Ale daleko horší je skutečnost, že představitel kanceláře druhého nejvyššího ústavního úřadu země si dovolil lhát tak významnému sdělovacímu prostředku, jako je TV Nova, a zejména jejím prostřednictvím veřejnosti. Takové jednání by ve skutečně právním a demokratickém státě muselo vyvolat přímo zemětřesení, přičemž si nejsem jist, zda by skončilo jen vyhazovem dotyčného úředníka. Spíše by otřáslo i postavením jeho šéfa. Připouštím, že dotyčný nebyl na otázku připraven, že z nějakých důvodů o pokračujícím účinkování firmy pana Riedla při stavebních akcích senátu nevěděl. Ale Josef Klíma na jeho "omyl" v reportáži výslovně upozornil. Dalo by se čekat, že bude následovat oficielní omluva veřejnosti předsedou senátu a odvolání úředníka pro zřejmou nezpůsobilost vykonávat funkci, v které přichází do styku se sdělovacími prostředky. Nic z toho se nestalo. Úředník sedí v křesle dál, Petr Pithart se až poté stal oficielním uchazečem o prezidentské křeslo, život jde dál. Zřejmě o nic nejde. Veřejnost je již dostatečně otupělá, a ostatně na volbu prezidenta stejně jako na způsob nakládání s prostředky ze státního rozpočtu nemá vliv, takže není třeba se jí omlouvat. A že si možná někdo při rekonstrukci Valdštejnského paláce "namastil kapsy" nekalým způsobem? I kdyby to byla pravda, pak celková částka, kterou by každý daňový poplatník zaplatil za ztráty, spojené s privatizací, by se tím zvýšila jen o pár desetihaléřů na hlavu, takže není o čem mluvit. Už jsme si zvykli. Skutečně to nestojí za obtěžování orgánů činných v trestním řízení.

martinstin@hotmail.com