Duben 2003

Jak si poradit s četníky?

Emanuel Mandler

Je vždycky ošidné posuzovat určitou skupinu lidí jediným měřítkem. Nemýlí se proto ti autoři, kteří tvrdí, že motivy protestů současných účastníků protiamerických demonstrací jsou velmi rozdílné. Jeden motiv je však přítomen takřka u všech demonstrujících, ať jsou sebevíc či sebeméně levicoví: odpor proti funkci světového četníka, kterou si přisvojily Spojené státy - ještě navíc četníka, který nemůže být kontrolován a omezován z vyšších míst.

To je velký rozdíl proti mezinárodním poměrům v druhé polovině minulého století. Tenkrát byly Spojené státy nuceny soustředit se na obranu západního světa proti komunistické hrozbě a přes několikeré chybné výkony tento úkol splnily. Podařilo se jim to natolik, že se sovětské impérium rozpadlo a s ním zmizel "bipolární svět", jak se dnes běžně říká. Po mocenské stránce zbyl jen jeden pól, Spojené státy. Spolu s nimi pak několik významnějších center a ještě víc neklidných regiónů, v nichž v různých stadiích kvasí regionální i globální hrozby; Střední Východ je toho názorným dokladem.

Je přirozené, že zdaleka nejmocnější stát na světě určuje základ globálních vztahů a snaží se, nejde-li to jinak, tedy vlastním vojenským nasazením pacifikovat nebezpečný mocenský neklid tam, kde je to zapotřebí. Ale je-li to pravda, pak tím definujeme funkci světového četníka. Spojené státy si ji sice nemohou přisvojit, ale o to přece nejde. Především se z ní nemohou vyvléct, protože jsou jedinou světovou supervelmocí.

Nejsou to akademické úvahy. George Bush se jako nový prezident pokusil tuto funkci Ameriky značně omezit, ale atentát 11. září mu připomněl, že musí postupovat opačným směrem. Pravděpodobně z toho radost nemá, protože události posledních měsíců dostatečně zřetelně ukázaly, že světový četník má ze své funkce jen nepříjemnosti a mrzutosti. Nepřipadá v úvahu, že by si snad mohl dělat to, co se mu právě líbí, jelikož je svázán množstvím podmínek a omezením nejrůznějšího druhu, z nichž nejzávažnější je samo demokratické zřízení. (Konec konců i světová supervelmoc musí brát ohled na partnery a další zainteresované státy i na odpor obyvatelstva - jakkoli tvrdí, že se podle něj neřídí.)

Pojem světový četník nezní libozvučně. Avšak v unipolárním světě musí nejsilnější velmoc tuto funkci zastávat a otázka zní pouze, dělá-li to, co je mezinárodnímu společenství zapotřebí. Posouzení toho ovšem ztěžuje značně rozšířený předsudek dokonalosti, jeden ze základních motivů radikalismu, předsudek, který mnozí z nás při posuzování světa uplatňují způsobem takřka marxisticko leninským. Především se ovšem tímto prizmatem běžně posuzuje americká supervelmoc. Kritikové zjišťují, co vše už Spojené státy mocensky a vojensky zpackaly či udělaly vysloveně špatně - od Pearl Harbouru přes nálety na německá města ke konci druhé světové války; přes Hirošimu, "nedotažení" války v Koreji, ostudu ve Vietnamu a ukončení války v zálivu bez likvidace Sadáma Husajna. Ať už jsou nebo nejsou tyto i další výtky oprávněné, neberou v potaz podstatné celkové souvislosti. Je to mnohem stručnější než výčet amerických chyb, ale mnohem důležitější: Amerika totiž zachránila Evropu před nacistickým i komunistickým totalitarismem. Jak je to možné při tolika nedostatcích?

Ve skutečnosti neexistuje ideální, "dobrý" stát bez záporných vlastností a bez velkého souboru chyb, kterých se v minulosti dopustil. Se státy je to podobné jako s lidmi; pouze extrémní levice se domnívá, že člověk, tvor nadobyčej hříšný, je andělsky dobrý, a chyby, které má, jsou způsobeny třídní společností. Stát je velmi složitá struktura a domněnka, že může být bez vady, vede k nepochopení reality. Z nějakého důvodu se mnoho lidí domnívá, že Spojené státy jsou povinny být ideální stát, a vše, co na nich ideální není, spatřují jako výron pekelných sil. Když už jsme na toto téma zavedli řeč, přiznejme, že bilance dosavadních vojenských intervencí USA není složena ze samých úspěchů. Proč však, za jakých podmínek by měla být výčtem samých úspěchů? Jen totalitní státy jsou schopny vyrábět samé úspěšné intervence - do té doby než se zhroutí.

Je trapné, že těžké, nesnadno odvolatelné výtky proti současnému světovému četníkovi se ozývají nejvíc z Evropy, z Francie a Německa. Chtějí snad oba státy svrhnout Ameriku z tohoto trůnu? Dobře vědí, že to není možné. Vypadá to, že se snaží těžké poslání Spojených států co nejvíc zkomplikovat. Škoda. Pro ně i pro celou Evropu.

(www.bohumildolezal.cz)