Duben 2003

Další vymýšlení národa

Emanuel Mandler

Úvodem: Článek je polemickou reakcí na závažný text Dušana Třeštíka, který vyšel v MF DNES. Proto jsem svou polemiku poslal do Mladé fronty (stále, pokud vím, platí výzva šéfredaktora, abych do Mladé fronty psal) a požádal, aby mi redakce urychleně sdělila, jestliže článek nebude publikovat. Redakce mi nic nesdělila, a tak jsem se po dvou dnech optal. Odpověděli, že měli o tom velkou diskusi a že mám počkat, během několika hodin mi řeknou výsledek. Neřekli. Jak je vidět, umějí v tom chlapci z Mladé fronty chodit: hlavně aby se nediskutovalo, že, to by mohlo vést k nedozírným následkům. Třeba by se někdo zlobil. — Následující článek je jen o něco málo rozšířený text psaný původně pro Mladou frontu.

Dušan Třeštík opět publikoval svůj názor, že doba je zralá k tomu, abychom si znovu vymysleli svůj (český) národ. Jakkoli nepatřím k přívržencům jeho koncepce, uznávám, že poskytuje množství podnětů, dokonce podstatně víc, než tu lze probrat.

Zopakujme stručně, co Dušan Třeštík tentokráte říká: „prý“ jsou u nás nejméně dva národy. Jeden zatuchlý staročeský národ jazyka a krve a druhý jako nepodstatná varianta národa evropského svaté říše bruselské. Jenže, nehodláme-li i nadále „blábolit“ (kdo?) , přiznáme, že národy jsou v podstatě dvojího typu: francouzsko anglosaský, který splývá se státem, ale není s ním totožný, a druhý německo-středoevropský, založený na jazyku a „krvi“. Občané západoevropského typu národa svěřují společné zájmy státu a jen tento typ má skutečné národní zájmy. S tak vyspělými národy se nemůžeme měřit. U nás bylo vše od počátku jednodušší a zaostalejší: „…přišli obrozenci, kteří přesvědčili ještě neexistující národ…, že stačí zpívat národní písně a podporovat chudé literáty…“. Nečetní realisté, jako byl například T. G. Masaryk, jim sice svérázný národní rozvoj kazili, „nic však s národem nepořídili“. A dnes je naše potíž v tom, že „jsme už dlouho občanským národem západního typu“, řídíme se však podle nesmyslných představ zděděných po obrozencích. Je třeba nový národ vymyslet, tentokrát nikoli virtuální, jako to učinili obrozenci, nýbrž jako národ skutečný.

Třeštíkovo pojetí je pozoruhodné tím, jak je posunuté vůči realitě. Sám je si toho vědom, když říká, že „prý“ jsme dva národy. Dobře ví, že jsme národ jeden; Třeštík s ním není spokojen a můžeme s touto nespokojeností svým způsobem souhlasit. Dnešní český národ je dokonce svým způsobem „horší“, než byl v první polovině předminulého století. Tehdy si Češi vymýšleli hrdinství předků, dnes si vymýšlejí, že zločiny předků byly hrdinnými činy. Posunuté je rovněž Třeštíkovo domnění, že národnostní problémy se ve střední Evropě vyřeší „přesunem“ na francouzsko-anglosaský typ národa; právě nyní je na západoevropských potížích s imigrací patrné, že etnický prvek je důležitý v každém národním organismu a v každém „typu“ národa. A nejposunutější je domnění, že tento přesun, toto převedení národa do anglosaského typu lze zařídit definicí, vymýšlením. Vývoj národa je přírodně historický proces: v dřevních dobách existovalo nacionalistické pojetí národa, vymyšlené Jungmannem, a pokročilejší, dvojjazyčné pojetí Bolzanovo. Prosadilo se — pojetí „zastaralejší“, Jungmannovo.

Národ však není bezohledně determinován „typem“, svou činností a vůlí může povýšit svou existenci na vyšší úroveň. Český národ k tomu měl ve 20. století tři velké možnosti.

První možnost byla při založení samostatného státu. Tehdejší české politice se vytýká násilí vůči Němcům (státy však většinou vznikají při použití mnohem většího násilí) a jako pozitivum se zdůrazňují demokratické svobody občanů. To je pravda. Co však český národ pokazil, byl vztah k ostatním národům: ve střední Evropě vzniklo malé impérium a v Praze se rozhodovalo o celém státě i o Němcích, Slovácích, Polácích i Maďarech žijících v republice. Po celá dvacátá léta Češi nejen nedokázali zrovnoprávnit Němce a Slováky dlužno přiznat, že na to ani vážně nemysleli.

Napravit to mohl po druhé světové válce. Dnes je většina české společnosti přesvědčena, že nebylo jiné řešení než vyhnat etnické „menšiny“ (přičemž o třech milionech Němců se stále vážně hovoří jako o menšině), avšak vyhnání tak velkého množství lidí je ve střední Evropě i tak historickou raritou. Stačilo nejen trochu velkorysostí k poraženým Němcům, ale také úsilí upravit poměry v republice co nejmoderněji, což přirozeně předpokládalo naprostou změnu poměru státu k Slovákům a Maďarům. České elity a český národ tuto možnost opět zmařily; zejména obrovskými majetkovými konfiskacemi (nejen Němců a Maďarů), potupným a krutým jednáním, posléze pak vyhnáním příslušníků třímilionového německého etnika. Nacionalistická česká politika nedokázala ani vytvořit základ pro solidní soužití Čechů se Slováky, o Maďarech nemluvě.

Třetí příležitost k povýšení české národní existence na vyšší rovinu poskytl pád komunismu v roce 1989. Nastal čas pro sebereflexi a pokání. Místo toho se již dvanáct let česká politika snaží prokázat, že prohřešky proti evropské kultuře a civilizaci, které předvedla vyhnáním Němců, nebyly náhodné, ale že patří k české národní identitě. Hájí Benešovy dekrety, hájí vyhnání Němců; souhlasí s ní 70 procent českého obyvatelstva. Jakpak by se Třeštíkovi nebo komukoli jinému podařilo vymyslet „nový“ český národ tak, aby ho naše politika a dosavadní český národ přijaly? Nejspíš na základě husitských spanilých jízd.

Národ se vyvíjí, není třeba jej znovu vymýšlet, je zapotřebí usilovat o to, aby jeho celkové zřízení bylo demokratické, jeho jednání spravedlivé, aby byl vůči ostatním národům maximálně tolerantní, aby se snažil o co nejplodnější spolupráci se sousedy, aby pochopil své místo ve střední Evropě a v Evropě vůbec. Současný trend české politiky, uskutečňující se v množství reálných událostí, je opačný. Pokud teoretici o těchto událostech nechtějí nic vědět, slouží jejich teorie často k posvěcení minulých vin.

(http://cesi-nemci.webpark.cz)