Duben 2003

Výstup na Ta Pa Chien Shan

Miroslav Rozehnal

Někdy na přelomu jara a léta roku 1996. Hlavní aktéři: Miroslav Rozehnal a

Miroslav Bakoš, v té době zřejmě představující sto procent česko-slovenské menšiny na Tchaj-wanu.

Den první

Vyjíždíme časně ráno, hned za svítání. Původně jsme chtěli jet až pod horu samu na motorkách, ale můj stroj je už stará herka, nemusel by to nutně vydržet. Na jízdu po Taipei, kde je na každém rohu opravna, si troufnu, ale do hor ji radši nepoženu. A jet oba jen na jedné motorce by mi zcela jistě zničilo záda. Náš první úsek cesty je ale přesto na motorkách, na autobusové nádraží Taipei-sever. Parkujeme poblíž nádraží a uháníme koupit si lístky. Jelikož autobusy jezdí zhruba každou půlhodinu, nemusíme ani moc čekat a brzo nastupujeme. Vyrážíme a autobus směřuje na právě ukončenou a nedávno do provozu uvedenou dálnici číslo 3.

Během dvou hodinek se ocitáme v městečku Chutung (doslova "Východně od bambusu" - asi tu dřív býval hustý bambusový les, protože v okolí je to samý "bambus" v názvech měst a obcí; dnes tu samozřejmě po nějakém lese není ani památky). Protože se tu nevyznáme, vystoupíme až na konečné autobusu, u vlakového nádraží. Když se pak ptáme, jak pokračovat dál, je nám řečeno, že jsme měli vystoupit o zastávku dřív - protože naše další cesta vede do hor, jezdí tam jenom autobusy místní dopravní společnosti, která má nádraží uprostřed města a ne jako meziměstské autobusy u vlakového nádraží. Aspoň využijeme procházky městem k nákupu jídla a jiných důležitých věcí. Máme několik "gulášů" (náš eufemistický název pro instantní nudle), konzervy s polévkou a podobné věci.

Na autobusovém nádraží se dozvídáme, že nám bus ujel asi o čtvrt hodiny (kdybychom vystoupili na správném místě, jistě bychom ho stihli). Další jede až za hodinu. Musíme tedy čekat na nudném autobusovém nádraží a ani si to nemáme velice čím zpestřit, pokud nepočítáme nějakou tu kávičku a cigaretku.

Autobusek přijíždí. Není to žádný supermoderní veliký pohodlný autobus, jako ten, kterým jsme přijeli sem. Je to v podstatě minibus, protože horské cesty, po kterých jezdí, jsou úzké (nejsou to důležité silnice). Nezbývá nám, než se tam smáčknout spolu s vesničany, kteří byli ráno ve městě. Asi za hodinu či dvě se dostáváme vysoko do hor, do vesnice Chingchuen. Jsou to lázně, je tu horký pramen - něco, co je na Tchaj-wanu na každém kroku, díky velké seizmické aktivitě. Stavujeme se na něco k jídlu a každý na jedno pivo k tomu.

Jak tak sedíme, dává se s námi do řeči jeden aborigenec (původní, nečínský obyvatel Tchaj-wanu) a nabízí nám, abychom se vykašlali na celé hory, co se budeme trmácet kamsi do kopce! Říká, že u něho můžeme ty čtyři dny bydlet, že sezve "celou rodinu" a všichni se pěkně ožereme. Ačkoliv je to nabídka lákavá, přece jen odmítáme a vyrážíme dál.

Tady v Chingchuen ale autobus končí. Dál už musíme stopem, asi padesát kilometrů. Dřív jezdívaly autobusy úplně všude, ale zhruba v osmdesátých letech došlo ke kolapsu státní autobusové dopravy - protože si každý koupil auto. Čili teď jezdí jenom soukromé společnosti a ty samozřejmě jezdí jenom tam, kde se jim to vyplatí. My máme namířeno na úplný konec této silnice, do výletního místa Kuanwu. Naštěstí to není problém, stopování je na Tchaj-wanu tak strašně nezvyklé, že skoro každý zastaví, zvlášť když vidí cizince.

Za další hodinku či dvě jsme na místě. Místo se jmenuje Kuanwu, což by se dalo přeložit asi jako "Pohled na mlhu". Vypovídá to dost o počasí, jaké tu většinou je, ale my máme štěstí, je teplo a čistá modrá obloha. Tady končí asfaltová silnice, je tu horská chata, restaurace, poblíž vodopád a různé turistické chodníčky. Je tu poměrně plno, takže jsme rádi, že tu nemusíme zůstávat, ale můžeme ještě pokračovat dál. Samozřejmě se stavujeme na něco na jídlo a pití - je to náš poslední kontakt s civilizací na kdoví jak dlouho.

Ještě než stihneme vyrazit uvidíme nějaký chumel lidí okolo přikrytého kýblu a staříka, který tam v tom kýblu kutá klackem. Samozřejmě se jdeme podívat. Má tam hada. Ptáme se, jestli je jedovatý. Jistě že ano! A kde ho chytil? Ááále, tady kousek...

Povzbuzeni touto příhodou se dáváme na cestu. K potoku Matala, odkud se leze na hřeben, to máme dvacet kilometrů po lesní cestě. Kus cesty nás bere nějaký horal ve svém jeepu, čili si ušetříme pár kilometrů chůze. Pak ale dál musíme po svých. Naštěstí cesta vede po rovině, krásným vysokohorským lesem. Asi tak v jedné třetině cesty narazíme na zával, kameny a hlína z hor zasypaly cestu a úsek se musí přelézat. Není to žádná legrace, je to docela náročné. Zával to musí být poměrně nový, protože přes něj nevede vyšlapaná stezka, každý krok si musíme sami najít a vyzkoušet. Ale za chvíli jsme šťastně na druhé straně a pokračujeme dál. Jdeme a jdeme. Občas vidíme hada, stejného jako nám v Kuanwu ukazoval ten děda.

Pomaličku se začíná stmívat. Miro navrhuje, abychom tu někde přespali. Já mu říkám, že se zbláznil, že je tu kolem všude spousta hadů. Tvrdí, že už jsme dlouho žádného neviděli, že už je to prý moc vysoko (ale jdeme přece pořád po rovině, zní moje námitka). Miro pak nachází jakýsi celkem slušný plácek u cesty, kde by se dalo přespat. Mně se to moc nezdá, takže ho nutím abychom ještě kus šli. Ujdeme jenom pár kroků, když v tom sssssss, přes cestu se šine had! Jsem na koni, vyhrál jsem, jsou tu hadi - jdeme dál.

K potoku Matala dojdeme už skoro za úplné tmy. U říčky je taková malá chatka, kde se dá spát. Ale je neudržovaná, je tam spousta prachu a navíc tam nejsou dveře (čili hadi by tam jistě rádi vlezli se ohřát). Naštěstí je nad řekou visutý most. Přejdeme ho a na druhém konci se usazujeme. Vaříme si jídlo a kafe, pokuřujeme a debatujeme. Najednou Miro zařve a škubne sebou - a vidím nějaký stín se mihnout okolo a do lesa. Miro sice tvrdí, že to byla veverka, ale tím je rozhodnuto, spíme na mostě, pro jistotu raději ještě uprostřed.

Den druhý

Noc byla výborná, teplo a čistá obloha. Skvěle jsme se vyspali. Hadi nás nenavštívili, ani veverky už se neukázaly. Děláme si snídani a když jíme, shora z hřebene sestupuje skupina lezců. S nimi jde taky správce chaty "Devadesát devět", která je na hlavním hřebenu. Říká nám, že tam můžeme být, že jde nakoupit zásoby a přijde zítra nebo pozítří.

Začínáme s výstupem. Jako každá cesta na hřeben, i tady je to velice náročné, strmé stoupání, které je ale naštěstí co chvilku vybaveno lavičkami a odpočívadly s nádherným výhledem na hory všude okolo. Často se zastavujeme a pauzírujeme. Ještě není poledne, když se dostáváme k chatě "99". Jmenuje se tak proto, ze leží ve výšce 2699 metrů nad mořem. Je to veliká chata nebo spíš komplex chat, jsou tu tři velké chaty a pár malých. Děláme si pauzu na oběd. Jsme tu úplně sami, kromě toho horala, který nás včera svezl kus cesty autem a dneska ráno té skupiny, která šla dolů z hřebene, jsme ještě nikoho nepotkali.

Po odpočinku vyrážíme dál. Jsme teď na hřebenu, čili věci jdou snáz. Ale přesto jde samozřejmě cesta nahoru - dolů, jak už to tak na horách chodívá. V půlce cesty potkáváme dva kluky. Oba mají veliké dlouhé klacky a za pasem mačety. Ptáme se, na co to mají. Udiveně se na nás dívají, že přece na medvědy - a copak my klacky a mačety nemáme? Ptáme se, jestli už někdy viděli medvěda, nebo aspoň slyšeli, že ho někdo viděl. Prý ne, ale co kdyby! Se smíchem (čistě pro sebe, samozřejmě) se vydáváme na další úsek cesty.

Od jistého bodu máme už výhled na náš cíl: Ta Pa Chien Shan! Ta Pa Chien Shan je posvátná hora pro kmen Atayal tchaj-wanských aborigenů (původních obyvatel). Je to nádherný pohled, ostrá špičatá skála, jakoby vyrůstající z hory. To nám dodá nových sil a za chvíli jsme u malé chatky, kde chceme dnes nocovat.

Toto není žádná sláva, žádná udržovaná chata jako "99". Je to chatka z plechu, vzadu vyvýšená podlaha ze dřeva, vpředu normálně hlína. Protože je ještě světlo a chvíli bude, rozhodujeme se, že tu necháme batohy a půjdeme se podívat k hoře samé.

Za chvíli jsme pod ní. Přístup k hoře je přes suťové pole (v zimě je tu prý někdy něco jako "malý ledovec") a celý úsek je přetraverzovaný pomocí zábradlí! Jen tak si horu (říká se jí zkráceně Ta Pa) obejdeme a pádíme zpět do chatky, protože už se pomaličku začíná stmívat. Po jídle ještě povídáme, ale brzo se ukládáme ke spánku. Miro brzy spí jako zabitý, ale se mnou je to dneska horší. Nějak ne a ne usnout. Stále se převaluji, prkna mě tlačí. Navíc mi ti dva dodali strachu "s medvědem", takže mám pocit, že jednoho venku slyším. Ale nakonec usínám.

Den třetí

Hned po svítání nás budí nějací tři lezci, kteří si přišli do chaty odpočinout. Vaříme si teda taky kafe a snídáme. Batohy opět necháváme v chatě a lezeme na Ta Pa. Opět traverzujeme "ledovec bez ledu" a dostáváme se pod skálu. Výstup na hlavní vrchol je náročný, jsou tu lana a řetězy. V jednom místě se leze přes převis a dole je strž několik set metrů. Kdyby ten řetěz tady povolil, tak se pěkně proletím. Naštěstí je ale toto místo brzy za námi a za chvíli jsme na vrcholu Ta Pa Chien Shanu, ve výšce 3492 metrů.

Kouříme "vrcholové cigarety" a uvazujeme "modrou stužku" - protože toto bylo v době, kdy na Slovensku probíhala kampaň modrých stužek jako odpor proti Mečiarovi. Jsem dodneška přesvědčen, že právě tato naše modrá stužka byla ta, která přivodila za pár let Mečiarův pád. Božstvo Ta Pa Chien Shanu vzalo na vědomí naši prosbu a šlo Mečiara zlikvidovat. Bůh šel asi pěšky, čili mu to zabralo těch několik let.

Z vrcholu vidíme dole v údolí nějakou chatku. Pohled na mapu nám říká, že tam vede cesta na Hsue Shan, druhou nejvyšší horu na Tchaj-wanu. Přemýšlíme a mudrujeme a rozhodujeme se, že to zkusíme projít. Vracíme se do chatky pro batohy a rychle zpátky. Sestupujeme dolů na druhou stranu. Ovšem po nějaké době se nám cestička ztrácí, je tu velká louka plná balvanů a my zabloudíme. Zkoušíme sejít dolů, ale ne a ne se to podařit! Po hodinách marných pokusů nám nezbývá nic jiného, než se vrátit zpět!

Využíváme ještě času k výstupu na mladšího bratra Ta Pa - Hsiao Pa Chien Shan, což je ovšem spíš zábavička pro děti, v porovnání s Ta Pa. Pak už se pomalu vracíme k chatě "99". Má to jeden háček, poslední vodu jsme dopili na vrcholu a máme žízeň jako trám. K chatě se dovlečeme úplně dehydrovaní a asi patnáct minut jenom pijeme vodu.

Dneska je chata celkem plná, je tu několik skupin lezců. Taky správce už je tu, hned se ho ptáme na tu cestu, kterou jsme nemohli najít. Z jeho řeči vyplývá, že jsme udělali chybu, měli jsme zahnout mírně doleva ještě před vstupem na tu louku s balvany. Ale teď už je pozdě.

Ubytováváme se a večeříme. Jeden z lezců nám dává jakési placky a se smíchem říká, že takové placky prý rád jídával Mao Ce-tung. Hned mi placka v krku zaskočila! Samozřejmě, jako cizinci jsme "v kursu", každý se s námi chce bavit, takže se celý večer nenudíme. Spí se nám dneska skvěle, na měkkých postelích, s polštářem a přikrývkou. Po noci na mostě a noci "s medvědem" je to jak pětihvězdičkový hotel.

Den čtvrtý

Jsme opět brzy probuzeni, většina lidí se dneska chystá na výstup na Ta Pa a tudíž si radši přivstanou. Ale nijak nám to nevadí, protože jsme šli poměrně brzy spát a navíc máme před sebou taky dost těžký den, sejít z hřebene, ujít dvacet kilometrů do Kuan Wu a nějak se dopravit dolů z hor.

Po snídani tedy vyrážíme vstříc civilizaci. Dole u říčky Matala jsme poměrně brzy, sestup z hřebene je rychlejší než výstup. Ani se velice nezastavujeme a pádíme po lesní cestě dál. Jsme unaveni, těžké batohy nás pálí na zádech, už máme před sebou vidinu civilizace. Takže děláme zastávky jenom na nutný odpočinek, už se tolik nekocháme krajinou jako cestou sem. Po době, která se zdá nekonečná, se dostáváme k zavalenému místu.

Na druhé straně stojí jacísi dva chlápci, kteří až sem dojeli autem. Nedůvěřivě si prohlížejí neexistující kus silnice a zjevně neví, co teď. Když nás vidí, jak úsek bravurně přecházíme (teď to jde rychle, jsme zvyklí na podobné úseky z hor), tak se na nás dívají pohledem, v němž se mísí obdiv a nevíra. Dáváme se s nimi do řeči. Prý už tu stojí nějakou dobu a hledají možnost, jak ten úsek přejít. Do té doby než nás viděli, prý byli přesvědčení, že to nijak přelézt nejde. Bavíme se dál - jsou to dva "masňáci", kteří se rozhodli o neděli vylézt na Ta Pa Chien Shan! Když jim vysvětlíme, že by napřed museli ujít asi dvanáct kilometrů pod hřeben a teprve pak začít s výstupem, a že by se jim to teda ale rozhodně během jednoho dne všechno nepodařilo, rozhodnou se, že teda pojedou domů. Samozřejmě se vetřeme k nim do auta, takže útrapy tímto pro nás skončily.

Zastavujeme se ještě na hodinku či dvě v Kuan Wu - když už holt chlapci vyjeli do hor, tak z toho chtějí něco mít. Jdou se podívat kamsi do okolí, zvou nás sebou, ale my s díky odmítáme. Kupujeme si pití a natahujeme unavené nohy na sluníčku. Pak už sjíždíme dolů z hor. Únava se hlásí o slovo a tak je diskuse s našimi "šoféry" pomalejší a pomalejší, až usínáme.

Probouzíme se až dole pod horami, poblíž Chutungu. Stavujeme se tam a berou nás na jídlo, na nějakou (prý) místní specialitu. Už si ale ani vůbec nepamatuji, co to bylo, tuším nějaké knedlíčky plněné masem a zeleninou, ale můžu se plést, možná nějaké nudle.

Odpočinuti a nakrmeni vyrážíme dále. Hoši nejsou z Taipei, ale ze Hsinchu ("Nový bambus"), což je průmyslové město asi 70 kilometrů od Taipei. Právě tady jsou soustředěny snad všechny továrny na výrobu polovodičů a taky spousta jiných technických továren a exportních firem. Cokoliv ve vašem počítači je "Made in Taiwan", tak to s obrovskou pravděpodobností bylo aspoň zčásti vyrobeno právě v Hsinchu.

Vyhazují nás před autobusovým nádražím, kde už je připravený bus do Taipei a odjíždějí domů. Nasedáme do autobusu a po rozjetí opět usínáme. Ale tentokrát je spánek krátký, zhruba za hodinku jsme v Taipei, kde přesedáme na motorky a dáváme se na poslední úsek cesty, k domovu.