Duben 2003

Otazníky kolem Stalinovy smrti

Adam Geront

Před 50 lety 5. března 1953 zemřel sovětský vůdce J. V. Stalin. V průběhu posledních desetiletí byl život tohoto diktátora, který tvrdou rukou ovládal životy miliónů občanů, pečlivě propitváván. Přesto jeho poslední dny nepřestávají vyvolávat spekulace a dohady. Zemřel vůbec přirozenou smrtí na následky cévní mozkové příhody - krvácení do mozku? Anebo byl zavražděn, protože zamýšlel zatáhnout Sovětský svaz do nové světové války, jež byla proti vůli lidu, který neměl nejmenší chuti znovu bojovat a umírat?

Neobvyklý rozkaz

Pro nejbližší okruh politických spolupracovníků Stalina začala noc 28. února 1953 podle zaběhnutých zvyklostí. Až do pozdní noci Lavrentij Berija, Nikita Chruščov, Nikolaj Bulganin a Georgij Malenkov se Stalinem v Kremlu popíjeli a sledovali filmy. Stalin, který té noci vypil toho víc než obyčejně, měl zvlášť dobrou náladu (ke konci flámu byl prý silně opilý). Na zbytek noci se rozmarná parta odebrala k dalšímu hodování na Stalinovu daču, ležící asi deset minut cesty autem na předměstí Moskvy. Bujarý večírek se protáhnul do ranních hodin. Takže se Stalinovi hosté mohli vrátit do svých domovů v Moskvě až prvního března.

Co následovalo potom, bylo jaksi mimo zvyklosti podezíravého muže posedlého strachem o svoji bezpečnost. V posledních letech stále početnější tělesná stráž se psy chránila Stalina ve dne i v noci. Svým strážcům dal Stalin 1. března rozkaz, aby se vzdálili. Neměl prý být vyrušován. Tato nápadná změna ve Stalinově standardním chování upoutala předního ruského historika Edvarda Radzinského. Před několika lety vystopoval jednoho ze strážců, který měl té noci službu - Petra Lozgačeva. A bylo to právě Lozgačevovo svědectví jež přivedlo Radzinského ke spekulacím, co se vlastně této noci odehrálo. Ochranka potvrdila, že to nebyl samotný Stalin, kdo dal strážím rozkaz, aby se odebrali na lůžko. Bylo to trochu jinak: rozkaz vydal jeden z velitelů

tělesné stráže, Chrustalev. Stalin rád popichoval své strážce a říkával: "Chce se ti spát,viď? Chtěl bys jít chrápat, že jo?" A při tom vám hleděl upřeně do očí, vypovídal

Lozgačev. Jak bych se jen mohl opovážit! Takže jsme samozřejmě byli šťastni, když jsme tento rozkaz dostali. Šli jsme spát, aniž bychom o tom dvakrát přemýšleli. Následující den členové ochranky spali neobvykle dlouho. A zdálo se, že tak dlouho spí i Stalin. Dvanáct hodin, jedna, a ani když nastala druhá hodina, kdy Stalin obvykle své ochránce rád kontroloval - Stalin nikde. Strážcové si začali dělat starosti, ale

žádný z nich si netroufnul zajít do jeho pokoje. Pokud nebyli přímo samotným Stalinem vyzváni, neměli právo dostat se do jeho blízkosti. Až v 18. hodin večer se ve Stalinových pokojích rozsvítilo světlo. Členové ochranky si poněkud oddechli. Ale když zazvonil zvonek, hrůzou zkameněli. Nakonec poslali důstojníka Lozarčeva, aby zkontroloval co se u Stalina děje. Letěl jsem k němu a říkám: "Tavárišč Stálin, co je s

vámi, je vám špatně?" Nu - víte, jak tam tak ležel - byl pomočený. Vydával jakési inkoherentní zvuky jako "dz, dz". Jeho kapesní hodinky a výtisk Pravdy ležely vedle něho, na podlaze. Hodinky ukazovaly 6,30. Zrovna tehdy se mu to muselo stát... (Jiné prameny uvádějí, že mrtvice Stalina postihla ve 3 hodiny ráno). Nález Lozarčev hlásil svému veliteli Starostinovi a jeho zástupci Tukavovi.

Ochranka nemeškala a zatelefonovala Stalinovým kamarádům z mokré čtvrti, členům politbyra. Ti se domnívali, že Stalin je stále opilý a je potřeba nechat ho vyspat. Nedělat zbytečnou paniku. Právě toto váhání a prodlení lékařské pomoci (odhaduje se, že byl ponechán až 24 hodin bez lékařského vyšetření a pomoci v bezvědomí), vyvolalo otazníky i pochybnosti v Radzinského uvažování. Věděli Stalinovi strážci toho až příliš mnoho, takže nepotřebovali pospíchat starému pánovi na pomoc? Historik

Radzinskij říká - ano. Tvrdí, že strážce Chrustalev píchnul Stalinovi injekci s jedem, podle rozkazů šéfa KGB Lavrentějeva Beriji.

Třetí světová válka

A jaký měli důvod k zabití Stalina? „Všechny osoby, které se pohybovaly kolem Stalina pochopily, že Stalin prahne po válce - budoucí třetí světové válce - a že se rozhodl připravit krajinu na tuto válku", tvrdí Radzinskij. "Stalin opakovaně říkal: „Máme nyní jedinečnou příležitost vytvořit komunistickou Evropu, ale musíme pospíchat!“ To byl jeden z hlavních důvodů Stalinovy antisemitské kampaně. Byla to provokace. Chtěl odpověď Ameriky. Ale Berija, Chruščov, Malenkov, jako snad každý normální jedinec chápali, že začít si válku s Amerikou by bylo strašlivým omylem, protože zbídačená krajina (tzn. Rusko) neměla prakticky žádnou ekonomiku. Byla to chudá, super chudá země, kterou zničila německá invaze. Země, která neměla žádné ekonomické zdroje, ale jen nukleární zbraně. A Berija věděl, že Stalin na 5. března naplánoval začátek deportace židů z Moskvy."

Tak jako vždy se v Rusku hromadilo jedno spiknutí na druhé. Někteří si všimli, že kolem Moskvy parkuje velké množství autobusů, které měly židy odvézt pryč z Moskvy. Jiní letmo zahlédli, že se k deportacím do Kazachstánu budují baráky. V lednu 1953 sám Stalin řešil "lékařský případ". U devíti špičkových lékařských kapacit, z toho šesti židů sloužících Kremlu - v nemocnici prominentů - bylo bitím a mučením vynuceno přiznání, že záměrně nesprávným léčebným postupem připravili o život přední sovětské funkcionáře Ždanova a Ščerbakova. Byl mezi nimi i akademik A. N. Vinogradov, Stalinův osobní lékař, kterému prý podle Světlany jedinému věřil!? (Znelíbil se, když si jako lékař začal dělat starosti o zdravotní stav vůdce a kritizoval jeho životný styl.) Měli provozovat špionáž pro imperialistické mocnosti a připravovat

sionistické spiknutí. Hrozil jim trest smrti nebo v lepším případě deportace do GULAGu na Sibiři (měsíc po Stalinově smrti - příliš pozdě pro možné jeho efektivní léčení - byli všichni propuštěni a plně rehabilitováni). Zatímco drama v Stalinově dači po několik dní vrcholilo, občané Sovětského svazu se ve své reakci na hrozící vůdcovu smrt rozštěpili. Mnozí nepokrytě na veřejnosti plakali pro muže, kterého nazývali

báťuškou, otcem, učitelem, bohem... Jiní si zase v koncentračních táborech po celé zemi dovolili mezi sebou vyměňovat utajované úsměvy a naději, že by se věci mohly pohnout k lepšímu.

5. března v 9,50 Stalin zemřel. Následující den jeho tělo vystavili ve Sloupové síni, několik ulic od Rudého náměstí. Udává se, že v tomto finálním období přišlo několik milionů lidí aby ho mohli naposledy spatřit. Podle očitých svědků bylo několik stovek z nich zraněno nebo umačkáno v tlačenici.

I 50 let od této události se nepřestávají šířit zvěsti o intrikách a spřísahání. Jako by se přirozená smrt pro tyrana, jakým Stalin byl, zdála být příliš obyčejnou. Spekulace, že byl otráven nebo dostal injekci schopnou vyvolat krvácení do mozku se objevily již na pohřbu. Přitom v posledních létech upadající "vožďovo" zdraví nemohlo nikomu uniknout. Byl postižen důsledky nezdravého sedavého způsobu života, který tak dlouho vedl. Trpěl vysokým tlakem, častými angínami, bolestmi a průvodními jevy pokusu odnaučit se svému celoživotnímu zlozvyku - kouření.

Prof. Sergej Dubov který pitval a balzamoval Stalinovo tělo říkal: "My, kteří jsme ho znali jen z fotografii a filmů jsme byli zdrceni. Tak byl změněn k nepoznání. Patologické změny orgánů byly pokročilé, dominovala těžká arterioskleróza s převážným postižením mozku a věnčitých tepen srdce. V obličeji byly skvrny, které jsme museli pracně odpreparovat.“

Záhadou zůstává, proč přivolaní lékaři, kteří konstatovali ochrnutí těla následkem krvácení do mozku, léčili tak významného činitele téměř tři a půl dne na chatě? Bez možnosti komplexního laboratorního a rentgenologického vyšetření? Bez kvalitní ošetřovatelské péče? Báli se reakce veřejnosti (paniky) nebo samotného Stalina, který celý svůj život nenáviděl oficiální medicínu?

Hororový průběh protrahované smrtelné agonie provázelo zvláštní chování Berijovo. "Jakmile Stalin projevil známky vědomí, Berija klekl na kolena, vzal Stalinovou ruku a začal jí líbat. Když znova vědomí ztratil a zavřel oči, Berija vstal, uplivl si ... s tryskající nenávistí!" píše Chruščov. Stalinova dcera Světlana popsala poslední hodiny svého otce takto: "Když to opravdu vypadalo na poslední chvíli, najednou otevřel oči a vrhl pohled na každého v místnosti. Byl to hrozný pohled, šílený, nebo snad zlostný a plný strachu ze smrti. Pak se stalo něco tak hrozného a nepochopitelného, že na to nemůžu nikdy zapomenout. Najednou zvedl svou levou ruku jako kdyby ukazoval na něco nahoře a pak ji spustil ve směru k nám všem!"

(S použitím údajů archívu BBC on Line, svých poznámek a na podkladě

článku Leonidy Chrušelnycké)