Duben 2003

Andělský dům

Vladka Stehlíková

Já Vím, normální lidi tedy u v uvozovkách normální lidi na anděly nevěří, ale ona ano, a to už dlouho. Hodně dlouho.

Teplo. Podzimní,ještě teplý větřík si pohrává se záclonou v ložnici. Pootevřeným oknem je vidět jasná noční obloha poseta kupičkami malých i větších hvězd. Zdají se být tak blízko, jen se na ně v tu chvíli natáhnout. Ona to tak vnímá. Ano je to ten pocit, jako by se doslova těch hvězd, té noční pohody, té tmavomodré krásy dotýkala. Jako by toho všeho byla součásti. Toho splynutí všehomíra. Protože i v jejím srdci bylo právě teď jasno, krásno skutečno.

On spí vedle. Slastně,unaveně oddychující si pokojně drží pod sebou polštář. Tělo zamotané do peřin. 11. výročí jejich ANO překrývá půlnoc jako hedvábná šála. Zítřejšího jitra se probudí oba do dalšího dne jejich 12. společného života.

Povedlo se to. Co vlastně? No přeci andělé, pracovali. Jo, andělé, kteří jsou od postavení domu s nimi. Jejich tiší strážci. Jejich oddaní pomocníci. Protože ten šťastný pár nebydlí v obyčejném domě. Oni bydlí v domě plný éterických bytostí. Sedí si na jejich sedačce. Poletují si u stropu, honí pomyslné závoje tmy nebo slunečních paprsků. Klábosí zvesela, když každé ráno dělá ona snídani. Perou se nad hlavou muže, když vymýšlí další projekty u počítače. Slastně, jako my lidé, zavírají oči, když se po hektickém dni zastaví ruch. A tiše hraje v pokoji něžná hudba stvořená nejen pro poslech ale i pro milování. Jsou všude. Je to tu vlastně, jak na Andělském Václaváku.Ona se v posteli usmívá. Ne, nikdy nebude sama. Je tu On. A jsou tu její přátelé - její andělští pomocníci.

Rozhodli spojit svoje životy, kdy už každý z nich měl odrostlé děti. Když oba zůstali ze dne na den sami. Postavili si dům – dům snů. Slíbili si, že po všech těch životních peripetiích, zklamáních a touhách tu budou konečně jeden pro druhého. Budou milenci, přátelé, spolupracovníci a nejbližší důvěrníci všeho, co je za vteřinku, minutu, hodinu, den i celé týdny a měsíce potká. Budou dýchat za toho druhého. Oba to tak moc chtěli. Oba to tak moc potřebovali. Oba toho byli naprosto do každé molekuly svých těl plní.

Bylo to krásných 10 let života, naplněné láskou, věrností, odevzdaností. Dům byl v některé dny plný ruchu, dětí, přátel, smíchu a v některé zas jen plný tiché radosti, že jsou jen oni dva.

Ona mu v den jejich svatby řekla: budeš li mít pocit někdy lásko, že už to není ono, že je to nuda, nesoulad, nepohoda, neláska, zavřeme náš snový dům, necháme ve svém srdci nekonečnou věčnost té krásy a půjdeme bez bolesti každý svou cestou. Prosila ho aby nedělal to, co ostatní lidé, kteří spojí svoje životy, a pak na rozcestí nevědí a trápí se, chtěla to čisté- jako horský potok, bez usazenin.

Byl podzim, takový ten melancholicky podzim, kdy se na stromech začínají listy zbarvovat do hněda, červena, oranžova. Kdy není ještě nepříjemně vlezlá zima. Kdy však už léto dalo tomuto roku sbohem. Poklidila. Usedla ke své rozdělané práci, k počítači. Promýšlela další fantastickou zápletku ve své knize. Andělé okolo ni tentokrát mávali těmi průsvitnými křídly nějak jinak. Nějak neklidně. Ona sama sebe se ptala: co se to proboha děje? Takhle jsem se necítila léta! Andílkové, prosím pošeptejte mi, proč je mi najednou tak nepříjemně, tak dusivě, tak neskutečně? Oni nezašpitali. Ten den byly ti moji pomocníci celí skleslí. Neslyšela jsem je si hrát s vánkem v záclonách. Neslyšela jsem je poletovat okolo mé hlavy. Neslyšela jsem jejich šťastný zvonivý smích. Vyděsila jsem se. Na nekonečnou jednu vteřinu. Ale vždyť žiji v našem andělském domě s jedním velkým živým Andělem. To přejde. Nepřešlo.

On přišel toho dne hodně pozdě večer. Vlastně přišel někdo úplně jiný . Ne, byl to pořád on, pohledný, vysoký, šedinami ve vlasech prokvetlý padesátník. Ale nebyl to ON! Kam zmizel? On tu nebyl! Byl i nebyl. V tu chvíli se ji sevřelo srdce. Nevěděla co s tím pocitem. Odvykla si takový pocit mít. Nebyl potřeba. Léta v harmonii. Co se to proboha děje? Slza ji vstoupila při tom náhlém poznaní do koutku oka. Skápla ještě teplá na studenou dlažbu. On se zamiloval! Bože můj. On se zamiloval.

Podívala se na něj. On ji jen letmo políbil na tvář. Nezvykle rychle odešel do jejich společné ložnice. Usnul. Nechal ji v tom pocitu bezmoci, touhy, bolesti , marnosti. Už si vzpomněla. Aha, už věděla. Ano, to musí být ta krásná, mladá, velmi ambiciózní čerstvě nastoupená absolventka vysoké školy. Dívka byla naprosto skvělá, nádherná postava, mimořádně inteligentní a schopná. V té době opuštěná dlouhodobým přítelem ze studii na střední škole. Milý o ní básnil. Lepší asistentku si opravdu na burze vysokoškoláků nemohl vybrat. Smál se její dětské naivitě ve vztahu k mužům, ale oceňoval naprostý zápal do jejich společné práce. „Bože, tak co teď?“, mlelo se jí v hlavě. Napadala ji spousta možností. Od té nejšílenější - napsat: „Miláčku, skončila naše láska. Odcházím. Prodej náš andělský dům.“ Nebo počkat. Trpět, mlčet. Ne, to nikdy! Zabilo by to naší lásku. Jen pozvolnějším tempem. Jako rozkládající se mrtvé zvíře na poušti. Musím vymyslet jinou variantu! Musím nám oběma dát ještě šanci. Už to měla v hlavě. Další den byla sobota. Jejich obvykle společný den pro lenošení. Počkala, až se probudí. Bylo zrovna jejich 10. výročí života.

Připravila mu krásný dárek. Nešlo mu ho bohužel dneska dát . Nešlo. Ona byla velmi emotivní. Velmi vášnivá a romantická žena. Plakala by při tom. Cítila k němu velkou lásku velkou touhu, ale chtěla ji čistou. Bez poskvrnky. Bez kazu. Bez přetvářky. Nechtěla torzo. Zbytky. Drobty. Smítka.

On přišel do kuchyně. Pozdravil. Sklopil oči. To nikdy nedělal. Jeho oči vždycky hrály jiskřičkami. I po těch letech se mu líbila. Rádi laškovali a dováděli, jako malé děti.

Zakousl se do koláče. Ona mlčky seděla. Usrkávala již vychladlý čaj. Čekala. On dojedl. Tiše na něj promluvila. On jakoby ještě ve spánku náhle procitl a zahleděl se svými krásně modrými očima na ní. Jejich spojení. To neviditelné andělské spojení bylo velmi slaboučké. Telepatický most mezi nimi nefungoval. Byla tam rušička v podobě krásné, mladé ženy.

Můj milý, pamatuješ si na naši předmanželskou úmluvu? Buď všechno nebo nic? Všechnu lásku světa. Já tobě a ty mě a nebo sbohem? Co chceš dělat? Je tvá láska k té mladé ženě tak velká? Pověz. Sbalím svoje věci. Ty sbalíš svoje. Naše vzpomínky za těch 10 krásných let. Rozejdeme se v klidu. Náš snový dům prodáme. Odmlčela se. Pokračovala. Máme další možnost. Každý upadne. Má mít možnost vstát. Dnes je naše 10. výročí svatby. Jak symbolické že? Za rok se rozhodneme co dál? Souhlasíš? Budeme spolu žit dál. Užij si nový život plnými doušky se svou mladou kráskou. Miluji Tě. Chci aby jsi byl šťastný. Když jsi šťastný ty, jsem i já. Po roce buď tiše odejdu a nebo navážeme svou nit lásky. Uzlíček vyhladíme.

On smutně celou dobu mlčky na ní koukal. A myslel si, jak krásné mile a něžné stvoření sedí proti němu. Jeho druhé já. Touha dokázat si, že je ještě mladý chlap, byla větši. Potácel se mezi dvěmi ženami. Mezi dvěmi světy. Mezi dvěmi krásami. Co mám proboha udělat? Nechtěl své ženě ublížit. Nechtěl ji ranit. V duchu cenil její noblesu, s jakou se k té šílené situaci postavila. Rezignovaně kývl a řekl - děkuji ti. Dodal - vím, že to není pro tebe snadné. Budu tu s tebou dál žít a pokusím se s tím nějak poprat. Od toho dne žili bez té jiskry. Pořád jako by v očekávaní. Dny se kutálely jeden za druhým. Andílci stále nad našimi hlavami poletovali. Byli takoví tiší a nepěli na plné andělské plíce ódy na radost a štěstí. Žili celkem pokojně. Když byl muž doma v klidu hovořili o běžných záležitostech. Slavili s dětmi a přáteli narozeniny i vánoce. Čas od času odjížděl na den, dva i celých 14 dní pryč. Věděla ,že je s ní. Čekala. Dělala si svou práci. Meditovala. Rozprávěla s anděly. Bylo ji s nimi dobře.

Práce ji dávala zapomenout. Dokončovala několik dlouhodobějších projektů.

Měla hodně milých přátel. Užívala si pod závojem smutku každou minutku běžných všedních dnů.Věděla že ji andělé v jejím životě neopouštějí. Nikdy.

Na svého manžela byla milá a příjemná. Žádné dotazy, výčitky, smutné oči. Přála si tolik, aby mu bylo milo. Každá trampota má své meze zpívá Helenka Vondráčková a ta jejich se blížila taky ke svému rozhřešení.

Mladá dívka ji jednoho jarního studeného dne navštívila. Muž byl na vleklém jednaní kdesi na Moravě. Ona ji poprosila o schůzku. Vstoupila do jejich snového andělského domu. Posadila se. Rozhlížela kolem sebe. Nahlas hlesla: to je krásný dům. Jako by z pohádky. Ale jako bych byla nějaká zlá čarodějnice. Pomyslela si v duchu. Usmívala se na ní. Byla opravdu mimořádně krásná. Její jasné pomněnkové oči zářily jiskrou mladí. Vysvětlila jí, že to není obyčejný dům. Je to andělský dům. Plný andělů. Nevěřícně na ni zazírala. V očích jí probleskla pochybnost o zdravém rozumu hostitelky. Ale ano, říká jí. Sedí vedle vás slečno, mračí se na vás, svou andělskou energii na vás foukají, šťouchají a dloubají. A plácají po tvářičkách. Proč myslíte, že se tak pořad ošíváte? To s vámi dělají naši andělé. Chudák holka v tu chviličku potřebovala spíš frťana, než kávu, kterou jí přinesla. A teď slečno k věci. Jste tu jistě kvůli mému manželovi, řekla. A pokračovala: nenechám Vás mluvit, i já byla mladá a vím přesně co chcete a co cítíte. Ale nepomohu vám. Hrozný pocit že? Hodně svého muže miluji a nevzdám se ho. Najděte si mladého a hlavně nezadaného muže. Vaše láska bude bez puncu nářku a bolesti jiné ženy. Věřte mi, že to je ta nejkrásnější láska. Takhle by to bylo vždy poloviční. Nikdy Vám nebude můj muž patřit celý. Jsou tu vzpomínky. Je tu naše dlouhodobé spojení. Nikdy nedosáhnete té jednoty. Ochudíte se o to nejkrásnější, co můžete v životě s druhým člověkem mít. O celé jeho já. Na chvíli ho budete mít. Ale nikdy na věčnost. Dívka se rozplakala. Ani nedopila kávu a celá rozechvělá vyběhla ven, nasedla do svého vozu a odjela pryč od jejich domu.

Celé měsíce se pak nic převratného nedělo. Muž byl stále milý, pozorný. Ona však čekala na den D. Na den, kdy se rozhodne o jejich lásce.

Byl opět slunečný, hodně teplý podzimní den. Jako stvořený pro laškovaní a pobíhaní po domě jen bosky. Chtělo se jí zpívat. Vyběhnout ven na zahradu. Ležet jen tak v trávě, dívat do blankytného nebe a jen tak si snít. Udělala to. Andílci se rozhodli, že budou dneska mimořádně veselí společníci. Jen nadhodila v duchu: jé, to by bylo krásné, kdybyste se všichni seběhli. A pohoupali mě na svých křidélkách. Jen to domyslela, už tu byl silný závan větru a ona se vznesla metr nad zem. Byl to pocit jako by ležela v tuně bělostné měkoučké vaty. Zaslechla bouchnout dvířka od auta. Dál si lebedila v tom snivém pohupovaní. On vešel do domu a ztuhl úžasem. Ona lítá. To snad ne. Já už dneska blbnu, pomyslel si. A než se nadál, lítal taky. Lítali po celém domě. Ano doletěli do své ložnice. Nebylo třeba slov. Andělé celí udýchaní se odklidili do koutečku, kdesi v přízemí. Už věděli. Věděli, že obyvatelé snového domu, on a ona - zůstávají v jejich andělském příbytku, a oni si dál budou moci hrát a dělat každého, kdo tento zázračný dům navštíví štastným, protože se vrátila, nikdy neztracená, jen na zlomek času odložená láska, štěstí, souznění, splynutí, krása. Ano andělé jsou ztělesnění krásy. Hodně štěstí, máme 11. výročí miláčku!