Duben 2003

Posudek profesora Froweina

Emanuel Mandler

Shluky efektních politických událostí posunuly do pozadí všeobecné pozornosti způsob, jímž se Evropská unie vyrovnala s Benešovými dekrety. Právní posudky, které jí v tom napomohly, jsou u nás neznámy. Zde je informace o základním z nich.

Dosud vlastně neznáme posudky

Podle zpráv z médií byla navrhovaná podmínka přijetí České republiky do Evropské unie, že Česko musí nejdřív zrušit Benešovy dekrety, rychle smetena ze stolu. Pro Evropskou komisi to problém nebyl a Evropský parlament si dal vypracovat posudek od německého právníka Froweina. Jelikož tento posudek byl jednoznačně kladný, prohlásil v rezoluci z 20. listopadu, že Benešovy dekrety nejsou překážkou pro vstup ČR do Evropské unie. Tak se to skutečně událo, je to v podstatě jednoduché.

Avšak pod povrchem této jednoduchosti se skrývá takřka gordický uzel problémů. Evropská komise v žádném případě nechtěla, aby z deseti kandidátských zemí vypadlo Česko, ještě k tomu jako jediný kandidátský stát a navíc kvůli Benešovým dekretům. V Evropě se od druhé světové války usídlila jen zvolna slábnoucí protiněmecká nenávist. I dnes se projevuje aspoň do té míry, že bezpráví proti Němcům není rovno bezpráví proti jiným národům. Není ovšem třeba být politikem ani právníkem, aby člověk zjistil pravou podstatu nacionálně represivních dekretů prezidenta republiky z let 1944-1945. Benešovy dekrety mají totiž svým pojetím kolektivní msty a praslovanského rasismu co dělat ještě tak ve společenství neolitických kmenů. Pro současnou Evropu by měly být přijatelné podobně, jako by pro ni byly přijatelné nacistické protižidovské, tzv. norimberské zákony. Jistě by Evropské orgány jejich zrušení uvítaly. Avšak česká politika dala jasně najevo (nejvýrazněji usnesením Poslanecké sněmovny 4. dubna 2002), že jestli něco nepřipadá v úvahu, pak právě zrušení Benešových dekretů.

Co s tím? “Evropa” se rozhodla řešit tuto nemilou situaci tím, že pro vylepšení pohledu na Benešovy dekrety nadměrně zvýraznila právnický element. Není to příliš statečné, jelikož takovou mezinárodní otázku právnicky řešit nelze: jeden právní posudek – Froweinův – je pro, jiné, které si objednalo Sudetoněmecké krajanské sdružení – a jimiž se tu nezabýváme – jsou proti. Jde o otázku eminentně politickou, v níž by právní posouzení mělo mít vysloveně pomocný charakter. Nemá. Podobně šalamounsky jako “Evropa” postupovala i Česká republika. Jak je u nás zvykem, o této kontroverzní věci se nehovoří a navíc posudky nebyly v češtině publikovány (kromě internetové stránky Evropského parlamentu). Proto se pokusím alespoň stručně upozornit na některé příznačné rysy dvou základních posudků.

Evropský parlament si objednal celkem tři posudky, a to od

prof. dr. Jochen A. Froweina (základní posudek),

prof. dr. Ulf Bernitze a

lorda Kongslanda

Věnujeme pozornost Froweinovu, tedy základnímu posudku.

Posudek profesora Froweina.

Prof. Frowein obdržel mandát k posouzení Benešových dekretů jako součást právního stavu, s nímž bude ČR vstupovat do Evropské unie. Nejdůležitější část mandátu zní takto:

“– zaměřte se na dnešní platnost a právní účinky takzvaných Benešových dekretů a na restituční zákony, které s nimi souvisejí, a na jejich status v souvislosti s právními předpisy Evropské unie, s kodaňskými kritérii a s mezinárodním právem relevantním pro přistoupení…”

Prof. Frowein rozdělil látku do 61 článků, které jsou sdruženy kapitolách. V nich se zejména probírají Benešovy dekrety jako takové, majetkové konfiskace, trestní dekrety, zákon č. 115/1946 Sb., občanství, ochrana menšin a diskriminace v rámci restitucí.

Autor na počátku připomíná článek 6 Smlouvy o Evropské unii, který říká, že unie je založena

“na základech svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a též za základech právního státu, na zásadách, které jsou členským státům společné.”

Nelze vyloučit, dovozuje Frowein, že dříve přijatá ustanovení mohou mít právní účinky, které je třeba posoudit z hlediska slučitelnosti s články 49 a 6 Smlouvy o Evropské unii. “To je otázka, která u takzvaných Benešových dekretů vznikla.”

Tak je vysloveně (“nahlas”) určeno východisko Froweinova posudku. Jenže existují i východiska nevyslovená, principy, jimiž se německý právník ve svém posudku řídí, přestože o nich nehovoří. Je to především víra v právnost (dalo by se říci neotřesitelnost) československých dekretů a zákonů (tím, jak uvidíme, se liší od posudku prof. Bernitze). Je to očividné při posouzení celkového charakteru Benešových dekretů.

Prof. Frowein uvádí, že Dr. Beneš vykonával pravomoc vydávat dekrety od 15. 10. 1940; 28. října 1945 byla přenesena zákonodárná moc na Prozatímní shromáždění, které dekrety prezidenta republiky 28. března 1946 ústavním zákonem se zpětnou platnosti potvrdilo.

Avšak ve skutečnosti to nebylo tak jednoduché. Dr. Beneš se odvolával na pravomoc vydávat dekrety na základě vlastní teorie kontinuity londýnského odboje s první republikou, která údajně znamenala, že je automaticky prezidentem republiky. “Přeskočil” tedy tzv. druhou republiku včetně jejího prezidenta Dr. Háchy, zvoleného pravoplatně v roce 1938. Dr. Edvard Beneš v roce 1940 fakticky už dávno prezidentem nebyl. Sám se jím jmenoval a jako nevolený prezident jmenoval v emigraci i v roce 1945 československou vládu. Právě tak – bez voleb – jmenoval Prozatímní národní shromáždění. Žádný volený orgán jeho dekrety neschválil. – Těmto problémům, tedy otázce, co to znamená pro právnost Benešových dekretů, se prof. Frowein vyhnul.

Velmi nepřesně se autor vyjadřuje rovněž k výjimkám, které obsahovaly perzekuční dekrety prezidenta republiky vůči Němcům. V čl. 9 říká o dekretu č. 33/1945 Sb., že “byly činěny výjimky pro osoby, které se k Československé republice zachovaly loajálně”. Avšak loajálnost je termín, který vystihuje jen část příslušné, ve skutečnosti obtížně splnitelné výjimky. § 2 odst. 1 dekretu č. 33 stanoví:

“Osobám spadajícím pod ustanovení § 1, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství.”

Z uvedeného by mohlo vzniknout podezření, že východiska prof. Froweina se blíží stanoviskům české oficiální politiky. Skutečně, jakási podobnost tu je. Křivdili bychom mu však, kdybychom chtěli tvrdit, že obchází všechna fakta, která svědčí proti Benešovým dekretům. Na druhé straně mu neukřivdíme tvrzením, že vždy, bez výjimky je dokáže objasnit a vysvětlit, jak a proč nejsou překážkou pro vstup ČR do Evropské unie, i když často jsou jeho argumenty neuvěřitelně slabé. Tak například v čl. 16 uznává, že je možno pochybovat o ospravedlnění majetkových konfiskací podle Benešových dekretů. Jenomže, dodává v poznámce, velmocemi v Postupimi “byly konfiskace majetku, který zůstal v zemích, odkud byli lidé přesídleni, očividně akceptovány jako důsledek.” S ohledem na to, že v Postupimi velmoci o majetkových konfiskacích při transferu obyvatel vůbec nejednaly, je to závěr opravdu odvážný.

Některé další dekrety nejsou podle autora překážkou pro vstup Česka do EU prostě proto, že co bylo, je za námi, není to důležité, rozhodující je stav v době, kdy Česká republika bude vstupovat do Evropské unie. Zákon č. 247/1992 Sb. umožňuje, jak uvádí, restituce pro některé osoby, jimž byl majetek konfiskován podle Benešových dekretů, přičemž tyto nároky musely být uplatněny do 30. 6. 2001. A v článku 27 se ptá:

“…zda by restituční řízení, o které lze zažádat pouze před přistoupením České republiky do Evropské unie, mohlo způsobit problém podle ustanovení o diskriminaci článku 12 Smlouvy o Evropském společenství, který zakazuje diskriminaci mezi občany Evropské unie založené na národnosti.”

A v dalším článku odpovídá, že tomu tak není:

“Zákaz diskriminace může být účinný pouze od okamžiku přistoupení k Evropské unii.”

(K případu K. De Fours Walderode, který je pro prof. Froweina v této souvislosti poměrně závažný, věnujeme pozornost při pojednání o posudku prof. Bernitze.)

Blízkost východiska prof. Froweina k stanoviskům české oficiální politiky, tvrdě hájící oprávněnost Benešových dekretů, bylo možno až dosud pouze naznačit. V článcích o občanství (dekret č. 33/1945 Sb.), se však objeví zřetelněji. V článku 39 autor říká:

“…ztráta občanství osob, které byly násilně přesídleny, vyplývala ze srozumitelné logiky. Pokud by nebyly zbaveny občanství státu, z jehož území byly přesídleny, mohly by se – především teoreticky – dožadovat návratu.”

Ovšem podle čl. 40:

“československá opatření, pokud se týkají uvedených osob, byla – bohužel – důsledkem historických událostí.

A tak jistě také proto

“…národnost a občanství v členských státech je záležitost, kterou řídí pouze dotyčný stát” (čl. 41).

Obdobnou argumentaci dobře známe z textů našich národovců. Má nulovou vypovídací hodnotu. Násilné vyhnání Němců bylo logicky pojištěno tím, že jim pražská vláda násilně odňala československé státní občanství, vše, co se dělo za války i po válce bylo jistě mimo jiné důsledkem historických událostí, lze o tom pochybovat? O dekretu č. 33/1945 Sb. to neříká nic.

Pokud jde o trestní právo (tzv. retribuční dekrety) zajímá prof. Froweina pouze to, že pravděpodobně byl odsouzen značný počet lidí, kteří utekli nebo byli vyhnáni z československého území. Avšak “případné zatčení a věznění osob, které vstoupí do České republiky, na základě odsouzení v nepřítomnosti ve zkráceném řízení v letech 1945 nebo 1946 by odporovalo základním právům a zárukám právního státu, které musí platit od data přistoupení." Přestože by k retribučním zákonům bylo možno mnoho dodat, obrátíme raději svou pozornost na vyloučení trestní odpovědnosti, to znamená na zákon č. 115/1946 Sb. A zde je zapotřebí obsáhlé citace.

Podle prof. Froweina je zákon č. 115 “křiklavým porušením záruky lidských práv a povinností státu chránit všechny jednotlivce na svém území proti násilí”. Jenomže:

“Je samozřejmě nutno dodat, že uvedený předpis byl přijat po dlouhém období kruté okupace, během které bylo brutálně zavražděno nebo zraněno nemálo civilních osob.”

Podle autora nebyli v Německu souzeni kupříkladu příslušníci německé armády, kteří se zúčastnili vraždění v Lidicích. Na druhé straně, přiznává prof. Frowein, v evropských státech, které byly za války okupovány Němci, neexistují (kromě francouzského zákona 46/729 z 16.4.46, ten se však týká jen válečného období) zákony obdobné zákonu č. 115.

Avšak:

„formální vyloučení trestních postihů činů, které představovaly ‚případy spravedlivé odplaty za činy okupačních sil a jejich pomahačů‘ se zdá být ojedinělé” (čl. 48).

Nicméně prof. Froweinovi stačí to, co vysvětlují “čeští autoři”: že zákon č. 115/1946 Sb. byl vypracován podle modelu Hitlerova dekretu ze 7. června 1939. Nadto nejméně dva autoři rovněž uvádějí, “že by se zákon neuplatnil na zločiny proti lidskosti” (čl. 49). Prof Frowein tvrdí, že zrušením tohoto zákona, jímž by se podle Christriana Tomuschata umožnilo trestní řízení, “by došlo k odstranění normativního vyloučení trestní odpovědnosti” (čl. 51). A dále:

“Christian Tomuschat se správně zmiňuje, že v Německu jsou lidé pohnáni k soudu za válečné zločiny, které spáchali během druhé světové války, i pokud byli odhaleni velice pozdě. Nebylo by však správné posuzovat stejnými standardy tento vývoj v Německu a to, o co jde zde. Po 8. květnu 1945 a okupaci Německa nebylo pochyb, že Němci budou muset přijmout odpovědnost za mnoho hrůzných zločinů, které spáchali během období národního socialismu a zejména v rozmezí let 1939 až 1945…” (čl.53).

“…Jednání, na které se vztahuje československý předpis ze dne 8. května 1946, bylo jednání v reakci na to, co činili československému obyvatelstvu Němci v letech 1938 až 1945. I když většina obětí byla nevinných, nelze přehlédnout, že násilí spáchané na Němcích v dotyčné době bylo především reakcí na to, co se stalo během německé okupace” (čl. 54)

Připomeňme ještě, že prof. Frowein ve třech krátkých článcích shledává v České republice situaci menšin včetně menšiny německé za normální, a vraťme se závěrem k autorově argumentaci ohledně zákona č. 115/1946 Sb. V tomto případě sice velmi připomíná argumentaci našich národovců, ale její pozadí je zřejmě jiné – sublimovaný komplex viny jistých německých vrstev. To nic nemění na skutečnosti, že 67 let po skončení druhé světové války kvalifikuje posudek pro orgány Evropské unie lidi podle dvou standardů, a to nacionálně – zda byli Němci, nebo ne. Nejsou si snad všichni lidé před Bohem rovni? A nemají nezadatelné právo na to, aby jejich dobré i špatné činy byly posuzovány jednotným “standardem”? Jak je to vůbec možné, že Evropský parlament takový posudek přijal? Froweinův posudek jako celek posílí tvrdošíjnost pražské vlády ve věci vyhnání Němců a Benešových dekretů. Také však zprostředkovaně cosi říká o Evropské unii, do níž bude Česká republika vstupovat. Jak lze akceptovat posudek, který schvaluje předpis omilostňující činy, jejichž oběti byly většinou nevinné? Zjevně je morální situace integrující se Evropy méně skvělá, než se z postkomunistické země může zdát. Zachraňuje ji v této souvislosti jen to, že Evropský parlament posléze vyjádřil se zákonem č. 115/1946 Sb. nesouhlas.

(http://cesi-nemci.webpark.cz)