Duben 2003

Trojský kůň komunistů

Martin Stín

Vrtkavé štěstí, znechucené osmi nezdařenými pokusy o zvolení druhého českého presidenta parlamentem, se konečně při devátém pokusu unavilo. Vlivem toho byl president konečně zvolen, a to přesně ve chvíli, kdy průzkumy veřejného mínění hlásily, že drtivá většina občanů si přeje vzít volbu presidenta do svých rukou. Co je však štěstěně a zákonodárcům do mínění hloupého národa?

Zvolení Václava Klause druhým českým presidentem vyvolalo nejen přirozeně nadšení jeho fanklubu, ale také nevoli odpůrců a inspirovalo první "anální lezce". Specifický postoj zaujali ti, již si přejí přímou volbu presidenta. Pro ty je zásadně nepřijatelný každý president, zvolený parlamentem. Osoba je proto nezajímá, ať je to kdokoli. Smíříme-li se s faktem, že president byl zvolen tradičním způsobem, že okolností jeho zvolení jsou zákonitým odrazem kvality politického systému novodobé Národní fronty, pak je rozhořčení zklamaných odpůrců Václava Klause nepřiměřenou reakcí. Až vychladnou hlavy, zůstane holá skutečnost, že Václav Klaus je přes všechny své nectnosti zkušený politický profesionál, který úkoly presidentského úřadu, jemuž přikládáme význam neúměrný jeho skutečnému vlivu na život země, zvládne v mezích daných možností velmi dobře.

Bez ohledu na to, co si kdo myslíme o jeho osobnostních vlastnostech a výkonu v dosud zastávaných funkcích, nelze mu upřít, že se vždy věnoval svému úřadu s nejvyšším nasazením a přizpůsoboval se nárokům vykonávané služby. Není důvod si myslet, že jako president si povede jinak. Je nespravedlivé odsuzovat ho za ctižádost, vytrvalost a nezřízenou chtivost moci, které mu dovolily vyrovnat se s osmi neúspěchy, aby se až po deváté dočkal úspěchu. Každý z nás má právo usilovat o seberealizaci v oboru své působnosti a pro Václava Klause je presidentství přirozeným vyvrcholením jeho kariéry profesionálního politika. Trpělivým usilováním o zvolení neudělal nic než to, co byl sám sobě dlužen. Budeme-li se držet střízlivého, věčného hodnocení, pak musíme uznat, že mimo Miloše Zemana u žádného z jeho soupeřů nebylo rozhodnutí ucházet se o presidentský úřad takovým přirozeným vyústěním dosavadní politické dráhy, jako právě u něj.

Samozřejmě, zvolení Václava Klause pohřbilo naděje na změnu politického stylu, které mnozí spojovali se zvolením některé osobnosti, nesvázané s politikařením novodobé Národní fronty. Ale reformu systému nelze dělat od jeho vrcholku, takže tyto naděje byly stejně liché.V boji je třeba pokračovat jinými cestami. Zvolení Václava Klause presidentem není důvodem k jásotu, ale ani národní pohromou. Až bude jednou opouštět úřad, bude hodnocen jako převážně dobrý president. Horší jsou okolností, které jeho zvolení provázejí.

Průběh volby presidenta obnažil nectnosti systému zastupitelské demokracie až ke kořenům. Přirozeně to posílilo hlasy volající po změně ústavního systému, po zavedení prvků přímé demokracie a omezení vlivu politických stran na život země. Důsledně proti přímé volbě presidenta zůstali pouze komunisté, zatímco ODS účelové změnila své dřívější stanovisko. Nyní však zvolení presidenta zmenšilo naléhavost tlaku na změnu ústavního systému a ODS ztratila motivaci, aby o ní usilovala. Hrozí nám proto, že nejméně dalších deset let zůstaneme hříčkou v rukou uzavřeného klubu nespolehlivých, sobeckých, krátkozrakých parlamentních stran, pokud jako občané zůstaneme v pasivitě a nenajdeme k ním alternativu.

Václav Havel byl podezírán z uzavření tajných dohod s představiteli předlistopadového režimu, vyčítaly se mu špatně skrývané závislosti na některých bývalých komunistech a přičítala se mu odpovědnost za neuskutečněné vyrovnání s komunistickou minulosti země. Zazlívalo se mu i jeho první, krátkodobé zvolení československým presidentem komunistickým parlamentem. Jako český president však Havel ke zvolení podporu komunistů nepotřeboval a vždy oficielně ignoroval KSČM.

Naproti tomu Václav Klaus se distancoval od "prázdného antikomunismu", otevřeně se ucházel o hlasy komunistů a dostal je. Stejně jako Václav Havel při své druhé kandidatuře, byl Klaus zvolen těsnou většinou jednoho hlasu (na rozdíl od Havlova zvolení žádný z jeho možných odpůrců nebyl ve vězení). Bez komunistů by opět propadl. Nastupuje tedy do úřadu se závazkem vůči ním. Dává najevo, že si je toho vědom, a bude se k ním podle toho chovat. Tyto presidentské volby jsou proto především úspěchem komunistů a až v druhé řadě vítězstvím Václava Klause.

Deset let po hanebné likvidaci Československa začala nezastřená demontáž výsledků převratu z listopadu 1989. Komunisté se vracejí do Národní fronty a teoreticky jim nic nebrání, stát se znova její vedoucí silou. Paradoxem a jedinou kladnou stránkou zásahu komunistů do volby presidenta je pouze skutečnost, že Česká republika bude i nadále jediná mezi desítkou nových členských státu Evropské unie, jejíž hlavou nebude bývalý komunista či dokonce nějaký "překabátěny" čelný komunistický funkcionář.

Nebylo-li zvolení Václava Klause presidentem České republiky obnovením opoziční smlouvy v nové podobě, dohodnutým mezi vedením ČSSD a ODS za zády voličů, pak je lze hodnotit pouze jako potupný, zasloužený výprask vládní koalici a zejména sociálním demokratům. ČSSD byla kdysi stranou, kterou reprezentovala Zemanova "vláda sebevrahů." Od té doby do presidentských voleb urazila kus cesty a dosáhla toho, že by si zasloužila titul "strana politických sebevrahů."

Vedoucí politická strana vládní koalice, která nedokáže vyslat do klání o nejvyšší politickou funkci ve státě člověka, jenž by byl přijatelný aspoň pro její vlastní zákonodárce, jejíž politický aktiv je vnitřně natolik rozháraný, že v kritickém momentu boje o moc ve státě nedokáže vystupovat navenek jednotné, jejíž zákonodárci opakovaně věrolomné porušují volební dohody, strana, jejíž poslanci raději hlasují pro kandidáta opozice, než by zvolili svého bývalého předsedu či kohokoli z koaličních kandidátů, budí dojem, že se rozhodla k politické sebevraždě. Stejně tak koalice, která má v parlamentě dostatečnou sílu, aby s pomoci nezávislých prosadila svého kandidáta, a připustí zvolení představitelé opozice, není zřejmě způsobila vládnout.

Těším se na vyvozování politické odpovědnosti za tento debakl v koalici a uvnitř ČSSD zvlášť. Přirozenou sebeobrannou reakci politického organismu by měl být rozpad koalice, pád vedení ČSSD a vypsání předčasných voleb. Zajímavým detailem příštího vývoje bude chování Unie svobody. Zůstane-li tato strana nadále součástí zřejmě nefunkční koalice, prokáže definitivně, že ji nezajímají politické ideály, ale pouze křesla.

Sdělovací prostředky komentovaly průběh presidentských voleb vyváženě. První reakce na zvolení Václava Klause jsou ovšem velmi různorodé a více emocionální. Je to přirozeným důsledkem skutečnosti, že Václav Klaus je osobností, vůči které je těžké zůstat lhostejným. Má vášnivě ctitele i odpůrce. Jak při vyjádření nesouhlasu, tak při holdování vítězi je snadné překročit hranice dobrého vkusu. Podařilo se to např. sobotním Lidovým novinám, které uvedly přehled všech presidentu, kteří se od r. 1918 vystřídali na pražském Hradě a předřadily přitom fotografií desátého Václava Klause před prvního TGM, jako by chtěly naznačit, že jde o souměřitelné osobnosti, které nějak patří k sobě. Byl to nešťastný nápad. Ty dva může skutečně spojuje jen sídlo na pražském Hradě. Jsou ale presidenty odlišných státu a k zakladatelskému významu TGM pro Československo se úloha Václava Klause v životě České republiky nedá přirovnávat pro odlišnost dějinných okolností. A zejména je takové spojení fotografií nevhodné už proto, že Václav Klaus nese svůj díl politické odpovědnosti za zničení díla TGM. Ostatně lze polemizovat i s nápisem na titulní stránce, podle něhož "parlament zvolil 10. presidenta v historii republiky." Slováci by mohli takový titulek chápat jako další projev "čehúnské" arogance, která dovolila Čechům, aby si přisvojili československou vlajku a nyní si přisvojují i československé presidenty, ač v době jejich působení neměla Česká republika právní subjektivitu, takže českými presidenty dost dobře být nemohli.

Je vůbec podivné dívat se na samozřejmě se tvářící řadu presidentů, kteří jako by si byli svým postavením rovni, když někteří byli zvolení demokratickým způsobem, zatímco ti druzí byli představiteli režimu, nastoleného násilným převratem, nebo dokonce udržovaného při životě okupační armádou. Postavit do jedné řady s TGM, Gottwalda, Svobodu nebo Husáka, jako by byli jeho legitimními nástupci, může jen novinář s hodně silným žaludkem. Touha zalichotit se novému pánovi Hradu zřejmě dělá pravé divy.