Duben 2003

Volba prezidenta s sudetští Němci

Milan Churaň

Když byl pro třetí volbu prezidenta České republiky navržen levicový liberál Jan Sokol, ihned mnozí začali připomínat jeho podpis na výzvě Smíření 95. Zejména “komunisté – dědicové nejlepších tradic českého národa”, jak je kdysi označil „rudý dědek“ Zdeněk Nejedlý, mu vytýkali přílišnou “vstřícnost” k sudetským Němcům. Vstřícnost prezidentského kandidáta zřejmě spočívá hlavně v tom, že poválečné vyhnání Němců z Československa označil za hanebnost. Byla to samozřejmě hanebnost, protože na třetinu obyvatel českých zemí byl uplatněn princip kolektivní viny, tedy něco, co bylo už tehdy v rozporu s právem a samozřejmě také s humanitou. Avšak je zřejmé, o co dědicové nejlepších tradic českého národa usilují o to, aby se trvalou součástí české národní identity stala nenávist k někdejším krajanům a dnešním západním sousedům. Tato nacionální nenávist byla velmi důležitým prvkem na cestě k třídní nenávisti, tedy na dobrovolné cestě Čechů ke komunismu.

To si uvědomoval, bohužel pozdě, jeden z nejvýznamnějších českých novinářů 20. století, levicový liberál Ferdinand Peroutka. Když po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 emigroval, začal uvažovat o tom, co komunistům umožnilo získat tak snadno veškerou moc. V únoru 1956 napsal do newyorských exilových novin: Co se mne nejbolestněji dotýká, je to, že pro hromadný odsun a pro způsob, jakým byl proveden, poprvé za své moderní historie náš národ se rozešel s mravním cítěním Západu. Popsal pak, jak významně to přispělo k nastolení komunistické diktatury v Československu: Vysídlením Němců vznikla atmosféra, ve které bylo možné odstranit bez velkého poplachu politického protivníka a zvyknout si na život bez práva a zákona. Peroutka se tak připojil k diskusi, která ve stejném smyslu probíhala v českém exilu již od roku 1949. O této diskusi dnes u nás chce nikdo ani slyšet. Všemi jinak uctívaný Ferdinand Peroutka je mrtvý. Kdyby žil a kandidoval na prezidenta, určitě by nebyl zvolen stejně, jako nakonec nebyl zvolen Jan Sokol.

Když se jeden z největších masových vrahů 20. století J. V. Stalin na počátku studené války připravoval na převálcování Evropy až k Atlantiku, potřeboval v západním vojenském nástupišti svého impéria klid. Proto nařídil svým středoevropským vazalům, komunistickému východoněmeckému státu a jeho dvěma slovanským sousedům, aby mezi sebou odstranily všechny případné neshody. A tak NDR a Polsko podepsaly v červenci 1950 ve Zhořelci smlouvu, v níž NDR v uznala hranice na Odře a Nise za definitivní. Ještě předtím, 23. června 1950, se v Praze sešli československý komunistický premiér Antonín Zápotocký a východoněmecký komunistický diktátor Walter Ulbricht, a přijali dokument, který v tisku vyšel pod názvem Deklarace. V něm oba soudruzi mimo vazalskou oddanost k SSSR stvrdili, že provedený odsun Němců z Československa je nezměnitelný, spravedlivý a definitivně vyřešený. Je třeba zdůraznit, že o uvedené deklaraci nepíše žádný oficiální český historik a nepromluvil o ní dosud žádný český polistopadový politik.

Důvod je zřejmý. Citované komunistické pojetí spravedlnosti a definitivnosti je stále “svatá věc” české vnitřní i zahraniční politiky. Nejposvátnější je ovšem pro ty, komu v únoru před 55 lety přispěla k získání totalitní moci – pro komunisty a fierlingerovské zrádce v sociální demokracii. A právě ti rozhodli volbu prezidenta. Svůj hlas dali kandidátovi, který se svým nacionalismem nijak netají. Dokázal to i při třetí volbě. Zatímco Jan Sokol připomenul ve svém projevu T. G. Masaryka, Václav Klaus připomenul českého nacionalistu Aloise Rašína. Nový český prezident možná nesdílí přímo patologickou nenávist jednoho svého předchůdce, Edvarda Beneše, k Němcům a sudetským Němcům zvláště, ale toho, co se z ní přeneslo na většinu dnešních občanů českého státu, umí obratně využívat. Tím tuto nacionální nenávist dále udržuje při životě. Naštěstí téměř šedesát let po skončení druhé světové války se Česko bude muset přizpůsobovat “mravnímu cítění Západu”, to však nic nemění na paradoxu, že při volbě českého prezidenta v únoru 2003 hrál důležitou roli dávno “definitivně vyřešený” vztah k sudetským Němcům.