Duben 2003

Co bude po Americe?

Emanuel Mandler

Svět vypadá jako v posledních fázích vietnamské války. Po dlažbách světových velkoměst proudí davy demonstrantů proti americkému imperialismu a proti válce, která se zatím nekoná. Tyto proudy demonstrantů plní nejenom osvědčení levičáci, ale také znepokojení "normální" občané, kteří se bojí války. Zvláště když jim to evropské mocnosti, Francie, Německo i Rusko neustále připomínají.

Současný pouliční rozruch lze pochopit. Spojené státy jsou příliš silný soupeř Iráku, než aby to v myslích a srdcích mnoha lidí nevyvolávalo sympatie k slabšímu a snahu nějak mu pomoci. Podobně lze pochopit okolnost, že mnoho lidí nevidí skutečnou hrozbu krajně nebezpečného iráckého státu. V demokratických (a většinou blahobytných) zemích obyvatelé odjakživa reagují na nebezpečí až v hodině dvanácté. Ale i tehdy, až bude doopravdy zle, je možno se spolehnout, že vyjdou míroví demonstranti; nesmíme ostatně zapomenout na milióny muslimů, kteří žijí právě v těchto demokraciích a cítí se s Iráčany jistým způsobem spřízněni. I bez toho by pravděpodobně spolehlivě fungoval politováníhodný mechanismus demonstrací. Selže jen málokdy.

Ostatně má podporu nejen ve Francii, Německu, Rusku a Číně, ale i v dalším protiamerickém mechanismu, který tvoří OSN a její zbrojní inspektoři. Po mnoha letech, kdy nikdo do Iráku nesměl (a Sadám Husajn si schoval co chtěl, kam chtěl), projíždějí se inspektoři po Iráku a tváří se, že by mohli snad i něco objevit. Protože neobjevují nic (a irácký režim dělá v obavě před vypuknutím války teatrální ústupky), prodlužuje Rada bezpečnosti jejich mandát a většině světového veřejného mínění je čím dál tím více zřejmé, že se vše dá vyřešit mírumilovně a že Američané by měli od použití síly upustit. Málokdo si uvědomuje, jak velká by to byla pro Spojené státy prohra.

Na otázku, proč Američané tak dlouho čekali a proč klidně přihlížejí tomu, jak se členové Rady bezpečnosti proti nim sjednocují, dává odpověď Henry Kissinger. V "Umění diplomacie" uvádí, že americká politika - a to i politika pravicová - se ve skutečnosti neustále podvědomě řídí idealismem, který jí vdechl prezident Wilson. Jde mimo jiné o přesvědčení "že všechny národy světa mají stejný zájem na udržení míru, a že se tedy spojí k potrestání těch, kdo by jej chtěli porušit". Takže, dodávám, ač je to pro Evropana k neuvěření, Spojené státy se v Radě bezpečnosti spokojeně dál řídily svou taktikou v přesvědčení, že všichni její členové "se spojí k potrestání těch", kdo je ohrožují. Že se právě stálí členové Rady bezpečnosti spojí proti nim, to zřejmě americkou diplomacii vůbec nenapadlo.

Bůh suď, jak tento konflikt dopadne, není však vyloučeno, že jej Spojené státy nevyhrají. Pokud by však prohrály, mělo by to dalekosáhlé následky. Především by se Amerika, vůči které se svět chová tak nevděčně, věnovala zase jen Americe a pouze hrozbám, které by chápala jako zcela bezprostřední. Svět by na nějakou dobu přišel o svého logického (protože zdaleka nejsilnějšího) a tolerantního četníka a je pravděpodobné, že by se o tuto funkci rozpoutal litý boj. Státy a nadnárodní organizace náchylné ke spojenectví s terorismem a s agresí by viděly, že dostaly zelenou. Je těžké si to vše konkrétně představit a jasné je jen jedno: islámský radikalismus ve spojení s evropským pacifismem by konečně mohl pohodlně začít účtovat s hlavním nepřítelem Alláha, izraelským státem.

Ovšem předpovědi tohoto druhu se nemusí vyplnit. Třeba se svět bude vyvíjet lepším způsobem.

(www.bohumildolezal.cz)