Duben 2003

Úvaha

Ivan Špaček

...zrovna poslouchám rádio Praha Radiožurnál. Dělám údržbu na svém computeru, vyhazuju hromady nesmyslů, které mi zamořují mašinu - prokletí příliš snadného přístupu na Internet, 'hele, tohle zní zajímavé..', takhle cvakneš myší, dvacet megů tuhle, padesát megů támhle, šedesáti gigabytová dříve nacpaná hovadinama - no a jak tak čistím žumpu, poslouchám, o čem se tam u vás povídá.

No, hrajou stejně písničky, které mi buší do uší při úmorné cestě přecpanou 401 do Toronta, řítím se závratnou rychlosti deseti kilometrů za hodinu, je rush hour a každej pitomeček a jeho bratr si sedne do auta a jde překážet na dálnici - říkejte tomu paranoia, ale sakra kam se ti všichni lidi válejí o půlnoci? Kromě Kristiny a Bossa a jeho 'Waiting For A Sunny Day' hrajou občas i něco český, případně slovenský (ten slovensko-český duet "Co bolí, to přebolí" je docela poslouchatelnej), taky mluví.

Nikdo mě nevidí, tak se můžu usmívat nad výslovnosti anglických slov - ale jo, český presidenti se jmenujou v Severní Americe Vaklav - nevadí, je to docela roztomilý. Pak přijdou zprávy, poněkud objektivnější než naše CBC - kdosi před pár lety předpověděl, že jediní marxisté, kteří přežijí, budou profesoři na kanadských a amerických universitách - měl pravdu, ale zapomněl na kanadský státní rozhlas a televizi. Česká republika má nového presidenta, Gott to není, možná i škoda, když tak poslouchám tajtrlíka snažícího se znít jako filosof-král, čekám, kdy poděkuje komunistům za rozhodující hlasy, ale to jsem asi příliš emigrantsko-přecitlivělý, Grebeníček je přece parlamentní politik, ne? Odpusťme si, co sme si.... Spíš ne, než jo, ale vlastně, co je mi do toho, že jo... No a teď tady čtu, jak si povídáte, teda ne všechno, občas vidím nějaký obzvláště provokující titulek a tak se kouknu, no jo, standardní názory, přežvykování toho, co kdo slyší v televizi, či čte v novinách, devadesát procent lidí nemyslí vůbec, tak pět procent myslí občas a špatně, pár lidí myslí systematicky a kriticky, ale spíš to tají, případně bohatnou, říká se tomu "ten má štěstí". Do jaké kategorie se počítám já? Bohatej nejsem, s tím, co si myslím, se ne přísně tajím, ale tak nějak jsem unavenej z diskutování s lidmi, kteří mají třiceti vteřinový "attention span", jsou zvyklí dostávat informace jako mladé dravého ptáka - dosti nechutná představa, tedy předžvýkané a vyvrhnuté. Což není specificky české, stačí se podívat na zprávy a pozorovat davy v ulicích Toronta mávající negramotnými, nelogickými slogany,televizními kameramany milované maminky s miminky v kočárkách - "No blood for oil"... tak nějak se nepamatuju, co maminky deklamovaly před útokem na Afganistan - ano, "před"! Jakmile skončí vojenská akce, nepřijde konec světa, uklidní se arabské i torontské ulice a profesionální protestanti se vrátí k volání po záchraně amazonského pralesa a Phil Donohue Show.

Pamatovat si může být handycapem, překáží to při konverzaci, obtěžuje to lidi. To je asi největší problém se stárnutím. Totiž i počet pitomosti je omezený, i když to je definitivně "obnovitelný zdroj", cosi jako slunečnicový olej. Když slyšíš stejnou pitomost po padesáté, opakovanou s totální "thought-free" vírou, ztrácíš postupně víru v lidí. Když slyšíš unaveně argumenty, které byly totálním nesmyslem před třiceti lety uplatňované na dnešní problémy, o kterých argumentátor neví nic kromě toho, co slyšel od uličního důvěrníka, pardon, informovaného žurnalisty, postupnost se mění v úprk. Věk nepřináší klid. Přináší rezignaci.

"Ak teda Reagan rozhodol škrtnúť Irák, muselo to byť ťažké rozhodovanie. Kedže nevieme o všetkých detailoch v pozícii dvoch ziel (Irán a Irák), snaha

USA podržat Irák před 20 rokmi nám može být podozrivá."

Jednalo se o dobu těsně po pádu íránského režimu. Írán veřejně porušil všechna pravidla mezinárodních vztahů. Islámští extremisté (existuje nějaký islámský nonextremista?) okupovali americké vyslanectví, svět viděl americké občany předváděné pro televizi s rukama svázanýma za zády a s hadrem přes oči. A íránská vláda? Viditelně neměla zájem o ukončení krize, Amerika je přece Satan, čím vypadá trapněji slabá, tím lépe. Tohle bylo za pitomečka "Sověti mě zklamali"-Cartera, kdy americká vojenská síla byla v hlubokém úpadku, demoralizovaná, nerespektovaná nikým.

To, že pokus o záchranu zajatců skončil tragikomicky, jenom podpořilo všeobecný dojem, že Spojené státy skutečně jsou Maovym "papírovým tygrem". Kissinger mluvil o "konci éry americké dominance", Američané si prý musí zvykat, že svět je bipolární, jaksi delikátně naznačoval, že v těch dvou pólech ten silnější určitě neleží na americkém kontinentu.

Dobře si pamatuju na pocit deprese, zda si mám osvěžit svou znalost ruštiny? A co Nový Zéland, prdel světa, snad tam nepřijdou ... Problém je, že tam nikoho neberou. Způsobem připomínajícím poslední německé volby, vláda Íránu užívala antiamerikanismus jako prostředek sloužící ke sjednocení národa a k tomu,aby ten dotyčný národ zapomněl na hospodářské problémy. Nebylo projevu, ve kterém by nepadlo slovo Satan ve spojení s USA. Američtí liberálové byli v sedmém nebi, jejich pathologická sebenenávist dosahovala výšek neviděných od dob vietnamské války. Amerika musí být potrestána, zaslouží si pokoření, imperialismus musí být potrestán, Sovětský svaz je morálně nadřazený, Jižní Afrika, Rhodesie, Angola a vůbec, jásali nad koncem nenáviděného systému, který jim poskytoval prostředky na nákup švédských automobilů, co volvo, to intelektuál, co saab,to nekonformně progresivní nonimperialista. Je třeba vydat Tchaj-wan Maovi, ten tam zavede sociální spravedlnost, za kambodžskou katastrofu může válečný zločinec Kissinger a boat people by se měli vrátit do svobodného Vietnamu, aby budovali světle zítřky. Obraz amerického diplomata, neoholená tvář, bílý hadr přes půl obličeje, byl vyryt televizí do vědomí publika. Trochu jinak, než jak to vnímala americká - jak to nazvat? - kulturní elita?

"Muž na ulici" cítil bezmocnost, vztek, strach z budoucnosti. Obraz americké vlajky upalované jásajícími davy Íránců mu, na rozdíl od americké "elity", velice vadil. No a vypukla válka mezi Íránem a Irákem. Pamatuju se, jak jsem fandil Iráku. "Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem". Na iráckých ulicích nehořely americké vlajky. Neexistovaly davy mávajících ve vzduchu pěstičkama a řvoucími "Smrt Americe".

Abych odbočil, jsem Kanaďan. Ovšem na rozdíl od většiny mých spoluobčanů, včetně politiků, si uvědomují, že bez existence silné US Army by Kanadu bez problémů obsadila armáda České republiky. Během dvaceti čtyř hodin - pokud by našli místo, kde zaparkovat tanky. Smrt Ameriky by znamenala smrt západního způsobu života. Nejenom na severoamerickém kontinentě.

Iráku jsem nefandil pouze já. Američané dělali co mohli, aby pomohli. Ne aby pomohli Saddámovi. Aby pomohli potrestat Írán. Bylo to nemorální? Určitě. Ovšem bylo morální pro Velkou Británnii a Spojené státy spojit se se Stalinem proti Hitlerovi?

Výběr není vždycky mezi dobrém a zlem. Často, příliš často se jedna o výběr mezi větším či menším zlem. Na mysl přichází kolonialismus v Africe a hladomory a hromadné vraždění, které následovalo po jeho konci. Podpora íránského šahá a ajatolláh Ruholláh Chomejní. Mao a Čankajšek. Kim Ir-sen a Syngman Ree. Upřímně věřím, že Jimmy Carter se snažil - a snaží - prosazovat politiku, která je absolutně, neoddiskutovatelně morálně správná. Což je v pořádku, pokud se jedná o kněze či filosofa. Ovšem pokud se tento způsob myšlení uplatní v politice, skončí to obvykle zlé. "Born-again"-Carter by si měl uvědomit, že cesta k peklu je dlážděna dobrými předsevzetími. Politik representuje voliče, jeho poviností je vést politiku, která je v zájmu státu. Což není vždycky to, co je morální. Snad - bohužel - nevím. Rozhodně mi víc sedí morálně neurčitý Churchill než naivní idealista "Peace-in-our-time"-Chamberlain.

Carter mi vždycky naháněl hrůzu. Co zase ten idiot vyvede? Kromě jiného si myslím, že kdyby Rudá armáda napadla Aljašku, tak by Jimmy vyjednával. Válka je přece zlo...