Duben 2003

Jako už tolikrát

Luděk Frýbort

Pamatuji se, že jsem měl s touhle písničkou maléry. Byl jsem seřván důstojnictvem za to, že jsem ponoukl mužstvo k jejímu zpěvu a za trest jsem nebyl povýšen na frajtra. Její text mi ale zůstával poněkud záhadný; co v něm má co dělat Tripolis, ležící přece daleko od břehů USA? Pozdě, ale přece jsem se dopídil vysvětlení.

Islámský terorismus není vynález teprve biče Alláhova Usámy bin Ládina; už před dvěma staletími jej úspěšně a dlouhodobě používali vládcové severoafrických říší. Alžírské, tuniské a tripoliské koráby křižovaly Středozemní moře, přepadajíce evropské lodi a unášejíce posádky i cestující do otroctví. Arabští piráti se celkem bez odporu vyloďovali od Sicílie po břehy severního Atlantiku, zásobujíce tak svá tržiště desetitisíci otroků až z Irska a Skandinávie. Jelikož bylo neúnosné, aby kolem žentouru chodili nevěřící, bylo nutno je nejdřív obrátit na víru Prorokovu; metodami přesvědčování bývalo krom jiného narážení na kůl, křižování a masové kastrace. To všechno za času, v němž evropské veřejné mínění i většina vlád zaujímaly ostře protiotrokářské postoje, ovšem pouze za předpokladu, že šlo o příslušníky černých afrických etnik. Utrpení bílých otroků z vlastních zemí evropské politiky ani zdaleka tak nerozhořčovalo, ledaže je slitovně vykupovali, platili výpalné, poskytovali výhody, diplomaté vyjednávali s arabskými emíry a beji o úlevách, a vůbec se zdarem provozovali to, čemu se v modernější hantýrce říká uvolňování napětí. Vyznavači appeasementu už prostě odjakživa pokládají za cíl a zdar sám fakt vyjednávání, nikoli nějaký výsledek. To vše trvalo až do té chvíle, kdy narazila kosa na kámen: arabští otrokáři dostali neblahý nápad zaútočit i na lodi sotva pár let starých USA a vzít za otroky americké námořníky. Proti všemu obyčeji však americká vláda neposlala do Alžíru a Tripolis diplomaty s pytli výkupného, nýbrž válečné námořnictvo. Roku 1805 prošla americká námořní pěchota pouští z Egypta, dobyla Tripolis a donutila místního beje vydat americké zajatce. To tedy jsou ta Shores of Tripoli, o něž jde v zmíněné písni. O deset let později pak velká námořní eskadra zaútočila s úspěchem i na Alžír a jiná pirátská hnízda. Teprve poté se rozhoupali k důraznějšímu kroku Angličané, dělostřelbou z moře zničili alžírskou obranu a vynutili si vydání otroků a zaplacení odškodného. Konečnou ránu otrokářskému džihádu zasadila Francie roku 1930, když obsadila Alžír, vyhnala z něj beje a postavila zem pod koloniální správu. Ale začít musela Amerika.

Už tehdy se vyjevilo několik skutečností, ač někdy neochotně přijímaných. Že s někým má cenu rozumně vyjednávat, avšak na bezohledného lotra je užitečné mít po ruce klacek. Že to obzvlášť platí pro lotry domýšlivé, domnívající se, že jsou k svému řádění pověřeni Alláhem či jinou nepochybnou autoritou. Že metoda kompromisů a ústupků může být něco platná pouze tam, kde lze předpokládat stejně dobrou vůli i na druhé straně. A že včasný a rozhodný úder může zachránit velké množství životů a zabránit nesmírným škodám, jaké bez výjimky nastávají, je-li zlu dovoleno šířit se beztrestně dál. Stejně tak se ale projevilo, že úder silou nenajde souhlas citlivých duší humánní Evropy a bude terčem morálně-etických výtek, i kdyby osvobodil všechny otroky světa a uchránil miliony lidí od potupné smrti.

Dnes, kdy se rozbíhá celosvětový zápas se silami teroru a opět jednou jde o všechno, musí západní civilizace o své přežití znovu bojovat na dvou frontách: jednak s krvavým islámským fanatismem, jednak s ušlechtilými nastavovači druhých tváří. Jako za časů tripoliských bejů, jako za času Leninova a Trockého, jako za Hitlera, jako za času Brežněvova a Carterova, opět jedni bojují a nastavují své krky, kdežto druzí povzneseně káží. A sklízejí za to chválu a metály. Nic nového pod evropským sluncem, zakrytým mlhou pokrytectví.

No, nakonec to ještě nedopadlo nejhůř s tou Nobelovou cenou míru. Také jí mohl být vyznamenán například Usáma bin Ládin, že ano, v tradici toho slavného metálu by to bylo. Když Jásir Arafát, když ten vietnamský skřet, co hned po zavěšení mírového metálu dal povel k zotročení jižní části své nešťastné země, proč ne on?! Jediné, co by k tomu potřeboval, by bylo zasednout k nějakému vyjednávacímu stolu a vyřknout trochu mírových řečí. K svatořečení anděla míru se totiž nežádají skutky, nýbrž fráze. Dobře známý teroristický zločinec si je může vysloužit, poví-li někde, no tak dobře, jaký už nejsem, já teď chvíli nebudu zabíjet a bořit, místo toho si můžeme vyprávět o tom, jak krásné by to bylo, kdyby všude byl mír. To mají ušlechtilí duchové Západu náramně rádi a jejich srdce měkne. Tohoto roku byl k přijetí slavného metálu vyvolen někdejší americký prezident Jimmy Carter a jury se ani zvlášť neskrývá s důvodem té volby. Pochopitelně že na potvoru prezidentu současnému, který by také mohl v různých pěkných místech světa vyjednávat se zástupci Al Kajdy a Talibanu o ústupcích a kompromisech, ale místo toho, zloduch jeden, je vypráskal z Afghánistánu a honí jejich zbytky po světě. A nemá toho dost, takže právě dává nůž na krk jinému případnému adeptu na cenu míru a staví ho před jednoznačnou alternativu. Lze si představit, že kdyby seděl v Bílém domě mírový anděl Carter, vypadalo by to jinak. Do Camp Davidu by Saddáma Husajna na partičku golfu pozval, konferenci tu v Oslo, tu třeba zas ve Vídni by uspořádat nechal, předlouho by si tam s Otcem iráckého lidu pravicí potřásal, úsměvů, šampaňského, řečí ušlechtilých na trakaře, třeba i hubička by padla. Otec iráckého lidu by mezitím nervové jedy pilně vyráběl, uran nakupoval, ale toho si andělé míru nevšímají. Nejde přece o to, co šeredného kdo kde budoucnosti světa peče, nýbrž pěkně si spolu posedět a v duchu oboustranného porozumění vyjednávat, pracovní atmosféru vytvářet, stříbrný pruh na horizontu nacházet. Tak dlouho, až by bylo všechno kompletně vyjednané a irácký Otec vlasti by mohl spustit, co na nás mezitím stačil přichystat. Jako už tolikrát, dobrý Bože, jako už tolikrát. Je třeba mít už hodně sklerotickou paměť, aby člověk neznal konce všeho toho uvolňování napětí, co jich kdy Evropa zažila a nepoučila se z nich. Paměť jiná než sklerotická si zajisté uchovala vzpomínku na Jimmyho Cartera, nejslabšího z prezidentů, co jich USA za poslední půlstoletí měly. Výjimečně moudrý egyptský státník Anvar Sadát za jeho vlády přivolil k míru s Izraelem, u čehož Carter asistoval, takže mu to dnes vyneslo ten metál. Jinak už se zasloužil o máloco. Předvedl žalostnou neschopnost ukončit zajetí amerického diplomatického sboru teheránskými ajatolláhy, z jeho popudu vyšlo oslabení a znehybnění amerických bezpečnostních služeb, on jako by si vzal za úkol neustálý ústup před sovětskou nestydatostí ... nu, snad i to lze prodávat za zásluhu o mír. Ovšemže mír sovětský, gulagovský, ale zdálo se tehdy, jako by západní intelektuální elita ani o jiný nestála. Kdyby bývaly dějiny popřály mírotvorci Carterovi ještě pár let působení, mohli jsme jej mít; vůle Západu k obraně vlastních hodnot už byla úspěšně podkopaná a ze všech stran vysmívaná. Možná by si Carter kromě té Nobelovy ceny zasloužil i bronzový pomník, na němž by mohl být zobrazen, kterak se skrze věc míru hubičkuje s Brežněvem. Byl to tehdy otřesný obrázek a nesliboval nic dobrého. Už se vlastně nečekalo na nic jiného než na signál, aby vzplála poslední z bitev. Že k ní nakonec nebylo zatroubeno, že Západ zůstal svobodný, za to může vděčit sovětské zchátralosti v oblasti vojenské stejně jako ve všech ostatních s výjimkou rozvratných a dezinformačních služeb.

A zajisté i Carterovu nástupci Ronaldu Reaganovi, který ráznými, moudře statečnými kroky zabránil, aby carterovský rozklad dospěl k předvídatelnému konci. Jemu, patrně největší postavě novějších světových dějin, ovšem nikdo pomník nepostaví, natož aby ho navrhl na Nobelovu cenu. Jak by také mohl. Vždyť Reagan položil nůž na krk sovětské rozpínavosti a donutil ji odhalit svou slabost. To se přece mezi ušlechtilými, ideji míru oddanými duchy nedělá. Jak se to všechno opakuje!

Bojovníci proti otroctví před dvěma staletími, jejichž srdce vzplála hněvem, pouze šlo-li o otroky černé pleti. Celé roje proroků míru, když se rozhodovalo o tom, bude-li potlačena bolčevická revoluce a nedojde k hrůzám Gulagu ... dodnes nesou jejich jména ulice a náměstí mnoha měst, kdežto ti, kteří se pokoušeli rudý mor zastavit, se nezbavili přídechu čehosi nečestného, inu, kontrarevolucionáři. A jak bychom zapomněli na posly míru Daladiera a Chamberlaina, těm by také něco mělo být se zpětnou platností pověšeno na kabát, nějakou ulici po nich pojmenovat, vždyť oni chtěli mír, slyšte, chtěli mír, ne válku! Že vzápětí jejich přičiněním spadla pošetilé Evropě na hlavu ... nu, ví se o tom. Ale důsledky se nevyvozují. Naštěstí je postava typu Nobelova oslavence Cartera pro Ameriku spíš výjimečná. Naštěstí pro nás všechny tam v těžkých chvílích dějin přicházívají ke slovu spíš mužové typu námořního kapitána Decatura, přiměvšího kdysi k pokoře tripoliského beje. Státníci typu Ronalda Reagana, přitlačivšího k ústupu a rozpadu Říši zla. Jestli se týž scénář bude opakovat i nyní a tradice ponese jméno G. W. Bush, o tom budeme vbrzku patrně vědět víc. Snadné to mít jistě nebude, jako už vždy je obtížnější vykonat skutek, než vypustit z huby žvást. Do té doby abychom se snad konečně poučili z historie a připustili bez všech oklik holou skutečnost: že sovětské maršály nezastavilo mávání holubičkami ani mírová hnutí, nýbrž Reaganův nůž na krku. Že Hitler mohl být zastaven podobným způsobem, ale zásluhou mírotvorců nebyl. Že, celkem vzato, je houby platné, chce-li někdo mír; důležité je, má-li vůli a prostředky jej na černých postavách dějin vynutit.

Naštěstí je Amerika má a zatím je ochotná jich užít i pro nás. Zatím je tu americký námořník, schopný bojovat pro právo a svobodu - to fight for right and freedom. Má-li pro nás budoucnost připraveny hrůzy války, ani my jim nezabráníme šlechetnými řečmi. A jako vždy, bude lepší udeřit dřív, než dokončí přípravy k úderu síly zla. Nestane-li se tak a svět bude znovu stát nad hromadami trosek a tisíci rakví, můžeme už teď poradit andělům míru, aby se pak šli se svými projevy rozhořčení a minutami ticha vycpat. Museli by si dát líbit nejen nařčení z hlouposti, ješitnosti, pošetilosti a pýchy, ale už také jednou z viny na zločinu, jemuž svými povznesenými žvásty napomáhali. Jako už tolikrát, Bože, jako už tolikrát...