Duben 2003

Jednostranná svědectví o kauze Wonka

Emanuel Mandler

Případ bratrů Wonkových zasahuje až daleko "do totality" a chceme-li si vybrat důležitý bod, od něhož je třeba začít, je to rok 1988 - tedy před patnácti lety. Tehdy zemřel ve věznici disident Pavel Wonka. Poté co odmítl ochranný dohled, uvalila na něj trutnovská soudkyně vazbu. Byl vězněn v hradecké vazební věznici; držel hladovku a jeho zdravotní stav byl neobyčejně špatný. Soud s ním se proto konal v Hradci a zdejší režim mu přikládal takovou váhu, že trutnovská soudkyně dr. Marcela Horváthová neváhala zajet do Hradce. Bez ohledu na jeho zbídačený zdravotní stav Pavla Wonku odsoudila k pěti měsícům vězení. Pavel Wonka však už stěží dýchal a nutně potřeboval lékařskou péči. Protože se mu jí ve vězení nedostalo, zemřel.

Je nepochybné, že soudkyně Horváthová má nezanedbatelný podíl na tragickém osudu Pavla Wonky. Pracovníci VONS žádali po převratu, aby soudci, kteří se provinili proti politickým vězňům, dr. Marcela Horváthová na čelném místě, byli postaveni mimo službu. Nezdařilo se - když byl ještě Andrej Stankovič mezi živými, vyprávěl mi, že eticky provinilé soudce zachránil nejen ministr spravedlnosti dr. Novák, ale i nynější ombudsman dr. Motejl.

Bratr Pavla Wonky Jiří pociťoval za to vše pohanu, a to nejen na své rodině, ale i na právu a spravedlnosti. Udělal tedy něco, co může být na samém kraji problematičnosti: vzal do svých rukou spravedlnost, na štěstí jen její část, a zásoboval dr. Horváthovou dopisy. Byly psány lidovým jazykem a bez servítku. Připomínaly dr. Horváthové, jak se podílela na tragickém osudu jeho bratra, a žádaly, aby odstoupila z funkce soudkyně. Ale víme, jak to v takových případech chodí. Dr. Horváthová nejen necítila vinu, ale hned věděla, že Jiří Wonka se svými dopisy dopustil útoku na veřejného činitele. Policejní vyšetřovatel s tím souhlasil a Jiří Wonka byl a dodnes je žalován.

Dnes už se žaloba týká pouze zatčení Jiřího Wonky 13. února 1995. Podle ověřených svědectví, která mám k dispozici (jsou od náhodných svědků, tedy "jednostranná" - policajti jistě vypovídali jinak), byl Jiří Wonka zatčen velice surově, kopali do něj, bili ho a vtlačili do policejního auta takovým způsobem, že musel být převezen do vězeňské nemocnice. Dlouho si ve vazbě nepobyl; Václav Havel použil tehdy s plným oprávněním své pravomoci a Jiřího Wonku omilostnil. Na "kousek" žaloby se však prezidentova milost nevztahuje, a tak spor pokračuje. Ministerstvo vnitra požaduje od Jiřího Wonky 18 tisíc Kč jako náhradu za služební příjem dvou ze tří policistů, kteří ho zatýkali (byli nějakou dobu v pracovní neschopnosti).

Přestože jde o pouhých 18 tisíc korun, je tento spor, táhnoucí se už léta, příznačný a nanejvýš zajímavý. Policisté byli na Wonku tři a když se vzpouzel, přijeli další tři. Dva byli tak těžce zraněni ( jeden například utrpěl zranění palce), že je třeba těžce zbitého Wonku ještě po letech žalovat. Snad se nemýlíme, spatřujeme-li za tím vším nenávist, pocházející ještě z předlistopadové doby, nenávist, která neutuchá. Bylo by naivní myslet si, že se nenávist a vše, co ji doprovází, včetně fyzických a materiálních postihů nevinných osob, sama odstraní vstupem České republiky do Evropské unie. Jenom my sami můžeme postupně odstraňovat tato rezidua minulosti. Za to, že se instituce mohou chovat, jako by tato rezidua byla něčím přirozeným, mají těžkou odpovědnost média. Je chvályhodné, věnují-li se konečně tragickým stránkám poúnorové doby. Ale co případy, které od tehdejší doby dosahují až k dnešku? Když se píše o Heleně Vondráčkové, proč noviny nepíšou o Jiřím Wonkovi?

Jistěže případ je vyřešen až tenkrát, kdy je po všech stránkách uzavřen. Nicméně právě Wonkův případ mohl být uzavřen už dávno, kdyby se média neostýchala publikovat jak Wonkovo líčení, tak výpovědi náhodných svědků celé trapné příhody. Na internetu to nenapravíme. Ale pro informaci čtenářů můžeme udělat alespoň tolik, že otiskneme úryvky z dostupných svědectví. Jsou očíslovány I - IV a jejich řeč je neučesaný jazyk protokolů a svědeckých výpovědí; o to větší je jejich vypovídací hodnota.

I. Jak se to stalo - P.V., 11. 5. 1995

"...já jsem již viděl dokončení zákroku, přesně to, jak policisté zasahovali asi následovně. Já jsem při příchodu stál bezprostředně u služebního vozidla policie, které mělo označení ‚Policie', a viděl jsem, jak policisté vtlačovali p. Wonku hlavou do prostoru vozidla, mezi zadní a přední sedačky, a to na podlahu vozidla, s tím, že p. Wonka měl nohy ještě z vozu ven, přičemž jeden z policistů mu tyto nohy zkroutil v kotnících, což se mu nedařilo, a tak se i přes tuto skutečnost snažil zavřít zadní dveře vozu. Nakonec násilím zavřeli tyto zadní dveře vozu, přičemž p. W byl v prostoru na podlaze tak, že jeden z policistů na něm seděl. V této chvíli mě p. Wonka poznal a říkal mi ‚Petře, běž za maminkou a řekni jí, co se stalo, protože tohle dopadne špatně, protože mě chtějí zabít.' (...)

Dále jsem slyšel ještě výrok jednoho z přítomných policistů, který křičel na své kolegy, aby obsadili telefonní budky, aby nikdo nemohl volat do zahraničí."

II. Jak se to stalo - V. J., 11. 5. 1995

"Policisté se snažili p. Wonku tlačit k zaparkovanému vozu, jehož barevnost si již nevybavuji, přičemž já musel odskočit k parkujícímu vozu, tak že jsem následně potom viděl, jak Wonku policisté mají u zítky, která je na zadní části objektu části objektu prodejny, kde se mu snažili nasadit ruce před tělem. V okamžiku, kdy se ti tři policisté snažili nasadit p. Wonkovi pouta, přijelo další policejní auto, z něhož vystoupili další 3 policisté, kteří se na výzvu svých kolegů o pomoc při zákroku .../?/, oni se toho moc neúčastnili a byla na nich vidět nechuť k zákroku.

Později jej začali ti 3 policisté vláčet do vozu, resp. tak, že do něj občas kopli. Toto jsem sledoval přes silnici na vzdálenost cca. 12 m. Pokud jsem dotazován na skutečnost, zda jsem viděl údery pěstí do těla, musím říci, že si p. Wonka musel vytrpět své, neboť pokud jej chtěli dostat do zadní části vozu, tak jej museli násilím nějak zkroutit do prostoru vozu. Když jej tam dostali, tak si na p. Wonku sedl nejdříve jeden policista, který přelézal z přední sedačky na zadní a již na něm zůstal sedět. Poté si na něho přisedl druhý policista. Pan Wonka již při dosedu prvého policisty začal křičet, že nemůže dýchat. (...) Dále bych uvedl, že p. Wonka celou dobu křičel, že jej policisté chtějí zabít."

III. Hodnocení zákroku P. V., 11. 5. 1995

"K celé věci bych uvedl, že zásah na mne působil hrozným dojmem, o čemž svědčí i reakce přítomných turistů, kteří zásah kvitovali slovy ‚Das ist faschist polizei'. (...)

Závěrem k celé věci bych uvedl, že vzhledem k svému zaměstnání jsem viděl mnoho zákroků policie v Evropě, ale i v bývalém SSSR s tím, že na mne tento zásah policie proti p.Wonkovi J., který byl navíc bezbranný, působil dosti depresivně, neboť jsem nikde ve světě neviděl tak brutální zákrok policie vůči jednomu bezbrannému člověku.

Ještě bych rád k celé věci uvedl, že se plně ztotožňuji se slovy p. J. Wonky, která jsem slyšel prostřednictvím televize na adresu soudkyně JUDr. Horváthové, že tato je hovado a měla by odstoupit ze své funkce...."

IV. Celkové hodnocení zákroku J. B., 12. 12. 2002

"Není hanba pracovníkům MV po tak zdevastovaném a hrůzou stiženém člověku z bratrova osudu a smrti, chtít náhradu? Jen za to, že se bál a bránil?

Kolik zaplatili oni matce zavražděného syna? Co se stalo oné soudkyni, která p. Wonku odsoudila již umírajícího na pojízdném vozíku? Je mi špatně z tohoto státu, kde vítězí lež, hlavouni, mafiáni a zloději si s úsměvem vyplácejí miliony a místo trestu odnětí svobody jim miliony zůstávají. (...) Po vysvětlení příslušníků, že zacházení s p. Wonkou bylo přiměřené, se mi zvedl adrenalin a žaludek, ale připouštím, že surové zacházení, kroucení hlavy, kopání do nohou, přibouchávání dveří, ačkoli měl p. Wonka nohy mimo auto - venku, mohou být ještě dnes metody, které jsou přípustné zákonem i vůči takovým lidem, jako je p. Wonka.

Je to ostuda tohoto státu."

(www.bohumildolezal.cz)