Duben 2003

Jak jsem přišel k Chartě. A jak jsem byl partyzánem

Jiří Vaněk

(Věnováno Dr. Jiřině Šiklové)

Ve Varech jsme se scházeli vždycky v restauraci Budvar, nejenom protože tam měli dobré pivo, ale Budvar byl i místem, kde nás mohli najít celkem bez problémů i naši kamarádi z Prahy, kteří do Karlových Varů za námi jezdili.

Jeden z frekventních cestovatelů byl Láďa Smetana, známý pod přezdívkou Hendrix. A jednou, koncem února začátkem března v roce 77, přivezl přetisk prohlášení Charty. Polovička Budvaru okamžitě zmizela. Bez zaplacení. Srali strachy.

Hned jsem začal pátrat, kde Chartu mužu podepsat. V té době bydlel ve Františkových Lázních Karel Soukup (Charlie), ke kterému jsme druhý den do Frantovejch přijeli. Na malém papírku jsem tenkrát napsal své jméno, narození a pár slov, že souhlasím s prohlášením Charty 77 o dodržování lidských práv dle Helsinské deklarace.

Za čtrnáct dní po podpisu Charty 77, jsem "vezl" do Prahy k rodině Němců, do Ječný, několik dalších podpisů. Postupem času jich bylo kolem třiceti. Dana Němcová jásala, že podpisy přibývají, všichni jsme jásali, jásalo se v Ječný vlastně pořád. Buď tam návštěvníci přišli již totálně namol, nebo se dodělali na místě. Líbilo se mi tam. Každý pátek jsem skočil do svého hillmanna, podle kterého mě Mejla Hlavsa pojmenoval Hillmann, dorazil jsem ke Sváťovi Karáskovi do jeho krásného miniaturního domečku, kde většinou sestava Mejla, Sysel a další na mne čekali. U Sváti se mi vždy moc líbilo. Stáňa byla fantastická, moc na ní vzpomínám......

Po pár hodinách v domečku jsme se narvali do hillmanna a dojeli Na Hradčanské náměstí, kde hillmann odpočíval a čekal až se vrátím z partyzánských toulek. Toulky začaly v Nerudovce "U dvou Slunců", kde sedával vedle vchodu známý marxistický filozof Egon Bondy. Je zajímavý, že židle kolem stolu, u kterého chlastal celý den, se zaplnily až ve večerních, spíše v nočních hodinách, když už se v zadní části místnosti

nedalo ani stát.

On byl někdy strašně otravný. Tenkrát, podávali dobré pivo a u Slunců, přežívala tradice českých výčepů. V 90. roce, když jsem přijel poprvé po dvanácti letech domů, jsem vyrazil a doufal, že někdo z mých známých z Charty, z undergroundu bude tam sedět. Neseděl, v poledne zavříno a na stolech jsem zahlídl RESERVÉ. Konec . Byl jsem zničen.

Jo, dříve to bylo jiný kafe. Pár dní před mým vycestováním začal nějakej estébackej hajzl fotit, já ho poslal do prdele. V Nerudovce čirou náhodou stála volha, do které mě naložili a přesto, že jsem měl jen dvě piva, odvezli mě na záchytku. Celou noc jsem nespal, střízlivý, mezi ožralským výkvětem. Ráno mě zřízenec vyvádí na svobodu, kde čirou náhodou zase stála volha a odvezli mě na malostranský SNB. Po dvou hodinách mě propustili, bez peněz, kabát byl u Slunců i s peněženkou. Byla hrozná zima, já byl hladovej, žíznivej. Napadla mi myšlenka jít k Pepovi Janíčkovi a myšlenka to byla dobrá. Když jsem k němu dorazil, okamžitě se mne promrzlýho ujal, za několik okamžiků stál přede mnou s tácem, na kterým bylo od lahvace přes horký kakao, čaj, kafe i pohlazení od člověka, kterýho si nesmírně vážím již od dob, kdy hrál s Primitivs Group. Největší mojí životní pocty se mi dostalo, když mě Pepa pozval k němu oslavovat Silvestra v 77.

Po mikulášské zábavě v Rychnově v domě Jana Prince se nic neplánovalo. A Pepa zvládnul něco, nad čím si do dneska lámou tehdejší a dnešní estébáci hlavu. Zůstalo to utajené. A bylo to vynikající. V půlnoci Plastici zahráli hymnu naší generace Light My Fire od Doors, ve vaně živý kapr, kterému se dostalo v půlnoci svobody ve Vltavě. Paní Janíčková doslova s láskou se starala se o stovku lidí, které k sobě vázala vzájemná úcta a dokonalé přátelství. Tenkrát patnáctiletý David Němec do mne "náhodou" strčil a já plaval s kaprem. Ne ve Vltavě, ve vaně.

Od Slunců jsme vyrazili k Supům. Zajímavá vinárna, velice populární, kde se scházeli moji přátelé, kteří navštěvovali výčep u Slunců, nebo z Orlíku, kam zase chodili lidí od Supů. Byly ale i hospody, které otvíraly ve tři ve čtyři ráno. Do těhle kulturních stánků, určených hlavně pro popeláře chodili lidí, kteří žili 24 hodin denně, Eugen Brikcius, Honza Šafránek, atd.

Mám je moc rád, prožil jsem s nimi hezké chvíle. Ty bych doporučil jako vzor (chartistů). A v popelářských hospodách, kde popeláři před vyjetím do ulic k snídani si dali pět piv a ruma, se odehrával kabaret. Chartista, nechci říct jméno, jen naznačím, sochař, vyskočil na stůl, na hlavu si dal moravský klobouček, nalezený v popelnici, stáhl si kalhoty, do prdele si strčil růží a zazpíval moravskou lidovou. Žádná pražská vinárna, kavárna, výčep nemá tak dobrou akustiku jako vinárna U Supů. Gotický stropy. Tam bylo možný poslouchat od jednoho stolu povídání na druhé straně vinárny.

Proč se o tom zmiňuji. Všude se v té době šuškalo. Všechno bylo strašně moc tajný. Znám lidi, jako Vřeštílka, Věru Jirousovou. Když jsem s ní mluvil a nejenom já, tak se šuškalo na balkóně, aby to nikdo neslyšel. V té době v bytech byly odposlechy. Ale co se utajilo přes den, přestalo být supertajemstvím U Supů, díky akustice. Tam měli službu estébáci od otevření až po zavření. Co se chtěli dozvědět, dozvěděli se. A když ještě někdo řval jak pominutej, jako Honza Princ, dnes plukovník, tak se estébáci mohli i priožrat za státní peníze, nic jim neuniklo.

Po několika flaškách červenýho Mavrudu, pokud ho měli, nebo Pražského výběru, pokud ho měli, jsme se k ránu doplížili jako partyzáni do Ječný k

Němcům.

Část druhá

Od Supů k Němcům to daleko nebylo, nejtěžší úsek byl Karlák, teda Karlovo náměstí, tam jsme doopravdy mleli z posledního, bez možnosti si dát loka vína, piva nebo rumu. Vždy jsem se cítil vyčerpán fyzicky, ale získal jsem duševně, pocit, že dělám něco pro republiku byl větší, než naše utrpení. Ti slabší se občas na Karláku vyblili do křoví, proto se říkalo, že aktivita Charty se pozná podle much. Nerozumíte? Čím víc nablito, tím víc much. Ve dne se Karlák zmáhal lehce, odpočívali jsme u Černého pivovaru. Několikrát se stalo, že tam partyzánská hlídka odpočívala celý den, na stojáka.

Rodina Němcova je, byl a bude pojem. Dr. Jiří Němec - ještě dnes se mi dělá špatně od alkoholu, když si na něj vzpomenu. Ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, nikdy jsem nepřišel na to, proč Jirka, ač psychiatr a Dana psycholožka, nebyli schopni zvládnout alkoholismus, který bujel v Ječný. Poznal jsem pár lidí, kteří do Ječný přišli a odešli jako alkoholici.

S každým to postupně šlehlo. Třeba když se poprvé v Ječný objevil ing. Litomiský, červená tvářička, velice pobožný, trochu nejistý, v ruce za krk držící husu, vkročil poprvé tento hodný člověk do epicentra Charty 77. Po několika týdnech byl jedním z nás, smrděl politým pivem, byl disidentem.

Známý byl fakt, že brát si s sebou do Ječný pohlednou holku, nebo paní, bylo velice nebezpečné. Starý, jak se říkalo Dr. Němcovi, byl pořád nadržený a nejednou prohlásil, že oprcal všechny holky z undergroundu. A půjčoval si k tomu mrdací prostory. Jeden z nejlepších lidí byl Honza Šafránek, který měl ateliér v bývalé hospodě U Papoušků. Honza občas půjčil Starýmu klíč, když Starý v rámci svého postavení, klátil v Honzově posteli mladou Chartistku. Nejhorší bylo, že někdy tento starý kozel ožralý skákal v Honzové posteli v botách.

Vůbec byla se Starým sranda. Jednou byla krize. Moc peněz mezi lidmi nebylo, nálada pod psa. Mejla se pohupoval zepředu dozadu, že špiček na paty. V mé kapse byl poklad. Stokoruna. Co s ní? To mě bylo jasný, ale kde a s kým. Zvolil jsem Starého, prof. Dr. Jiří Němec a promovaná historička umění mně tenkrát padli do oka. Vřeštivcovi jsem pošeptal na balkóně, aby to nikdo neslyšel, že mám stovku, Vřeštivka to pošeptala Starýmu. Starej se vypjal jako kohout a řekl, jdeme na to. Šli jsme, nohy mě bolely, nikde nám nenalili. Každý šatnář byl v té době prověřenej, většinou spolupracoval s estébé. A když viděl Dr. Jiřího Němce, rozhodně jednal, buď se snažil zavřít dveře do vinárny, nebo tvrdil, že dnes je pivo na hovno a doporučoval jinou hospodu. Tak jsme se dostali já, Věra a Starej až na Národní třídu, kde zbývala poslední možnost a to vyhlášena Bystrica, kam chodily laciné šlapky, uhlíři a herci z Národního divadla.

Naděje na pohár s vínem se vytratila hned, jakmile nás uviděl šatnář, který se postavil doprostřed schodů a spustil: Ne, vás ne, pane doktore, vy sem nesmíte, pak cosi blebtal, že je čestný člověk, že proti Chartě nic nemá, ale že nechce ztratit místo. Místo šatnářů za bolševiků byl zlatý důl, kdo prošel prověrkama, estébáckýma, měl o budoucnost postaráno. Ve Slávii dělal šatnáře Ivan Medek, k němu chodili estébáci z Bartolomějský pro sparty v tvrdém obalu, měl je pod pultem, pro vybrané hosty, tvrdé Sparty byla známka lepšího společenského postavení, tak pan katolický laik je prodával bolševický policii.

Se Starým byly problémy, on měl i trochu smůlu. Jednou na Smíchově popíjel s Janou Převratskou a ráno, když se vracel domů, poblil tramvaj. Samozřejmě ve Večerní Praze na první straně Dr. J. N., z Ječný 7, atd., atd. poblil zaměstnance z ČKD, kteří v ranních hodinách jeli do práce. Tramvaj musela být uklizená a tím se zdržel nástup do práce budovatelů socialismu. Jedna pakárna na druhou. Nikde nás neobsloužili, ani k Supům nás nepustili. Jeden z nejhorších dnů prožitých v chartistickým společenství.

Starýho jsem v té době měl rád, jako ho měli rádi všichni. Mozek Charty v jejich začátcích, spolu s panem prof. Patočkou. Bohužel osud zavál Dr. Jiřího Němce jinam, než bych kdykoliv připustil že se u jeho osoby může něco podobného stát. A tom se zmíním někdy později.

V Ječný měli dvě špajzky. Jednu veřejnou a jednu tajnou. Ta veřejná byla pro lidí, když hladoví hledali něco k jídlu. Jako Honza Brabec. Honza, když bral, pozval děti Němců do cukrárny a utratil s nimi velkou část své dobírky, nebo zálohy. Kolem března začali chodit první finanční podpory ze zahraničí. A životní úroveň se začala u některých lidí rapidně zlepšovat. U některých. Jednou v noci, teda k ránu mně třeštila hlava, jdu se v kuchyně u Němců napít vody z vodovodu, žádný z vodovodu alkohol, jak to zpívali pánové Dino a Vaťák, jen tvrdá reality, bezbarvá, odporná, chlorovaná voda, smrdící hnus.

A co nevidím. Tenkrát byl byt u Němců poloprázdný, trval jeden z občasných zákazů a do bytu mělo přístup jen pár lidí. Mejla za závěsem, kde byla tajná špajzka, si řezal plátek šunky, která tam visela jako Hus na popravišti. Nabídl mně kousek, s tím, abych to nevykecal. Držel jsem to v sobě hodně let. Než jsem to vyžvanil. Tou šunkou začalo rozdělování Chartistů, jedni se stali elitou, druzí něco mezi a třetí byli v 90. roce

úplně zapomenuti. Pro dnešek stačí.

Pokud máte nějaké připomínky, počkejte, ještě nejsem u konce. Vlastně jsem ani nezačal.

Část třetí

Když se prodává být, nebo dům, zdůrazňuje se pozice. Pozice je důležitá. Byt v Ječný měl pozici dokonalou. Naproti byl výčep lihovin, občas jsme si tam dali vyrovnáváka: rum, nebo vodku. Jednou jsme vyrazili do ulic, teda do hospod, Mejla Hlavsa měl v tý době podrážděný játra. Rozhodně to prohlásil ještě v domě, kde bydleli Němcovi, ale nevydržel, dal si ruma taky. V té době byl přísný zákaz návštěv v Ječný, Dr. Němec i když v bytě nebydlel, měl tam svoji pracovnu, hezká místnost, hodně knih. Místnost se používala k přijímání vzácných návštěv a občas tam vyspali na parketách lidí, kteří byli natolik dobří, že neudělali v pracovně žádný bordel. Ale na Danu toho bylo moc, Starej taky byl unaven z návštěv v jeho pracovně, tak přišel zákaz. Patřil jsem mezi vyvolené a přes zákaz jsem mohl využívat být v Ječný. Tenkrát i Dána byla někde pryč, nikdo v bytě z rodiny Němců nebyl. Akorát Mejla, který s manželkou Janou bydlel v malinkém kamrlíku , do kterého se chodilo z kuchyně. Tenkrát nás v bytě bylo pár. Mejla, já, Sysel, myslím, že tam byl Bowie, možná dva tři lidí navíc. Nepamatuji se. Ale pamatuji se, že někdo ťukal na dveře, já otevřel a paní venku se mě zeptala, jestli je Dana doma. Než jsem stačil odpovědet, nebo ji pozvat dovnitř, Sysel ji vyrval s ruky husu (husa byla populární) a zabouch dveře. Starý šílel. Byla to příbuzná a byl z toho průser. Za pár dní se vše uklidnilo a život šel dál.

Nedaleko Ječný v Anglický, bydlel Petr Uhl. Petra jsem měl rád. Vůbec mi nevadilo, že má trochu levicové názory, protože v první polovině roku 77, kdo se nebál podepsat Chartu, byl v mých očích hrdina a těch hrdinů bylo doopravdy málo.

Po pár návštěvách u Petra jsem jednou přišel na návštěvu se svojí bývalou manželkou Helenou a o poschodí níž, než bydleli Uhlovi, seděli u malého stolku dva esenbáci, kteří měli seznam lidí, kterým zakázali návštěvu u Petra. Pustili dovnitř jen Helenu. Pak, když Helena opustila byt, mohl jsem k Petrovi já. Petr dostal nápad, že bychom mohli jít na čaj do Anglické kavárny (nejsem si jistý s názvem). Vyjdeme z baráku a pomalu jdem a vedle nás Tatra 603, která stala vedle Demínky 24 hodin. Sedneme si ke stolu a ještě než přišel číšník, zkontroloval nám esenbácký bažant, celý rudý ve

tváři, občanské průkazy. Vypijeme čaj a pomalu se ubíráme zpět. Šestsetrojka vedle nás. Petr to neměl vůbec lehký.

Co prožíval a s ním Anička Šabatová bylo peklo. To samé se odehrávalo v bytě Dr. Hejdánka. A jiných... Pro některé lidi nebyla Charta procházka, ale utrpení. Vyhazov že zaměstnání, neustálý dohled StB, když zaměstnání, tak takové, že to stačilo jen tak na pivo. V té době ani nikdo nevěděl, že se naskytne nějaká možnost vycestovat. Hodně lidí z Charty by šlo radši do vězení, než aby odešli za hranice. Sváťa Karásek, který neměl možnost jinou, než se vystěhovat, se vrátil hned v 90. roce zpět do Prahy. A postupně se začali vracet i jiní. Měli zemi rádi a ani jim nevadilo, že se vrací mezi lidí, z nichž víc než polovina byla tupým obrazem společnosti, která fungovala přes 40 let.

Na Vánoce v 77. roce jsem s Helenou a dcerami Janou a Hankou přišli do Ječný. Měl jsem tenkrát radost, že vánoční svátek můžu strávit v kruhu rodiny Němcovy. V bytě byla vánoční nálada, pár hostů na odchodu, na pár vzácných hostů se čekalo. Když jsem zjistil, že mezi hosty bude Bondy, sbalil jsem kufry a odešel s Pavlem Zajíčkem a Fandou Pánkem k Petrušce Šustrový.

Petrušku jsem měl vždycky rád. Přesto, že se v jejím bytě scházel underground, měla respekt a všichni ji poslechli. Trochu mi dnes vadí útoky na ni od lidí, kteří nevědí, o čem mluví. I když jako mladá měla názory trochu do leva, nevěřím, že by někomu někdy ublížila. Tak jsme dorazili k Petrušce. V bytě pohoda, moc se mi u ní vždycky líbilo. Začali oslavy vánoc. Já, Petruška, Pavel, Pánek možná někdo na víc, určitě, ale nevzpomínám si na jména. Ale nikdy nezapomenu, že tam byl prof. Šabata, starý zasloužily komunista. Držel jsem se dost dlouho. Profesor, Jarda, jak jsem mu začal říkat, bez profesora, přivezl z Moravy demižon domácího vína.

Pořád ho vidím před sebou. Suverénní aparátčík. Když jsem mu řekl, že kdyby byl u moci, byl by stejná kurva, jako Husák a spol., klidně se na mne podíval a řekl, že jo, ale ne tak velká, jako ti dnešní. Celkové zařazují tyto vánoce za kladné.

26. prosince jsem šel na koncert ETC. Já, Petruška, Zajíček, Pánek a dva tři lidi navíc. Zadarmo. Sedneme si do první rady v nabitém sálu a ještě než začali hrát, zařval jsem Ať žije Charta 77. Podívám se vlevo vpravo a nikdy jsem neviděl utíkat Zajíčka a Petrušku k východu jako tenhle moment. Zdrhnul jsem taky. Vánoce na policii jsem ještě nezažil.

Jednou v Ječný nebylo co pít. Všechny knajpy již měly zavříno. Tenkrát někdy kolem druhé ranní dorazil Eugen Brikcius a Jan Patočka mladší. Evžen se mi okamžitě zeptal, kde je víno a dal mi jeho pověstnou zadovku. Bylo mi úplně jasný, že je to jeden z nejlepších latinářů v Evropě, ale o jeho organizačních schopnostech jsem věděl hovno. Eugen mě říká, pojď, jdeme sehnat víno. Vyrazíme před dům a já jen zíral. Eugen stopnul taxíka, zeptal se šoféra, jestli něco má. Po otevření kufru, se objevila zásoba vín, ale nebylo tam to, co by chtěl. S druhým taxíkem jsme měli úspěch. Nakoupili jsme, popili, pospali a ráno na vyrovnáváka do Černýho pivovaru na Karláku.

Moc jsem po ránu nepil, tak trochu jsem obdivoval statečnost některých bojovníků za lidská práva, kdybych do sebe hodil ruma poránu , hned bych ho vyblil. Což se mi několikrát stalo. Ale mimo chlastu jsme provozovali i sportovní aktivity, ale o tom někdy příště.

Část čtvrtá

Karáskův domeček mně připadal, jako by byl vyňat ze Zlaté uličky na Hradčanech. Strašně útulnej, nedaleko hospoda, kam se chodilo pro pivo do krásného džbánu, který dělal signatář František Maxera. Jednou jsem v té hospodě byl, se Sváťou, Janou Převratskou a Juliánou Jirousovou.

Nálada nebyla moc dobrá, Jirous ve vězení a Juliána to nesla dosti těžce. Zvláštní odpoledne. Krátce na to, se mi Stáňa Karásková zeptala, jestli by nebylo možný, abych sehnal někde na horách příbytek, kam by s dětmi a s několika přáteli odjeli na pár dnů. Vím, že jsem odpověděl okamžitě ano.

Můj dlouholetý přítel Zdeněk Hybeš vlastní domeček U Komeníka na Božím Daru. Předtím někdo zorganizoval Chalupu na Hřebečné, kam přijelo dost lidí, v čele s Danou Němcovou. Zdeněk Hybeš v 90 roce, když jsem přiletěl poprvé, dělal předsedu prověrkových komisi, za pár let na to byl přepaden, ve vážném podezření jsou bývalí estébáci, málem zabít. U soudu mu soudce tvrdil, že si ruku snažil urvat, zlomit a vyvrátit on sám.

Když jsem Zdeňkovi řekl začátkem roku 78, že potřebují jeho domeček, nejenom souhlasil, ale postaral se o dřevo, aby se všichni cítili dobře. Všechno bylo utajeno. Ve Varech jsem to věděl já, Hybešovi a Vráťa Riedl s manželkou, kteří taky strávili týden na Božáku. Vráťa (Džorby) dokonce prodal nový tuner, aby bylo víc pro všechny, kteří přijeli autobusem z Prahy na autobusové nádraží ve Varech. Sváťa, Stáňa, Adéla, Šimon, Jana Přehratská, jedna psycholožka, kterou nemůžu jmenovat (ahoj), Blanka Dobešová. Se mnou čekal taky Galoš s ohromnou amerikou a odjeli jsme na Boží Dar. Krb byl roztopen, báječná nálada, všichni jsme se radovali, že si můžeme odpočinout bez šikanování StB.

Radovali, ale ne dlouho. Večer jsme šli do narvané hospody na večeři. Dostali jsme stoly v zadní části, do které bylo dosti složité se dostat. Ani jsme se pořádně nenapili piva a už tam byli. Prodírali se k našim stolům a zkontrolovali nám občanský průkazy. Jen nám. Stejně jako v Anglický, když jsem byl na čaji s Petrem Uhlem. Večer jsme prožili doslova pohádkový, bez stresu, po dlouhé době si vlastně uvědomují, jak tahle část undergroundu a Sváťa se svojí ženou Stáňou byli to nejlepší, co jsem v Chartě a ve svém životě poznal. Když jsem se v Austrálii dozvěděl, že krátce po odletu Šimona Karáska zpátky do Švýcarska Stáňa umřela, bylo mi nanic. Ne moc dlouho před její smrti se s ní mluvil, když zavolala do Sydney a ptala se na Šimona. Moc to bolelo.....

Druhý den ráno jsme šli na procházku. Sváťa spokojeně vykračoval daleko od nás, všude bílo, hodně turistů, netrvalo to pár minut a esenbáci Sváťu kontrolovali. Vlastně všechno šlo do starých kolejí. Smířili jsme se s tím a lyžovali, sáňkovali, pili. Nechal jsem se vyhecovat Blankou, Stáňou, Janou a PhDr... abych se s nima proběhl na běžkách.

Nevědomky jsem souhlasil a málem jsem nedoběhl domů. Nestačil jsem jim a to kouřily dost cigaret. Já nekuřák jsem se jen tak tak doplazil zpátky k domečku. Ještě, než jsme doběhli zpět, tak asi v půlce zpáteční cesty, v přenádherný přírodě, sníh byl modrý a obloha úplně ocelová, koukám, proti nám osamělý běžec. Když nás míjel, polil mě pot. Vyjelo z něho, nazdárek, to je překvapení, kde jste, u Komeníka (Hybeše)? Já i nevzpomínám na jeho jméno, ale Sváťa ví, o kom mluvím. S ním pak přišel Petr Ferko a to byl ten, na kterýho jsi se Sváťo, ptal před dvěma roky na Bondi Beach. Hned mně bylo jasný, že tajemství je prozrazeno a nezbývalo než čekat.

Dočkali jsme se kolem třetí ráno. Ten strašnej řev Mejly se nedá zapomenout. Tichá horská vesnička. Jako v pohádce. Vše bílé a trochu hlučné. S Mejlou dorazili skoro všichni. Janíček, Voják, Kabeš,Tympo, Němcovi a spol. Dovolená s Andělem. Pardon, dovolená s Plastiky. Druhý den jsem šel s Mejlou a asi deseti dalšími do hotelu Zelený dům. Takový místní hogofogo. Hned po vstupu Mejla zařval: Máte játra? a během pár vteřin jsme byli nuceni opustit lokál.

Byl jsem překvapen lyžařským uměním Janíčka, Vojáka, vlastně všichni byli dobří lyžaři. I Sváťa. A aby pobyt v zasněženým Božím Daru nebyl jednotvárný, jeli jsme autama do Varů do Thermalu, kde jsme plavali v horkém bazénu. Jako milionáři. Pohoda. Ráno jsme našli propíchané pneumatiky a díru v chladiči.

Ještě krátce k PhDr.... I když nebyla signatářka Charty, kamarády měla lidi z Charty. A vše tajně. Její manžel byl podnikový psycholog v něčím velkým, zapomněl jsem. Co pak je asi dneska? Psycholog, kterého zaměstnáním bylo blbnout masy.

Příště o Mikulášské v Rychnově u Jana Prince

Část pátá

V Čechách jsme dodržovali vánoční tradice. Jana a Hanka se mohly radostí zbláznit, když jsem jim řekl, že pojedem na mikulášskou do Rychnova. (http://bohemia.htmlplanet.com/custom.html) Nakoupili jsme pár banánů, jablek a cukroví, vše naházeli do hillmana a vyrazilo se za Mikulášem. Před vjezdem do vesnice jsme byli kontrolováni esenbé, zapsali si jména a my dorazili k Princům.

Kukalka vařila guláš, nahoře v nejteplejší místnosti, která byla určena jen pro děti, Jarda Kabelka vyprávěl dětem neskutečně příhody. Spokojenost. Když jsme se chystali na rozdávání dárků, do domku vtrhli esenbáci, znovu nám kontrolovali občanský průkazy a odešli. Dana Němcová tenkrát měla strach, protože tam bylo pár děti z prominentních rodin. Za půl hodiny se vrátili esenbáci, většinou důstojníci a četli jména.

Jako gestapo před transportem. Já, Pepa Janíček, Čunas, Zdeněk Vokatý (Londýn) a další asi tři čtyři, jsme byli vybráni do transportu do Děčína na oddělení Státní bezpečnosti. Venku byl autobus esenbáků, to byla akce!

Když mě vedli v budově SNB v Děčíně, na chodbách stáli psovodi se psy. Dodali mě k jednomu darbujánovi, který se mě pořád ptal, kdo platí banány, jablka a jiné lahůdky, které jsme měli při naší mikulášské zábavě pro chartistické děti.

U tohodle protistátního tématu jsme zůstali dvě hodiny a pozdě večer mě vykopli z budovy. Vrátnýho jsem se zeptal, jak se dostanu do Rychnova. Přes most a doleva. Vyrazil jsem na cestu, nevěděl jsem, kde jsem, ulice byly tmavé, kráčím k Rychnovu, přemýšlím o vrátným, určitě to byl komunistický zmetek v modré uniformě, co nosily Lidové milice. Takovejch hajzlů tam bylo tenkrát hodně. A vypadá to, že se jim daří převelice dobře i dnes, pokud nezemřeli, prašiví komunisti. Když jsem byl skoro na kraji Děčína, koukám, zázrak. Taxi. Naskočím dovnitř, říkám řidiči, že nemám peníze, že to zaplatí v Rychnově, řidič se mi zeptal, proč jdu na jinou stranu. Ten hajzl bolševickej ve vrátnici mi poradil opak.

Dorazili jsme do Rychnova, kdo měl chuť si zahrát, tak si zahrál, hudebníků tam bylo dost ze všech kapel. Pepu Janíčka odvezli z Děčína do lesů, kde zastavili volhu, řidič předtím vypínal a zhasínal světla a říkal, to nám to dneska blbne, musíme se na to, pane Janíček, podívat. Vystupte si taky. Pepa vystoupil, estébáci naskočili do auta a nechali ho v lese několik desítek kilometrů od Rychnova. Někdy kolem desátý ráno se dotrmácel úplně vyčerpaný. Zbytek přivezli zpět estébáci autama.

Odjeli jsme z Rychnova, měli jsme štěstí, že jsem vybral nejhorší silnice a vyrazil dřív do Varů. Ostatní dopadli špatně. Několik techničáků bylo zabaveno. Když jsme se vrátili domů, napsal jsem stížnost prezidentské kanceláři. Odepsali mi, což byl ohromný úspěch podle Petra Uhla. V odpovědi nějakej generál-imbecil mně vysvětlil, že SNB může za určitých okolností, dělat vše, co je k zapotřebí k zajištění budování nevím čeho. A jako odměnu mi poslal nějaký lotr z estébé v Děčíně noviny Průboj, kde byl článek o mikulášské zábavě v Rychnově. To bylo naposled, co jsem v Rychnově byl,

později komunisti dům Princů vyhodili do povětří.

Nedaleko v Řepčicích se zabydleli Viktor Parkan a Charlie s rodinama. Charlie a Viktor byli skvělí lidé. 30.prosince 1977 jsem byl v Řepčicích na oslavě Silvestra, takový malý posezení, Sváťa, Viktor, manželky, myslím že tam byl Čunas, Převratská a já. A to byla moje poslední návštěva severočeskýho kraje. Definitivně se tam již nepodívám.

Mám štěstí, že Charlie žije v Austrálii a občas se vídáme. Charlie je osobnost jako Karásek. Čunase jsem měl rád taky, stejně tak Mejlu, o kterým jsem se zatím moc nerozepsal. Byl to pan Hudebník. Undegroundová osobnost. Moc mi bylo líto, když umřel.

Zmíním se ještě o něm a o jiných ve svém závěrečném povídání, které bude asi zítra. Všechno, co předcházelo, jsem napsal proto, že paní prof. Dr. Jiřina Šiklová zpochybnila můj podpis Charty 77 a podle jejího názoru jsem člověk v Chartě neznámý.

Až budu psát o lidech v závěrečném díle, mého velerománu, budete vědět, že to psal člověk, který lidi mnou popisované dobře znal. Tak vydržte, bude to stát za to.