Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Březen 2003


Anticharta a nové vyčlenění chartistů aneb anticharta znovu rozděluje lidi

Jiřina Šiklová

Antichartu jsem nepodepsala,(ba právě naopak)mohla bych tedy mít pocit uspokojení a satisfakce, že po čtvrtstoletí LN uveřejnily seznam těch, kteří se tehdy postavili proti chartistům. Mne to ale nepotěšilo, naopak,rozčílilo, protože opětně byla postavena na pranýř a tím i znectěna skupina významných osobností, určitá elita. Opětně je tento seznam oddělil od chartistů, neboť i ctnost člověka vyčleňuje. Já prostě bytostně nesnáším nesmiřitelné hranice a pokořování člověka.

Bylo určitě záslužné zveřejnit vedle sebe text Charty77 i anticharty,případně

uveřejnit odpovědi těch,kteří se ke svému tehdejšímu podpisu chtěli vyjádřit. Ale zveřejnění seznamu jejich jmen mně trochu připomíná bolševické praktiky. Zvláště mne rozčiluje, když to udělají lidé, kteří v té nebyli sami vystaveni podobné zkoušce, třeba jen proto,že nebyli ještě na světě, nebo byli dětmi.

Já se také nechlubím,že jsem se neúčastnila obsazování továren v Únoru l948 ani nebyla v Lidových milicích. Bylo mně tehdy l2 let a více než projev Gottwalda, mě zajímaly sprosté nápisy na veřejných záchodcích, protože jsem textu nerozuměla.

Když ze čtyřech dívek způsobně srkajících limonádu v kavárně Slavie si bohatý šejk vybere jednu a pozve ji do pokoje,nemají ty zbylé tři právo si myslet, že jsou lepší. Ony šejka neupoutaly, nebyly požádány ani pokoušeny. Tehdy byli o podpis anticharty požádáni lidé, kteří něco pro národ znamenali. Cílem bolševiků bylo rozdělit tehdejší elitu, poštvat ty lidi proti sobě a mravní hodnoty nivelizovat. Ti,co podepsali antichartu velmi často patřili to tzv. šedé zóny, tedy mezi lidi, kteří s

disidenty souhlasili, pomáhali jim, a kteří hluboce tehdejší komunisty nenáviděli. Mimo jiné i proto,že je právě donucením k podpisu anticharty takto pokořili. Neměli ale odvahu, nebo momentální možnosti, se vzepřít.Všichni lidé přece nemohou být hrdiny ani stát v první linii střetu. Nevešli by se tam!

Mnozí z těch,co antichartu podepsali, se názorově nijak nelišili od chartistů. Sháněli jim zaměstnání, dávali lékařská vysvědčení, peníze, přepisovali a rozšiřovali texty a v listopadu 1989 naplnili náměstí našich měst. Právě tato šedá zóna dělala tehdejší politický systém snesitelnějším. Tito lidé nějak "vyčnívali", proto je tehdejší StB musela právě touto formou znivelizovat.

Po podpisu anticharty, právě ti co tlaku podlehli a současně měli sami na sebe vysoké morální nároky, měli z toho největší trauma. S mnohými jsem o tom mluvila a dávala jim své upřímně rozhřešení a vyjádřila pro ně pochopení. Ti lidé sebe sama trýznili výčitkami,snažili to různě odčinit.

Opravdových nemravných estébáků a funkcionářů, kteří tento hon na lidi tehdy prováděli, se nynější zveřejnění jmen nedotklo. Nemorálního člověka nemůžete potrestat špatným svědomím, prostě protože je nemá. Ti, co to všechno zorganizovali, jsou buď mrtví, nebo tiše si mnou ruce a říkají si, podobně jako to prý kdysi v Osvětimi řekl jeden esesák v přítomnosti Arnošta Lustiga: „Když budeme chtít, tak tak zamícháme karty, že židi budou se kvůli tomu věšet ještě za padesát let.“ Ti, co se nikdy o nic nestarali, nezajímali, vždycky jenom ke všemu mlčeli a s jejichž němým souhlasem se na světě děje všechno zlo, tehdy i nyní

"vyhráli". Došlo na jejich slova: nejlepší je do ničeho se neplést a mlčet, pak na vás nikdo nemůže nic dodatečně "vytáhnout". Tento druh lidí, jejichž hlavní devizou je se v ničem "nenamočit " a neangažovat, nebyli nikdy nikým o svůj podpis požádáni a tak jim podobné mravní rozpory jsou cizí. Zcela určitě teď, nad uveřejněným seznamem a textem říkají svým dětem, jak bylo prozíravé od nich, nic a nikdy nepodepsat. Věřím, že autoři této přílohy chtěli připomenout, jak to tehdy bylo, chtěli přispět k poznání, ale bohužel svoji nezkušeností vyvolali další izolaci chartistů. Znovu po 25 letech!



Zpátky