Duben 2003

Pustíme se do vlastenectví?

Emanuel Mandler

Posuďme následující věty z akčního programu radikálně pravicové Vlastenecké fronty: "Naším prvořadým úkolem je podpora veškerého úsilí o zachování existence českého národa v jeho přirozeném sídle a obnova jeho úplné suverenity. Český národ jako národ státní musí suverénně rozhodovat o řízení svého státu Ostatním národnostním menšinám musí být zaručen jen takový podíl na správě státních záležitostí, který odpovídá jejich početnímu zastoupení a současně i míře jejich přizpůsobení se státnímu pořádku a vžitým pravidlům občanského soužití." I podle takového krátkého citátu lze považovat za nepochybné, že kdyby se Vlastenecká fronta dostala k moci, měla by to u nás kterákoli menšina zatraceně těžké.

Jenomže: ve srovnání s nynějším stavem by se aspoň podle proklamací za vlády radikální pravice postavení národnostních menšin v Česku nezhoršilo, ale naopak zlepšilo. Dá se tak usuzovat podle požadavků Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Shromáždění si vytklo za cíl dosáhnout toho, "aby i příslušníci německé menšiny v ČR se mohli cítit jako naprosto rovnoprávní občané tohoto státu". Že by se snad oni (nebo Romové) mohli podílet "na správě státních záležitostí", jak předpokládá Vlastenecká fronta (!), o tom se jim může jenom zdát.

Argumenty, jimiž osobnosti českého politického života odmítají požadavky německé menšiny, poodhalují potíže, které by si jen tak někdo nevymyslel. Kupříkladu místopředseda sněmovního výboru pro evropskou integraci soudí: "Jsou tam i skryté politické ostny, které mohou posloužit něčemu jinému. Je to tedy rukopis českých Němců, anebo někoho jiného?" To je podezření politika. Odborně zdatný novinář pak našim německým krajanům vytýká, že neměli vznášet požadavek na zrušení Benešových dekretů, když se český a německý stát ve společné deklaraci dohodly, že nebudou bránit rozvoji vzájemných vztahů nastolováním sporných historických problémů. Zatím se zastavíme u uvedených dvou argumentů.

Ty jako by přicházely z období před listopadem 1989. Tehdy když se někdo nelíbil či znelíbil, zostuzoval ho režim před veřejností poukazováním na to, že příslušný živel pouze tlumočí názory nepřítele (viz onen politik : „nejde o rukopis někoho jiného?"). Obsah toho, co říkal takový nekalý živel, se tímto způsobem co nejvíc devalvoval. A co se týká narušování deklarace, je to opět argument připomínající předlistopadovou dobu. Vždyť česko-německá deklarace není zákon, a je tak závazná pouze pro stát a jeho orgány. Náš žurnalista vychází z autoritativního předpokladu, že deklarace je i bez zákona závazná pro jednotlivého občana. Ale žijeme v 21. století a naše demokracie není socialistická. Ostatně nezdá se, že by deklarace brala přehnaný zřetel na německou menšinu v Česku.

Posléze si všimněme dvou z mnoha argumentů historika. Ten nechápe, jak je možno srovnávat nucené práce Čechů za války a Němců v poválečné době; Češi přece tu válku nevyvolali. Jak ale vůbec může renomovaného historika napadnout, že jedny a druhé otrocké práce nelze srovnávat? Nejsou si snad lidé rovni a nemají jejich životy stejnou cenu? Zotročení jedněch je stejně zavrženíhodné jako zotročení druhých. Není nejmenšího důvodu, proč je nesrovnávat. Tento historik dále soudí, že nucená práce (přikázaná Němcům dekretem prezidenta republiky č. 71/1945 Sb.) byla součástí reparací. Z toho ovšem vyplývá, že součástí reparací byla nucená práce rodičky po uplynutí "šesti týdnů po porodu" a práce těhotné ženy do 4. měsíce, stejně jako čtrnáctiletých a patnáctiletých dětí a šedesát let starých mužů. To vše a další přikazuje § 2 zmíněného dekretu prezidenta republiky. Západní demokracie Německu reparace odpustily, kdežto Sovětský svaz odvezl z východní okupační zóny vše, co jen mohl. A nyní, po více než padesáti letech český historik vlastně zastává stanovisko podobné sovětskému: považuje otrocké práce přikázané i Němcům, kteří jsou nyní občany České republiky, za oprávněné - byly to přece reparace.

Uvedl jsem příklady argumentace tří osobností české politiky, historické vědy a žurnalistiky. Už tyto příklady naznačují, jak těžkou a dlouhou cestu mají u nás menšiny k tomu, aby jejich příslušníci přestali být občany druhé kategorie. Nepochybně se proti jejich požadavkům vždycky něco vymyslí; neměli by si předcházet Vlasteneckou frontu?

(http://cesi-nemci.webpark.cz)