Duben 2003

Beneš, Únor, „demokraté“

Bohumil Doležal

Podle našich novin z 25. února dospěli čeští historici k ohromujícímu zjištění: v únoru 1948 se nedalo nic dělat. Veřejnosti se dostalo těchto informací:

Za prvé: komunisté získali „faktickou moc“ už několik měsíců před únorem 1948.

Za druhé: Formální převzetí moci bylo pak jen otázkou času. Prezident Beneš a „ostatní demokraté“ už neměli žádnou reálnou možnost tomu zabránit.

Za třetí: Benešovi se neprávem vyčítá, že v únoru 1948 nepovolal armádu, že podepsal demisi ministrů a jmenoval novou, Gottwaldovu vládu (ve skutečnosti vláda byla jen doplněna) a že veřejně nevyjádřil svůj odpor proti komunistickému puči. „Reálná situace“, která „vznikla“ v únorových dnech, prý nic podobného neumožňovala.

Ve skutečnosti komunisté získali faktickou moc daleko dříve než několik měsíců před Únorem, a získali ji také a především proto, že proti nim žádní demokraté nestáli.

Prvním krokem k faktickému a dobrovolnému předání moci komunistům dávno před Únorem byla nesmyslná a nepodložená Benešova představa, že Rusko a komunistické strany prošly ještě před válkou zásadní proměnou, že po válce budou oba „systémy“ (ruské samoděržaví a západní demokracie) „konvergovat“ a v rámci této konvergence je nutné evropskou demokracii „východnímu modelu“ přizpůsobit (svou roli tu hrála i touha zjednodušit systém politických stran v ČSR natolik, aby odpadli ti, s nimiž měl už před válkou největší problémy).

V rámci takto pojaté konvergence pak „demokraté“ souhlasili:

Za prvé s podstatným omezením lidských a občanských práv; zpočátku se týkalo „osob německé a maďarské národnosti“ a kolaborantů. I pronásledování těch, co si zadali s Němci se ovšem zvrhlo v odporný hon na čarodějnice a tzv. malý retribuční dekret, který k tomu tvořil právní podklad, byl (a dodnes je) jednou z nejodpornějších právních norem, které kdy tato země vydala. Umožňoval postihnout kohokoli za cokoli.

Za druhé s omezením politické plurality Národní frontou, povinnou vládní koalicí, jež rozhodovala o tom, která strana smí existovat, a žádná strana nesměla existovat mimo ni (v předbolševickém Maďarsku např. byly opoziční strany v zásadě povoleny).

A za třetí s podstatným omezením práva vlastnit a podnikat, daným konfiskačními a „znárodňovacími“ dekrety.

V okamžiku, kdy „demokraté“ no to všechno přistoupili (ostatně jaképak přistoupili, byli při tom velmi aktivní), přestali být demokraty a podepsali sami nad sebou ortel politické a často i fyzické smrti. Politika, která zavedla českého osla do ruského chomoutu, se rozjela už za druhé světové války a vyvrcholila po roce 1945. Hubert Ripka, Benešova pravá ruka, si v exilu trpce stěžoval, že ho tam mnozí považují za kolaboranta s komunisty. A neměl se čemu divit, považovali ho za kolaboranta právem.

Také není pravda, že Beneš a „demokraté“ byli v únoru 1948 úplně bezmocní. Ovšem, zvrátit běh událostí už nemohli, o to se svou nesmyslnou politikou postarali daleko dříve. Mohli však dát najevo, že se s novým pořádkem neztotožňují a že byl prosazen proti jejich vůli. Takové politické gesto by bylo mělo pro dezorientovanou a zdeptanou českou veřejnost velký morální význam. Byla by to ovšem oběť – ale tuto oběť byli svým voličům a stoupencům dlužni. Beneš samozřejmě nemohl povolat armádu, jež byla mj. díky Ludvíku Svobodovi a dalším zcela ochromena. Mohl ovšem demisi ministrů nepřijmout, veřejně dát najevo svůj odpor k tomu, co se děje, a hlavně sám okamžitě odstoupit. Zglajchšaltovaný rozhlas a tisk by o tom asi nepsal, ale ututlat by se to stejně nedalo. A Jan Masaryk, ten veselý chlapík, neměl co lézt do „renovované“ vlády mezi Gottwaldovy řezníky a libovat si, jak si v ní rád zavládne. Zároveň ovšem plánoval, že je podtrhne. Ubohý amatér mezi gangstery!

A co je na celé věci nejvíce znepokojivé? Zdá se, že česká historiografie se už zaběhla jako výrobce nemravných a falešných alibi. Zbývá už jenom, aby se sešel parlament a odhlasoval unisono, že se v roce 1948 nedalo nic dělat. A stanovil sankce pro různé úchylkářské amatéry.

(www.bohumildolezal.cz)