Duben 2003

Rozpaky nad německou politikou

Luděk Frýbort

Pobýval jsem před časem na zasedání klubu spisovatelů ve východoněmeckém Straussbergu. Kdybyste náhodou neznali tu ctihodnou lokalitu, uvádím, že je to tam, kde rudý stařec Honecker míval velitelskou centrálu svých armád, barák přeobrovský, hotový dederácký Pentagon. Po pádu komunistického režimu přešel ten kolos pod správu Bundeswehru, což ovšem byl věru danajský dar; k ničemu svou obrovskostí nebyl a zbourat ho zase byla škoda, takže nevědouce nic lepšího se vojenští páni nakonec usnesli zřídit v něm kulturní, přednáškové, kongresové a takové všelijaké středisko. I náš exilový PEN-klub užil nejednou jeho pohostinství, za což ovšem bylo třeba učinit úlitbu a kromě záležitostí literárních se trochu zabývat i věcmi válečnými. Tolik na úvod a vysvětlenou.

Na slavný Bundeswehr se tehdy přivalila potíž. Americké jednotky právě ukončily hlavní fázi afghánského tažení a evropským spojencům připadla úloha postarat se o ten krapet míru, jenž byl vybojován. Což, ouvej, ouvej, znamenalo vyslat tam i pár tisíc zbrojnošů německých; jenže kde je vzít? Německá armáda je jednou z posledních, které si ještě uchovávají starodávný model povinné vojenské služby a její voje pozůstávají z vyjevených bažantů, jež lze pověřit ledačím, jen ne nasazením na polích válečných. Ono se tam kolikrát i střílí, rozumíte, a samozřejmě je naprosto nemyslitelné, aby některý z bažantíků přišel k ourazu; to by bylo křiku a protestů! Nikoliv; pro veškeré ošemetnější operace lze užít pouze profesionálních lancknechtů, jenže těch Bundeswehr zase nemá tolik. Už mají na krku Bosnu, Kosovo, Makedonii ... k tomu teď ten zatracený Afghánistán... 3.950 válečníků z povolání můžeme ještě vyslat, rozhodlo německé velení, a to už je taky všechno, konec, šlus a šmytec, víc jich nemáme, leda bychom si je naklonovali.

To ovšem byl velmi znepokojivý závěr. Znamená to, tázal jsem se přítomného důstojníka, že po vyslání posledních použitelných sil do Afghánistánu zůstává Německo bez obrany? Pan důstojník vypadal ustaraně. Ano, připustil, lze to tak vidět. Pak tedy, nedal jsem pokoj, co když nás zítra přepadne například papežova švýcarská garda? Vojíny základní služby proti ní postavit nemůžeme, že ano, co kdyby některý ten papeženec píchl bažanta halapartnou do ... hrůza pomyslet! Nu, naštěstí mě z pochyb vysvobodil přítomný muž z církve, jenž povstal a ujistil všechny přítomné, že Vatikán prozatím na invazi do Německa nepomýšlí. To jsem si ale oddychl. A jen vzpomínka na ne tak vzdálenou minulost mi táhla hlavou, kdy tenhle národ dokázal svou vojenskou mašinérií po šest let udržovat celý svět v poklusu. Ne že by se mi po těch časech stýskalo. Ale dle svého zvyku zase Němci všechno přehnali, z extrému bezohledné, kdekoho ohrožující útočnosti upadli v extrém téměř naprosté vojenské bezvýznamnosti, a je už třeba mimořádné nejapnosti, aby ten stav mohl být pokládán za cosi pozitivního a zájmům míru sloužícího.

Kalendář trochu poposkočil, a hle, už zase kdosi udržuje celý svět v poklusu, třebaže svou velikostí a významem, ba ani zbrojnou sílou té roli neodpovídá. Ještě před nemnoha desítiletími, napovídá mi má historická paměť, by nějaký mezopotámský vladařík mohl udržovat v poklusu leda stádo velbloudů, a kdyby si vyskakoval výš, vyřídily by to s ním hladce dva regimenty Jejího Veličenstva, nečekající, kam až se může velbloudí vladařík roztáhnout. Jenže to ovšem ještě panoval nad Irákem i jinými končinami kolonialismus, že. Dnes jsme jemnocitnější, místo opovrženého kolonialismu dopřáváme národům třetího světa svobody v podobě různých domácích tyranů, a o regionech začínáme uvažovat, teprve když nás už poklus začíná zmáhat. Ani potom to není tak jisté, jak ta irácká patálie právě ukazuje.

Je to dost podivné. Týž německý pan kancléř, který se v přítomné krizi zařekl, že ne a ne a nevyšle své žoldnéře, ani kdyby trakaře padaly, celý svět se na hlavu stavěl a Saddám Husajn mu po nose tancoval, ještě před nedlouhou dobou tak andělsky smírný nebyl. Lze si vzpomenout, že do kosovké patálie žoldnéře vyslal a s americkým bombardováním Miloševićovy říše souhlas vyslovil, dokonce i bez pověření OSN, která se k radikálnějšímu zásahu měla jako ten příslovečný chudý král ... inu, co jiného také lze očekávat od orgánu, složeného větším dílem z diktátorských režimů třetí jakostní třídy. Náhle se však jeho mysl obrátila k zásadám absolutního odmítání násilí, že by sám Gándhí musel vedle pana Schrödera vypadat jako učiněný žabař. Co ho k tomu vedlo? Meditoval snad na zkřížených nohou a uzřel světlo Pravdy? Nebo, jak se obecně tvrdí, jen potřeboval vyztužit svou nevalnou parlamentní většinu hlasy pacifistů?

Výsledek začíná být nepřehlédnutelný. Místo transatlantického spojenectví se vylíhla nejistá osa Berlín - Paříž, k níž se aspoň slovními projevy připojila i Moskva a Peking. Mír v Iráku tím ovšem zajištěn ani posílen nebyl, spíš naopak; zato se už podařilo rozštěpit Západ na dva vzájemně nevraživé tábory, rozvrátit NATO, a jestli to tak ještě chviličku půjde dál, i samotnou OSN. Přitom pro konečný výsledek ta trucovitost valného významu mít nemůže; jest dávné pravidlo, že kdo platí muziku, určuje též, jaké kousky se budou hrát. Jelikož světovou muziku dnes platí v naprosto rozhodující míře Amerika, působí v ní vrzání francouzsko-německých skřipek sice rušivě, ale nepodstatně. Co vlastně váží v těch chvílích slovo země, která by vlastními silami neodolala ani vpádu vatikánské gardy?

Pohnutky francouzského státnictva jsou známé a nikterak nové; už velký de Gaulle kde mohl, vymezoval Francii proti Americe, ve snaze co nejvíc se od ní distancovat se neváhal domlouvat se sovětskými vládci, vystoupil z vojenského svazku NATO a i jinak nevynechal příležitost profilovat se jako vůdce neodvislé velmoci, jíž na nějakých USA vůbec, ale vůbec nezáleží. Tomu dnes není jinak, ještě stále se z francouzských postojů ozývá především velmocenská žárlivost. Zvenčí to může vypadat směšně, ale Paříž dosud odmítá vzít na vědomí, že velikán dějin Napoleon Bonaparte již zemřel a francouzský nárok na světové prvenství s ním.

Ruský postoj je už zahalenější, jak se ostatně sluší na vlast nejúspěšnějších dezinformačních služeb v dějinách planety. Vládce Putin je na ty věci odborník a mimoto i muž střízlivého odhadu, dobře vědoucí, že jeho říše je sice rozlehlá, avšak zoufale nemohoucí, takže si na skutečné velmocenské postavení nárok činit nemůže, i kdyby měla v Radě bezpečnosti devatero hlasů. Oslabení amerického vlivu a roztržku v západním spojenectví ovšem neodmítá a možnost posílit vlastní vliv na neklidném Blízkém východě pomocí starých spojení rovněž ne. Za úvahu možná stojí i okolnost, že Rusko jakož i veškeré jeho mafie je doživotně závislé na exportu ropy, neboť kaviár již jest téměř rozkraden. Jeho ropná ložiska jsou sice rozsáhlá, ale nesnadno přístupná a obtížně těžitelná, takže klesne-li světová cena pod 25 dolarů za barel, zisk se blíží nule. Z toho hlediska by bylo pochopitelné, že je ruským zájmem udržet současnou nejistotu a s ní i vysoké ceny ropy co nejdéle. Jako vedlejší produkt té snahy si navíc lze připnout i metál anděla míru, což pro vlast KGB také není nic nového.

K doplnění ještě odhadněme pohnutky rudé Číny: jsou celkem čitelné, opuštěním marxistických dogmat vzrostla její ekonomická váha a tím i sebevědomí pekingských papalášů. Pomalu už jim nestačí postavení velmoci, kdysi ne zvlášť zaslouženě přiřknuté zcela jiné Číně, a odhadují, zda by si nemohli povyskočit k postavení supervelmoci. Jelikož pohříchu tento stupínek zaujímá bílý ďábel jménem USA, neopomenou příležitost ho postrčit, aby na něm aspoň zavrávoral, když už shodit se ho asi nepodaří.

To by všechno bylo ne-li zdravým rozumem pochopitelné, tedy aspoň vysvětlitelné. Ale co přivádí do protiamerické fronty, u všech bohů a ďáblů, Německo? Jaké hnutí mysli má kancléře Schrödera k tomu, aby je ze svobodného Západu strkal směrem ke komunistickému a postkomunistickému Východu? Je to naděje, že evangelická ústupnost, ztroskotavší v případě Hitlerově a Brežněvově, nyní zapůsobí na jemnou mysl Saddáma Husajna? Že ho bude možné odzbrojit mírovou cestou, kteroužto jistotu nedávno vyslovil v Bundestagu? A ví-li pan kancléř jak na to, proč neseznámí se svým zázračným receptem tápající lidstvo? Nu, nechme nesmyslů; ale co tedy jinak? Důvody, jež jsme si uvedli pro ostatní odpůrce Ameriky, pro Německo neplatí. Velmocenské choutky mu bývají na luzích českých ze zvyku rády přičítány, ale já v té zemi žiji a mohu svědecky stvrdit, že ničeho není její politika, jakkoli často pošetilá, tak vzdálena, a její obyvatelstvo tím spíš. Bažení po kusu ropného krajíce, což bývá nejčastějším argumentem protiamerických demonstrací, rovněž nelze v německém případě brát v úvahu, benzin je mezi Rýnem a Odrou pohříchu k mání pouze u čerpadel, a poslední dobou pěkně draho. Odstraněním irácké diktatury by jeho cena podstatně klesla, čímž by se krizí uvláčenému německému hospodářství ulevilo, a aspoň symbolickou účastí na ozbrojené akci by si mohlo zajistit podíl na poválečných zakázkách. Z jakéhosi důvodu však o to nestojí, ba zdá se, že je Schröderova vláda podivně spokojena s vyhlídkou izolace a dalšího prohloubení už tak dost zapeklitých problémů. Mírové hřímání panu kancléři sice vyneslo v zářijových volbách těsnou většinu, ale nevídaný pokles preferencí jeho strany a katastrofální výsledky nedávných zemských voleb ukázaly, že použitelnost té metody skončila, třebaže seč byl, na protiamerické housličky vyhrával. Úvaha poslední, že by byl pan Schröder tlačen do té nevděčné role svým koaličním spojencem, tradičně pacifistickou stranou Zelených, může mít něco do sebe, ale všechno jí také nelze vysvětlit; ukazuje se, že zelený ministr zahraničí Fischer zaujímá v irácké věci realističtější stanovisko než appeasementem posedlý kancléř. Co tedy ještě zbývá? Hloupost? Neprozíravost? Napoleonská ješitnost? Staré sentimenty srdce socialistického, jemuž jakkoli rudý Východ byl odjakživa bližší než demokratická Amerika?

To poslední asi ze všeho nejspíš. Ale cosi mi říká, že ještě zbývá něco nevysloveného, nějaký důvod, pro nějž se tak protřelý a všemi taktickými mastmi mazaný politik staví na bezvýchodnou pozici, ke škodě země, jíž k prospěchu sloužit ho zavazuje přísaha. Jako by se čehosi bál. Možná že pád Bagdádu ukáže, co to bylo.