Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Duben 2003


Nová podoba globálního konfliktu

FAZ

Vyjádření amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda o staré a nové Evropě nadělalo obzvláště v Německu a ve Francii mnoho zlé krve; je to ovšem zjednodušení, a navíc ještě takové, co se – jak se později ukázalo – nekryje přesně se skutečností. Jsou snad Španělsko nebo Itálie nová Evropa? Nehledě na to má Rumsfeldovo vyjádření zdravé jádro: Evropa je v současnosti rozdělena a nejednotná, a to v důležité, existenční záležitosti.

Nejpozději 11. září 2001 se totiž ukázalo, že představa, kterou po pádu SSSR sdíleli mnozí, totiž že mezinárodní soužití teď dosáhlo nové, vyšší, mírumilovnější podoby, je úplně falešná. Epocha globálních konfliktů nabyla pouze po svou „horkých“ a jedné studené válce nové podoby. Nové globální ohrožení se těžko určuje. Můžeme vlastně jen popsat komponenty, z nichž se skládá.

Je to v první řadě terorismus jako způsob boje, bezohlednější a krutější než ty dosavadní. Evropa od Španělska a Itálie přes Irsko až po Německo udělala velmi mnoho pro jeho zdokonalení.

Dále je to islámský fundamentalismus, jednoduchá fanatická ideologie, která produkuje lidi, pro něž nemá život žádnou cenu; ani ten cizí, ani ten vlastní.

Za třetí zbraně hromadného ničení, ne ty nukleární, ale biologické a chemické; je možné si je pořídit bez větší námahy.

Teprve spojením těchto tří prvků vzniká smrtící koktejl: neviditelná armáda lidí, kteří jsou hotovi ke všemu, kteří disponují vypracovanou technikou boje a nedostatek technického vybavení nahrazují svou rozhodností.

Další prvek řetězce představují zaostalé země ovládané nelidskými autokratickými režimy, které tomuto mlhavému nebezpečí poskytují útočiště a přímo či nepřímo se podílejí na jeho válečném tažení, ať už to dělají z ideologické spřízněnosti nebo proto, že se obracejí proti stejnému nepříteli.

A konečně společný nepřítel: Dlouhá léta to vypadalo tak, že se to všechno týká jen Izraele a USA. To je ovšem jen zdání. Boj je přece veden proti „křižákům a sionistům“, to znamená proti celému západnímu světu od Nového Zélandu a Austrálie přes Izrael a Evropu až po USA a Kanadu. Tento svět je zároveň demokratický, což nepřítele odpuzuje, a bohatý, což ho přitahuje.

Moderní demokracie si dokážou legitimovat válku jen jako poslední prostředek vlastní obrany. Zároveň mají vždycky velký problém s tím, aby rozeznaly správný okamžik, kdy je možné a nutné se bránit. Problém Mnichovské dohody spočíval v tom, že Francie a Anglie rezignovaly na obranu země, která sice zdaleka nabyla vzornou demokracií, ale přece jenom patřila do jejich světa. Každý appeasement, každá dílčí kapitulace má za následek, že nepřítel získává prostor, strhává na sebe další území a je stále těžší jej porazit.

V politice appeasementu se shodnou Francie a Německo s Ruskem. Je to snad zárodek příští osy Paříž – Berlín – Moskva? Vznikne zcela nová situace, kdy NATO bude blokováno a odsouzeno k bezvýznamnosti, kdy se v EU prosadí zájmy Německa a Francie a jako strategický partner bude místo USA přizváno Rusko? V takovém případě by se země středovýchodní a jihovýchodní Evropy od Estonska přes Českou republiku po Bulharsko octly opět na nejistém geopolitickém terénu. Hrozilo by, že se nové spojenectví bude uskutečňovat tak, jak to bylo zvykem v minulém století, totiž přes jejich hlavy a na jejich účet. Dnešní otevřenost těchto zemí vůči Spojeným státům je pochopitelná.

Evropský pacifismus spočívá v současnosti na dvou iluzích: především na nadějích, které vkládá do OSN. OSN má janusovskou dvojí tvář: žádný div, vždyť u jeho kolébky stáli ruku v ruce Roosevelt a Stalin. V ideální rovině společenství demokratických mocností, které pečuje o nové uspořádání světa. Ve skutečnosti odborová organizace států různé povahy, která chrání suverenitu svých členů. V rámci OSN existuje příkrý protiklad mezi obsáhlými závazky v oblasti lidských práv, které na sebe mnohé členské státy vzaly, aniž by se staraly o to, zda a jak je budou dodržovat, a mezi velmi skrovnými prostředky, které má OSN k dispozici, aby si dodržování závazků se strany členských států vynutilo. To podporuje cynismus v mezinárodních vztazích. OSN tak připomíná orwellovský hostinec, v němž farmáři a čuňata usedají k jednomu stolu, aby probrali věci společného zájmu.

Dále byly jako práva deklarovány takové věci, které jsou vlastně výdobytky (právo na blahobyt). Vyspělé země jich dosáhly namáhavou prací celých generací – a teď na své výkony nesmějí být hrdé, měly by se vlastně stydět, že jich jiní ještě nedosáhli.

Tím nemá být řečeno, že OSN nemá vůbec smysl, nýbrž jen to, že určité záležitosti zdaleka přesahují jeho síly.

Druhým nedorozuměním je představa, že hlavním cílem akce má být osvobození iráckého lidu a zřízení demokracie. Hlavním cílem je likvidovat nebezpečné ohnisko terorismu a zajistit bezpečnost západních zemí a jejich obyvatel.

Bohatá západní společnost má samozřejmě mimo jiné taky povinnost pomáhat chudým tohoto světa. Aby byla schopna tuto náročnou úlohu plnit, musí ovšem napřed existovat.

(Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung 23. února 2003; www.bohumildolezal.cz)



Zpátky