Duben 2003

Kam se řítí Evropa?

Bob Moravec

Někdy v osmdesátých letech mě přijel do Kanady navštívit starý kanarád z války, nyní zástupce nějaké firmy ve Vídni. Znal jsem ho dobře, sloužili jsme spolu u 9. dragounů ve Vysokém Mýtě a ve stejné jednotce v Anglii. Vykládal mi zajímavou historii.

Když přijel do Vídně, setkal se tam náhodou se svým spolužákem z Vysokého Mýta, Zdeňkem Mlynářem. Ve škole spolu seděli v jedné lavici a ač každý z nich byl na opačném konci politické duhy, školní kamarádství je zase sblížilo.

Jednou mu Mlynář vykládal, jak za ním do Rakouska přijel generál Lorenc s osobním dopisem od Gorbačeva, ve kterém ho Gorbačev zve na návštěvu do Moskvy, že s ním potřebuje nutně mluvit a posílá mu do Prahy letadlo. Jak víme, Mlynář studoval na moskevské universitě s Gorbačevem a byli dobří přátelé. Mlynář se prý moc rozmýšlel, ale nakonec si řekl, že Gorbačev byl vždycky slušný člověk a do Moskvy letěl.

V Moskvě měl třídenní rozhovor s Gorbačevem a ten mu řekl, že komunismus se dnes dostal do nulového bodu a má na vybranou buď vyhlásit Americe válku, což by nemohli vyhrát, nebo se stáhnout a začít znovu, třeba pod jiným jménem a jinde. V Československu mají spolehlivé straníky v disentu a je tam rovněž velmi populární člověk, sice nestraník, ale který se dá lehce ovládat. Nejmenoval ho. S Dubčekem počítají jen provizorně, protože je to člověk nespolehlivý. Mlynářovi nabídl místo ministerského předsedy Československa. Mlynář mu poděkoval, ale řekl, že se do politiky vracet nebude a vrátil se zpátky do Rakouska.

Tuto historii jsem si osobně ověřil, když byl Mlynář, na pozvání profesora Gordona Skillinga přednášet na torontské universitě. Byl sice překvapen že to vím, ale potvrdil to v plném znění.

Teď se podívejme, jak se vytvářela situace nejen u nás, ale v celé Evropě. Dubček zahynul v automobilové “nehodě”, která do dnešního dne nebyla řádně vysvětlena. Odborníci BMW, kteří případ vyšetřovali, prohlásili, že je zcela vyloučeno, aby člověk, sedící na zadním sedadle byl zabit a řidiči se nic nestalo.

V Praze byla nastolena sametová revoluce, ministerským předsedou se stal bývalý člen Ústředního výboru KSČ, ministrem zahraničí rudý novinář, který v roce 1968 ve Washingtonu veřejně roztrhal svoji partajní legitimaci, ale prohlásil, že komunistou zůstává. Soudruzi Rychetský a Jíčínský upravili zákonodárství tak, aby se ten demokratický vlk drobet nažral, ale rudá koza komunismu zůstala celá. Miliardový majetek komunistické strany zmizel beze stopy. Komunistická strana byla sice prohlášena za nezákonnou, ale s nepatrnou změnou jména, vesele kandidovala do parlamentu a do senátu. Ale nikdo, včetně pana presidenta se proti tomu nepostavil. Ve všech ministerstvech zasedli zkušení soudruzi a pokud měli příiš moc másla na hlavě, odcházeli na “odpočinek” s tučným odstupným.

Je to věru k pláči, když porovnáme finanční odměnu zahraničním vojákům za pět let války, v mnoha případech invalidních, s finančním “odškodněním” rudých příslušníků armády, kteří snad v životě neslyšeli ani vystřelit. Je to až neuvěřitelné, že v “demokratickém” státě mohlo něco takového vůbec projít, ale jsme lepší než oni – nebudeme se přece mstít a vesele se zapojíme do té nové, demokratické svobodné Evropy.

Spojená Evropa je jistě nádherná myšlenka, Kdysi za Svaté říše římské jí spojovalo náboženství, ale hlavně latina, jazyk vzdělané Evropy. V roce 1923 se o to pokoušel hrabě Coudenhove-Kalergi. Ale to už Evropa byla příliš roztříšněná a tak začneme znovu.

A začali jsme vesele! Když v Rakousku, v demokratických a svobodných volbách, byli poraženi socialisté a zvolen Haider, spojená Evropa se mohla zbláznit. Nikým nezvolení papaláši v Bruselu mu vyhlásili svatou válku, uvalili na Rakousko sankce, obvinilo ho z anitisemitismu, nacismu a z utlačování menšin.

Nacistou nemohl dobře být, neměl na to věk, ani aby se dostal do Hitlerjugend. Sám hlavní rabín Rakouska veřejně prohlásil, že není znám jediný případ antisemtismu spáchaný Haidrem a vedoucí Slovinců, nejsilnější menšiny v Korutanech, kde Haider kancléřoval, napsal, že právě naopak vycházel Slovincům vstříc ve všech jejich žádostech.

Byla to politická ostuda, Brusel musel sankce odvolat. Totéž se opakovalo, když byl v Itálii, zase ve svobodných volbách, poražen socialismus a zvolen Berlusconi. Tak to tedy je ta svobodná, demokratická Evropa.

Francie si pořád nechce uvědomit, že už není tou velmocí, která kdysi vládla Evropě. Nemůže zapomenout, jak za války Amerika, t. j. president Roosevelt ignoroval de Gaulla, jak CIA pomohla gen. Giraudovi uprchnout z pevnosti ve východním Německu a přepravit ho přes celé Německo a okupovanou část Francie do severní Afriky, kde s jeho pomocí a za zády de Gaulla vyzbrojili a vystrojili francouzskou armádu v Africe americkými zbraněmi a výstrojí. Když se to de Gaulle dověděl, nejstaršího a nejslavnějšího francouzského generála postavil mimo službu. Jak víme, Roosevelt neměl důvěru v de Gaullea a přes žádosti Churchila jej ignoroval.

V roce 1966 de Gaulle prakticky vystoupil z obraného společenství NATO, protože to byla organizace založená z popudu USA. Když v padesátých letech Francie zoufale bojovala o udržení indočínské kolonie, dnešního Vietnamu, a prosila Ameriku o letadla, Američané odmítli, protože to byla válka koloniální. Doplatili na to zle.

Přesto přese všechno, Francie zapomíná, že nebýt Spojených států, na Eiffelovce by dnes jistě vlála vlajka a hakenkreuzem a z komínů krematorií a plynovývh komor by stoupal kouř nejen francuzkých židů, ale i Francouzů.

Korunu nenávisti Francie vůči Americe a jejímu spojenci Velké Británii dal monsieur Chirac, když pozval na konferenci bývalých francouzských kolonií největšího afrického hrdlořeza Mugabeho, jen proto, že vede sice tichou, ale zákeřnou válku proti Británii. Panu Chiracovi vůbec nevadilo, že Zimbabwe nebylo nikdy francouzskou kolonií a že EU prohlásila, že diktátor Mugabe do Evropy nesmí. Francouzi si udělali výjimku a pozvali ho.

Je to věru smutný obrázek. S americkou pomocí spojenci osvobodili jak Francii, tak Německo. Celých 40 let držela Amerika nad Německem a Francii ochranou ruku před komunismem. Ve snaze se vyhnout omylům Versaillskeho míru, Amerika, prostřednictvim Marshallova plánu obnovila nejen Evropu, ale hlavně Německo, takže již v šedesátých letech německý průmysl byl v mnoha případech modernější než americký.

Je to k neuvěření, že po tom všem 57 % Němců považuje Ameriku za válečného štváče. Kdo je Saddám Husajn a co představuje, je všeobecně známo. Nicméně, když OSN chtěla na něj uvalit sankce jak Francie, tak Německo byly zásadně proti. Totéž, když se jednalo o inspekci Husajnova válečného arsenálu. Ač dnes jsou pro odzbrojení, tak až do nedávna byly Husajnovým hlavním dodavatelem zbraní chemických a bilologických. A jsou jimi asi dodnes.A nejen to, když Saddám Husajn začal uvažovat o nukleárních zbraních, nikdo ani Rusové nehodlali pomoci. Ač Francouzi dobře věděli jaké jsou Husajnovi cíle, byl to Jaques Chirac, který ochotně dodal dva reaktory (naštěstí jeden byl brzy likvidován izraelským letectvem). Za tři miliardy amerických dolarů v hotovosti, Francie dostává koncese k těžbě ropy, dodává nukleární technologii a stihačky Mirage F-1. V rámci dalších smluv dodala Francie Iráku tanky, obrněné vozy, rakety, takže v roce 1982 40 % francouzského exportu zbraní šlo Husajnovi. Nedivme se, že takového zákazníka Francie nechce ztratit.

Za zmínku stojí, že francouzsko-irácká smlouva o nukleární spolupráci obsahuje paragraf, že odborníci nebudou židé. Vive la liberté et egalité!

A co Německo? To bylo hlavním dodavatelem chemického arsenálu na výrobu plynů jako tabun, sarin, yperit a technologií, jak tento arsenál hromadného vraždění dopravit raketami do Izraele. Na vyhlazovací krematoria nacistů si dnes už nikdo nevzpomene.

Tak jak kdysi zvonil umířáček Společnosti národů, když Musollini přepadl Habeš, tak se zdá, že ten umíráček dnes zvoní i Organizaci spojeným národů. Když v roce 1938 podepisovali pánové Chamberlain a Daladier mírové ujednání s Hitlerem, bylo to oslavováno jako mír na věčné časy. Netrval ani rok. Mír s Husajnem nepotrvá ani tak dlouho.

Díky americké pomoci spojencům Německo prohrálo dvě světové války. Vyhlásit dnes válku Americe by bylo šílenstvím a tak se bude bojoval ekonomicky. Nejedná se tedy o Husajna, ale o ekonomické vyčerpání Spojených států. Euro porazí dolar a EU pod prozíravým vedením Jaquese Chiraca, Schrödera a pouličního revolucionáře Joschky Fischera převezme vládu nad světem.

Ošemetná otázka: Kdo tahá ze zákulisí za ty neviditelné nitky? Kdo financuje všechny ty mírové protesty a předem připravené transparenty? Je to Socialistická internacionála, nebo měl ten Gorbačev přece jenom pravdu, když řekl: “začneme jinde a třeba pod jiným jménem”?

Rudí papaláši KGB se přece nevypařili jako pára nad hrncem, vždyť jeden z nich dokonce je presidentem Ruska a na téměř všech českých ministerstvech dosud sedí a vládnou rudí pochopové podporovaní miliardovým majetkem slavné KSČ.