Duben 2003

Co mi hnulo žlučí. Jak (ne)vychovávat dítě

Jana Henychová

Žižkovskou ulici minulý týden rozřízl usedavý pláč malého miminka, patřící evidentně ještě do kočárku. Jdu od pošty pěkný kus směrem k frekventované ulici Ondříčkova. A co nevidím. Na rohu stojí pán a chlácholí malé a brečící sotva stojící asi roční miminko. Pán odchází a já přicházím blíž. Nejspíš chlapeček – v patnáctistupňovém mrazu bez rukaviček, stojí na rohu zcela sám a brečí tak, že je v obličejíčku celý rudý, nešťastný a chudáček se celý třese. Utěšuju ho… Rozhlížím se kolem a především přemýšlím o tom, že ho tam určitě samotného nenechám a odvedu ho případně na nejbližší policii.

Najednou však vcelku ztichlou ulici rozřízne další hlas – z míst, ze kterých jsem vyšla, tedy asi tak o deset domů dál, vyběhne z průjezdu vzteklá matka a začne řvát na malé batole. Přichází k němu a začne do něj bušit tak, že chlapeček se rozpláče o to víc.

Jasně. Nevydržela jsem to a na “matku” jsem se rozeřvala taky. Že jestli jí nevadí, že jí toho chlapečka mohlo přejet auto, které jezdí asi tak metr šedestátkou od míst, kde stál. Ne. Nevadí. Ona ho tam nechala, protože batole nechtělo jít. Tak za trest. Jo, trestá ho, aby si uvědomilo, že příště bude muset jít hned. Ona ho totiž VYCHOVÁVÁ. “Pani, máte sama děti? Tak až je budete mít, tak si je vychovávejte jak chcete a polibte mi prdel!” Hm. Na mojí adresu se snesla sprška nadávek. Nedám se a řvu na ní, ať si tedy raději příště koupí prezervativ.

Smutné je, že celá záležitost není určitě první, co se tomu malému batoleti ještě stane. Smutné je i to, že ho matka jistě ještě zmlátila, až došli do svého domu. Smutné je zároveň, že jistě v jejím domě bydlí spoustu lidí, kteří vědí, jak s ním nakládá, a nikdo to nikomu nenahlásí. A smutné zároveň je, že chlapeček až vyroste, bude možná mít stejné názory...