Duben 2003

Evropská unie střízlivýma očima Jiřího Loewyho

Emanuel Mandler

Nemůžeme si stěžovat, že by se o Evropské unii a o našem členství v ní nemluvilo nebo hovořilo jen málo.Hovoří se ovšem o výhodách a nevýhodách, a tak můžeme jen uvítat pohled z dosud neznámé strany.

Ještě před koncem letošního roku nám k tomu napomohl Jiří Loewy. 16. prosince přednesl na výroční schůzi Seligerovy obce v Mnichově referát s nenápadným názvem "Němci a Češi, sousedé v Evropě". Referát pojednává výlučně o problémech spojených s členstvím obou zemí v Evropské unii, a to velmi realisticky; ovšem způsobem, který se ani trochu nemůže líbit našim euroskeptikům. Základní nota Loewyho referátu je z hlediska Evropské unie pozitivní a realistická. Autor především upozorňuje na omyl těch německých občanů, kteří jásají nad přijetím České republiky do Evropské unie v domnění, že se členstvím Česka v EU vyřeší dosavadní obtížné problémy mezi oběma státy. Podle Loewyho jde o proces, který potrvá celé generace. Referát si pomáhá k tomu účelu peprnými citacemi z výroků Václava Bělohradského, Luboše Palaty, Václava Klause a Jana Zahradila (český čtenář je zná, mimo jiné z článků Jiřího Loewyho v LN). Ale to přirozeně nestačí.

Podstatné je Loewyho rozdělení dosud existujících česko-německých problémů na tři roviny (sám to tímto způsobem neformuluje, ale z referátu je to zřejmé). První úroveň je rovina oficiální, státní, zahrnující, jak víme, četné obtížně řešitelné problémy. Následuje rovina mediální a publicistická, která umožňuje, jak je to dáno její povahou, šířit informace i dezinformace. Jiří Loewy cituje otevřený dopis Václava Bělohradského Václavu Havlovi z dubna letošního roku a pozastavuje se u tvrzení, že každý Evropan musí být v jednotné Evropě doma, vždy a za všech okolností. Loewy k tomu dodává: "Tento požadavek je legitimní a měli bychom si ho dobře zapamatovat. Neboť ten, kdo nebude chtít být ve sjednocené Evropě občanem druhé kategorie, neměl by se také pokoušet činit z dávno uznaných Evropanů nerovnoprávné občany ve vlastní zemi. V Česku se systematicky podněcuje obava, že po vstupu do Evropské unie zaplaví české země ohromné množství majetných Západoevropanů - v neposlední řadě sudetoněmeckého původu. Díky své mocné kupní síle zaberou nemovitý majetek a dokonce se usadí jako doma v uzavřených luxusních sídlech. Proti tomuto osudnému vývoji je třeba postavit zátarasy (což však na druhé straně nesmí zpochybňovat například postup ruské mafie, v jejímž vlastnictví se postupně ocitají Karlovy Vary)."

Význam podobných dezinformací je dán třetí rovinou. Jiří Loewy ji přibližuje osobním zážitkem z osmnáctiletého zaměstnání ve velkém německo-holandském podniku. Bylo to v době, kdy již oficiální holandsko-německé vztahy byly na nejlepší úrovni, a přesto v tomto podniku docházelo k mnoha třenicím a konfliktům na nacionálním základě. Autor upozorňuje že nejde pouze o generační otázku (nacionální předsudky postihovaly i mladé lidi); také to zřejmě není otázka politická, ale spíše psychologická. Neočekávejme tedy rychlé výsledky po vstupu Česka do Evropské unie. Cesta je dlouhá a kamenitá, ale to nás nesmí zastrašit, musíme po ní jít, protože žádné jiné cesty není. Musíme si však být těchto obtíží vědomi. Tolik Jiří Loewy.

Stručně jen dodávám, že vzájemné působení těchto tří rovin je nepochybné a že demokraticky smýšlejícím občanům dá hodně práce, mají-li se předsudky a nenávist na obou stranách česko-německých hranic (hlavně ale na české straně) zmenšovat. Pohled Jiřího Loewyho je nejen zajímavý, ale také poučný pro ty, kdo nechtějí, aby se diskuse o vstupu České republiky do Evropské unie pohybovalo po povrchu a v rámci zaběhaných schémat. A také pro ty, kdo by nepříčetným nadšením, že budeme v Evropské unii, poskytovaly snadný cíl lidem, kterým je členství České republiky v EU trnem v oku.

(www.bohumildolezal.cz)