Březen 2003

Marná snaha ukončit šetření

Hana Catalanová, Václav Eminger

„Dosud stále utajované komunistické zločiny musí být zveřejněny, vinici postaveni pres soudy a odsouzeni. Neexistuje demokracie, jež by stála na lžích a podvodech.“

S odkazem na článek „Korejská záhada zůstává nevyřešena“ (MFDnes, 14.10.2002; Luděk Navara a Jan Gazdík) je třeba zdůraznit, že vyšetřování neskončilo, naopak probíhá na různých úrovních, a my nesmíme zapomenout.

Jedná-li se o lidské životy, je konstatování „věc jsme uzavřeli“ z úst náměstka ředitele ÚDV Pavla Breta absolutně nepřijatelné jak pro českou veřejnost tak pro naše americké spojence. Bylo řečeno, že po desetiletém „pátrání“ českých úřadů se nenašel jediný – ani nepřímý – důkaz… Byla vůbec snaha nějaké důkazy hledat? Z dosavadního šetření vyplývá, že nikoliv. ÚDV ve své „Zprávě o přešetření informací o údajné účasti čs. komunistických institucí na nehumánním zacházení s americkými válečnými zajatci v průběhu korejské a vietnamské války“ (americké straně byla tato zpráva zaslána ministerstvem obrany) popisuje pouze to, co mu bylo vojenskou rozvědkou a kontrarozvědkou povoleno zveřejnit. Nejedná se tedy o přešetření, nýbrž o zpracování zveřejnitelného. Více než polovinu tajných dokumentů se ÚDV vůbec nepodařilo získat! Nelze tedy brát vážně tvrzení o deset let trvajícím šetření. Z oficiálních míst dodnes chybí odpovědi na zásadní otázky položené americkou stranou, nebylo jí umožněno pořídit kopie klíčových dokumentů, o které žádal oficiální cestou americký armádní velitel Patrick M. Hughes. Žádost o odpověd opakoval americký vojenský přidělenec v Praze, plukovník amerického letectva Marc J. Neifert. Dopisy byly adresovány tehdejšímu ministrovi vnitra Václavu Grulichovi, řediteli vojenské rozvědky generálovi Ing Petrovi Pelzovi a prvnímu náměstkovi ministra obrany Ing. Jaromíru Novotnému. Otázky zásadního charakteru nejsou dodnes zodpovězeny, přislíbené vyslechnutí konkrétních zúčastněných osob z VKR (vojenské kontrarozvědky) americkou stranou se nikdy neuskutečnilo,

Proč asi??

Proč nebyl vyslechnut očitý svědek, který viděl 5 až 7 amerických zajatců na Pankráci? Přítomnost dalších více než 90 zajatců mu osobně potvrdil ministr národní bezpečnosti Ladislav Kopřiva s tím, že se jedná o vojenskou akci tehdejšího ministra obrany Alexeje Čepičky a že zajatci jsou vězněni v suterénu bloku C, což byl blok tehdy známý tím, že se zde umísťovali lidé odsouzení k trestu smrti. Jednalo se o americké zajatce z Koreje.

A proč se stále vyvíjí takové úsilí k diskreditaci komunistického generála Jana Šejny? ÚDV „rozebral“ osobu Jana Šejny ve svém elaborátu č. 8 sborníku Securitas imperii. Mimo jiného se tam dočteme o „průvanu“, který jeho útěk za hranice všedních dnů způsobil a o široké dezinformační kampani na diskreditaci jeho osoby. (Tyto osvědčené praktiky z dílny oddělení D skvěle popisuje ve své knize „The Deception Game - Czechoslovak Intelligence in Soviet Political Warfare“ Ladislav Bittman, důstojník rozvědky, který též uprchl v r. 1968 do USA.) A také to, že od snahy zavléci jej nazpět do komunistického ráje nebylo nikdy upuštěno. Při čtení sešitu 9 se zdá, že celý „výklad“ je odpovědí na Šejnovy dvě výpovědi v Americe (1992, 1996) a snahou Šejnova tvrzení vyvrátit. Nepřehlédnutelné je i bezvýznamné „slovíčkaření“ či spíše snaha o znevážení výroků PhDr. Josepha D. Douglasse. U osoby doktora J. Douglasse Jr. byla, jistě nedopatřením, opomenuta zmínka, že pracoval v oblasti národní bezpečnosti přes pětatřicet let. Také přednášel na Cornell University, Naval Postgraduate School a na škole Advanced International Studies Johna Hopkinse. Doktor Douglass si získal široký respekt za své studie týkající se americké a sovětské nukleární strategie, komunistického principu rozhodování, chemických a biologických zbraní a politického původu mezinárodního obchodu s narkotiky, terorismu a organizovaného zločinu. Jeho knize „Red Cocaine: The Drugging of America and the West“ se dostalo mezinárodního ohlasu. V tomto roce vydal další titul s názvem „Betrayed“. Doktor Douglass se seznámil s Janem Šejnou v roce 1978 a v přátelství s ním strávil plných 19 let až do Šejnovy podivné smrti v srpnu 1997. Poznal ho ještě pod jménem „John David“, které Šejna nějaký čas používal. Během 19 let Douglass „zpovídá“ svého přítele a zmíněná kniha je sama o sobě jedno velké svědectví Jana Šejny a dalších, kterým nebyl a není osud amerických válečných zajatců lhostejný.

Šejna v Americe nelhal. Neměl důvod lhát. Celá léta pracoval pro americkou CIA a DIA a jeho informace byly naprosto spolehlivé. V otázce amerických válečných zajatců se však nejen on setkal s úsilím amerických úřadů zamést vše pod koberec a „zapomenout“. Šestkrát bylo během let nařízeno slyšení před Kongresem, šestkrát bylo zrušeno. Zvítězil však tlak veřejného mínění a některých členů Kongresu, takže nakonec se celá věc přece jen dostala na veřejnost. Šejnovu výpověď v plné šíři podpořil při slyšení velitel Chip Beck, důstojník amerického námořnictva se třiadvacetiletou zkušeností v tajných službách. Potvrdil, že američtí zajatci byli zneužíváni Sovětským svazem již od II. světové války přes Koreu, studenou válku i Vietnam. Další svědectví podal plukovník Philip Corso. Vypověděl, že obdržel četné množství potvrzených zpráv, že američtí váleční zajatci byli během korejské války transportováni do Sovětského svazu, kde byli různými způsoby mučeni a likvidováni. Nejhorší byly metody na změnu myšlení. Corso potvrdil i zprávy o nemocnici v Koreji, kde se podle jeho slov prováděly zrůdnosti „přinejmenším nacistického stylu“. Corso viděl skutečnosti z perspektivy americké zpravodajské služby, Šejna z pozice vysoce postaveného komunistického „insidera“. Výpovědi obou se naprosto shodovaly. John Quirk, který vede soukromou zpravodajskou firmu na Floridě (IRG), se též začal v roce 1996 zabývat šetřením ve věci amerických válečných zajatců. Od svých zdrojů (francouzských, německých a ruských zpravodajských důstojníků) se dozvěděl a mohl potvrdit, že „američtí váleční zajatci byli z Vietnamu převáženi do Sovětského svazu. Od několika současných a bývalých důstojníků KGB, stejně jako od několika bývalých a současných důstojníků GRU mi bylo řečeno, že byli použiti (američtí zajatci) v odděleních „F“ a pro určité účely vojenské rozvědky.“ Nějaký čas se nevědělo, co se skrývá pod pojmem „oddělení F“. Odpověď přinesl PhDr. plukovník Kanatjan Alibekov. Ale o tom až v článku PhDr. Josepha D. Douglasse Jr. (v tomto CS-magazínu).

Podívejme se nyní na naši českou „demokracii“. Odtajněné materiály CIA potvrzují, že Československo se po II. světové válce v celé šíři podrobilo sovětskému vedení a poctivě plnilo veškeré jeho příkazy. To se týkalo i výzkumu, vývoje a výroby chemických a biologických zbraní, které doznaly od roku 1947 značné intenzity. To vše pod dozorem a vedením sovětských poradců.

O podílu Čechoslováků na zvěrstvech nejen v Koreji svědčí i to, že v odtajněných materiálech CIA (nikoliv ÚDV!) jsou zprávy o pokusech na samotných obyvatelích Československa, prováděných Praporem zvláštních bojových prostředků (jednotka č. 2276 umístěná v Tereziánských kasárnách v Olomouci) a výcvikovým praporem (ZBP-VZVBP), za přímé účasti a pod dohledem sovětských poradců. Zdroje pitné vody – studny – byly zamořovány na Písecku (Sedlčany) sovětským biologickým bojovým prostředkem UNA-73 (prostředek vyvolal silné krvavé průjmy a smrt nastávala průměrně do 13 hodin po požití), prováděly se letecké postřiky antraxem a jedovatými plyny na Olomoucku a jiných částech Československa. Na lidech se testoval i botulin a virus psittacosis (papouščí nemoc) a další jedy, bakterie a viry. Chemické a bakteriologické zbraně proti nepříteli nutně potřebují lidské „pokusné králíky“. A veškeré stopy musí být důkladně zameteny. Proto i ta krematoria v Koreji a Vietnamu.

Československý výzkum, vývoj a výroba biologických a chemických zbraní byly prováděny na četných, konkrétních místech republiky, a to vojenskými výzkumnými ústavy pod hlavním dohledem ministerstva obrany a civilními výzkumnými ústavy pod přímým dohledem VTÚ Praha. Podle sovětského vzoru se tak dělo tzv. „buňkovým systémem“, který zaručoval utajení v rámci celého přijatého programu. Jednotlivým „buňkám“ nebyl znám celý koncept, pouze jeho dílčí části. Na veřejnost se dostala pouze známá aféra v devadesátých letech, kdy se objevila zpráva o přechovávání kmenů bakterií v areálu vojenské ústřední nemocnice. Až na popud novinářů se tehdejší ministr Antonín Baudyš rozhodl nechat tyto látky zničit.

Dokud ve své zemi budeme trpět „bývalé“ komunisty ve státní a veřejné správě a veřejně nepřiznáme a neodsoudíme jejich zločiny, dokud budeme nečinně přihlížet perzekucím komunistických soudů, které se mstí těm, jež mají odvahu poukazovat na závažné skutečnosti – viz ostudná kauza Vladimíra Hučína – a dokud nebudeme moci pohlédnout s čistým svědomím do očí svým spojencům, do té doby se nemůžeme považovat za součást demokratického světa. I toto je třeba si uvědomit.