Duben 2003

A už zase bojujeme za mír

Luděk Frýbort

Ještě pořád mi nechce jít přes zuby jméno jednoho pražského náměstí, však vy víte, toho na Vinohradech, co na něm stojí kostel svaté Ludmily. Za komunistů je překřtili na náměstí Míru, a na rozdíl od jiných bolševických názvů to tak už zůstalo. Bodejť. Kdepak zrušit jméno tak vznešené, byť i bolševikem udělené. Kdo by chtěl být takový bídák, aby měl něco proti míru, že ano. A jen blázen by si mohl přát válku. Jak znamenitě dovedla moskevská Říše zla lidskou touhu po míru zneužít, jak úspěšnou jí byla zbraní v tažení k ovládnutí světa! Když jsem, otrávený nepřetržitou ofenzívou mírového pokrytectví odešel do exilu, věřil jsem, že na Západě to bude jiné. Že jej najdu připravený k zápasu, v němž šlo o bytí nebo zánik jeho hodnot, ale kdepak. Mírová hnutí, mírové výbory, mírové pochody, mírové demonstrace, mírové holubičky se jen tak líhly a otřásaly jeho půdou, a nebylo už pomalu toho, kdo by měl kuráž se té podlosti vzepřít. Komukoli se tehdy zachtělo zatančit si před zraky veřejnosti v roli ušlechtilého ducha a neoblomného soudce lidské špatnosti, stačilo mu vystoupit na některé z pódií k tomu účelu v hojnosti zřízených, dát zaznít svému spravedlivému hněvu a vykřiknout: Ne válce! Bojuji za mír! Samozřejmě že za mír velmi specifický, o němž mohlo být řeči, pouze šlo-li například o Vietnam či o jiný z těch řídkých případů, kdy Západ užil proti chapadlům Říše zla své síly. Nějaký Afghánistán, nějaká Praha, další a další země padající Říši zla jedna po druhé do chřtánu ... to není naše věc. Nesmíme se vměšovat. Nesmíme roztáčet spirálu násilí, jelikož by to mělo nedozírné následky. Nejdřív si musíme zamést před vlastním prahem. A tak se nevměšovalo, před vlastním prahem zametalo, druhá tvář nastavovala, vůle a síla Západu k uhájení vlastní civilizace ustupovala do ochablé defenzívy, až ... nerozpadnout se Říše zla tíhou své neschopnosti, mohla si celý Západ sebrat jako zralou švestku.

Nebylo to poprvé. Už v předvečer druhé světové války bylo tolik vznešených duchů proti válce, tak hlasitý byl mírový pokřik, až v tom mumraji téměř zanikl hlas osamělce Churchilla. On chce válku! volali rozběsnění kritikové na jeho adresu, takže se pomalu začínalo zdát, že ne jakýsi pan Hitler, nýbrž tento muž s doutníkem představuje nejakutnější hrozbu pro svět. Tak je tomu, všimněme si, pokaždé. Nu, jak známo, ušlechtilá idea tehdy zvítězila, v šťastném triumfu se vrátil premiér Chamberlain z Mnichova a zvěstoval jásajícímu lidu osvobozující zvěst: Přinesl jsem vám mír! A věru, přinesl, dokonce na téměř celý rok. Totéž se s obměnou opakovalo za války zvané studená. Válka byla tehdy oděna v cylindr s hvězdami a pruhy, kdežto věc míru symbolizoval ... no, rudoarmějec s kalašnikovem na řemeni tak zcela ne, i těm nejmírovějším holubicím bylo poněkud nevolno při pomyšlení na sibiřské tábory smrti a rakety s rudou hvězdou na plášti, ale důsledky z toho vyvozeny nebyly. Johnson, Nixon, Reagan, to byli války chtiví ďáblové, proti nimž se obracel spravedlivý hněv pokrokové mládeže a intelektuálstva, kdepak nějaký Brežněv!

A už tu máme totéž divadlo potřetí. Chceme mír! Nic není snazšího ani lacinějšího než vykřiknout do vesmíru nesmlouvavý požadavek, a to tím směrem, kde je domovem svoboda kritiky a demokratická diskuse. Pochopitelně; přece nebudeme kritizovat, obviňovat a za nepřítele světového míru vyhlašovat nějakého Hitlera nebo Brežněva, když on by si z toho beztak houby dělal. To v běsnění proti Americe se člověk vyřádí líp. Nic nového, lidé drazí, nic nového, rozhlédněme se po dnešním světě a vizme, kdo je už zase tím nejchlupatějším ďáblem a nebezpečím pro světový mír. Kdepak nějaký Usáma bin Ládin, zapomenuto budiž to jméno, kdepak nějaký Saddám Husajn. Kdeže předloňské sněhy jsou, kde je konec solidaritě s USA v jejich boji proti teroru, již opět tu stojí osamělá, všemi kritizovaná postava G. W. Bushe, a kdo má na kramfleku drek, otře si. On chce válku! Hrrr na něj! Ó, Hospodine, dej mi sílu k trpělivosti, neboť se mi chce řvát.

Leč zanechme elegického tónu a zkusme odhadnout, jaké alternativy dalšího vývoje nám předestírá tento čas, tak podobný závěru roku osmatřicátého. Připusťme možnost, že se vše vyvine tak, jak žádá premiér Chamb... eh, promiňte, německý kancléř Schröder i jiní vyznavači nekompromisního míru. Dle právě oblíbené verze se očekává, že Irák bude iniciativně spolupracovat s páně Blixovými komisaři, čemuž rozumějme tak, že je budou Husajnovi hoši vodit po pouštích a ukazovat - v tomhle sklepě máme sarin, tamhle v té díře je zakopaný yperit, a tuhlety lahvičky, víte, to nejsou vzorky moči, nýbrž kultury antraxu. OSN poté nakáže všechny ty ošklivosti zničit, vůdce Saddám iniciativně poslechne, váleční štváči ve Washingtonu utřou nos a nad planetou Zemí se rozklene Věčný mír. Co? Slyším nějaký chechtot? Styďte se. Tolik hlav moudrých, státnických, nepřipouští jinou možnost, jen vy...

Nu, sám bych se obával, že to nepůjde tak hladce. Může se stát, že si vůdce iráckého lidu bude i nadále vymýšlet všelijaké triky a vodit hledače páně Blixovy za nos, až váleční štváči z USA ztratí trpělivost a buď se souhlasem OSN, nebo daleko spíš bez něj zatroubí k šturmu. I bude přemnoho křiku, mnohý prapor s hvězdami a pruhy bude spálen a nejeden hadrový panák s rysy G. W. Bushe zlobně rozcupován. Ale válka dřív nebo později skončí, Husajnův režim bude svržen (neříkám, že vystřídán něčím demokratickým), zásoby zbraní hromadné zkázy zničeny, bouře mírového hněvu dobouří a svět, jak jest již v jeho povaze, začne mít postupně jiné starosti. To by byl, odvažuji se odhadnout, scénář nejen ze všech nejreálnější, ale i nejžádoucnější. Ani poté by se sice nerozklenul Věčný mír a svět by se nezbavil všech hrozeb, ale aspoň jedné klíčové. Kéž by ... ale nic, nebudu přece takový padouch, že bych si přál válku.

Nebo se zatřetí prosadí věc míru, jak k tomu pracují rozkacení demonstranti a kancléř Schröder. Může se to stát jedna dvě, protože USA jsou země demokratická, v níž slovo občana má svou váhu. Už nyní, hádal bych, může mít po krk té podivné role, v níž Amerika svými zbraněmi a za peníze svých poplatníků tahá za celý svět kaštany z ohně a on jí za to nadává. Ještě nějaký měsíc odkladů, ještě o něco víc povznesené kritiky od těch, kteří bez americké pomoci nedovedou udělat pořádek ani na vlastním evropském dvorku, ještě o něco semknutější protiamerická fronta na půdě OSN, v níž se svorně spojí žárlivá Evropa s mafiánským Ruskem a komunistickou Čínou, a všechno se může změnit. Zdrávi si vašeho míru užívejte, zazní vzkaz zpoza oceánu, nechcete nás, nechtějte, nám chybět nebudete, my se o své věci a o svou bezpečnost umíme postarat sami.

I opustí Amerika svou úlohu světového policajta, za niž sklízela jen povýšenou kritiku a spílání krasoduchů. Stáhne své jednotky z krizových oblastí a vystoupí z ctihodných grémií, jež bez jejího přispění nemohou existovat, v nichž však je osamocena proti všem. Pocítí to ze všeho nejdřív NATO. Bez americké účasti se snad úplně nerozpadne, ale jeho význam poklesne na úroveň sboru dobrovolných hasičů. Může to též znamenat začátek konce Evropské unie, bude-li Velká Británie mít blíž k zaoceánskému protivníku než k trucovitým Spoluevropanům; a jejího příkladu mohou následovat další. Otřást se může i samotná OSN, jejíž ústředí sice stojí na půdě USA, sice tytéž USA přispívají nejvyšší mírou do jejích bezedných pokladen, sice vedou tisícovky skvěle placených pánů na americký účet líbezný život, přesto z ní nevychází nic než nepřetržité odsudky všeho amerického; i nebylo by divu, kdyby toho měla Amerika jednou dost a uskutečnila to, čím pohrozil už prezident Reagan, čelící svým časem téže frontě povýšeného antiamerikanismu. Upřímně řečeno, nestalo by se tak moc; OSN je sice instituce přímo posvátná, leč příkladně impotentní, čemuž se nelze divit, je-li z valného dílu tvořena zástupci režimů nízké a nejnižší kvality.

Jak se věc míru může vyvíjet dál ... třeba takhle: milovaný vůdce, zbavený americké hrozby, se dá na pochod. Připojí si nejdřív Kuvajt, odpadlou to provincii Iráku, která mu právem náleží. Stráviv to sousto, rozepne se k jihu, k naftovým polím Saúdské Arábie a Arabských emirátů; a nebude toho, kdo by se mu postavil. Vyřídí si účty se zbývajícími arabskými potentáty a jme se uskutečňovat odvěký sen islámu, říši víry Prorokovy od Maroka po řeku Indus, případně i za ni. Jen bokem splatí perským ajatolláhům dluh, jenž nebyl zapomenut, a pochopitelně odvrhne veškeré závoje své podpory islámskému terorismu, jichž už nebude třeba. A jen maličký Izrael bude tomu přílivu vzdorovat, neboť síla Evropy bude slabá, podvrácená vlastním žvástavým pokrytectvím. Tehdy, až se příval katastrof dotkne jejích břehů a těžce pocítí svou slabost, rozlehne se výkřik - Ameriko, pomoz! Je nejisto, bude-li k tomu v USA chuti. Jestli ano, střet přinese stonásobnou zkázu a bude stát stonásobek životů, než by stál při včasném zásahu dnes. Ostatně je tak tomu, jak již řečeno, pokaždé. Nebo mít chuť nebude, a pak ... raději zanechme prognostiky.

Je těžké si představit, co vlastně některé evropské státníky k jejich postojům vede. Že nedozrálí chlapečkové a vyjevené děvenky běsníce trhají americké vlajky, inu, takové už je mládí; ale co se děje v mysli např. německého kancléře Schrödera? Že by nedohlédl hrozby, jíž není nic menšího než rozklad Západu? Nebo si jej ve svém levicovém srdci naopak přeje? Vyhovoval by mu spíš stav, kdy by spolu s Ruskem a Čínou stál v alianci proti USA? Věru že to tak vypadá; ale proč?

Zdráhám se pomyslet tak daleko, ale zdá se skoro, jako by se ledakdo v starém světadíle bál pádu Bagdádu. Možnosti, že by američtí marines vnikli do opuštěných centrál Husajnových tajných a nejtajnějších služeb (mají čítat 400.000 příslušníků všech šarží a druhů, o milionech externích fízlů nemluvě) a dostaly se jim do rukou jejich archivy. Dokumenty z dob, kdy byl Irák nejvěrnějším spojencem Sovětského svazu, molodci z KGB i odjinud v Bagdádu pečení vaření a i ze zemí západních byla navazována prapodivná spojení. Copak by na koho asi tak prasklo? Do čehopak se kdo namočil? Jaké a čí vazby na temné režimy Středního východu i na centrály palestinského a jiného teroru by mohly vyjít na světlo Páně? Ale odpusťte mi to vybočení, samozřejmě nemám pro svou úvahu žádné důkazy. Jenom že válka má své divné cesty, a mír kolikrát ještě mnohem divnější. Když o tom tak přemítám: jak se vlastně nazývalo to náměstí na Vinohradech, než je bolševik překřtil? Možná by bylo vhodné mu vrátit jeho staré jméno. Ono to bojování za mír, víte ... nějak mi od těch dob páchne.