Duben 2003

Patálie kancléře Schrödera

Luděk Frýbort

Divné, předivné věci se dějí v Německu. Že vláda, vyšedší se slávou a vavříny z voleb, ode dne svého vítězství už jen pozvolna ztrácí na popularitě a její vavřínový věnec pelichá, je celkem obvyklý demokratický jev; velmi neobvyklé však je, aby všeobecný nesouhlas a posměch, dokonalý zvrat voličských nálad, divoká bouře výčitek a obvinění se strhly ani ne za týden. Kdyby se němečtí sociální demokraté usilovně nechválili sami, nepochválil by je už nikdo, dokonce i levicověji laděná část tisku nenachází pro jejich kousky vlídného slova, procenta preferencí klesají do netušených hlubin, pan kancléř Gerhard Schröder, ještě před nedávnem sebejistá mediální hvězda a miláček publika, se proměnil ve vysmívaného otloukánka, na jehož posmutnělé postavě se s gustem popásají karikaturisté a kabaretiéři.

Pravda, až přespříliš směle se rozmáchl státník Schröder ve své předvolební kampani. Nad běžný obyčej se upnul na cíl volebního triumfu, nezatěžuje se otázkou, co by mělo přijít po něm. Že partajní profesionálové před volbami nešetří růžovým lakem, je ovšem zaběhlý zvyk a zkušenější volič snadno dokáže oddělit lakovou vrstvu od mnohem méně růžové skutečnosti. Co si však dovolila Schröderova skupina minulého podzimu, přece jen překročilo meze obvyklého volebního folklóru, když zastrčivši volební vítězství spokojeně do kapsy, okamžitě vyrukovala s novými daňovými pohromami, o nichž se před málo dny svatosvatě dušovala, že jich nebude. Německý lid, v těchhle věcech přece jen ne tak otrlý jako jeho český protějšek, se cítí být nejen podveden - to se konečně přihází po volbách častěji - nýbrž i uražen. Zjevněji než je pravidlem mu dali političtí machři znát, zač jej pokládají a s jakým pohrdáním na něj shlížejí, což si nemíní dát líbit. »Verarschung!« hřmí hněvivým sborem po luzích německých. Bohužel není českého výrazu, který by tomuto slovu ve významu i šťavnatosti odpovídal, ale můžeme si jeho překlad přiblížit pojmy jako výsměch, podfukářský trik, podlá věrolomnost. Lze čekat, že německé občanstvo, ne tak smířlivě zapomnětlivé jako český volič, svému panu kancléři jeho Verarschung nedaruje a v sérii zemských voleb mu je významně omaže o nos.

Neboť nic není růžového v německých zemích, a na poli ekonomickém obzvláště. Kancléřův heroický rozmach lakovací štětkou tu skutečnost ještě stačil zamáznout, ale už jen chatrně a nakratičko. Někdejší hospodářský motor Evropy ztrácí obrátky, hroutí se kdysi s pýchou za vzor dávané sociální systémy, daněmi a dávkami usoužení podnikatelé přiškrcují provoz na nejnutnější míru, zemí se valí vlna insolvencí a každý měsíc přináší novou Jobovu zvěst o růstu nezaměstnanosti. V Evropské unii, obávající se kdysi, aby ji Německo svou hospodářskou silou celou nepohltilo, stojí teď tatáž země na hanbě jako špatný žáček, octnuvší se v ekonomickém vývoji na samém konci tabulky až za Portugalskem. Ovšem: s hospodářskými potížemi se tohoto času potýká celá Evropa a s výjimkami celý svět. Jsou ale rozdíly v tom potýkání. Na rozdíl od například Irska či Holandska v něm Německo jednoznačně podléhá a nezdá se být věrohodné sociálnědemokratické krčení ramen, že my nic, to světová krize. Ne; patálie kancléře Schrödera pocházejí největším dílem z domácí kuchyně. Pokusme si je přiblížit, pro poučení, ale také a velmi sakramentsky pro výstrahu.

Poctivě je nutno říci, že vinu za jednu část současných potíží sociálnědemokratické vládě na hřbet naložit nelze: jako pohádkový drak si žádá stále čerstvých princezen a jeho hlad není nikdy nasycen, tak Německo až do dneška rdousí drak někdejší NDR, před třinácti lety slavně připojené, ale nikdy skutečně nestrávené. Drak se nespokojí s princeznami - to by se ještě dalo nějak zařídit - ale hltá každoročně mnohamiliardové sumy, aniž by jeho nenasytnost polevovala. Někdejší kancléř Kohl obtížil svou zem tímto nelehkým břemenem v optimistické víře, že jde o zátěž pouze dočasnou a že postačí finanční popostrčení, aby socialismem zplundrované Zálabí dohnalo svého západnějšího partnera a stalo se rájem na zemi. Mýlil se znamenitě, a my si ještě na závěr článku povíme proč. Současný kancléř Schröder i celá německá levice na tom vývoji věru že nemá ani vinu, ani zásluhu; lidé s delší pamětí si ještě vzpomenou, jak ohnivě se bránila myšlence sjednocení a za jak posvátně nedotknutelný pokládala zchátralý Honeckerův stát dělníků a rolníků. Je to rozpor, z nějž patrně soud dějin nepomůže ani panu Schröderovi, ani jeho křesťansko-demokratickému předchůdci. Zachovat zpráchnivělý socialistický ráj za jeho dráty a minovými poli nebylo možné, ač si toho mnozí srdečně přáli; připojení pak přivodilo malér, a to, zdůrazněme, až v druhé řadě hospodářský.

Další z položek bankrotářského účtu však německé levici z kabátu odpárat nelze. Lpění na solidárních, avšak ani za nejlepší konjunktury nezaplatitelných sociálních systémech, posun veřejného zájmu a podpory od produktivních vrstev společnosti k jejím neproduktivním okrajům, urputná touha kdekoho řídit, postrkovat, kdeco poskytovat, spravedlivě rozdělovat a přerozdělovávat, jedním slovem socialismus ... to samo by stačilo k udolání i tak robustního hospodářství, jakým bylo až donedávna německé. Aby toho nebylo málo, uzavřela německá sociální demokracie pakty, jež se jí zdály být výhodné přibližně tak, jako se musela doktoru Faustovi zdát smlouva s Mefistem. Ledaže Gerhard Schröder má na krku Mefisty hned dva: odborové svazy s jejich vůdci, hledajícími v zatvrzele neměnném třídním boji oprávnění své dávno zbytečné existence, a ideologicky jankovitou stranu Zelených. Odborový Mefisto sráží jakoukoli vyhlídku na hospodářské oživení trváním na archaických ustanoveních k ochraně pracovních míst, zabraňujících podnikům přijímat nové síly, ačkoli je potřebují. Stále zjevnější je i zbytečnost celého ostatku odborářského rituálu: není skutečného důvodu, proč by se i pohyb mezd, jako všechno ostatní, nemohl v této počítačové době řídit zákonnými směrnicemi místo paleolitického systému vyhrožování a vydírání. Mefisto barvy zelené pak ... dobře; ekologické zásady jsou rozumné a hodné zařazení do hospodářského systému moderní země. Ani ony však nesmějí být vlastním účelem, nýbrž musí přijmout za svůj princip tvůrčí, musí podporovat vytváření hodnot. Zpolitizovaný ekologismus je ovšem cosi po čertech jiného než péče o rovnováhu mezi zájmy člověka a přírody. Své cíle, zůstalo-li jimi něco nad prosté udržení moci, nedokáže prosazovat jinak než zdaňováním, zdražováním, znemožňováním, překážením, znesnadňováním a vůbec negativismem všeho druhu, věru že pravými to metodami k povzbuzení hospodářské konjunktury. Nezdá se být daleko den, kdy oba Mefistové odnesou nebohého Fausta ... pardon, kancléře Schrödera, dírou v stropě.

Člověku emigrantskému, schopnému hledět na německé věci s odstupem, se však jeví i příčina úpadku třetí a patrně nejhlubší. Dobře se pamatuji na překypující sebedůvěru, jež mě v Německu obklopila, jedva jsem složil ze hřbetu svůj uprchlický raneček. Jsme mistři, zdálo se znít ze všech koutů, a když ne mistři ve všem všudy, tedy jistě ve věcech ekonomických. Jsme děti, ba majitelé hospodářského zázraku, naše prvenství, naše nesmírná hospodářská síla je bezkonkurenční a neohrozitelná, naše bohatství nevyčerpatelné. Čeho se komu zachtělo, na to byly hned pohotově miliony a miliardy, nebylo nesmyslu tak drahého, aby někomu napadlo, že náklady na něj jsou vyhozené oknem. Ve skutečnosti tomu bylo drobátko jinak. Úpornou, obětavou snahou, odříkáním a krvavými mozoly vytvořila první poválečná generace v zemi, v níž nebylo nic než trosky a vdovy, dnes již legendární hospodářský zázrak. Omyl kancléře Kohla, o němž byla řeč před chvílí, spočíval v tom, že i on pokládal jeho plody za samozřejmé - máme úspěch, jsme přece Němci! A ti za Labem jsou také Němci, takže bezpochyby dosáhnou téhož jako strůjci poválečného zázraku, o tom se nezdálo být sporu. A ono houby. Socialismem odkojení zálabští Němci předvedli místo fortele poválečného času jen popudlivé vymáhání západních mezd při východní produktivitě, což vyústilo do dnešního stavu, v němž by na německém Východě investoval jen blázen, a kdo je mladší a něco umí, bere nohy na ramena. Ale i západně od bývalé hranice se ukázalo, že někdejší zázrak byl jednorázový, další generace už si jej pouze přisvojily a čerpaly z něj. A nejen čerpaly; byloť v sedmdesátých a osmdesátých letech přímo příkazem doby ohrnovat nad pílí a snahou otců nosy, z pojmů jako řád, kázeň, povinnost, zodpovědnost, pracovitost dělat málem že ne nacistický krám, hledat alternativní životní styly a ničeho si víc nepřát než rozbití onoho opovrženého měšťáckého, pouhému mamonu oddaného systému. Konzumní společnost, fíí, jaká nízkost! Mohutný stroj, nastartovaný hospodářským zázrakem, mezitím samotíží jel a poskytoval svým odsuzovatelům obživu i mnohý přepych, až nepodporován dalším úsilím se ... no, ještě docela nezastavil. Ale už to domydlil až za Portugalsko.

Jak může pro Německo znít recept k nápravě, je nejisté. Snad se rozpomenout na odříkavé úsilí a krvavé mozoly poválečných předků. Ukrotit mocichtivost odborových bossů. Nechat alternativních blbinek, opovrhujících konzumními chtíči, finančně však nákladnějších než kurtizány krále Ludvíka. Čím déle se bude váhat s návratem od rozdělovacího principu k tvůrčímu, čím déle budou nezbytné a bolestné reformy z ideologických důvodů odsouvány, tím obtížněji se bude Německo dostávat ... kdežpak na svou bývalou, hrdě bohatou pozici. Aspoň o stupínek pryč z toho ostudného posledního místa v evropském žebříčku!

Bystrý čtenář patrně uhodl, že autor těchto řádek zamýšlel nejen podat zábavnou zprávu o tom, jak to nyní chodí za krušnohorskými hřbety, nýbrž vyslat přes řečené kopce i jistý varovný signál. Pozor, slovutná česká vládo, pozor, ctní a důmyslní politikové, pozor voličská obci. Patálie kancléře Schrödera jen v celkem ještě jemné míře předznamenávají, co se může přivalit i na břeh vltavský, nepřehodíte-li výhybku dost brzy. Neboť i v království českém se hýří a rozhazuje jako v salónu marnotratné hraběnky; i v něm se projídá víc, než se vytváří; i v něm se mužové politiky nejprve ptají, co všechno krásného a sociálně spravedlivého by chtěli mít, a teprve potom - pakli vůbec - kde na to vezmou. Nikoli, pozdní socialisté, i tím nejspravedlivějším rozdělováním se z prázdného váčku nevylíhne víc než holá bída a rozkošné živobytí na sekyru nevyhnutelně následuje pád do černé nouze. Německá mašinka dokázala jet čtyřicet let samotíží, než začala ztrácet páru; mašinka česká, páru sotva nabravší, hrozí skončit svou bezstarostnou pouť mnohem dřív. Nějak bylo, nějak bude, zdá se být heslem nově zvolené německé vlády. To jistě, ale může být i velmi zle a stále hůř, nebude-li opravdové a poctivé vůle k opravě. Což platí pro země české nejen jakbysmet, nýbrž ještě daleko naléhavěji.