Duben 2003

Agenti StB jsou pohádkové bytosti

Bohumil Doležal

Převratné události jsou zpravidla provázeny vlnou davové hysterie. Vzpomeňme si jen na padesátá léta minulého století! Ve vypjaté atmosféře studené války se geometrickou řadou množil počet lidí, kteří se dušovali, že spatřili na vlastní oči létající talíře mimozemšťanů. Objevily se dokonce amatérské snímky záhadných předmětů. Nakonec se ale prokázalo, že to všechno byl jen planý poprask.

Podobně podlehla česká společnost po listopadovém převratu bludné představě, že v naší malé zemičce skoro třicet tisíc lidí spolupracovalo s komunistickou StB. Objevily se dokonce jakési seznamy údajných udavačů. Difamační kampaň doznívá i dnes: tak časopis Respekt obvinil úctyhodného akademického politologa Zdeňka Zbořila, že od roku 1972 pod krycím jménem Houf udával své přátele a známé komunistické policii. Zbořil se energicky hájí: pokud ho vedli jako spolupracovníka, tak rozhodně bez jeho vědomí. Je pravda, že ho několikrát kontaktovali a vyptávali se ho, nemůže vyloučit, že se jim podařilo nějaké informace z něho vytáhnout. Ale to je taky všechno. Tyto drtivé argumenty údajně před časem zapůsobily i na soud natolik, že politologa ošklivého podezření zbavil.

Práce skupiny českých historiků, která se nám dostala do rukou, vychází z podobných případů, jako je ten Zbořilův, jde ovšem ještě dál: prokazuje, že k problému agentů a agentství je třeba přistupovat úplně jinak, než jak jsme byli doposud zvyklí.

Především upozorňuje (v souladu se Zbořilem) na kategorii tzv. nevědomého agenta. Člověka, který s nejlepším vědomím a svědomím udává a ani o tom neví. Dělá to většinou z morálních důvodů: pokouší se zabránit tomu, aby jeho přátele udávali jiní, daleko horší. O spolupráci s StB nemá ani ponětí, což mu u soudu ochotně dosvědčí jeho bývalý řídící důstojník.

Odtud je jen krůček k revolučnímu zjištění: všech těch třicet tisíc nešťastníků, zanesených v registrech svazků, se tam nedostalo jen tak náhodou: stali se obětí difamační kampaně, vedené komunistickou stranou proti elitě národa. Výskyt jejich jména v registru dokazuje význam, jaký jim a jejich mravní integritě StB přikládala: jinak by je přece nepovažovala za nutné kompromitovat. Z tohoto hlediska je označení “pozitivní lustrační osvědčení”, jak upozorňují historici, velice šťastné: je to pozitivní zhodnocení osobností, které komunistické policii stály za to, aby je pomluvila.

Odhalení českých historiků vrhá ovšem špatné světlo na zbývajících deset milionů zdejší populace. Dobře víme, že kdysi podepsali nepsanou smlouvu s husákovskou mocí. Kdovíco všechno v té smlouvě bylo! Vlastně by jeden každý z nich měl prokázat, že s StB nespolupracoval, a dokud se mu to nepovede, měl by být považován za agenta (tzv. Benešův princip). Historici se ovšem rozhodli pro laskavější postup, který je v souladu s českými humanistickými a demokratickými tradicemi. Agenty StB je třeba považovat za pohádkové bytosti, stejně jako hejkaly, vodníky, polednice a jiné divoženky. Nikdy žádní neexistovali, a kdo tvrdí opak, je politováníhodný amatér, fušující do řemesla mistrům historické vědy.

Pod kolektivní vědeckou prací jsou podepsáni významní čeští odborníci: Vědátor, Jarda, Fous, Šmudla, Knihomol, Docent (data narození a evidenční čísla neuvádíme, předpokládáme, že by čtenáře až tak nezajímala).

(www.bohumildolezal.cz)