Duben 2003

Jede Turek ...

Luděk Frýbort

... od Moravy, šavle se mu blyští… (lidová říkačka z dob, kdy Turecko uskutečňovalo myšlenku evropské jednoty, arciť z obráceného konce).

Když tak člověk během života pochodí pár desítek zemí, nevyhne se tomu, aby si některé oblíbil víc, jiné méně, několik málo si jich zamiloval a jiné mu mohly být ukradeny, jelikož není rovnosti na tomto šišatém světě. Účtuji pomalu s výsledky svého toulavého živobytí a tu se nemohu nezmínit, že do kategorie zemí, jež jsem si oblíbil, řadím i Turecko. Pobyl jsem v něm vícekrát a až na neklidný kurdský jihovýchod jsem je poznal téměř celé; a ze srdce potvrzuji, že mám rád přátelské, pohostinné a poctivé turecké lidi, obdivuji se způsobu, jak turecká správa dovede i při skromnosti prostředků udržet věci veřejné v dobrém pořádku, jak vše spolehlivě a dochvilně, i když mnohdy poněkud chudobně, funguje. A třebaže je Turecko země muslimská, jak je jeho atmosféra uvolněná, vzdálená netýkavého povýšenectví, příznačného pro jiné oblasti téže víry. Ba, bývalo po mnoho staletí Turecko říší významnou, velmocí prvního řádu, jíž by nemohlo být bez smyslu pro řád a organizaci; komu straší hlavou představa nějakého orientálního zmatku, při bližším poznání ji opustí. Škoda té říše, řekl bych dokonce, škoda těch časů, kdy vláda osmanských sultánů sahala od Balkánu až po Irák, jejž nebylo nutno bombardovat, aby v něm zavládl rozum.

Vyznávám se ze své náklonnosti k Turecku proto, abych mohl vzápětí vyslovit pochybnost, je-li tak zcela moudrá snaha o jeho přičlenění k Evropské unii. Turecká politika v něm vidí příležitost k vybřednutí z inflace a jiných hospodářských potíží, turecké obyvatelstvo možnost vydat se bez překážek za výdělkem do bohatších evropských zemí; a evropští státníci… jaksi je z toho bolí hlava. Napovídali toho tolik o rovnosti všech národů, kultur a ras, o lidstvu, které je všechno v téže lodi a o civilizačních způsobech, které jsou všechny stejně hodnotné a nesmějí být diskriminovány, že jim je teď zatěžko říci basta, až sem může sahat Evropa a dál už ne. Nemohouce Turky poslat k čertu otevřeně, vyslovili aspoň datum vyjednávání o vstup dosti odlehlé. Do té doby… nějak to dopadne. Nebo taky nedopadne. Třeba už ani žádné Evropské unie nebude. Nebo bude mít Turecko jiné starosti. A když nic, aspoň si s tou zapeklitostí nebudu muset lámat hlavu já, nýbrž můj nástupce, zdá se mít na nose napsáno mnohý evropský politik. Jen pádné slovo o rozdílnosti kultur a jejich vzájemné nenaroubovatelnosti nepoví žádný v tomto věku pokrytectví.

Místo toho kouká evropská politika, jaký nedostatek by Turkům vytkla, aby měla proč je do své náruče nestisknout. Vezmeme vás do té naší Unie, ale až odstraníte všelijaké škraloupy na vaší demokracii. Není přesně taková jako u nás, víte, a my se ovšem s žádnou nedokonalostí nesmíříme, jakkoli jsme v jiných případech tak velice tolerantní. Ve vašich kriminálech se prý mučí. Nebyl ještě zrušen trest smrti. A což teprve nakládání s menšinami, že ano; přihlašte se teprve, až dáte svobodu Kurdům, kteří, jak známo, za ni bojují už dobrého čtvrt století a vy si pořád nechcete dát říct, fuj, hanba.

Nuže, vím z vlastní zkušenosti, jak tyto výtky vypadají při vlastním ohledání. Turecká demokracie… pravda, nevyjímala by se asi nejlíp v britské dolní sněmovně. Je taková drobet bouřlivá a mívá někdy potíže s uznáním základního pravidla – ocitl jsem se v menšině, pánové, poroučím se, odcházím do opozice. Navíc se sem tam stává, že do partajně demokratického divadélka vtrhnou turečtí generálové a prásknou o stůl šavlí - dost pranic, holoto, tady bude pořádek! Partaje aby pak radši začínaly znovu a mírnily se ve svém rozčepejření. Byl jsem v Turecku zrovna v roce 1982, krátce poté, kdy takové bouchnutí šavlí zaznělo. Evropská veřejnost, její tisk a veškerá politika samozřejmě generálský zásah ostře odsoudila, hovoříc hněvivě o diktatuře a o porušování lidských práv. Já jsem však měl sto a jednu příležitost hovořit s prostými tureckými lidmi v hospůdkách i na trzích, a ti naprosto nesdíleli rozhořčení evropských karatelů, nýbrž byli své armádě za její zásah nadmíru vděční. „Ach, generál Evren!“ šeptal zbožně obchodníček, s nímž jsem se dal kdesi do řeči. „Generál Evren, to je náš nový Kemal Atatürk! Náš zachránce!“ Ona tenkrát demokracie v Turecku už došla tak daleko, že chodili od dveří k dveřím chlapíci s pistolí, položili krátkou otázku – pro kterou ty jsi partaj – a když slyšeli neuspokojivou odpověď, pic ho, a hned bylo o jednu politickou mrtvolku víc. Mrtvolky se nakupily do povážlivé hromady a demokratičtí předáci nejevili ani schopnost, ani chuť přejít k vlídnějším způsobům agitace, takže se do věci musel vložit náčelník turecké armády. K jeho cti je nutno říci, že když se poměry zkonsolidovaly, vzal svou pozlacenou čepici z věšáku a zase šel, předav moc voleným zástupcům; ale nejdřív je musel pokrotit. Takové je Turecko, suď je, kdo se v něm vyznáš, evropským loktem jeho dění neměř.

Turecký kriminál… nu, věru bych se v něm octl nerad, lze si představit, že nepůjde o lidumilně oddechové zařízení, v jakých pykávají zlosynové evropského Západu. Obávám se rovněž, že při policejním výslechu padne kolikrát i facka, což nejspíš bude to mučení, nad nímž se pohoršují evropští diplomaté. Nejsa státníkem, mohu se jen vyjádřit z hlediska uctivého návštěvníka mně cizí země; a tu musím říci, že Turecko náleží k těm, v nichž si pocestný nepotřebuje držet ruku na portmonce a svůj majetek (obzvlášť auto) pod sedmerým zámkem jako v mnohé končině západnější, není-liž pravda. Je-li kus bezpečnosti dostatečnou výměnou za lidskou důstojnost všiváků… sám vám nevím. Turci si myslí, že ano. Nevnucoval bych jim, k čemu sami nedospěli, zvlášť když náš západní příklad nelze nikterak vyhlásit ani za úspěšný, ani k bezpečí a ochraně majetku přispívající.

A je tu ovšem ta kurdská patálie. Turecko musí změnit nakládání se svými menšinami, hřímá evropské státnictvo, i nebude bez zajímavosti si o těch menšinách něco bližšího povědět. Až do pádu otomanského sultanátu žila v turecké říši bohatá a vzdělaná menšina arménská; ale paktovala se s nepřáteli, pročež byla zcela v intencích jistých dekretů odsunuta. Kolem milionu Arménů prý to odsouvání nepřežilo, inu, dobře jim tak, zrádcům, že. Tvrdí se, že v pochodech smrti se mordováním a okrádáním vyhnanců nejčileji vyznamenávali titíž Kurdové, co je dnes kolem nich tolik nářku. Jiní vlivná menšina, řecká, byla po nějakém tom válčení a slavném prapory mávání vyměněna za turecké soukmenovce zpoza Egejského moře, čímž jak Turecko, tak Řecko došly národní jednoty a celistvosti. Jestli na tom i vydělaly, odvažuji se zpochybnit. Viděl jsem zříceniny pravoslavných chrámů a kdysi výstavných měst mezi bodláčím a oslím trusem, obětí to na oltáři nacionalismu… inu, jsou i u nás lidé, že cosi podobného shledávají být skutkem záslužným a vlasteneckým. Kurdská menšina však všechno přestála, neboť nebyla ani bohatá, ani vzdělaná, ani se jí nedoneslo, že je vlastně národem a měla by tudíž usilovat o osvobození, i nepřišel nikdo na nápad ji odsunout. To teprve v létech sedmdesátých vycvičila sovětská KGB jistého Abdalláha Öcalana a vysadila ho v Kurdistánu, aby organizoval ozbrojený boj proti státní moci. Turecko totiž patřilo k nejspolehlivějším spojencům USA v tom koutě světa, což leželo sovětským stratégům řádně v žaludku, ostatně nejen jim. Dobrá věc se podařila, Öcalan s úspěchem založil Komunistickou stranu Kurdistánu PKK – jest s podivem, jak stydlivě se dodnes v západním tisku píše o Straně pracujících, jako by nebylo žádných plakátů s rudými hvězdami, komunistickým vercajkem a krvavě revolučními výzvami na každém rohu německých měst. Nakonec ale Turci milého Öcalana chytili a postavili před soud, kde škemral o svůj vzácný život tak podlézavě a nabízel třídnímu nepříteli veškerou spolupráci tak úpěnlivě, že to nemohlo nemít účinek na morálku jeho hnutí, tímto časem už víceméně zapomenutého. To jen, aby každý věděl o čem je řeč, slyší-li o útisku kurdské menšiny v Turecku.

Samozřejmě evropské státnictvo ví, proč se obává tureckého členství v EU, jest mu však žinantní svou obavu upřímně vyslovit. Učiňme tak za ně. Dobrovolné sdružení států, ustavené za účelem spolupráce a vzájemného sblížení, funguje tím lépe, čím příbuznější jsou si jejich tradice, kulturní návyky, způsoby myšlení a konání. K neúspěchu předem odsouzené jsou pokusy sjednotit nesourodou sbírku zemí vyhlášením jednoho způsobu za jediný hodnotný a pro všechny závazný. Beznadějná a navíc pokrytecká je i snaha přelakovat jejich odlišnost filozofickými tezemi o rovnosti všeho lidstva; všelidských a leda k ozdobě sloužících spolků má svět dost. Regionální svazy typu Evropské unie mohou vykonat mnoho užitečného, účelně propojit jednotlivé ekonomiky a odstranit věkovité zášti a vzteky, neměly by však překročit hranice svého civilizačního způsobu. Ostatně si počkejme, jak evropské společenství ustojí své poněkud doširoka pojaté rozšíření; nepokládal bych za vyloučené, že chytrácký postkomunismus je ve zdraví přežije, Evropská unie však nikoliv.

Místo rozpínání za všechny hranice zdravého rozumu by se měla Evropa omezit na přirozený výběr zemí, jimž je vlastní pradávný, geneticky zakódovaný, jinak než v průběhu dlouhých tisíciletí nezměnitelný způsob západní civilizace. Prostá geografická příslušnost kvalifikací pro vstup není. Jakkoli je Turecko země slušně vyspělá, která by v mnoha ohledech mohla strčit do kapsy nejednoho ze současných adeptů připojení, tento požadavek nesplňuje, při vší sympatii k vlídným a poctivým tureckým lidem se nemohu nadchnout pro představu slepence, v němž by byl buď jeden ze způsobů naoktrojován druhému, nebo by se v rámci tolerance a nediskriminace všechno zploštilo až k bezduché politické frázi.

Turecko má schopnost hrát jinou, mnohem výraznější úlohu. Mohlo by se, třeba i s evropskou podporou, stát jádrem a vedoucí sílou regionálního systému, v němž by kolem sebe postupně soustřeďovalo rozumnější, funkčnější země Předního Východu, a sílou své přitažlivosti ovlivňovalo ty, jež zatím mají k rozumu daleko. Mohlo by v modernější formě obnovit pořádek, jaký kdysi panoval v říši sultánů. V téže tradici by mohlo převzít od Arabů první housle v muzice islámu, jejímiž jsou velmi problematickými primáši. Mohlo by ukazovat cestu zemím tureckého jazyka v bývalé sovětské střední Asii a být advokátem tureckých etnik v imperiálně utlačitelské Číně. Mohlo by se stát účinnou brzdou ruského hegemoniálního nároku na Kavkaze a časem jej zatlačit. Mohlo by tu a tam povědět své slovo i na bláznivém Balkáně. Jen jedno by nemohlo, či lépe řečeno nemělo: být obtížným, nekompatibilním přívěškem spojené Evropy, jí ke škodě a sobě k zklamání.