Březen 2003

KOMENTÁŘ K MEZINÁRODNÍM UDÁLOSTEM

Ota Ulč

Začněme s USA, jedinou zbylou supervelmocí. Když gorila požírá banány, soustřeďuje se na banány, kdežto ti ostatní kolem se soustřeďují na počínání gorily. Každý sudý rok se v úterý začátkem listopadu konají volby. Tentokrát v roce 2002 nebyl v sázce Bílý dům, ale funkce guvernérů v několika státech, třetina senátorů a všech 434 křesel ve Sněmovně reprezentantů - dolní komoře Kongresu. Taková je tradice, že když nejde o volbu prezidenta, tak značně získává právě strana jeho opoziční, v tomto případě Demokratická strana. Jenže zvítězili Bushovi republikáni, kteří svou většinu ve sněmovně nejen udrželi, ale poněkud zvětšili, a povedl se jim ještě důležitější záměr – znovu získat většinu v senátě a tím se zmocnit předsednictví mocných výború. A nebýt machinací v Jižní Dakotě, kde se prapodivně dodávaly a počítaly hlasy z indiánských rezervací, republikáni by byli získali další důležité křeslo. Je tomu teď poprvé za téměř půl století, od roku 1954, že jedna strana kontroluje jak Bílý dům, tak obě komory kongresu.

Pokusy o vysvětlení

Mudrcové se snaží vysvětlit důvody tak neočekávaného výsledku v době ekonomického poklesu, skandálů s účetními praktikami významných firem, obrovských ztrát na burze, přeměny federálního rozpočtu z přebytkového na ztrátový, a rostoucí pravděpodobnosti válečného konfliktu s Irákem. Hodně zásluh za výsledek se přisuzuje prezidentu Bushovi, který místo aby seděl a vládl ve Washingtonu, se s plnou vervou podílel na kampani, létal z místa na místo podporovat kandidáty své strany. Ač si ho nikdo neplete s Albertem Einsteinem („mediocre intelligence“ bývá ta nejčastěji slyšená diagnóza, což ale byl rovněž případ Ronalda Reagana, prezidenta velmi úspěšného a populárního), Bush v osobním kontaktu dělá dojem člověka přátelského, neokázalého, se schopnostmi si vybírat správné poradce. A hodně mu pomohl stále trvající dopad útoku z 11.září, kde z celkového počtu 19 934 nalezených částí lidských ostatků se jich prozatím podařilo identifikovat pouze 5 750. Patriotismus, pocit ohrožené vlasti, poškodil některé kandidáty Demokratické strany, některé z nich naprosto neprávem, jako například Maxe Clelanda, poraženého senátora z Georgie, invalidy, který ve vietnamské válce ztratil ruku a obě nohy.

Demokratická strana nenabídla přitažlivý alternativní program. Terry McAuliffe, předseda národního výboru strany, tvor s nepříliš čistýma rukama (například z investic 100 000 dolarů v podivně si počínající společnosti Global Crossing pro sebe vyzískal 18 milionů) se zaručoval, že osobní úsilí G. W. Bushe nikterak nepomůže republikánským kandidátům včetně jeho vlastního bratra Jebba, usilujícího o znovuzvolení guvernérem na Floridě. Demokraté tak promrhali mnohé miliony do neúspěšné kampaně docílit porážky mladšího Bushe, jež by tím oslabila jeho bratra ve Washingtonu a zdárně tak kypřila půdu pro příští prezidentské utkání v roce 2004.

Kongresman Richard A. Gebhardt, vůdce demokratů ve Sněmovně reprezentantů, se vzdal své funkce a jeho nástupcem se stala Nancy Pelosi, reprezentující hodně levicovou až extrémní oblast v San Francisku. Tak značný posun stranické orientace od politického středu, v němž pobýval a úspěšně si počínal Bill Clinton, by ovšem znamenal zvětšení vzdálenosti mezi oběma stranami, té největší za posledních třicet roků, a tím i ztížení jejich spolupráce.

Připomeňme si prezidentské volby roku 2000, jejichž průběh a zejména sčítání hlasů na Floridě působilo neklamným dojmem banánové republiky adresou někde v Kocourkově. Tehdejší kandidát demokratů Al Gore získal víc hlasů než jeho oficiální přemožitel Bush a tedy se vesměs předpokládalo, že se pokusí odčinit potupu této problematické porážky. K všeobecnému překvapení, Gore v prosinci 2002 informoval národ, že o kandidaturu nebude usilovat, že by to byl souboj příliš zaměřený do minulosti na její odčiňování a nikoliv do budoucnosti, té jediné správné orientace. (Což ale neznamená, že Gore nebude mít zájem při příští příležitosti v roce 2008, kdy ještě nebude v penzijním věku.)

Prezidentské kampaně jsou nejen hrůzně nákladné, ale i hodně dlouhé a už teď se objevují zájemci účastnit se tak náročného maratonu. Jsou to jména politiků převážně z legislativní větve - senátoři John Kerry ze státu Massachusetts, John Edwards ze Severní Karolíny a z Connecticutu pak Joseph Lieberman, jehož manželka je českého púvodu, stejně jako manželka dalšího zájemce, již zmíněného kongresmana Richarda A. Gebhardta z Missouri. Z exekutivy, z řad guvernérů, se prozatím nejčastěji slyší jméno Howard Dean z Vermontu a Gray Davis z Kalifornie. Kolbiště je ještě otevřené a dřívější zkušenost nasvědčuje předpokladu, že do něho vstoupí další bojovníci, jména v národě dosud třeba jen nepatrně známá. Však někdy stačí jen malé přeřeknutí (kdysi případ guvernéra Romneyho), chvilkové povolení nervů (pár slz senátora Muskieho), objev škraloupku z minulosti a nadějím favorita je konec.

Na Johna F. Kennedyho se teď posmrtně provalily jistá fakta o jeho chatrném zdraví. Historik Robert Dallek spolu s lékařem Jeffrey A.Kelmanem jsou autory biografie An Unfinished Life: John F.Kennedy, 1917-1963, kde na základě přístupu k obsáhlým medicínským záznamům o stavu bývalého prezidenta, došli k řadě překvapivých závěrů, například že jeho trvalé bolesti v zádech nezpůsobilo válečné zranění, že trpěl akutními zažívacími problémy, tzv.Addisonovou chorobou, život ohrožujícím úrovní vylučování adrenalinu, dvojnásobnou výší cholesterolu, osteoporosou, záněty močových cest a dalšími variantami všemožného bolestivého trápení, jež ho měly diskvalifikovat ze služby v námořnictvu za druhé světové války, do níž se ale dostal zásluhou protekce vlivného otce. (Jak se časy mění: protekcí se přece teď dosahuje opak, nejít sloužit a cokoliv riskovat pro vlast.)

Zakopnutí vítězů

Došlo k němu při oslavě stých narozeninách patrně nesmrtelného senátora Stroma Thurmonda z Jižní Karoliny. Jak už to při takových příležitostech bývá, stařešina byl hodně veleben a stalo se, že Trent Lott, senátor z Mississippi a oficiální vůdce republikánů (tzv. majority leader) se pochvalně zmínil o jubilantově pokusu usilovat o prezidentský úřad v dávném a pro nás i neblahém roce 1948. Tehdy Thurmond vedl svou kampaň na platformě rasové segregace a tentokrát Lott utrousil pár netaktických poznámek, které sdílí řada nejen Jižanů, a oheň vypukl na přemnoha pokrokových střechách. Nepříjemnou volební porážkou postiženým demokratům se tak naskytla vynikající příležitost hodně hlasitě zareagovat svým morálním rozhořčením. Senátorka Hillary Clintonová zatratila všechny republikány, aniž by jí vadilo, že stejně tak jako Lott uvažoval a vyjadřoval se senátor Fulbright, významný demokrat, patron jejího manžela Billa Clintona. Zejména černošské členky Kongresu vřeštěly a opakovanému omluvnému vysvětlování provinilého politika nikdo nenaslouchal. Lott byl donucen k rezignaci a jeho funkci převzal Bill (William Harrison) Frist, velmi pohledný padesátník mladistvého vzhledu, z prominentní rodiny v Tennessee, s výtečným vzděláním (Princeton, Harvard), povoláním lékař, specialista v oboru srdečních a plicních transplantací, idealista, jezdící zdarma operovat do temných končin Afriky.

Lott při marném pokusu uchránit svou funkci ujišťoval v interview černošské televize, že podporuje program eufemisticky zvaný affirmative action, který je v české řeči přesněji znám jako „pozitivní diskriminace“, zvýhodňování menšin (některých, ne všech) čili kroky v rozporu s ústavními zárukami občanské rovnosti bez ohledu na rasu, národnost, náboženství, atd. Nejvyšší soud se této ošemetnosti dotknul jen jednou (1978, Regents of the University of California v.Bakke), aniž ale pořádně rozhodl: kvóty že tedy ne, ale „přihlížení k rase jako faktoru při přijetí“ že ano. Od té doby sílí odpor veřejnosti proti jakémukoliv zvýhodňování a nižší soudy vydávají vzájemně se vylučující rozsudky. Žalobě bělošky Barbary Grutterové, která se nedostala na studia práv v Michiganu, soud první instance vyhověl, odvolací soud rozhodnutí zvrátil a teď nejvyšší soud projevil ochotu se záležitostí zabývat. Jeho konečné slovo bude mít značný celonárodní dopad.

Zahraniční kritici údajného rasismu v Americe nechť uváží tyto změny: až do roku 1967 platil zákaz mezirasových manželství ve 42 státech. Teď takových manželství je už 1,5 milionu – počet, který se za poslední desetiletí zdvojnásobil. William Cohen, někdejší senátor a ministr národní obrany v Clintonově administrativě, má za manželku černošku, a soudce nejvyššího soudu, černoch Clarence Thomas, se oženil s bílou ženou.

Různá domácí jablka sváru

Katastrofa 11.9.2001 konečně přiměla vládu k uvažování, že by se něco mělo podniknout se stavem hranic, podobajících se ementálskému sýru. Všeobecně neschopná Immigration and Naturalization Service (INS) odhaduje počet ilegálně přítomných osob v zemi na tři až deset milionů – přesnější údaje nejsou k dispozici. Občanské legitimace, jednotný systém průkazu totožnosti, nic takového neexistuje. Spolupráce vládních orgánů jako například INS a FBI je nevalná. Kongres vytvořil nový úřad (Department of Home Security), jehož pověřil odpovědností za předpisy, týkající se vstupních víz do země. Občané zejména arabských zemí byli vyzváni přijít na úřad k registraci a sejmutí otisků prstů. Tato iniciativa způsobila uragán odporu a mravního rozhořčení zejména v řadách výsostně pokrokových organizací jako například American Civil Liberties Union (ACLU) a etnických zájmových skupin,obhajujících zákonná práva v zemi nezákonně přítomných cizinců.

Se značnými potížemi se potýká katolická církev. Někteří z jejích kněží byli obviněni a již i odsouzeni pro sexuální zneužívání mládeže. Poněvadž to je Amerika s právním systémem, kde téměř každý se soudí s každým, naskytla se tak výtečná příležitost k podáváním žalob, domáhajících se milionových náhrad škody, k nimž údajně došlo před desetiletími a je to pak jen slovo žalobce proti žalovanému a tedy záleží na porotě, komu uvěří a kolik milionů přizná. Nejvíc je postižena bostonská diecéze, centrum katolíků zejména irského původu. Kardinál Bernard Law přiznal své pochybení, když provinilé kněze místo předání šerifovi přesunul z farnosti na farnost, a posléze rezignoval. Žalob se nahromadilo několik set a katolické církvi v Bostonu hrozí vyhlášení bankrotu – only in America!

S ještě většími potížemi zápolí zdiskreditovaní kapitáni průmyslu, nenasytní supertuneláři společností Enron, WorldCom,Tyco či Adelphia. Falšovali údaje firmy, vykazovali imaginární zisky, aby se mohli obdarovávat velmi konkrétními přemnohými miliony, a takovými machinacemi za sebou zanechali spoušť, existenční strádání, ztrátu živobytí tisíců zaměstnanců. Veřejnost se pak mohla aspoň trošku těšit televizními záběry, jak policie některé tyto výtečníky v klepetech odváží za mříže. (Tam však dlouho nepobyli. Propuštěni na milionové kauce, teď na ně čeká občansko-právní a v mnohých případech i trestní postih. Noviny přinášejí podrobnosti, jak například Dennis Kozlowski, bývalá hlava společnosti Tyco, zloděj z nejznamenitějších, musí vyšetřovatelům předkládat stvrzenky za každý utracený haléř.)

Přehodně peněz Američané utrácejí na své zvířecí miláčky, mezi nimiž v popularitě kočky v počtu 70 milionů předběhly 60 milionů psů. Jsou vhodnějším doplňkem života ve městech., jsou čistotné, samostanější a vůbec neštěkají. Jejich majitelé je ale nechávají příliš o samotě, což nedobře působí na kočičí psyché a proto odborníci (animal behavioralists) doporučují přinášet jim vhodné hračky k duševnímu obohacování prostředí (environmental enrichment). Zásluhou rostoucí veterinární péče se dožívají stále vyššího věku, což vyžaduje stále víc takové péče s příslušným vzrůstem nákladů. Ve Westbury státu New Yorku teď brzo vznikne takové modelové centrum , vybavené radiologií, ortopedickou chirurgií, dentální asistencí a tzv.swim therapy pro rekupující zvířenu. Průzkumem organizace Animal Hospital Association se zjistilo, že téměř polovina (47%) všech majitelů projevila ochotu utratit jakýkoliv obnos k prospěchu svých miláčků.

Veřejnost takové výdaje vesměs schvaluje, na rozdíl od měnícího se hodnocení dosud velmi populárních, benzin lačně polykajících vozidel značné velikosti, označených písmeny SUV (Sport Utility Vehicle). Již se objevily varovné reklamy s textem, že Ježíš by v něčem takovém nikdy nejezdil. Američané spotřebují téměř 20 milionů barelů pohonných hmot denně a z toho víc než polovina je z dovozu. Hodně kroků se činí zvýšit produkci na vlastním území a v přilehlých vodách. Potěšila proto zpráva o úspěšném projektu Hibernia, 200 mil od mořského břehu Nového Foundlandu, ve vodách, kde přes 200 metrů vysokou vrtnou věž v prostředí s rekordními mrazy, až dvacetimetrovými vlnami a rovněž rekordním množstvím hustých mlh, ochraňuje flotila lodí před srážkou s ledovci, pravidelně putujícími tamějším směrem. Na vzdálených zmrzlých pustinách Kanady u řeky Mackenzie došlo k objevu obrovitých zásob zemního plynu, víc, než co by severoamerický kontinent kdy spotřeboval.

Irák jako největší zahraniční starost

Většina pozorovatelů jak domácích, tak zahraničních, vyjadřuje názor, že válka nejspíš bude. Na rozdíl od velmi bouřlivých protestů bojovníků za mír v předvečer války v Perském zálivu v roce 1991, tentokrát je jejich iniciativa daleko míň zřetelná a tedy i účinná. (Hodně hlasití stále zůstávají úchylní jedinci jako vědec Naum Chomsky, vycházející z principu, že jakýkoliv krok USA je zásadně imperialisticky zločinný. Proto Chomsky například tuze obhajoval počínání Slobodana Miloševiće.) Poskytují se několikerá vysvětlení: ještě příliš neuvadla vzpomínka na 11. září a rovněž na předchozí výsledek řešení konfliktu na Balkáně, uskutečněného teprve ráznou americkou akcí v rámci NATO. Převládá pocit válečného ohrožení a Saddám Husajn svým dosavadním počínáním neposkytuje příliš mírumilovných nadějí.

Saddám uspořádal volby se stoprocentní účastí a všech 11 425 638 voličů mu dalo svůj hlas. Pokládá se za přirozeného vůdce všech Arabů, s posláním vzkřísit zašlou slávu arabského světa, učinit z něho moderní a právem obávanou velmoc. Někdejší bezvěrec se teď vyhlašuje za přímého potomka Mohameda, tedy s nejbližší možnou konexí k Alláhovi. Kromě nespočetného množství prezidentských paláců buduje též mešity, z nichž ta nejnáramnější se jmenuje Matka všech bitev, s minarety ve tvaru raket do čtyřicetimetrové výše, na počest zdálnivého vítězství v roce 1991, v němž statisíce iráckých vojáků se vzdalo Američanům, tisíce tanků bylo zničeno a letectvo přestalo existovat. Zdi mešity jsou krášlené kompletním textem koránu, údajně napsaného prezidentovou krví, kterou Saddám věnoval v několikalitrovém množství.

Po této prohrané válce v Perském zálivu se Irák zavázal zlikvidovat svůj dosavadní arzenál zbraní hromadného ničení. OSN odhlasovala celkem 16 rezolucí, přikazujících dodržení závazku. Mezinárodní inspektoři, frustrováni obstrukcemi, ze země odešli v roce 1998 a Irák pokračoval na svém smrtonosném programu. Bushova vláda došla k závěru, že v této situaci nejednat je nebezpečnější než se rozhodnout k zásadnímu kroku. Převážilo ale doporučení vyhnout se unilaterální iniciativě a raději se obrátit na OSN s výzvou, aby donutilo Irák k odzbrojení a k novému vyslání inspektorů ověřit, jak příkaz je plněn. Rada bezpečnosti Bushův návrh schválila s překvapivou jednomyslností (včetně hlasu Sýrie), načež pár tuctů inspektorů odletělo do Iráku s nerealisticky značným úkolem najít důkazy na území rozsahu Francie, zda a kde jsou zásoby zakázaného materiálu, který lze snadno zahrabat v poušti, ukrýt v mešitě či ve sklepě sirotčince.

Krátce před vypršením lhůty, Irák dodal OSN zprávu v mamutím rozsahu 12 000 stran, s údajnými důkazy, že zbraně ABC (atomové, bakteriologické a chemické) nevlastní a o jejich nabytí neusiluje. Zpráva obsahuje již dříve předložená, neuspokojující tvrzení a rovněž dokumentaci pouze v arabštině, jejíž překlad, prostudování a vyhodnocení si vyžádá značně času (a pokud by se tak nestihlo do měsíce března, klimatické podmínky by pak tuze ztížily zahájení vojenské kampaně). Zprávu jako neúplnou a neuspokojivou hodnotili nejen Američané, ale i odpovědní činitelé OSN – Hans Blix, Švéd v čele všech inspektorů, a Mohamed El Baradei, představitel IAEA (International Atomic Energy Agency). Všeobecný konsensus je takový, že Irák uložené podmínky OSN nesplnil. Mezi nimi je i předchozí zákaz používat podstatnou část vzdušného prostoru na severu a jihu země (tzv.no-fly zone). Irácké letectvo ale zákaz porušuje a irácké dělostřelectvo se snaží hlídkující spojenecká letadla sestřelovat. Onen příkaz OSN, který přivedl inspektory zpět na irácké území, obsahuje závažnou klausuli, vyjádřenou slovy material breach (podstatné, zásadní porušení povinností zavázané strany). Prostý rozum by došel k závěru, že snaha sestřelit letadlo - tedy někoho zabít - by mělo postačit k porušení závazku chovat se mírumilovně. Tak ale OSN neuvažuje. Slovy ruského velvyslance Sergeje Lavrova, právo takového posouzení má výlučně Rada bezpečnosti, kde jednomyslnost tentokrát bude značně v nedohlednu.

Dojde-li k vojenskému zásahu bez mandátu OSN, Amerika může prozatím počítat jen se spoluúčastí Velké Británie a Austrálie (nejen někdejší britské državy, ale i země, jejíž občany nejvíc postihl mezinárodní terorismus na nedalekém ostrově Bali). Evropa se bude distancovat, třetí svět, zejména země arabské, mohamedánské, budou hodně a místy nejen verbálně protestovat. Bojovníci za mír budou zdůrazňovat suverenitu, nedotknutelnost státu jako nejvyšší princip mezinárodního práva, pomíjejíce precedens z 19. století o legitimitě tzv. humanitární intervence, už kdysi dávno podniknuté proti Turkům a jejich vládě nad křesťanským obyvatelstvem na Balkáně. Důkazní břemeno ale musí nést intervenující strana.

V roce 1991 střet na válečném poli trval všeho všudy 72 hodiny. Tehdy bylo při bombardování použito pouze 7% tzv.chytrých bomb (precision-guided). Tentokrát se předpokládá jejich stoprocentní použití. Rovněž se počítá s novinkou nasazení robotů – 140 pro každý prapor, početně zredukovaný na 270 mužů, pouhou jednu třetinu původního počtu. Při svižné akci v Afghánistánu Američanům pomáhala tamější Severní aliance. Na severu Iráku žijí Kurdové, jimž Saddámův režim tuze ublížil, celé oblasti se vším všudy jedovatým plynem vyhladil. Nyní ale Kurdové – zásluhou oné no-fly zone – mají svůj de facto polonezávislý stát a daří se jím líp než kdy v minulosti. Těžko mohou proto mít zájem na zavádění demokratického režimu v Bagdádu, jenž by pak prosazoval kontrolu nad celým územím země. Jednotky CIA jsou však již přítomny v Kurdistánu u tamějších dvou politických rivalů - Patriotické Unie ve východní oblasti, a Demokratické strany západním směrem. V případě vojenského střetnutí se málo naděje klade na vliv opozice v exilu, sice početné, ale etnicky, nábožensky a politicky nesourodé, příliš rozhádané.

Významné osobnosti, též z řad bývalých amerických generálů, nepochybují o dosažení rychlého vojenského vítězství, ale varují před jeho velkými výdaji. Kongres je odhaduje - včetně poválečné rekonstrukce - na 272 miliard dolarů, které si nynější, nepříliš kvetoucí americké hospodářství může jen přetěžko dovolit.

Korejská nepříjemnost

Kritici upozorňují na důležitost priorit, na jejichž prvním místě zůstává Al Kajda, mezinárodní terorismus. Zastánci vojenského zásahu proti Iráku odpovídají, že oba úkoly spolu souvisejí a lze je zvládnout najednou.

Jako nedůslednost politiky nestejného metru je uváděna i severní Korea, kterou Washington přece započítal do trojice oné „osy zla.“ Navíc je to ultratotalitní stát, který se Saddámově Iráku nejen vyrovná extravagancemi kultu osobnosti, ale jej i předběhl v úsilí získat atomovou bombu. V roce 1994 Kim Ir-sen podepsal s Washingtonem dohodu, v níž za konkrétní závazek USA darovat ropu, potravu a dodat vybavení pro výstavbu reaktoru na výrobu energie, slíbil deaktivovat program jaderné výzbroje. Velkou zásluju na takové dohodě měl bývalý prezident Jimmy Carter. Za takové a podobná další úsilí byl obdařen koncem minulého roku Nobelovou cenou míru, právě v době, kdy severní Korea překvapivě oznámila, že v nukleárním zbrojení nadále úspěšně pokračuje a že případnou negativní reakci USA - zastavení dalších darů oleje a potravy, bude pokládat za akt agrese.

„Žádný dobrý skutek nemá zůstat nepotrestán“ , jak se teď stále častěji a oprávněněji říkává. Totéž platí i v případě jižní Koreje, jejíž nezávislost zachránila začátkem padesátých let především Amerika, se ztrátou 50 000 svých vojáků. Dodnes tam ročně utrácí 3 miliardy dolarů za výlohy na pobyt a počínání posádky v síle 37 000.

Výsledkem jsou nápisy na restauracích, že Američany neobsluhují, nejsou vítáni. V prosinci 2002 se uskutečnila největší antiamerická demonstrace v zemi – statisíce rozhořčených občanů se domáhaly vypuzení všech Američanů. Na těchto náladách vydělal v právě proběhnuvších prezidentských volbách jejich vítěz Roh Moo Hyun, už delší dobu se domáhající odchodu Američanů ze země, kde prozatím setrvávají na žádost jihokorejské vlády. Nový prezident oznámil, že v případě konfliktu mezi severní Koreou a USA, jižní Korea bude zachovávat přísnou neutralitu. Tento druh myšlení je populární především u mladších generací, pro něž jakási válka před půl stoletím s komunistickým severním sousedem je již něco příliš neskutečného.

Notný generační politický posun rovněž značně zasáhl Írán, zbylý třetí cíp oné osy zla. Zatímco předchozí generace skandovaly „smrt Americe, smrt velkému Satanovi!“ dnešní studenti demonstrují s požadavkem „smrt diktatuře!“

Transatlantické spojenectví

Údajně kovbojské, neodpovědné počínání Bushovy vlády vyvolává značnou nelibost mezi evropskými spojenci. Gerhardu Schröderovi, jehož ministryně spravedlnosti přirovnala Bushe k Hitlerovi, populární protiamerický postoj pomohl k vítězství ve všeobecných volbách. Karl Franz Lamers, mluvčí německé opoziční CDU vyjádřil podezření, zda Washington snad nepokládá své spojence za trpaslíky. K téže obavě se přiklonil lord Robertson, generální sekretář NATO. Zřejmě tak vyjádřili oprávněné obavy. Jak to totiž na válečném poli vypadá, Američané přestali pokládat alianci za příliš užitečné plus. Rozdíl technického vybavení je už tak podstatný, že evropští spojenci by se spíš pletli do cesty. Styl novodobého válčení se podstatně změnil. Místo masivního přílivu pochodující okupační armády přepravují se letecky speciální, nepříliš početné, ale zato moderně vybavené jednotky. Těmto schopnostem se blíží pouze Britové, hodně pozadu jsou Němci, Francouzové a Italové a na zbytek NATO spojenců je prozatím nejlépe zapomenout. A situace se nevylepší, dokud nedojde k podstatnému přesunu priorit.

K podstatné změně dochází v Evropské unii, jejíchž patnáct členských států schválilo přijetí dalších deseti států s jeho celkovým počtem 75 milionů obyvatel. Přes noc se ale nevyřeší vyrovnání hospodářské potence a životního standardu. Zatímco per capita hrubý domácí produkt vyvinuté České republiky se rovná jen jedné třetině sousedního Německa, na Slovenku je takový podíl pouze poloviční. Washington z hlediska svých zájmů toto rozšíření vítá. Jednak se tím sníží odpovědnost amerického podílu na udržování jakéhosi míru v balkánské oblasti, a jednak se zejména zásluhou členství početného Polska aspoň částečně utlumí protiamerické nálady.

Oprávněnou nelibost v západoevropských kruzích vyvolal tlak USA ve prospěch přijetí Turecka do Evropské unie. Primárním zájmem Američanů je získat si turecké sympatie a tak i zajistit použití vojenské báze pro případný zásah proti Iráku. Jak otevřeně přiznal bývalý francouzský prezident Valéry d´Estaing, přijetí 70 milionů převážně muslimských Turků, s jejich rekordní porodností by znamenal konec převážně křesťanské Evropy. Západovropské státy a především Německo vyjadřují oprávněné obavy o rostoucím nebezpečí pronikání mezinárodního terorismu na jejich území.

Po rozpadu Sovětského svazu a jeho sféry vlivu, se celkem 28 státům naskytla příležitost vydat se jiným směrem.Z nich méně než polovinu lze považovat za liberální demokracie, šest států (ve Střední Asii a Bělorusko, které tím směrem pílí) jsou diktatury a Rusko spolu s Ukrajinou jsou někde na rozmezí těchto alternativ. Vladimír V. Putin úspěšně utlumil nelibost v zahraničí ve věci čečenského konfliktu a jeho dosud málo zdařilého zdolávání. Podíl Čečenců v teroristických aktivitách jim věru nemůže získávat ve světě mnoho sympatií. V bývalé supervelmoci, bez chiméry komunismu ožívá ruský nacionalismus .V Moskvě byl před koncem minulého roku přijat zákon o vypuzení latinky a arabského písma a jejich povinném nahrazení cyrilikou.

Pokračujeme-li ještě dál východním směrem, v Číně, nejpočetnějším státu světa, jakýsi komunismus s jedinou vládnoucí stranou sice dosud setrvává, ale v listopadu 2002 údajně historický 16. sjezd strany potvrdil radikálně změněný stav věcí. Třídnímu boji je odzvoněno, strana do svých řad vítá novodobé milionáře, které ujišťuje o nedotknutelnosti jejich bohatství, ať už získaného poctivou prací svou nebo jiných nebo jinak.

Chmury západní hemisféry

Již zmíněný francouzský exprezident d´Estaing na adresu Turecko prosazujících Američanů se jim revanšoval představou, jak asi oni by reagovali na něčí návrh do svého objetí přijmout své dva sousedy, Kanadu a Mexiko. Přes pramálo střeženou kanadsko-americkou hranici se méně než legálně dostavuje nepříjemné množství muslimských extrémistů. Washington reaguje s nelibostí, která je v Ottawě opětována. Francoise Ducros, osoba blízká kanadskému premiérovi Jeanu Chrétienovi. nepotěšila George W. Bushe svým výrokem, že je moron čili blbec, debil. Problémy s Mexikem, sousedem jižním, jsou ještě povážlivější. Odtud pronikají hordy ilegálních přistěhovalců, v částech Kalifornie se už lze domluvit jen španělsky a neochota jejich pobyt legalizovat a vybavit všemi socioekonomickými požitky vyvolávají v Mexico City bouře protestů a obviňováni z Yankee-imperialismu.

Ošklivě se vyvíjí situace v mnohých místech latinské Ameriky. Začněme podle abecedy, tedy Argentinou, zemí rekordního hospodářského úpadku. Před druhou světovou válkou životní standard tam byl na úrovni USA. Od té doby, vzdor své neutralitě, na níž země obchodováním s oběma stranami značně vydělávala, vzdor dostatku úrodné půdy, jež z Argentiny, spolu s USA, Kanadou a Austrálií učinila největšího exportéra obilí na světě, vzdor dostatečným zásobám energie, její životní úroveň klesla o dvě třetiny. Příjem per capita je teď nižší, než byl před sto lety. Argentina, beznadějně zadlužená, že traumatizována zjištěním, že vzdor iluzím o své místě v prvním světě se nachází ve světě třetím, pramálo se rozvíjejícím. Do stejného bankrotu směruje Brazílie, zdaleka největší stát kontinentu, s nesplatitelným zahraničním dluhem 260 miliard dolarů. Kriminální organizace se svou výzbrojí a penězi se staly paralelní mocí, zastrašující vládní orgány. V luxusních čtvrtích Ipanema a Copacabana gangy vraždí na ulicích. V Columbii občanská válka a narkoterorismus už řádí od nepaměti. Paraguay, postrádající jakékoliv zákony proti terorismu, se stala oblíbeným centrem islámských extrémistů , praní špinavých peněz a jejich převodu do neméně špinavých, krví potřísněných rukou. Venezuelu, téměř na konci abecedy, zastihla důkladná vládní krize, kterou levicový prezident Hugo Chávez, obdivovatel Fidela Castra, dosud nevyřešil. Stávky paralyzují zemi, především její důležitý ropný průmysl. Růžové vyhlídky tohoto kontinentu jsou vesměs v nedohlednu.