Duben 2003

Malá úvaha o komunikaci a přátelství

Věra Pokorný-Scheufler

Všimli jste si už, jak všechny moderní komunikační prostředky jako telefon, fax, mobilní telefon s možností posílání zpráviček SMS a také jedna z nejmodernějších a nejrychlejších možností, e-mail selhávají, jestliže nám chybí to nejdůležitější: čas? Totiž tak tomu eufemisticky říkáme, ve skutečnosti nám chybí prostě dobrá vůle.

Říkáme vždy, že jsme neměli čas, měli jsme přece tolik důležitých, neodkladných jiných záležitostí. Neodpověděli jsme na dopis,nemohli jsme napsat dokonce ani lísteček, zatelefonovat, ani říci pár slov na záznamník, nemohli jsme vyklepat krátkou SMS zprávu na našem mobilním telefonu. A přidat podle nálady třeba malý smějící se obličejík J.

Chceme-li opravdu s někým komunikovat, máme přece vždycky čas. Těch deset, či ještě méně minut, které by nás tento hovor či e-mail stál, tvoří v poměru ke 24 hodinám celého dne, toho dne, kdy jsme „absolutně neměli čas“ jen nepatrný, směšný zlomeček.

Malé dárky udržují velká přátelství. Malým dárkem může být někdy i trocha našeho tak vzácného času.

Musíme se snažit ušetřit čas, říkáváme. Ale co s tím ušetřeným časem pak uděláme? Schováme si ho v krabicích na půdě, abychom jej snesli dolů, až se nám ho bude nedostávat? Abychom k svému údivu zjistili, že se nám tento uschovaný čas rozpadl pod rukama jako hedvábí starého vějíře?

S léty ubývají naši přátelé docela přirozenou cestou a mnoho z nich odchází tam, kde je už nikdy žádný z moderních komunikačních prostředků nezastihne. V poslední době jsme s nimi nemluvili, nenapsali jsme jim ani řádek, neměli jsme přece absolutně čas. Ale možná, že máme několik krabic ušetřeného času, ušetřeného právě na tom příteli, jehož adresu už můžeme jenom škrtnout ze svého adresáře. Nezeptali jsme se ho včas, jak se mu daří, nevyslechli ho, nepotěšili, neměli jsme přece čas, měli jsme sami tolik starostí a tolik jiných důležitých úkolů.

Vzpomínám na citát z Miguela de Cervantes, který mi napsala do dnes již dávno kamsi zmizelého památníku moje maminka: Na velikých hodinách času je napsáno jediné slovo: Teď. Ulicí Potom dojdeš do domu Nikdy.

Pohlížíme-li na věc ze stanoviska času, lze také snadno zjistit, kdo je náš skutečný přítel. Jestliže si na někoho vzpomeneme až potom, co jsme udělali všechno to nesmírně neodkladné a důležité, co jsme si naplánovali a podle našeho mínění bezpodmínečně udělat museli, pak bychom tento svůj vztah k němu neměli označovat jako přátelství.

Jestliže nepotřebujeme ve chvílích radosti i smutku, obav i nadějí sdílet tyto své pocity s přáteli, nepotřebujeme je vůbec. Nejsou vlastně našimi přáteli. A bylo by velice čestné jim tuto skutečnost sdělit. Aby zbytečně nečekali.

Domnívat se, že na to přijdou sami, až pocítí naši lhostejnost a nezájem je velmi zbabělé.

Když jsem byl mladý a bylo mi lehko pod jabloní

u popěvujícího domu, šťastný, že tráva je zelená

a noc nad roklí plná hvězd,

čas nechal mne povykovat a lézt

zlatého v radosti očí svých,

já mezi trakaři ctěn byl princem jablečných měst

a pod oním časem svážel jsem stromy a listy vznešeně

s chudobkami a s ječmenem

po řekách spadaného světla.

Ten čas, o kterém hovoří básník Dylan Thomas uplyne rychle. Řeka spadaného světla zmizí a čas vás nenechá do nekonečna povykovat a lézt v radosti očí svých. Jak je to s vámi a vašimi přáteli? Dáváte jim občas vědět, že o nich víte a že si ceníte toho, že jsou? Máte na ně čas? Občas? Včas?