Duben 2003

Co způsobily Benešovy dekrety

Emanuel Mandler

Po celá devadesátá léta se vedou v Česku spory o poválečném odsunu Němců a v souvislosti s tím o tzv. Benešových dekretech. Tyto dekrety, které měly platnost zákonů, vydávala za druhé světové války československá exilová vláda, drtivá většina z nich však pochází z bezprostředně poválečného období, kdy ještě v Československu neexistoval ani prozatímní parlament. Dekrety vypracovávala a podpisoval prezident republiky Dr. Beneš.

Když se však dnes řekne Benešovy dekrety, pak se z těchto 143 mimořádných zákonných norem myslí oněch devět, které se týkají německého a maďarského etnika v Československu, a to persekučním způsobem. Pozvolna — a po bruselském vystoupením maďarského premiéra Viktora Orbána bleskurychle — se z oněch devíti dekretů stalo evropské téma.

Politické a demografické předpoklady

V první polovině 20. století (do září 1938) žilo v Československé republice přes 3 miliony německého obyvatelstva v pohraničí českých zemích takřka 2,8 mil. ( dále jen sudetští Němci.). Po ustavení Československé republiky (r. 1918) se násilím, z vůle vítězných mocností stali jejími občany, přestože oni sami chtěli být — jako dosud — součástí Rakouska. Česká exilová politika (T.G.Masaryk, Edvard Beneš, M.R. Štefánik) dovedně využila svého spojenectví se západními mocnostmi k vytvoření nového státu, v němž Češi neměli ani polovinu obyvatelstva. První ústava Československa tuto překážku odstranila přičleněním etnicky příbuzných Slováků k Čechům (Čechoslováci). Vznikla labilní většina, protože Slovákům se jejich etnické připojení k Čechům stále víc zajídalo.

Československá republika byla státem demokratickým, ale její národnostní složení bylo její achillovou patou. Němcům ani Maďarům se nedostávalo práv jakožto samostatného etnika.Po stránce národnostní se sudetským Němcům vedlo stále hůř. V době velké hospodářské krize se začali hromadněji stavět proti stávajícímu pořádku. Jejich nacionální nespokojenosti obratně využil Hitler, který požadoval, aby sudetoněmecké obyvatelstvo bylo připojeno k Německu. To se stalo v září 1938 Mnichovskou dohodou. 15. března 1939 obsadil Hitler opuštěnou a o pohraniční území okleštěnou republiku, když den předtím se na jeho nátlak od českých zemí odtrhlo Slovensko. Nacisté vytvořili z Čech a Moravy Protektorat Böhmen und Mähren, jehož obyvatelstvo se obávalo, nikoli neprávem, likvidace českého národa v případě vítězství Německa.

Tím spíše Češi důvěřovali své exilové vládě v Londýně, spolupracující posléze s komunisty v Moskvě. V čele tohoto exilového státu stál bývalý prezident Dr. Edvard Beneš. Ten formuloval český národní zájem jako zásadní opozici proti nepřátelskému němectví a po jistém váhání na počátku války vyvinul posléze enormní úsilí k tomu, aby získal podporu mocností protihitlerovské koalice pro odsun Němců z Československa. Západní mocnosti tomu byly nakloněny, Stalin to uvítal a vyhánění Němců bez váhání napomáhal.

Dekrety prezidenta republiky.

Dekrety, které nahrazovaly legitimní zákony začala londýnská exilová vláda vydávat již před koncem války. První poválečná vláda, sestávající ze všech stran tzv. Národní fronty (v českých zemích to byla strana národně socialistická, sociálně demokratická, komunistická a lidová, ostatní strany byly zakázány) svedla nebývalou poválečnou radikalizaci obyvatelstva, protiněmeckou zášť a snahu odčinit Mnichov do několika proudů; jejich spojením vznikla mocná národní a socialistická revoluce. Benešovy dekrety představují její legislativu.

První proud představovaly dekrety, které změnily ústavu z roku 1920 a vytvořily nové revoluční orgány. Kromě slovenských národních orgánů (vytvořených revoluční cestou mimo dekrety) bylo velmi významné nahrazení dosavadní občanské státní správy sítí tzv. Národních výborů. Přechodný (protinacistický) charakter měl tzv. retribuční dekret, který zřizoval tzv. lidové — ve skutečnosti stanné — soudy a doplňoval dosavadní trestní zákon, zejména některými články retroaktivní povahy. Bez obdobných podstatných úprav dosavadního stavu by se nemohly uplatnit ani protiněmecké dekrety.

Druhý proud sestával z dekretů konfiskačních (socializačních). Komunisté prosadili své pojetí, že za války se lid choval čestně, kdežto "buržoazie" - čím majetnější tím víc - kolaborovala s nacisty. Zestátnění postihlo velkou část československého hospodářství, jím se poválečné Československo vydalo na dráhu socialismu a vazalské spolupráce s SSSR.

Třetím proudem - oním, na který se dnes soustřeďuje mezinárodní pozornost, jsou dekrety protiněmecké (protimaďarské), vycházející z kolektivní viny rasové a etnické. Už od 19 století chápali Češi sudetské Němce jako zavilé nepřátele všeho českého. Během 2. světové války protiněmecké nálady v české veřejnosti podstatně zesílily. Již tehdy předpokládala česká politika, že vina sudetoněmeckého obyvatelstva je kolektivní a nesmazatelně velká.

Protiněmecké dekrety měly připravit vyhnání Němců jakožto etnika z Československé republiky. Učinily to na základě principu kolektivní msty. Nejprve stanovily, že Němci jsou státně nespolehlivé osoby a uvalily na jejich majetek zvláštní (později tzv. národní) správu. Tato opatření posílila již tak zjitřenou protiněmeckou náladu obyvatelstva a nepřímo podpořila tzv. "divoký odsun", jímž bylo vyhnáno ze země na půl milionu lidí, přičemž desetitisíce z nich přišly o život. Ještě dávno před postupimskou konferencí zkonfiskovaly Benešovy dekrety všem Němcům zemědělskou půdu a s ním související majetek, a posléze úplně všechen německý majetek (s výjimkou přísně definovaných "antifašistů"). Zrušily německé spolky a školy včetně německé university a dvou vysokých škol technického druhu. Stanovilo pro německé obyvatelstvo pracovní povinnost a vytvořilo předpoklady pro pracovní tábory Němců určených k odsunu. Den po skončení postupimské konference zbavilo sudetské Němce československého státního občanství. "Regulérní" odsun mohl začít — a začal.

Je otázka, jak by mohly komise, které se nyní Benešovými dekrety zabývají, dojít k závěru, že tyto dokumenty jsou v souladu s evropským právem. Kdyby k takovému závěru došly, nebylo by to pro Evropu dobré.

Pokud pak jde o Českou republiku, zbývá jí vyrovnat se nejen s protiněmeckými dekrety, ale s celou poválečnou národně socialistickou revolucí. Spěchá to: je 57 let po válce…

(Newsweek Polska č.10/2002)