Duben 2003

Václavské okovy

Jaroslav Hutka

Socha svatého Václava na Václavském náměstí stojí na místě, kam se chodí posledních sto let, když v Česku o něco jde. Buď státu, lidem či dějinám, a nebo pouhým sběhem událostí. Udělal ji Myslbek a vlastenci ji tam v 19. století postavili, aby Češi věděli, že jsou národem a že to není jen tak.

Ale kdyby někdo zdokumentoval všechny události, co se kolem té sochy za poslední století sběhly, získal by zvláštní obrázek. Odporný i krásný, a hlavně zapomenutý. Hlava na hlavě, davové vzrušení a přísahá se věrnost Masarykovi, Hitlerovi, Benešovi, Stalinovi, Dubčekovi, Havlovi…

Nelze pojmout do hlavy všechno, co bylo. Život je složitý a plný nečekaných a nejasných souvislostí. Lze ho prožít, pochopit už hůř, úplně popsat nejde vůbec. To bychom se dozvídali déle než žijeme. My musíme za života ještě stačit udělat rozhodnutí a pak ho vykonat. Jinak život promarníme a čas námi projde jako průvan. A k tomu máme jednu nedokonalou pomůcku, často matoucí, které se říká dějiny. Množství pohlednicových obrázků, z nichž jsme si vybrali jen ty, kterým rozumíme, které nás zajímají a které se zároveň zdají na sebe navazovat. Dějiny jsou albem vybraných pohlednic k hlubokému zamyšlení a k ještě hlubším pochybnostem. Vždycky tam totiž nějaká ta pohlednice chybí...

Také už jsem za život nasbíral několik takových pohlednic. V roce 1967 jsem viděl s partou tehdejších vlasáčů ze schodů Národního muzea sochu svatého Václava, ale víc jsme dávali pozor, kdy zase přijede policie a rozežene nás nebo sebere. To byl čas krásných šedesátých let a odporného českého měšťáctví. Začal jsem psát písničky a přestal poslouchat rádio.

Pak jsem se nastěhoval do domu, který stával mezi muzeem a rozhlasem. Od noci 20. srpna 1968 jsem pak běhal kolem sochy svatého Václava, protože vůbec nebylo jasné, co to ta ruská okupace vlastně je. Ohlásili ji zatím jen v rádiu.

V pět ráno se u sochy udělala už taková změť lidí, kteří také nevěděli, že se chtělo jít někam zeptat, ale kam? Šlo se tedy k budově komunistů. Tam už ale byli ruští vojáci, občas vystřelili do vzduchu a potom jeden lehký transportér vjel do lidí, zahlédl jsem jen, že někdo zůstal pod pásy. Byl křik a útěk a nějaká střelba a běželo se zpátky k soše na Václavák.

Začal den a čas se vlekl v chaosu. Byly sundány názvy ulic a ukazatelé směru, to bylo vše, co dokázali lidé bez vůdců pro svou obranu udělat. Pak někdy odpoledne přijely k soše tanky. Bylo to těžko chápat, když tak hezky svítilo letní slunce. Pak už bylo kolem sochy narváno lidmi i tanky, zase zmatek, střelba a útěk a Národní muzeum bylo rozstříleno.

Čas se na chvíli zastavil, strnul. Dostavila se totiž svinská bohyně nepohlednicových dějin, aby pro moji generaci nastavila čas i kalendář na nulu a začala nám odpočítávat nový osud, osud okupace. Uběhla první pomalá hodina, první pomalý den, první pomalý týden, pak měsíc a kolem sochy se toho stále dělo mnoho.

Ale objevily se už první policejní obušky. Mám z té doby jednu večerní pohlednici. Vracel jsem se z nějakého koncertu s kytarou na rameni, zastavil jsem se u Domu módy a díval se rozpačitě s ostatními chodci, jak kordon policistů se snaží od sochy vytlačit pár sedících a postávajících jedinců. Civilisté sice ustupovali, ale pomalu a neochotně, odmlouvali, ale nebylo slyšet, co. Šéf policejního kordonu sice řval jako pominutý, ale jeho policisté se také pohybovali pomalu a neochotně, byl to strašně trapný a ubohý pohled. Pak z kordonu vyběhli zmateně asi tři policisti a bouchli si. Pár lidí začalo utíkat, pár si jich sedlo na zem a jeden z těch utíkajících zamířil k nám. Za ním běžel policista. Pár metrů ode mne ho dohnal a praštil obuškem přes záda. Ten člověk upadl.

“Co děláš ty kreténe?” řekl ten člověk ze země, zvedl se a držel se za záda. Nás stálo na chodníku snad deset a dívali jsme se na to jako na zjevení. Byli jsme okupovaní Rusy a kvůli tomu bil Čech Čecha. Mladý kluk v blbé zelené uniformě se sice ještě napřáhl, ale pak si nás všiml, a tak řekl: “Já musím.”

“Hovno musíš, ty debile,” řekl ten udeřený. Chlapec v uniformě se rozpačitě rozhlédl, otočil se a utíkal zpět ke kordonu. Tím tahle pohlednice končí.

Později sochu svatého Václava obklopili obrovskými dřevěnými sudovitými bednami plnými hlíny a v tom byly zasazené docela vzrostlé stromy. K soše se nešlo dostat, říkalo se tomu Štrougalovy sady. Štrougal byl tehdy předseda vlády.

Další pohlednice. Vracel jsem se zase domů z koncertu. Ten den bylo kdesi mistrovství světa v hokeji a Češi porazili Rusy. Václavák byl plný slavících lidí a k soše jsem přišel ve chvíli, kdy se dav pustil do Štrougalových sadů. Stál jsem zase na chodníku, a jelikož jsem se bál o kytaru, tak jsem se jen díval. Asi to bylo pochopitelné, protože pár lidí si u mě nechalo flašku šampaňského a připojilo se k destrukci. Bylo to nádherné a radostné, ze sadů nezbylo nic.

Další pohlednice. Nejspíš to bylo koncem roku 1969. Najednou se kolem sochy svatého Václava objevil zlatě zářící tlustý řetěz, který sochu obehnal a znepřístupnil. Je odlit jakoby z lipových listů, které by měly být národním symbolem, akorát že trčí těmi špičkami nahoru, aby propíchly zadek každému, kdo si na ně chce sednout. Je to bolševická náhražka ostnatého drátu a visí tam dodnes.

Teď pohlednice z Francie. Louka, potok, skála a les, kam jsem jezdíval utéct před mou tíhou holandské emigrace. Na ohníčku se dopékalo kuře, na tmavnoucím nebi zářil Jupiter. Ale psal se už rok 1995. Na chvíli jsme tentokrát utíkali před temnou hydrou české privatizace. Dodnes nevíme, kdo rozděloval komu a o jaký majetek šlo. Říkalo se, že když odéesák spadne do vody, tak napřed vyplavou špinavé peníze a pak čistý komunista. Eliška už kopala v bříšku Kateřiny a ještě ne čtyřletá Klárka šťourala klacíkem v žhavých uhlících a něco si pozpěvovala. Pak se otočila ke mně a řekla malinko šišlavě v logice pohádky:

“A Jardo, až se vrátíme do Prahy, ukážeš mi, kde bydleli komunisti?” Jupiter na nebi zářil dál, potok šuměl, naporcoval jsem kuře, navečeřeli jsme se a holky šly spát. Já se díval na hvězdy a z auta ubylo tu noc víc alkoholu než mělo.

V roce 1997 jsem požádal primátora Prahy Jana Koukala, aby od svatého Václava ten řetěz už konečně sundali. Držel mě dlouho za ruku a povídal mi, jak jsem ho za bolševika ovlivnil svými písněmi a že samozřejmě ten řetěz půjde pryč.

“Každý rok tam dávám s prezidentem Havlem věnce a tohle jsem si neuvědomil. To není problém, to odstraníme, to je skutečně ostuda.” Neodstranil.

Takže jsem chtěl nedávno napsat příteli Pavlu Bémovi, který se teď stal pražským primátorem, ať ten komunistický řetěz konečně sundá, ale teď od pátku nevím. Byl zvolen nový prezident. Václav Klaus. Byl zvolen z milosti tajné aliance jidášů a těch, kteří tam ten řetěz kdysi dali. Přesto je to nová situace a slušnost velí počkat sto dní na to, co nový prezident udělá. Jestli sobě i soše ty okovy nechá. Začínám počítat. Ale času už moc není. Před týdnem mě zastavil jeden chlapík a říkal:

“To že jste nešel do toho Národního se rozloučit s Václavem Havlem je nejdůležitější pro ty mladé. Oni si už dnes začínají myslet, že za komunismu se měli nejhůř komunisti.”

Takže dnes je to třetí den. V neděli 8. června to bude sto dní. Ten den v šest hodin večer se dostavím k soše svatého Václava s červenými látkami podpaží a začnu ten řetěz obalovat, aby už nebodal. Někdo mi jistě pomůže, sám to všechno obalit nezvládnu. Takže každý červenou látku s sebou! Zabalíme ten komunistický řetěz na rudo, ať je alespoň u toho Václava na koni jasno.